Page 130 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

následkem a důsledkem duchovního úsilí Nejvyššího, projevující se v nejzevnějším
stupni přírodního čili fyzického těla. Jedině v tomto všeobecném sjednocujícím
principu se pravá duchovnost může vyvíjet a může pokročit vpřed.

5. Z takového obecného stylu života, jak jej určují zvyky a tradice, plyne ustanovení
stereotypu, jak má vypadat, chovat se a fungovat žena či muž Boží, neboli svatý či
svatá. V těchto stereotypech je zabudována sada pravidel, směrnic, očekávání a
projekcí. Ty určují a definují to, kdo je svatý a kdo není. Takové určení je evidentně
založeno na zevních formách předepsaného hraní rolí svatých, aniž by se jakkoli
uvažovalo o niterném stavu věcí.

Žena či muž Boží má mít dle očekávání jistou moc, určité vnější vzezření a určité
chování, kterými se odlišuje od všech ostatních. On nebo ona musí vést určitý
předepsaný styl života v odloučení, musí se vzdát tělesných a sexuálních rozkoší,
musí nosit určitý typ šatů, jíst určitou potravu a provádět jisté druhy aktivit, očekávané
kvůli konvenčním a tradičním předpisům.

Problémem u těchto stereotypů je, že lidé věří v jejich skutečnost a považují je za
znamení pravé duchovnosti a svatosti. Udržování těchto stereotypů podporují členové,
kteří se spojují v takových „duchovních“ organizacích za účelem toho, aby byli
duchovně založeni. Slavnostně věří, že žitím dle těchto očekávání a přijetím tohoto
životního stylu, chováním a konáním dle předepsaných rolí získají větší duchovní
uvědomění. Tak se naplňují jejich vlastní předpovědi, což je a ostatní lidi vede k víře,
že takové jsou vnější záležitosti duchovnosti.

Stereotypy podporují a starostlivě uchovávají všichni lidé, kteří se vzdávají toho, co
oni nazývají světem a tělesnými a sexuálními rozkošemi, a uchylují se do mužských a
ženských klášterů, stávajíce se mnichy a jeptiškami nebo poustevníky, kdož odcházejí
do divočiny či odlehlých hor a míst, kde mohou praktikovat svou zevní „svatost“
věříce, že tímto životním stylem slouží člověčenstvu tím, že demonstrují svoje pojetí
duchovnosti.

Všechno toto jsou vnější a zevní věci, které mají svůj původ ne v niternostech, kde se
nachází pravá duchovnost, ale ve vnějších očekáváních lidí shromážděných kolem
tradic a zvyků, které nemají v sobě žádnou duchovnost prostě proto, že se odvozují z
vnějších hodnot.

Takové stereotypy svatých mužů a žen jsou ve skutečnosti zohavením tvořivého
ducha, protože popírají přítomnost Nejvyššího v plnosti Jeho/Jejího Stvoření a
docházejí k závěru, že cokoli se tělesně cítí či chce, nemá duchovní původ a nijak se to
nevztahuje k duchovnosti. To vede nevyhnutelnému závěru, že Nejvyšší nevěděl, co
činí, když stvořil přírodní svět, fyzické tělo a jeho potřeby a potěšení. Takže se život
připisuje tělu samému, jako že tělo a hmota samotné mohou dát sebou a ze sebe vznik
pocitům, tužbám a projevům života. A protože tělesný život neobsahuje dle tohoto
uvažování žádnou přítomnost Nejvyššího, je vše, co se z něho odvozuje, hříšné, zlé,
ohavné a odvádí od duchovnosti. Proto je jediným způsobem, jak získat jakoukoli
duchovnost, vzdát se a zanechat všech či většiny tělesných, světských, pozemských a
hmotných tužeb a radostí a uchýlit se do klášterů či se stát zcela odlišným od kohokoli
jiného.

Taková situace ovšem nemůže vést k jakékoli pravé duchovnosti. Namísto toho
ustanovuje stagnující rozpoložení, jež vede k fabrikaci pseudoduchovnosti, která zcela
nahradí pravou duchovnost. Jestliže někdo nevidí nic jiného než pseudoduchovnost,