Page 129 - pzncelek

POSELSTVÍ TŘICÁTÉ ČTVRTÉ

O záležitostech každodenního života a
o náležitých stavebních blocích života každého

Dne 4. května 1982

Dnes byla od Nejvyššího přijata následující poselství.

Duchovnost a její principy mohou být živé a užitečné pouze při jejich aktivaci a praktickém
využití v každodenním životě jedince. Bez takové aktivace a praktického využití jsou
duchovnost a její principy prázdnými pojmy, nepotřebnými pojetími a slovy bez ducha či
duše.

Duchovní principy byly formulovány za účelem žití a fungování takovým způsobem, aby se
každému poskytl návod a směr, který by každému, kdo je následuje, mohl přinést vše
dobré, pozitivní a užitečné.
Jelikož je tak důležité, aby se duchovní principy pojímaly z hlediska jejich praktické
užitečnosti, je dnes radno dále zpracovat záležitosti každodenního žití.
Z hlediska duchovních principů lze obsah a kvalitu každodenního žití v zásadě pojímat třemi
způsoby neboli ve třech stavebních blocích života.

Za prvé je obsah a kvalita vlastního života určována typem a druhem pojímání, postoje a
zacházení, jaké kdo má ohledně Nejvyššího. Za druhé je určována typem a druhem
pojímání, postoje a zacházení, jaké kdo má vzhledem k ostatním a Stvoření Nejvyššího
obecně. Za třetí je určována typem a obsahem, postojem a zacházením, jaké kdo má
vzhledem k sobě samému. Tyto tři stavební kameny života determinují u jednoho celou
strukturu a dynamiku jeho každodenního života.

Způsob, jakým se tyto tři stavební bloky nabývají a využívají, určuje opravdový obsah a
kvalitu vlastního života a, což je nejdůležitější, určuje stupeň a rozsah vlastní duchovnosti a
uvědomování si všech duchovních principů ve vlastním každodenním žití. Ze zřejmých
duchovních a psychologických důvodů je počátečním stavebním blokem, který se stává
prvotní bází a základnou celého uspořádání, blok třetí - typ a druh pojímání, postoje a
zacházení, jaký kdo má sám k sobě. Je považován za bázi a základnu celé struktury proto,
že se lze vztahovat pouze ze sebe a sebou samým. Je nemožné ustanovit jakýkoli vztah z
vnějšku čili mimo sebe samého. Jeden dost dobře nemůže vystoupit či se odštěpit od sebe
samého, aby se vztahoval. Pokud by to bylo možné, zrušilo by to jeho jsoucno a bytí.
Při pohledu na tento fakt - že se jeden musí vztahovat ze sebe a sebou - je zřejmé, že kvalita
a obsah jeho vztahu k Nejvyššímu a k ostatním se vždy určuje tím, jaký kdo má typ a druh
pojímání sebe sama, postoje k sobě samému a zacházení ze sebou samým.

Prostě řečeno: jeden se chová k Nejvyššímu a k druhým tak, jak se chová k sobě samému.
Jakýkoli postoj, jaký kdo má k sobě, je sdílen s Nejvyšším a ostatními. Jestliže jeden sebe
vnímá, pojímá, pociťuje a zachází se sebou s všemožnými negativními postoji a jestliže
přijímá sebezavrhující, sebetrestající a sebeponižující postoj, sdílí tento druh postoje s
Nejvyšším a ostatními. Konec konců lze sdílet jen to, co kdo má, či si myslí, že má. Je
nemožné sdílet něco, co kdo nemá nebo si myslí, že nemá.
Takováto situace naneštěstí působí dokola i jiným způsobem - jestliže má jeden takové proti
sobě zaměření pojímání sebe samého, postoj k sobě samému a zacházení se sebou samým,
má sklon vyhledávat a přijímat z Nejvyššího a ostatních chování jen zavrhující, negativní a
trestající. Vše ostatní, co je v rozporu s takovým protivným a negativním chováním, se
odmítá či popírá. Jeden prostě není s to v žádné situaci či chování spatřovat či nalézt nic
opravdu dobrého.