Page 131 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

která se definuje očekáváními zvyků a tradic a jimi předepisovaných stereotypů, vede
ho to nevyhnutelně k víře, že toto je tou pravou duchovností a že není jiné cesty.

Takový systém víry je vpojen do lidské mysli až tak, že se vylučuje cokoli jiné.
Budování těchto stereotypů je velmi nebezpečným podnikem, protože způsobuje, že
lidé věří, že jen vybraní se mohou stát pravými duchovními lidmi. Průměrná bytost
není schopna být skutečně duchovní, protože není schopna se vzdát všech
přirozených tužeb a rozkoší. Nemá tedy cenu se snažit. „Ať se za mne modlí a snad
jejich zásluhou a jejich modlitbami mohu být spasen“ - to je nevyhnutelným niterným
závěrem vyplývajícím z této situace.

Nepravost této situace spočívá v domněnce, že pravá duchovnost je nemožnou, pokud
se někdo částečně či docela neomezí či nezřekne většiny svých fyzických, sexuálních,
přírodních a světských rozkoší i tužeb. Ale v pravém významu duchovnosti je opak
pravdou. V těchto rozkoších a tužbách je neustálá přítomnost duchovnosti. Jakékoli
rozkoše a tužby jsou výrazy duchovního stavu událostí v nejniternějším stupni.

Tělo, hmota a všechny jejich prvky v sobě a o sobě nemají žádný život. Jejich tužby a
rozkoše jsou do nich promítnuty souvztažnými duchovními činiteli nejniternějšího
stupně, kde sídlí Nejvyšší. Proto jsou následkem a důsledkem pravé duchovnosti,
která neustále vyhledává své vyjádření po všech úrovních stvoření, naplňujíc a sdílejíc
se sentientními entitami svou přítomnost skrze jejich zvláštní schopnosti vyjadřování
a těmito schopnostmi.

Je duchovní ohavností tvrdit, že fyzické tužby a rozkoše jsou neduchovní. Znamenalo
by to, že Nejvyšší je krutý a mučí lidi zim, že do nich vložil takové touhy a rozkoše a
takto ztěžuje či dokonce znemožňuje, aby někdo byl duchovním jedincem. Je to
nesprávná idea, kterou pseudotvůrci zfabrikovali v peklech za účelem zničení pravé
duchovnosti. Naneštěstí se tato idea přijímá, posiluje a udržuje zástupy mnichů,
jeptišek, „svatých“ mužů a žen, kněží a ostatních, kdo věří v jejich platnost bez ohledu
na jejich zaměření.

Ve skutečnosti však být či se stát skutečně duchovním jedincem je tím nejsnadnějším
a nejpřirozenějším procesem. Je to vrozené a vlastní duchovnímu bytí každého.
Netřeba se ničeho vzdávat. Ale naopak se tyto tužby, rozkoše a potřeby uznávají jako
dary lásky a moudrosti Nejvyššího za účelem toho, že se použijí, vyjádří, potěší se jimi
a budou se sdílet tak, jak je nejvíce mocné, se záměrem učinit druhé šťastnými a
radujícími se. Konajíce tak a za tímto účelem i s tímto záměrem stává se jeden
skutečně duchovním. Tyto rozkoše, tužby a potřeby se tudíž stávají jedněmi z mnoha
nástrojů, jakými se jeden může sdílet s ostatními a sloužit jejich potřebám. Pokud se
na ně pohlíží jako na nástroje vyjadřování, dávání, přijímání sdílení a vzájemného
oplácení lásky a moudrosti Nejvyššího a sebe sama, jsou užitečné a kvůli tomu vysoce
duchovní. V nich je duchovnost a Nejvyšší jako ve svém vlastním. Duchovní pokles
načíná pouze tehdy, když je takový účel těchto tužeb a rozkoší popřen a když je tento
nástroj obrácen v konečný cíl života.

Ve skutečně duchovní konotaci se tedy skutečně svatá osoba čili člověk Boží nijak
neodlišuje od nikoho jiného. Taková osoba se plně těší životu ve všech jeho
aspektech duchovním, duševním a fyzickém. Jedinou odlišností je to, že tato osoba
plně uznává, přiznává a přijímá a vyznává, že vše, co má, je darem od Nejvyššího a
výrazem jeho nepodmíněné lásky a moudrosti. Tudíž to není její, ale je jí to dáno za
účelem oplácení a sdílení radosti, potěšení, rozkoše a štěstí s každým, kdo se toho
chce dobrovolně účastnit. Taková osoba je vděčná a je jí to vhod, pociťuje neustálý
vděk za všechny tyto dary a užívá je s opatrností, moudrostí a náležitě. Taková osoba