Page 39 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

Podmínky v jednom stavu by nemohly být podřízeny životům a podmínkám stavu
jiného a opačně. Tudíž vnější formy čili těla patřící ke dvěma odlišným rozpoložením a
zákonům by ve své vnější čili tělesné úrovni nebyly navzájem rozpoznatelné jedna
druhou. Z tohoto jednotlivého stavu by prostě jedna nemohla vnímat existenci druhé.
Mohla by vnímat a poznávat ze stavu nejniternějšího stupně a skrze něj ze stavu
vnitřního stupně, který překonává a přesahuje všechny zákony a podmínky zevnějšího
stupně. Spoléhá-li se tedy kdo na rozpoznávání někoho či něčeho v jiných dimenzích
či stavech z vlastního vnějšího stavu a nástroji a metodami zbudovanými z elementů
tohoto stupně, nebude moci vnímat ani rozpoznat nic. Z toho tedy plynou některé
nesprávné závěry, že neexistuje nic jiného mimo vlastní realitu.

Avšak všechny sentientní entity jsou ve svém průběžném prostředí a ve svých
dimenzích neustále vnímatelné a rozpoznatelné jedna druhou dle úrovně blízkosti a
míry totožnosti s Nejvyšším, a tedy jedné s druhou. Čím podobnější je úroveň blízkosti
a čím větší míra totožnosti, tím více jsou vnímatelné a rozlišitelné jedna druhou v jejich
vlastní dimenzi. A opačně: Čím nižší je podobnost a čím menší míra totožnosti, tím
více vzdálené a odlišné budou jedna od druhé, takte někdo úplně odlišný od někoho
jiného a zcela nepodobný někomu jinému se s ním pravděpodobně na věky nikdy
nesetká. Nicméně jsou tato setkání možná na úrovni zprostředkujícího světa, kam
mohou promítnout svou vlastní manifestaci tím, že dočasně přijmou formu tohoto
světa a přicházejí tam, aby se setkali s kýmkoli jiným, existuje-li pro to potřeba a
ospravedlnitelný účel.

Z tohoto výkladu tedy nyní plyne velmi důležitý zákon duchovnosti: Život není omezen
existujícími, stupni a na ně. Jelikož je život - ve svém Absolutním stavu a Absolutním
procesu Nejvyššího - samotným Nejvyšším, přesahuje v jakémkoli ohledu bez výjimky
a výluky všechny představitelné stupně, úrovně, formy, dimenze, stavy, kondice a
procesy.

Toto ukazuje na ohromný omyl několika přírodovědců a společenskovědních badatelů
na planetě Zemi, omezujícími ve své slepotě život biologickými, chemickými,
fyzikálními a sociálními vzorci a zákony svého vnějšího prostředí, z nichž je sestrojeno
jejich fyzické tělo, a na tyto zákony. Někteří z nich věří, že žádná jiná forma života není
možná ani rozlišitelná. Ale ve jsoucnu a bytí je nekonečný počet a nekonečná variace
vysoce vyvinutých sentientních životních forem, které mají materiální či nemateriální
strukturu, jak v jejich vlastním vesmíru, tak i ve všech ostatních vesmírech, dimenzích
a světech, každá ve svém vlastním pro ni vhodném prostředí s ohledem na účel, pro
jaký se v něm má projevit.

Jelikož podmínky existence lidských tvorů na planetě Zemi jsou zcela odlišné
vzhledem k životu na několika jiných planetách jak v jejich vlastním Vesmíru, tak i
mimo jejich dimenzi a Vesmíru a jelikož zároveň existují podobné či stejné podmínky
na jiných místech v jejich Vesmíru, někteří vědci nesprávně usuzují, že není možný
jiný život mimo podmínek, za jakých se projevují ve svém fyzickém těle. Tudíž
očekávají, že se život nalezne pouze na planetách s podobnou strukturou a podobnou
atmosférou, jakou má Země. Je pro ně nemožné si představit, že by se vysoce
vyvinutý sentientní život mohl pohodlně projevovat např. v podmínkách absolutní nuly
nebo při teplotě několika miliard nad nulou nebo v podmínkách bez jakékoli fyzické
atmosféry či s atmosférou jedovatou a smrtelnou pro lidská fyzická těla.

Je samozřejmé, že když dorazí na jakoukoli takovou planetu či takové místo, nebudou
nic vnímat ani rozpoznávat svými prostředky a smysly svého těla, které jsou
ohraničeny na fungování v rámci určitých chemických, biologických a fyzických
prostředí, která jsou podobná jejich vlastní planetě. Kdyby si však mohli dovolit užívat