Page 126 - pzncelek
P. 126

vlastní ideje ohledně toho, jací by měli být. Taková touha je hrubou duchovní drzostí a
            neskromností, jež je znakem bytí v negativním stavu, či přinejmenším toho, že se mu straní.

            Jeden může změnit jenom sám sebe. Schopnost a ochota se změnit je znakem z pozitivního
            stavu. Potřeba měnit druhé bez potřeby měnit se sám je znakem stavu negativního. Jestliže
            někdo mění sám sebe, může být dobrým příkladem a pozitivním motivačním faktorem pro
            jiné   lidi.   Takže   jestliže   někdo   chce,   aby   lidé   byli   například   šťastní,   veselí,   zdraví,
            produktivní, spokojení, dobří, mírní, rozvážní, moudří, sdílní atd., musí být nejprve takovým
            on sám, aby poskytoval dobrý příklad a ukazoval, že každý se tímto směrem může změnit.
            Neexistuje jiný způsob, jak opravdu ovlivňovat chování a životní styl lidí. Někdy by se
            mohlo jevit, že se lidé mění dle vlivů a nátlaků z vnějšku (dobrým příkladem takové situace
            je žití v komunistických zemích), ale taková změna je nesprávně motivovaná (strachem
            kupříkladu),   protože   nevychází   z   nitra   jedincovy   vlastní   svobodné   vůle.   V   takových
            případech není žádné změny vnitřně. Změna je pouze zevní za účelem, aby se to tak jevilo
            (aby se kupříkladu vyhnulo zavržení či potrestání), a to není vůbec žádnou změnou.

            To   je   dalším   důvodem,   proč   má   každodenní  sebeprozkoumávání  tak   velký   význam.   V
            nejzazším   smyslu   přispívá   nejen   k   zlepšování   vlastního   života,   ale   též   k   zlepšování
            veškerého Stvoření. Jsa integrální částí celého Stvoření tím, že jeden vylepšuje tuto část -
            sebe samého - vylepšuje celek. Je nemožné zlepšovat cokoli v celku bez vylepšení jeho
            částí. Avšak jeden nemůže být žádnou jinou částí než tou, kterou je. Aby byl s to vylepšit
            jakoukoli jinou část, musel by být touto jinou částí. Tím, že by byl tou jinou částí, nebyl by
            již   sebou   samým,   ale   namísto   toho   by   se   stal   zcela   jinou   částí.   Taková   situace   je
            nemožností, protože jeden nemůže zlikvidovat sebe sama, aby se stal někým jiným. Aby tak
            učinil, musel by začít s dvojitou likvidací - likvidací sebe samého za účelem toho, aby se
            stal někým jiným, a likvidací toho někoho druhého za účelem toho, aby se tímto jiným stal.
            Jestliže by toto bylo možné, rovnalo by se to likvidaci veškerého Stvoření jako celku.

            Toto je důvodem toho, proč je nemožné změnit někoho jiného než sebe sama a proč lidé
            musí započít jakoukoli změnu z nitra sebe samých dle své vlastní svobodné vůle, jestliže
            skutečně touží být součástí pozitivního stavu.

            Jedním ze znaků určení toho, zdali je ten či někdo jiný v pozitivním či negativním stavu, je
            uvnitř sebe sama či dle zjištění jiných ustanovený postoj k Absolutnímu zdroji všeho života
            - k Nejvyššímu, ke všem principům duchovní homogenity (jak byly definovány ve dnech 3.-
            4. dubna 1982 na Martiniku) a ke všem jiným duchovním principům života a každodenního
            žití, jak jsou definovány v „Základech lidské duchovnosti“ a v těchto „Poselstvích z nitra“.

            Jestliže jeden popírá existenci Absolutního zdroje Života - Nejvyššího - a nemá žádný ohled
            na   jakékoli   duchovní   principy   a   jestliže   jeho   chování   odpovídá   takovému   popírání   a
            nedostatku ohledu, tehdy lze opatrně dovolit, že tento jedinec je v negativním stavu anebo
            je jeho součástí.
            Avšak přijímání těchto principů, jejich braní na zřetel a zevní žití i chování souhlasné s
            těmito duchovními faktory jednoho nutně nedělá pozitivním nebo ho nedostává na stranu
            pozitivního stavu. Proto musí být jeden krajně opatrný v přijímání jakýchkoli závěrů o
            duchovním stavu druhého, jelikož jeho zevní vyznání a chování nejsou spolehlivými a
            platnými důkazy té které situace - ať pro stranu pozitivní nebo negativní.

            Na základě zevního pozorování, vyznání a chování si jeden nemůže být jist co do skutečné
            vnitřní  motivace  a záměru popírání a nebrání  zřetele anebo přijímání a braní v úvahu
            takových důležitých duchovních faktorů ve vlastním životě. Taková znalost se může získat
            jedině sebezkoumáním a sebezhodnocením. Žádné jiné účinné způsoby neexistují.

            Jeden může všechny tyto duchovní faktory vyznávat a přijímat a chovat se v souladu s
            jejich požadavky a recepty, a přesto to může činit s nějakou nízkou motivací a s negativním
            úmyslem. Nečiní to z Nejvyššího ve vlastní Niterné mysli, ale jen kvůli nějakým zevním či
            sobeckým důvodům, nebo proto, že je to pro něho výhodné být takovým a tak se chovat,
   121   122   123   124   125   126   127   128   129   130   131