Page 34 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

jejich tvůrčího úsilí, které je relativní k Absolutnímu tvůrčímu úsilí Nejvyššího. Tato
potřebuje být neustále funkční, a tedy neustále udržovanou tak, aby mohla procházet
vývojem a pokrokem. Každá entita, která se účastní na udržování, tvořivosti a
fungování té linie, poté co ji opustí, zanechá na ní své stopy, svá znamení, čest své
vůle, svých tužeb a sklonů. Tato linie neustále odráží přispění, jedinečnost a všechny
snahy, veškerou vůli a touhu a všechny sklony této entity. Tato reflexe entity není
entitou samotnou či jejím duchem, ale pouze její vůlí, touhou a jejím sklonem. Poté, co
entita jsoucí na této linii splní svůj účel, opouští ji, aby se vtělila do jiné úrovně, jiné
dimenze, jiného stavu, procesu atd., takže pokračuje ve svém duchovním pokroku a
jedinečném přispívání na jiné linii vycházející z Nejvyššího. Poté, co odejde, je
nahrazena jinou entitou, která chce dobrovolně pokračovat na této zvláštní linii a
přispívat k ní svou vlastní jedinečností a zvláštností, a tak ji učinit dokonalejší a bližší
Nejvyššímu. V okamžiku přijetí takové role přijme tato entita též všechno předešlé
chtění, toužení a směřování všech ostatních entit, které se účastnily rozvoje této linie,
aniž by se sama stala těmito entitami. To by bylo i jakkoli jinak nemožné, neboť každá
entita je jedinečná a nemůže být zcela stejná jako jiná entita.

Jakmile se taková pozice zaujme, nová entita pokračuje ve svém tvořivém budování na
základě všeho předcházejícího. Přijetí vůle, toužení a sklonů všech předcházejících
entit umožňuje nové entitě přístup do všech pamětí těch entit, které byly účastny
budování této linie. Za určitých okolností se může tato paměť oživit a v mysli vzniká
mylný dojem, že se jedná o tutéž entitu. Předcházející entity tedy zůstávají na této linii
skrze své minulé chtění, tužby a směřování. A pokračují v prožívání této linie skrze
nové entity, dokud nejsou všechny možnosti tohoto prostředí, té dimenze a tohoto
rozpoložení úplně vyčerpány a namísto ní není vybudována linie nová. Proto žádná
entita kvůli této struktuře nikdy nepřichází ve svém duchu zpět do téže úrovně,
dimenze či téhož prostředí, neboť je v nich přítomna a prožívá všechny jejich možnosti
shora popsaným postupem. Pojetí reinkarnace je zkreslením a nepochopením zásady,
že každá entita, pokud tak zvolí, se může inkarnovat do mnoha stavů, dimenzí, úrovní
a podmínek duchovního, intermediálního a přírodního světa.

Entity nejsou nikdy uzavřeny v jednom stavu; v každém mají vždy k dispozici na výběr.
To dává každé entitě příležitost k neustálému a věčnému rozvoji. Každá entita si však
může zvolit setrvávat v jednom určitém rozměru a jeho stavu až na věky. Jelikož tento
stav a jeho proces aproximuje Nejvyššího a je s Ním/Ní do určité míry stejný, může se
vyvíjet, rozvíjet a zdokonalovat na věčnost.

Situace je zcela jiná ve zprostředkujícím světě a fyzickém vesmíru. Jejich účel a
funkce jsou odlišné. Nejzazší snahou všech entit je být v duchovním světě. Každá
entita si zvolí způsoby a prostředky získání místa, pozice a funkce, které chce v
duchovním světě mít. Některé z těchto způsobů a prostředků vyžadují průchod
určitými okolnostmi, stavy a procesy, které jsou odlišné od duchovního světa, ale
které k němu nakonec povedou.

lntermediální svět je samou svou povahou stavem, procesem a rozpoložením, ve
kterém nastává vyvažování idejí a zkušeností a kde se odehrává volba a příprava pro
získání nové role, pozice, nového stavu a nové kondice pro ty entity, které nejsou v
duchovním světě. Tudíž nikdo nemůže zůstat v zprostředkujícím světě věčně. Žádná
entita samou svou přirozeností, kterou je neustálý pokrok, netouží zůstat ve světě
vyrovnávání a přípravy. Poté, co je toto vyrovnávání a připravování završeno, entita
touží přesáhnout tento stav a jít na další úroveň ve svém zvoleném rozvoji a pokroku.

Co se týče entit v přírodním stavu, tj. ve fyzickém, přírodním vesmíru, ani ty zde
nemohou zůstávat věčně. Povaha vesmíru, který byl stvořen z hmoty, je taková, že