Page 143 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

samovnucených omezení jsou u přírodovědců možné jen zcela nesprávné a zkreslené
závěry ohledně života, vesmíru a všech jejich jevů a struktur.

15. To, že je pseudočlověčenstvo zaneprázdněno vnějšími hodnotami, zakládá podivný
a paradoxní postoj k otázce lidského života a smrti. Na jedné straně - jelikož se
přikládá malá či žádná hodnota niterným a vskutku duchovním záležitostem, které
ustanovují život - má lidský život sám o sobě malý význam. Může se takto snadno
zasvětit zachovávání, udržování a podporování monstrózních tradic, zvyků, kultur a
všech jejich systémů. Důležitou věcí zde není lidský život jedince, ale obrana systémů,
které se považují za to, co obecně daruje, podporuje a udržuje život. Tento abstraktní
život systému se pokládá na piedestal, a uctívá se ve formě mnoha miliard obětí
lidských individuálních životů, což se oslavuje a obdivuje. Pustošivé války a činy násilí
a agresí, které zabíjejí lidi jako mouchy, jsou příkladem takového postoje.

Na straně druhé - jelikož se život odvozuje z přírody a fyzického těla a má jejich
vlastnosti - lidé na životě v těle zoufale lpí a rozvíjejí značné obavy ze smrti velmi se
snažíce podporovat, rozšiřovat a zachovávat tento život za každou cenu. Nechtějí
připustit, že v těle ani v přírodě není žádný pravý život, ani to, že je to pouze
přítomnost života v nich prostřednictvím nejniternějšího stupně, v němž je Nejvyšší.
Tudíž je pro ně skutečně nemožné věřit, že eliminací těla a hmoty se neeliminuje
individuální život, neboť je zcela, úplně a absolutně nezávislý na jakémkoli přírodním
fenoménu hmoty a jejích prvků. Skutečný život je život duchovní a nemůže být zničen.

Takové ideje jsou pro pseudotvůrce nežádoucí a nesnesitelné. Proto vložili do
lidských myslí tento paradoxní postoj k životu, omezujíce jeho význam na abstraktní
život systému a na závislost na fyzickém těle a hmotě. Zaneprázdnění takovýmto
pseudoživotem je bezpečným způsobem, jak udržovat lidi mimo pravou duchovnost.

Jiné zkreslení důrazně vštípené v lidskou mysl přichází skrze náboženské ohavnosti
diktující lidem zvláštní způsob života, který musí vést, aby si zasloužili vstup do
nejasného věčného života. Není zformulováno žádné detailní pojetí podstaty věčného
života. Jelikož jsou tyto diktáty založeny na strachu, pocitech viny, trestech a
záměrném zatemňování stylu věčného života, lidé se stále více obávají umírání a
pravého života a lpí stále tvrdošíjněji na fyzickém životě svých těl. Při pohledu na tuto
skutečnost jsou tyto náboženské ohavnosti ve svém nejzazším smyslu stejně
materialistické, zvrácené a nebezpečné jako všechny ostatní. Neexistuje v nich nic
skutečně duchovně hodnotného. Jediným zrnkem pravdy dostupným v těchto pojetích
je předpoklad či doufání, že je tu jakýsi druh života po smrti. Vysvětlení, výklady a
chápání toho, jak takový život funguje a jak se dosahuje, jsou ale úplně zkresleny,
zvráceny a zmrzačeny, což vede k ustanovení pomníků o tom, co není pravým věčným
duchovním životem.

16. Životní styl pseudočlověčenstva se točí okolo následování, podporování a
udržování tradic, zvuků a kulturních obyčejů. Cokoli nové se přijímá zdráhavě, pomalu
a s nedůvěrou a trvá dlouho, než se to absorbuje. Jakmile se to přijme, stane se to
částí těchto tradic a zvyklostí a ztrácí to svůj pokrokový prvek. V každém novém kroku
se původní pojem individuality a individuálních odlišností pozměňuje, zkresluje a je
zvrácen. Tradice, zvyky a kultury vedou ke stereotypnímu rozvoji osoby, od které se
očekává, že bude myslet, cítit, chtít, jednat, fungovat a chovat se jistými způsoby,
které tento stereotyp předpisuje.
V tomto smyslu je individualita nahrazena hraním rolí, konformitou a uniformitou.
Jakékoli odchylky od těchto požadavků a nároky se považují za nežádoucí,
nenormální, patologické a nebezpečné, a proto se musí jejich projevu kontrolovat,
blokovat a potlačovat. Lidé, kteří jsou dle ustanovených standardů odlišní, neobvyklí a