Page 67 - hinz

hodno Jeho/Její oběti a lásky. Vždyť jak se dokazuje láska ke druhému ? Ochotou
obětovat svůj život pro jiného, jestliže je to nutné. Jestliže se Stvořitel není ochoten
obětovat za Své Stvoření, není Absolutní láskou. Pak je pojímání pravé Přirozenosti
Nejvyššího negativním stavem správné. Za těchto podmínek nelze ustanovit žádný
náležitý, láskyplný, laskavý, moudrý, osobní, intimní a věčný vztah s Nejvyšším.
Jestliže by se žádný takový vztah nemohl ustavit, nemohl by si nikdo přivlastnit nic
pozitivního. V takovém případě by každý byl odsouzen být v negativním stavu
navždy.

Avšak ilustrací pravé Přirozenosti Nejvyššího a veškerého pozitivního stavu poskytl
Ježíš Kristus, jako pravý Nejvyšší, každému ve Stvoření a v zóně vymístění věčnou
alternativu k negativnímu stavu, čímž každému umožnil ustanovit láskyplný, osobní,
laskavý, intimní a pozitivní vztah s Nejvyšším, jako s nebeským
Otcem/Matkou/Bohem, Kdož se skutečně stará. Do té doby nebyl nikdo s to
ustanovit takový vitální vztah s Nejvyšším.

8. Když Nejvyšší tvořil Své Stvoření, učinil věčný slib každému, kdo byl stvořen, že v
jednom bodě času a prostoru se inkarnuje v zevní formě Stvoření, aby vešel ve
známost ve všech aspektech Svého Stvoření od nejniternějšího po nejzevnější
včetně zóny vymístění. Tento slib byl nutnou podmínkou pro to, aby lidé byli
dobrovolně stvořeni. Vždyť pozice, stav, rozpoložení, proces a duchovní pokrok u
každého závisí na správném a smysluplném vztahu s Nejvyšším. Jinými slovy život
jedince závisí na jeho vztahu s Nejvyšším.

Avšak problémem v této situaci bylo, že Nejvyšší je Absolutní a každý v Jeho/Jejím
Stvoření je relativní k tomuto Absolutnímu. Naneštěstí nic z Absolutní přirozenosti
nelze náležitě vnímat, rozeznávat, pojímat, chápat a vztahovat ze stavu relativního
rozpoložení. Jedině Absolutní stav tak může učinit vzhledem k jinému Absolutnímu
stavu. Ale žádné dva Absolutní stavy nemohou být a existovat, protože pokud by
tomu tak bylo, navzájem by se vylučovaly. Žádný z nich by nebyl absolutní, a tedy
by nic včetně Boha nemohlo existovat.

Aby však Stvoření bylo a existovalo, je nutné, aby každý ve Stvoření vytvářel vztah k
Absolutnímu Nejvyššímu. Avšak jak se ustanoví vztah k někomu, kdo je
Absolutnem, a nemůže tudíž být vnímán, objeven, pochopen či smyslově pociťován
v žádném relativním zkušenostním módu? Za těchto podmínek nelze ustanovit
žádný náležitý vztah.

To je důvod, proč Nejvyšší před časem a prostorem učinil takový slib všem
případným sentientním bytostem a entitám a všem, kdo měli být zfabrikováni v
peklech, že, až bude doba nutná, Sám/Sama Sebe omezí časem a prostorem a
přijme nějakou formu a kondici, která by každému ve Stvoření a v zóně vymístění
umožnila ustanovit hmatatelný a zkušenostní vztah s Nejvyšším.

Jedním z nejmystičtějších a nejtajemnějších důvodů, proč bylo negativnímu stavu
Nejvyšším dovoleno dojít svého dozrání, bylo, že to poskytlo Nejvyššímu příležitost
splnit tento slib Jeho/Jejímu Stvoření a každému v jsoucnu a bytí, ať je to kdokoli a
kdekoli se nachází.

Protože taková manifestace Nejvyššího musí být všezahrnující a ne výběrová,
splnění tohoto slibu se muselo provést na úrovni, která je nejméně duchovní a
nejvíce negativní. Inkarnace na kterékoli jiné úrovni kromě nejnegativnější by nebyla