Page 39 - hinz

bible, vnímá a chápe mluvené slovo pouze v jeho doslovné, faktické konotaci. Když
Svatá bible doslovně hovoří o Synu Božím a Synu člověka, vnímá Syna jako někoho
odlišného, než je Otec. Pociťuje se to podobně jako vztah existující mezi
pozemským synem a otcem, kteří jsou velmi zřejmě dvě odlišné a jedinečné bytosti.
Avšak ve vnitřním smyslu takových slov není žádná separace. Namísto toho Syn
Boží znamená určité aspekty a ideje Absolutní Božské esence Nejvyššího, které
jsou vyjmuty a umístěny do zóny vymístění, která je ovládána zly a nepravdami a
která je časo - prostorově vázána. Na straně druhé znamená Syn člověka určité
aspekty a ideje Absolutní Božské substance Nejvyššího, které jsou vyjmuty a
umístěny do zóny vymístění.

Takové vyjmutí těchto idejí a aspektů, kterými je čistě Nejvyšší, se jeví za iluze
dominantních zel a nepravd a časo - prostorového rozpoložení v zóně vymístění,
jako by vyjmuté nebylo totéž jako to, z něhož to bylo vyjmuto. Takže máme iluzi, že
tento Bůh, Otec a Ježíš Kristus jsou dvě oddělené osoby či entity. Avšak je třeba si
zde zapamatovat následující životně závažný, kritický a důležitý fakt. Výše uvedené
určité ideje a aspekty Absolutní přirozenosti Nejvyššího jsou nyní umístěny do
fyzického těla, zfabrikovaného pseudotvůrci, které je zcela, úplně a naprosto cizí
pravé Absolutní přirozenosti Nejvyššího. Nejvyšší ve Své Absolutní přirozenosti
nemůže být v takovém těle přítomen. Přesto paradoxem této situace je, že za účelem
spasení je pro Nejvyššího absolutně nutné, aby byl přítomen v takovém těle. Bez
této přítomnosti by Nejvyšší nemohl zakusit negativní stav, nemohl by jím být
pokoušen, a tudíž by nemohl nikoho spasit.

Takže jak se překoná tento zdánlivě neřešitelný paradox či dilema? Řešení spočívá
ve faktu, že určité rozličné aspekty a ideje Nejvyššího se pomalu a postupně, krok
za krokem, jeden za druhým, umístí do takového těla. Jak se do tohoto těla umísťují,
je výsledkem pokušení. V procesu takového pokušení nastává postupná eliminace
všech zel a nepravd z tohoto těla a následné nahrazení jich všech větším a větším
stupněm výše uvedených idejí a aspektů Nejvyššího. V procesu těchto soubojů,
odstraňování a nahrazování se toto tělo, zfabrikované pseudotvůrci, stává krůček
po krůčku více a více Božské a je následné stále více zahrnováno do Nejvyššího,
stávajíc se doslovně jedním s Nejvyšším.

V průběhu procesu takových zápasů, eliminací a náhrad Ježíš Kristus tedy funguje z
pozice tohoto těla. Když On/Ona funguje z pozice tohoto těla, prožívá Sám Sebe a je
prožíván jinými jako oddělená a odlišná osoba od Svého nebeského Otce. V takové
kondici je jen zřejmé, že Ježíš Kristus hovořil o Svém Otci, měl s Ním vztah a modlil
se k Němu, jako by byl někým odlišným od Svého Otce a někde jinde, než byl Jeho
Otec. Když se někdo omezí časo - prostorovým kontinuem a je uprostřed zel a
nepravd, má z této pozice, z pozice prostorově - časových omezení tohoto Vesmíru
a zóny vymístění a z pozice zel a nepravd, které jsou spjaty s prostoročasem, jen
malý výběr něčeho jiného, než pohlížet na věci v oddělenosti, v odstupu a někde
mimo.

Avšak když Ježíš Kristus hovořil a fungoval z pravých idejí a aspektů ve Svém
duchu a duši, které jsou pravým Nejvyšším, hovoří a funguje jako Nejvyšší, a tudíž
prohlašuje: „Já a Otec jedno jsme.“ „Kdokoli Mě vidí, vidí Mého Otce.“ „Nikdo nezná
Otce, než Syn“. „Byla Mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ a podobné výroky,
jak se citují výše.

V procesu Svého pozemského života, který trval třicet tři roků, Ježíš Kristus