Page 68 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

6. V rozpoložení úplné duchovnosti, reprezentovaném a ilustrovaném prvními
androgynními lidmi na Zemi, je nemyslitelné mít ideu popření Absolutního jsoucna a
Bytí Nejvyššího. Dokud se idea Absolutního jsoucna a Absolutního bytí udržuje v
lidské mysli jako převládající, není možné žádné odpadnutí od Nejvyššího a nemůže
nastat jakákoliv ztráta duchovnosti.

Takže je stvořeno rozpoložení, v němž prostřednictvím separace lidské formy do dvou
forem je možno počít ideu „něčeho vlastního“. Z této ideje je možno vyvinout
rozumem odůvodněný postoj a víru, že vše ostatní je jakoby někoho vlastním. To
neodvratně vede ke nejzazšímu odmítnutí Absolutního jsoucna Absolutního bytí
Nejvyššího. Přijetí Nejvyššího vylučuje pojetí „něčeho vlastního“. Jestliže někdo
nastává, probíhá a stává se z Nejvyššího, nutně náleží Nejvyššímu, a cokoli má, není
nikdy jeho vlastní, ale Stvořitelovo. Jestliže se popírá jsoucno a bytí Nejvyššího, pak
se s takovým duchovním uvědoměním odmítá vlastní jsoucno a bytí, což je holou
nemožností.

7. V rozpoložení úplné duchovnosti a nejniternějšího stavu a procesu,
reprezentovaném nejniternějším stupněm androgynních lidí planety Země, není možné
žádné pojetí sebelásky kvůli sobě samému. V úplné duchovnosti je láska k Nejvyššímu
z lásky od Nejvyššího a láska ke druhým z lásky k sobě sama samým životem jsoucna
a bytí. Toto je úplný princip pravé duchovnosti. Nic jiného není v tomto rozpoložení
myslitelné. V takové kondici není myslitelný žádný úpadek duchovnosti. Bylo tudíž
nutné stvořit rozštěpem odlišnou kondici, ve které by mohlo kvůli Velkému plánu
spasení a Poslání být myslitelné pojetí „něčeho vlastního“ a mohlo by se odmítnout
vše ostatní. Tak mohl být zakoušen neduchovní stav a poznání toho, jaké je to být bez
duchovnosti, a tedy bez Nejvyššího, mohlo přinést plody. Jakmile je tedy v
neduchovním stavu dovoleno „něčemu vlastnímu“ být zdánlivě reálným, láska k
Nejvyššímu a druhým vyvěrá pouze z „něčeho vlastního“ a kvůli sobě samému.
Probíhá to asi tak: „Miluji tě, protože miluji sebe sama“, a ne: „Miluji sám sebe, abych
mohl milovat tebe“. Dopad takového rozlišení je zřejmý. Taková láska (miluji tě protože
miluji sebe sama) není láskou vůbec, ale negací pravé lásky, tedy jejím úplným
zničením. Kde není pravého života, tam není pravé duchovnosti; kde není pravé
duchovnosti, není pravého života.

8. V rozpoložení úplné duchovnosti prvních androgynních lidí na planetě Zemi byly
všechny možnosti volby přítomny pouze jako potenciální, při vědomí, že jeden není v
tomto stavu uzavřen neustále. Idea volby něčeho méně duchovního byla pro ně
nemyslitelná. Jelikož si tento stav navždy zvolili v Absolutním procesu myšlení a
Absolutní vůli Nejvyššího před započetím času. Tudíž toto rozpoložení nebylo možno
použít pro rozvoj něčeho protikladného jejich povaze.

Musela se vyvinout nová kondice, aby poskytla lidem konkrétní příležitost pro volbu či
zavržení jakékoli duchovnosti, nějaké duchovnosti či veškeré duchovnosti. To se
vykonalo fyzickým rozpolcením jedné lidské formy do dvou odlišných. Tento akt
umožnil, aby zkušeností konkrétní odlišnosti povstala idea, že jsou zcela k mání i jiné
možnosti (jiné, než pouze jeden úplný a veškerý duchovní stav a proces). Konec
konců přímý a konkrétní zážitek rozdělení ve dvě odlišné lidské formy, ženskou a
mužskou, hovoří jasněji, než jakékoli řeči. Tak byla zahájena možnost, aby se dovolil
duchovní úpadek za účelem poučení při zachování svobody volby.

9. Přirozenost úplné duchovnosti v sobě imanentně obsahuje úplnost vlastního
poznání, relativní k Absolutnímu poznání Nejvyššího. Protože tato kondice je
rozpoložením „uvnitř“, všechny a jakékoli zdroje poznání jsou „uvnitř“, tj. v úplné