Page 36 - hinz

V.
PROČ JEŽÍŠ KRISTUS HOVOŘIL A MĚL KE SVÉMU BOHU – OTCI
VZTAH, JAKO BY ON A OTEC BYLI DVĚMA ODLIŠNÝMI OSOBAMI
ČI ENTITAMI, A NE JEDNÍM A TÝMŽ BOHEM - NEDĚLITELNÝM?

Doslovný smysl Nového zákona v Bibli Svaté, jakož i mnohé výroky ve Starém
zákoně velmi zjevně, zřejmě a zřetelně hovoří o Mesiáši - Ježíši Kristovi, kdo je
Synem Božím, jako jedné entitě a Jehovovi, Bohu - Otci, Kdož je zcela odlišnou
entitou. Později přidaly křesťanské církve entitu třetí - Ducha Svatého - o kterém se
předpokládá, že je odlišný a oddělený jak od Boha - Otce, tak i od Syna Božího -
Ježíše Krista.

Takové chápání a pojímání přirozenosti Nejvyššího je přesto již deformací pravé
reality. A nejenom deformací, ale duchovně je to velmi nebezpečné pojetí.

Jaké jsou hlavní důvody pro to, že Nejvyšší dovolil na tomto světě udržování takové
nebezpečné deformace po tak dlouhou dobu, obzvláště mezi tradičními křesťany
bez ohledu na fakt, že Ježíš Kristus Sám v průběhu svého pobytu na Zemi podal
spoustu narážek odporujících tomuto pojímání?

Než budeme pokračovat se zjevením o této věci, uveďme do detailu přesně některá
místa ve Starém zákoně Svaté bible, jež ve svém doslovném smyslu oddělují Boha -
Otce od Syna Božího, jakož i ta, která naznačují, že Otec a Syn jsou jedna a ne dvě
oddělené entity či osoby. Evangelium dle Matouše, kapitola třetí, verš sedmnáctý:
„A náhle přišel z nebe hlas, řkoucí: „To je můj milovaný Syn, v němž se mi velmi
zalíbilo“. V tomto popisu je zřejmé, že hlas přišel odněkud jinud než z Ježíše Krista,
tudíž je odděluje. Avšak bezprostředně v následující kapitole, v kapitole čtvrté,
Matouše, když byl Ježíš Kristus pokoušen od ďábla, se ve verši sedmém této
kapitoly říká: „Ježíš mu řekl: „Kromě toho je psáno, nebudeš pokoušet Pána svého,
Boha“. Tato citace velmi zjevně ukazuje, že ten, kdo byl pokoušen ďáblem, byl pravý
Pán, Bůh, tedy ne entita od Boha oddělená. V Matoušovi, kapitola desátá, verše
třicet dva a třicet tři: „Proto kdo Mě vyzná před lidmi, toho já také vyznám před
Svým Otcem, Kdož je v nebesích“. Verš třicátý třetí: „Kdokoli Mě ale před lidmi
zapře, toho já zapřu také před Svým Otcem, Kdož je v nebesích“. Toto je tedy zřejmé
oddělení od Otce, jako jedné oddělené entity, která je někde v nebesích. Jak ovšem
víte, ve vnitřním smyslu nebesa znamenají Niternou mysl čili nitro. Avšak doslovný
smysl je zřejmě smyslem úplné separace. V Matoušovi, kapitola jedenáctá, verš
dvacátý pátý po dvacátý sedmý včetně, se říká a já cituji: „Tehdy Ježíš odpověděl a
řekl: „Děkuji Ti, Otče, Pane nebes a země, protože jsi tyto věci skryl před moudrými
a prozíravými a zjevil jsi je maličkým. Ano tak, Otče, neboť tak se to v tvém pohledu
zdálo být dobré.“ Tyto dva verše nyní velmi zřejmě naznačují separaci do dvou entit.
Avšak další verš náhle říká (verš dvacátý sedmý): „Všechno je Mi dána Mým Otcem
a nikdo nezná Syna kromě Otce. Ani nikdo nezná Otce kromě Syna a toho, komu by
Ho Syn chtěl zjevit.“ Tady je nyní velmi zřejmá narážka, že nikdo nechápe, že tito
nejsou dvě oddělené osoby, ale jedna osoba či entita ve dvou odlišných aspektech.
V Matoušovi, kapitola dvacátá sedmá, verš čtyřicátý šestý se říká: „A kolem deváté
hodiny Ježíš vykřikl silným hlasem řka: „Eli, Eli lama sabachtani?“, což jest: „Můj
Bože, Můj Bože, proč jsi Mě opustil?“ Tento výrok či výkřik je tedy zřejmým
oddělením jedné osoby, která volá na jinou odlišnou osobu. Ale pak se v Matoušovi