Page 83 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

přírodními popisy nejrůznější atributy, principy a kategorie Nejvyššího. Jsou
vytvořeny fyzické obrazy, aby reprezentovaly každou duchovní kategorii v Nejvyšším.
Dobře chápali, že tyto obrazy samy o sobě nejsou živé, ale slouží jen účelu
reprezentace, aby přinášely větší intenzitu duchovního chápání a zprostředkování
toho, co přímo postrádali.

Z tohoto nepřímého reprezentování v procesu vývoje člověčenstva je jen krok k tomu,
aby lidé vnímali tyto fyzické reprezentace nejniternějších atributů, kategorií a principů
Nejvyššího jako několik bohů nebo mnohá božstva; v následující sestupné spirále
dějin člověčenstva všechny přírodní reprezentace jako bohy samy a v další zatáčce
dějin pak nevnímali tyto fyzické reprezentace už jako bohy vůbec - neboť není žádný
Bůh či Nejvyšší. Nakonec se skončí u předpokladu, že neexistuje vůbec žádná
duchovnost a jediným existujícím bohem je příroda sama. Toto je nevyhnutelný
následek takovéhoto procesu.

Je-li někdo přímým nadělením Nejvyššího, netouží po žádném zprostředkování,
protože to je nižší duchovností. Samou povahou této přímosti se nachází v přítomnosti
Nejvyššího, a sama tato přítomnost vylučuje nižší úroveň duchovnosti.

Aby se zodpověděla původní otázka, bylo nutné dovolit stvoření generace nepřímým
nadělením neduchovními prostředky, v níž je možná přítomnost nižší duchovnosti.
Jakákoli nižší úroveň duchovnosti vyžaduje zprostředkování k plné duchovnosti.

A toto tedy byl důležitý rozdíl mezi novou generací a jejími předchůdci. Tito
předchůdci měli stále na mysli, že cokoli, co učinili, bylo s dobrým záměrem a ku
prospěchu člověčenstva. Do té doby tu nebylo zle míněné motivace, aby se odpadlo
od duchovnosti či se přinesla vlastními experimenty zkáza člověčenstvu. Proto
starostlivě zachovali pro následovníky všechny duchovní prostředky a vyučovali o
nich své děti, které si jich kvůli svému nepřímému nadělení nebyly vědomy. Jakmile
tato stará generace přesídlila do duchovního světa, její členové se stali dle své volby
duchovními poradci generace nové a udržovali nepřetržité volně přístupnou
komunikaci z duchovního do přírodního světa a naopak.

Takto stvoření lidé stále přicházeli na svět s většinou znalostí a schopností, jaké měli
jejich předchůdci, s výjimkou nevědomosti, která byla výsledkem způsobu, jakým byli
vytvořeni. Ale jejich neznalost byla kompenzována výukou od jejich stvořitelů a
korespondencemi. Tato situace vytvořila poprvé novou zkušenost a nový vztah.
Jelikož měli tito lidé jen nepřímé nadělení od Nejvyššího, Nejvyšší byl jen jejich
nepřímým Rodičem. Přímými rodiči se nyní stali dva lidé, jejichž buňky byly použity.
Protože tato dvojice lidí byla určena k tomu, aby učila tuto novou bytost, která z nich
byla stvořena, vešly do bytí nové pocity - pocity náležení, vlastnictví, mateřství a
otcovství na straně jedné, na druhé straně pocity závislosti, obdivu a respektu
vzhledem k těmto dvěma lidem, kteří byli té bytosti vlastními a jedinými. Takto vzešlo
první stadium existence vztahů rodičů a dětí. V tomto prvním stadiu byly však tyto
vztahy poněkud odlišné od současné formy rodičovství. Podobaly se vztahu rádce a
žáka s jistým vědomím výlučného náležení, které se stalo základnou, z níž se nakonec
později v historii lidstva vyvinul současný rodičovský vztah.

Pocity naležení postrádaly do té doby na intenzitě ve své intimnosti a na výlučnosti.
Bylo tu jen všeobecné vědomí, že někdo pochází ze živých buněk dotyčných dvou lidí,
a ne z nikoho jiného. V té době započal vývoj obecného vědomí, že dítě pochází z nich,
a ne z nikoho jiného. Jak se postupně toto cítění a uvědomění stále více prohlubuje,
skončí nakonec v ustanovení tradic a zvyků ve vztazích mezi rodiči a dětmi, což potom
vede k ustanovení instituce manželství a rodiny. Takováto instituce však postrádá