Page 155 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

V takovémto konání není možná žádná pravá duchovnost, neboť v pravé duchovnosti
je sjednocující princip všeho Stvoření, všech názorů a idejí a všech národů i ras. Pravá
a duchovní rozmanitost idejí, názorů, národů a ras se shledává jako projekce jejich
souvztažností s nejrůznějšími aspekty Jediného Nejvyššího. Jelikož je jen jeden
Nejvyšší, je jediné jedna idea s nekonečnou rozmanitostí svých vyjádření a projevů. To
je pravý duchovní význam takové rozmanitosti.

Taková idea je ovšem pro pseudotvůrce nesnesitelná. Proto ji kazí, deformují a mrzačí
tím, že vkládají do lidské mysli názor, že rozličné aspekty Jednoho nejsou jedním, ale
jsou oddělené a nezávislé, mající každý své právo panovat a být pouze jediným. To
vede k fabrikacím rozličných náboženství, která vnímají, vykládají, chápou a pojímají
jen tento jediný oddělený aspekt jako svého boha. Jelikož jsou ale různé aspekty
přijímány různými kulturami, národy a rasami, objevují se odlišní bohové, kteří jsou
považováni za jediné správné pro každého v rámci této kultury. Protože každá kultura
věří, že její bůh je ten správný a všichni ostatní jsou falešní bohové, rozvíjí se
„spasitelský“ komplex, který ji nutí, aby se snažila spasit ostatní, byť i prostředky
krveprolití a úplného ničení ve jménu tohoto boha. A opět je historie lidstva plná
takových příkladů.

To je záměrem pseudotvůrců: Zlikvidovat jakýkoli koncept duchovního sjednocení a
jakéhokoli pojetí Jednoho Nejvyššího, což vede k zániku jakékoli duchovnosti.

26. V rámci každého pseudosystému, každé kultury, zvyklosti a tradice se klade důraz
vždy na zevní hodnoty. Jen duch a duše takového systému se považují za jeho niterné
faktory. Ale tento duch a duše nejsou duchovního původu, neboť udržují existenci
všeho stagnujícího nahromadění a hromad všech zkreslenin. Duch a duše jsou
umělými výtvory, vybudovanými z vnějších elementů samotného systému. Vyžaduje
se, požaduje a vynucuje loajalita, zbožňování a uctívání systému. Vše mu musí sloužit.
Proto je rozvinut pocit náležitosti, což vede k zakládání kolektivních hodnot, které
vylučují soukromí, intimitu, individualismus a odlišnosti. Tento kolektivismus slouží
zájmu potlačování, zatlačování a utlačování všeho, co nemá kolektivní hodnotu
skupinové kultury. To je jedním ze způsobů, jak snížit význam vlastního já, v němž
sídlí princip duchovnosti. „Jednotlivec není ničím, kolektiv vším“, to je výsledek
takové filosofie. Ta je krédem komunistických zemí.

Na druhé straně je rozvinuta iluze náležení k vlastnímu já ve formě vlastnictví.
Vlastnictví není objevem, potvrzením a vyjádřením pravých kvalit vlastního já, ale tím,
že se drží materiální statky a majetky. Všechny hodnoty jsou vkládány do tohoto
neduchovního vlastnictví. To je krédem tzv. kapitalistických zemí. Materiální vlastnictví
vede k rozvoji práva na ochranu a obranu toho, co jeden má zevně, to jest vlastnictví
hmotných statků a majetků. Celý smysl života spočívá v takovém vlastnictví a jeho
ochraně. Z toho se vyvíjí smysl pro falešné soukromí a potřeba jeho ochrany.

Obě krajnosti těchto postojů se rozvíjejí ve svých vlastních tradicích, zvycích a
životních stylech, které vedou k nedostatku duchovnosti. Jakmile se pozornost
odvede od faktu, že vlastnictví vlastního já a jeho atributy, aspekty a vyjádření jsou
nejhodnotnějšími faktory lidského života, zablokuje se cesta k duchovnosti.
Taková pozice je jedním z důsledků a následků lidského duchovního úpadku
zahájeného pseudotvůrci.

27. S takto zkresleným, zvráceným a zmrzačeným pojetím a stylem života lze vytvořit
jen zvrácené, zkreslené a zmrzačené pojetí a zobrazení vlastního já. Pseudotvůrci si
byli dobře vědomi důležitosti pozitivního sebepojetí a představy o vlastním já pro