Page 149 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

To je ovšem nebezpečí, které je vrozené plánu pseudotvůrců, neboť lidé okolo umění
jsou nejtvrdohlavější při odmítání a potlačování tradic a zvyků v lidských systémech,
které utlumují duchovnost.

Jak se již uvedlo, pravé tvořivé úsilí má původ v nejniternějším stupni. Proto je při jeho
uzavření možné vložit do lidské mysli zkreslený, zvrácený a zmrzačený náhled ve
vztahu k pojetí umění, zábavy a sportu. V tomto pohledu jsou ohniskem zevní hodnoty.
Jelikož se vnější, fyzický, tělesný stupeň považuje za původce, nositele a
podporovatele lidského života, všechny odpovědi na otázky života se musí nalézt v
tomto stupni, ve kterém se na duchovnost pohlíží zkresleně, deformovaně a
zmrzačeně. Jakýkoli pokus přesáhnout tento pohled se zavrhuje a v některých zemích,
obzvláště komunistických, lidé, kteří vyjádří názor odlišný od tradičního a navyklého v
tomto systému, jsou uvrženi do vězení či se považují za šílené a jsou uzavřeni v
zařízeních pro duševně nemocné, kde se je s pomocí drog a vymývání mozku snaží
přimět, aby akceptovali stagnující hodnoty systému.

Ale i v těchto tak netradičních a nekonvenčních přístupech, jaké lze shledat v umění, je
sklon zakládat tradice a zvyky a vytvářet kultury, ke kterým se každý obrací pro
odpověď. To je nevyhnutelný následek uzavření nejniternějšího duchovního stupně.
Taková umění jsou nucena se zabývat vnějšími formami a vyjádřeními života, ve
kterých pravý život neexistuje. Duchovní konotace takového života je tímto pohledem
bud' zkreslena, nebo se zcela popírá. Poezie, malířství, hudba, literatura, sochařství
atd. slouží kultu oslavování života, který může vznikat jen v hmotě a jejich elementech.
Pokud se uvažuje o duchovním aspektu, což je časté, ten se odvozuje z tradičních,
konvenčních a kulturních přístupů. V tomto smyslu slouží umění paradoxně stále více
než cokoli jiného k udržování, zachovávání a podpoře života tradic, zvyků a kultur.
Umělci je budují, vkládají do nich život a udržují je úctou ke starému a vytvářením
nového z tohoto starého. V tomto „novém“ jsou ovšem zachovány všechny koncepty
staré, neboť „nové“ zdůrazňuje stále více zevní hodnoty života, jak se projevují pod
povrchem. Problémem s tím „novým“ je, že považuje to, co je pod povrchem vnějších
věcí, za nejniternější duchovní stupeň, který vytváří život. Toto zkreslení je
zachováváním starého pojetí, v tomto „novém“. Novost této situace je tedy zdánlivá.
Smysl a význam se hledá v něčem a vkládá se něčemu, co žádný smysl nemá.
Harmonie se odvozuje z nesouladu, proporce z disproporcí, řád z nepořádku, život z
neživota a tak dále.

Jiným prostředkem, jak zaměstnat lidi a jejich pozornost tělesnými, zevními aktivitami,
je rozvoj všech druhů sportů. Význam těchto aktivit zdůrazněný v pseudolidských
společenstvech je udivující a dosahuje bláznivých rozměrů. Ti, co sporty provozují,
jsou oslavováni jako hrdinové, které je třeba následovat a se kterými je třeba se
ztotožnit. Zde se lidské hodnoty nacházejí v něčem, co má malou nebo nemá
pražádnou duchovní hodnotu. Namísto toho, aby se sport považoval za jeden z
vyvažujících činitelů lidských činností, jako prostředek udržování fyzické kondice za
účelem lepšího duchovního a duševního fungování, taková fyzická kondice a sport se
stává hlavním cílem lidského života. Toto zaneprázdnění sportem nakonec zabírá
většinu volného času lidí, takže tu není k mání nic než krátký, nebo vůbec žádný čas
na jejich duchovní rozvoj. Takové je nebezpečí a takové jsou důsledky duchovního
úpadku lidských tvorů. V této souvislosti slouží jak umění, tak i sport tomuto úpadku.
Zaneprázdnění vnějšími, fyzickými, hmotnými, světskými a pozemskými záležitostmi
vytváří a určuje obsah času, který lidé věnují zábavě. Ta vyvěrá z tradičních a
konvenčních přístupů dle stereotypů, očekávání, žádostí a projekcí. Zábava neslouží
své duchovní funkci zpříjemňování života - aby se přijímal snáz a veseleji a aby se tak
mohlo lépe pracovat, být lepším a aby se přinášela radost a potěšení do celého života.