Page 198 - NOVÉ ZJEVENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
P. 198
KAPITOLA 11.
nezávislé jsoucno a bytí bez jakékoliv spojitosti se svým původním zdrojem. Nakonec
můžete dojít k závěru, že není žádného takového zdroje. Tak zevní mysl neustálým
díváním se a zkoumáním toho, co je zvenčí, může dojít k podobnému závěru. Tím
dochází k nebezpečnému sklonu směrem k separaci.
‚Jsou-li věci ode mne odloučeny‘, může říci zevnější mysl, ‚a mají-li své vlastní nezávislé
jsoucno i bytí, pak je docela myslitelné, že já, vnější mysl, mám své vlastní jsoucno a
bytí, nezávislé na žádném jiném aspektu celé sentientní mysli.‘ Když už dojde k vzniku
takové představy, pak se musí vyzkoušet.
Povšimněte si, prosím, že had se se svou otázkou obrací ne na Nejniternější duchovní
mysl - Adama, nýbrž na duševnost, to jest na vnitřní mysl, jež se zve ženou. Důvodem,
proč se interiorní mysl nazývá ženou je, že ta mysl tvoří duši jakékoliv sentientní
entity, jakožto i veškerého stvoření i Pána Ježíše Krista. Duchovní mysl lidského
ženy,
jsoucna a bytí spočívá v jeho duši - ženě. Bez duše - nemá duch -
muž prostředky
k projevování svého života. Kdežto bez svého ducha - muže nemá duše - žena žádný
život. Z této pozice je jejich rovnost absolutní.
Takže had čili vnější mysl se obrací na vnitřní mysl duši ideou, která se nabízí duchu
-
s
- duchovní mysli k uvážení za účelem jejího možného uskutečnění. Povšimněte si,
prosím, velmi pečlivě, odkud přichází ta otázka či myšlenka. Zde dochází k naprosto
prvnímu porušení duchovního zákona idea nevychází z nejvnitřnější úrovně
-
duchovní mysli, nýbrž, namísto toho, z nejvíce zevní úrovně zevnější mysli. Není
záležitostí vnější mysli počínat jakoukoliv ideu, neboť taková činnost prostě není její
funkcí.
Toto právě je prvním krokem ve směru k odštěpení a odluce zevní mysli od svého
pramene - Nejniternější duchovní mysli. Jak vidíte, je zde položen základ pro aktivaci
negativního stavu a pro zcela plodonosný příchod hříchů a lidských problémů. Nápad
se ovšem týkal poznání toho, co se stane, bude-li se původ života a vědomě cítících
entit odvozovat ne z niterného, Božského, duchovního zdroje, nýbrž na místo toho z
nějakého jiného pramene či vůbec z žádného pramene, ale z jakési divoké náhody či
statistické pravděpodobnosti či jakýchkoliv jiných prostředků. Jak by takový život
vypadal? Je takový život vůbec možný? A je-li tomu tak, pak jak, jakým způsobem by se
lišil od toho, co je znám a prožívá se právě nyní?
Konec konců neexistovala žádná zkušenost takového života, a to na žádné úrovni
sentientní mysli. Chybělo zde něco důležitého. Jak můžeme pokračovat ve svém životě,
nemáme-li zkušenost něčeho docela odlišného? Toto je, na co se vlastně had - zevní
mysl ptá duševnosti - vnitřní mysli - ženy. Interiorní mysl - žena vnímá platnost té
otázky. Je přece funkcí duše - ženy mít takové vjemy, které slouží jako potrava pro
myšlení i cítění. Vskutku, ten nápad stojí za to, aby byl prozkoumán. Především se už
vyskytuje. A jakmile se už jednou vyskytuje, musí se stát skutečností. Platnost jeho
reality se může potvrdit jenom důsledky, následky a výsledky jeho uskutečňování
(vzpomeňte si na pátý zákon - Zákon duchovního potvrzování platnosti a účelu).
Tragédií je pouze to, že nápad přišel ze špatného konce. Neboť odpověď musí být dána
prostředky a jazykem, které jsou vlastní zevní mysli - konkrétním, faktickým
způsobem vnějšího prožitku.
