Page 129 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

Největší omyl těchto požadavků všech náboženství včetně praxe jógy spočívá ve víře,
že sledování těchto pravidel vede k většímu duchovnímu uvědomění a k pravému
duchovnímu náboženství. Falešnost takového postoje spočívá ve víře, že fyzické
pozice, dýchání, cviky, pozření potravy a nápojů, slovní modlitby a meditace,
vyloučení tělesných rozkoší či potlačení tělesných požadavků, pocitů a potřeb je
absolutně nutné k tomu, aby se dosáhlo vyššího duchovního uvědomění.

Jaká pracná a obtížná cesta k duchovnosti !

Je samozřejmé, že se duchovnost nemůže odvodit z takových vnějších praktik.
Jestliže se všechny úrovně, stupně a roviny lidské mysli na této činnosti nepodílejí,
nemůže se odehrát nic skutečně duchovního. Cokoli, co se stane během těchto
praktik, je obvykle zkreslením či projekcí žádoucího myšlení a subjektivního
očekávání. Tato jsou pak považována za pravou duchovnost.

Aby někdo byl skutečně duchovním člověkem, nemusí provádět žádné obřady, půst
od jídla a pití, jisté cviky, ochuzovat se o fyzické rozkoše, trávit hodiny v lotosové či
jakékoli pozici či utrácet cenný čas na slovní modlitby. Být skutečně duchovním
člověkem znamená užívat jak jen nejlépe všechny tyto věci dle svých potřeb s
poznáním, že jsou všechny jen souvztažnými činiteli duchovního stavu záležitostí, v
nichž je duchovnost prožívána od nejniternějšího až po nejzevnější přírodního stupně
ve své konkrétní a smysly vnímatelné formě. Tehdy se takové spokojené užívání stane
prostředkem, kterým se dosahuje většího duchovního uvědomění.

Zde je třeba uvážit, jaký postoj a sklon je za těmito rozkošemi. Jsou-li prostředkem
užívání korespondenčních činitelů duchovnosti - vždyť nakonec potrava, nápoje a
fyzické rozkoše jsou souvztažnostmi duchovních idejí - pak jsou tyto aktivity ve své
esenci a substanci duchovními. Stávají-li se ale účelem života, pak mohou připravit o
jakoukoli duchovnost.

Totéž je pravdou o úmyslném zakazování si, omezování a odmítání těchto rozkoší.
Když tak někdo činí, porušuje zákon souvztažností a ničí most k duchovnosti.
Problémem zde je to, že duchovní aktivity vznikají v nejniternějším stupni, postupují
následně k nejzevnějšímu stupni, kde se uskutečňují v souvztažných formách
fyzických a smyslových jevů, z nichž fyzické rozkoše, potrava a nápoje jsou jedny z
mnohých.

Jsou-li takové aktivity potlačeny, ohraničeny či dokonce odmítány, nebere-li se v
úvahu tělo, není pak místa pro uskutečnění těchto duchovních aktivit. Ztratí svou
konkrétní základnu. Takže v nejzevnějším stupni není možno reagovat na žádnou
duchovní akci, oplácet ji, ani ji zde dokončit. Takže se za takové situace nemůže
odvodit žádný duchovní užitek a těmito prostředky a tímto životním stylem nelze
dosáhnout pravé duchovnosti.

Při pohledu na toto chápání takových praktik je zřejmé, že nejen že nevedou k
duchovnosti, ale že jsou krajně nebezpečné, protože ničí základnu, na níž se projevuje
pravá duchovnost.

Tyto životní styly, jak je diktují zvyky a tradice náboženských dogmat, obsahují ovšem
zrnka pravdy. Tyto pravdy zdůrazňují, že fyzické rozkoše a hmotné věci nemají být
účelem a cílem života a že samy o sobě neobsahují žádnou duchovnost. Avšak
problémem s tímto uvědoměním je, že vede k opačnému extrému - k popírání
duchovních hodnot těchto aktivit. Neuznává se, že tyto aktivity jsou důležitými a
nutnými prostředky, jimiž se může získat větší duchovní uvědomění, protože jsou