Page 200 - NOVÉ ZJEVENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA

KAPITOLA 11.
důvodů, proč je to které jednání hříšné. Jako dobrý příklad nedůslednosti podobné

definice je přikázání: ‚Nezavraždíš, nezabiješ.‘ Ale je docela v pořádku povraždit
chválen pro
milióny lidských tvorů v lidských světových válkách, ba i být dekorován a

takové činy. V jednom případě můžeš být odsouzen k smrti, kdežto v jiném případě
a
můžeš být vyvýšen vyznamenán řádem pro stejný čin.
Samozřejmě zde máme zcela jinou situaci. Naznačuje se, že stejný čin, viděn v odlišné
perspektivě, může a také nemusí být hříšným.

Nicméně Desatero přikázání je po většině formulováno v záporech: ‚Nebudeš‘ činit to a
to! Způsob takové formulace nevede k definici toho, co je hřích. Na místo toho uvádí, co
se nemá dělat, aby se vyhnulo hříchu a následným lidským problémem. Nezapomeňte,

prosím, že řeč Desatera přikázání je negativní, pronáší se z pozice negativního stavu

pro negativní lidské tvory. Tací tvorové nejsou s to vidět či pochopit, co se má dělat.
Nejdříve potřebují, aby se jim řeklo, co mají dělat, než budou moci pochytit, v čem je
význam a potřeba správného chování. Musí se s nimi mluvit z postavení ‚vzhůru
nohama‘, pozice to, v jaké žijí. Jinak vám neporozumí. Ano, jenom až jim vyložíte, co by
se nemělo dělat, můžete pokročit k vylíčení toho, co by se dělat mělo a proč se to má
dělat. (Více o Desateru a jeho skutečném významu bude v kapitolách dvacáté čtvrté a
dvacáté páté této knihy).

Avšak v pozitivním stavu je situace docela jiná. Lidem tam se nemusí povídat, co se

nemá dělat. Uvádět něco v negativních pojmech předpokládá, že něco takového
provádějí. Činí-li to, pak nejsou v pozitivním, nýbrž v negativním stavu. Proto přikázání
takového rázu jsou pro ně nadbytečná a bezvýznamná. Pouze negativní stav potřebuje
přikázání. Lidé v pozitivním stavu mají zakořeněny ve svých srdcích všechny duchovní
zákony, které vládnou v multivesmíru. Tyto zákony jsou integrální částí jejich životů a
necítí potřebu vyptávat se, proč je tomu tak. Z postavení pozitivního stavu je naprosto
jasné, proč něco je, jak je.

Při definování pojmu ‚hřích‘ musíte vzít v úvahu dva faktory: První je obecný,

všeobsahující, oddělený, z hlediska prvotního výskytu. Druhý faktor je zvláštní,
souvislý, z hlediska jeho udržování, jak se vztahuje na každodenní život.
Ze stanoviska obecného, diskrétního činitele je definice hříchu následující:

Hříchem je přijetí ideje a ztotožnění se s ideou vyskytující se v relativní
sentientní mysli: ze svobodné volby přestat s vzájemným oplácením lásky a
tvořivé snahy Absolutního Stvořitele (v tomto případě Pána Ježíše Krista,
dříve Nejvyššího) a považovat za zdroj života sentientní mysli něco či
někoho jiného a nebo vůbec nikoho ani nic, a to se všemi důsledky, následky
a výsledky takové volby.

Toto je tedy velmi obecná a všeobsáhlá definice. Poskytuje vám možnost pochopit, jak
hřích může být započat a jaký je jeho původ. Normální reakce vůči takové představě,

jež vede k aktivaci negativního stavu - je-li to přijatelné - je odmítnout a vyhnat ji z

vlastní mysli. To je normálním stavem. Takto může být definována normálnost ze
stanoviska pozitivního stavu.