Page 185 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

které se zvolily v procesu vytváření sklonů a vztahů jsoucna a bytí „já“. Takže „já“ -
čili pravá lidská přirozenost - je původcem jak skutečných stimulů, tak i skutečných
reakcí. Prostředí slouží pouze jako prostředek, stvořený za tím účelem lidskou myslí v
rámci Absolutní mysli Nejvyššího, aby umožnilo uskutečnění takových jednání a
chování v jejich formě vnějších reakcí. Samo o sobě prostředí ani nevytváří, ani
neprodukuje, nezpůsobuje a nepodporuje taková jednání a chování.

24. Tento stav a proces vysílání a přijímání přispívá k vytváření hodnocení a soudů. Je
třeba odhadnout nejvhodnější formu a obsah vysílaného a je třeba se učit posuzovat
svou úroveň a otevřenost pro přijímání a reagování.

25. Ze schopnosti náležitě hodnotit a správně posuzovat povstává důvěra ve vlastní
odhad a spolehnutí se na vlastní soudy. Taková důvěra, spoléhání se, víra a záruka má
v obecném smyslu dalekosáhlé důsledky pro veškerou lidskou přirozenost, neboť
nedostatek těchto kvalit podkopává její optimální funkci a působení.

26. S ustanovením náležité úrovně důvěry, spoléhání se, záruby a víry v sebe sama se
jedinci umožňuje postoupit - srovnat samého sebe se všemi ostatními a všechny
ostatní se sebou. To vede k utvoření vědomí společenství. Srovnání sebe sama s
druhými vede k objevení společných základů, rysů, zájmů, sklonů atd. s někým jiným,
buď zcela, či částečně. Tak se zakládá smysl pro podobnost a sounáležitost s jedním
obecným jsoucnem a bytím.

27. Zároveň vede schopnost srovnávat k objevu a vytvoření hlubokého smyslu a
vnímání vlastní jedinečnosti a odlišnosti od někoho či něčeho jiného. Nikdo jiný není
přesně stejný jako já. Takové rozlišování vede k správně postřehujícímu pravidlu
zformulovanému některými moderními sociálními psychology, které tvrdí, že jeden je v
některém ohledu jako kdokoli jiný, v některém ohledu jako někdo jiný a konečné v
některém ohledu je takový, jako nikdo jiný.

28. Takový objev a uvědomění si odlišností a stejnosti vede k rozvoji tolerance a
uznalosti. Jedinec se učí potřebě tolerovat rozličnost kvalit lidských vyjádření a
existencí a přijímat odlišnosti, které mezi všemi lidmi existují.

29. Stav jedincova jsoucna a bytí vede k rozvíjení stability jeho vlastního já. Proces
jedincova bytí a jeho substance vede k potřebě neustálé progresivní změny. Takže
stabilita a změna se stávají hlavními motivačními faktory pravé lidské přirozenosti a
lidského konání i chování. Tyto faktory jsou velmi důležité pro pochopení pravé lidské
přirozenosti. Kvůli své stabilitě a svému měnění se je kdykoli možné změnit ve stavu
vlastního jsoucna a bytí cokoli, co kdo chce či pociťuje nebo si přeje, aby se změnilo v
souladu s vlastními volbami a rozhodnutími. Stabilita pravé lidské přirozenosti je
vtělena v její schopnosti se měnit. Je vrozeným stavem pravé lidské přirozenosti.

30. To vede k závěru, že pravá lidská přirozenost je jak stálá ve svém jsoucnu a esenci,
tak i dynamická ve svém bytí a substanci. Stálost a dynamičnost dává lidské
přirozenosti energii, vitalitu a sílu k tomu, aby byla a existovala.

31. Svoboda lidské přirozenosti ve stavu jejího jsoucna a její esence jí dává smysl pro
odpovědnost za sebe sama, za vlastní rozhodnutí a důsledky. Jedinec je zcela, úplně a
docela zodpovědný za svůj život a jeho následky, neboť má svobodu a všechny
nástroje svého ducha, své duše a svého těla – jednu mysl, aby učinil toto jsoucno plně
aktivním, funkčním a hodným štěstí, lásky a dobré vůle.

Nezávislost lidské přirozenosti v procesu jejího bytí a její substance jí dává smysl pro