Page 44 - hinz

který chce zničit tento sám život. Proto by inkarnace Božského dobra na tuto
planetu nic nepořídila, neboť nepotírá zla a nepravdy. Přijímá vše tak, jak je. Ježíš
Kristus by tudíž jako Božské dobro nemohl dosáhnout žádného spasení Stvoření od
pseudotvůrců a negativního stavu jimi aktivovaného. Jestliže by se Ježíš Kristus
zjevil pouze jako Božské dobro, byl by odmítnut stejně tak, jak byl odmítnut
židovským národem jako Božská pravda. Odmítnutí Božského dobra znamená
okamžitou smrt, sebevraždu, protože jakmile se odmítá Život Sám (což je Božské
dobro Božské lásky), pak co máme ? Veškerý život okamžitě přestává.

Avšak odmítnutí Božské pravdy neznamená odmítnutí života. Znamená pouze
uzavření cesty k Božskému dobru, které nakonec vede k duchovní smrti, kterou je
peklo, ale nikdy k doslovné věčné smrti, jak by to učinilo odmítání Božského dobra.

Jestliže by se za existujících podmínek na planetě Nula v době inkarnace Ježíše
Krista, jak se popisuje výše, Ježíš Kristus objevil lidem jako spojené Božské dobro
a Božská pravda, to jest jako Nejvyšší - Jeden Nedělitelný Bůh, výsledkem by bylo
totální odmítnutí jakéhokoli Dobra a jakékoli Pravdy. Tímto zavržením by nastala
profanace Svatosti Absolutní jednoty a Spojení Božského dobra a Božské pravdy. V
okamžiku této profanace by se nemohl uchytit žádný akt spasení. (Toto je to, co
znamená neprominutelný hřích proti Duchu Svatému. Spojení a jednota Božského
dobra a Božské pravdy jako Božské lásky a Božské moudrosti Nejvyššího se rovná
Duchu Svatému. Toto tedy znamená jedno pojetí Ducha Svatého, a ne třetí osobu
Božství.)

Takže za takových podmínek bylo nutné dovolit, aby se zpočátku od Božského
dobra oddělily určité aspekty Božské pravdy, která se v podobě Ježíše Krista
inkarnovala na tuto planetu a objevila se zde tak, jako by Ježíš Kristus byl odlišnou
osobou od Svého Otce - Božského dobra, a ne jako Jeden Bůh Nedělitelný. Kdykoliv
byl Ježíš Kristus pokoušen negativním stavem, kdykoli potíral zla a nepravdy, které
ho stále napadaly, fungoval jako Božská pravda z Božského dobra, která musela být
oddělena od Božského dobra (Otec), aby se takové pokoušení a utkání mohlo vůbec
odehrát. Je to proto, že Božské dobro nelze pokoušet. V tomto stavu oddělení
hovořil Ježíš Kristus o svém Otci (Božském dobru), modlil se k Němu, měl k Němu
vztah, jako by Otec byl od Něho oddělenou entitou.

Tento způsob vztahu je zachován též v Apokalypse (zjevení Ježíše Krista), kde Ježíš
Kristus hovoří o Svém Otci či říká „Můj Bože“ tak, jako že jsou dvěma oddělenými
osobami. Tento typ řeči je v Apokalypse zachován proto, že Apokalypsa se v prvé
řadě zabývá devastací a destrukcí současných křesťanských církví a jejich nauk zly
a nepravdami. Křesťanská církev nepřijala z určitých duchovních důvodů nikdy plně
doktrínu Jednoho Boha Nedělitelného. Právě naopak přidala osobu třetí ve formě
Ducha Svatého. Takže završila nesprávnost chápání přirozenosti Nejvyššího mezi
většinou křesťanů. Protože se toto násilí učinilo, jak se ještě jednou opakuje, na
Božské pravdě, je to Božská pravda čili Ježíš Kristus v Apokalypse, jakoby
oddělená od Božského dobra (Boha - Otce), která funguje jako Soudce. Jedině
Božská pravda může soudit. Božské dobro nesoudí nikoho. V procesu stavu
takového souzení se Božská pravda (čili Syn) objevuje jako oddělená od Božského
dobra (Boha - Otce) a hovoří o svém Dobru, to Jest Otci, jako by nebyli jedno a
totéž.

Co se křesťanského pojetí Ducha Svatého týče, je velmi zřejmé, že jestliže se jeden
Bůh rozdělí do dvou osob, taková separace otevře dveře mnohým dalším možným