Page 124 - hinz

se má milovat více než kdokoli jiný či cokoli jiného, dokonce více než ti lidé, kteří
jsou v nejtěsnějším a nejintimnějším fyzickém vztahu s touto osobou. Pán Ježíš
Kristus se má milovat více než kdokoli jiný proto, že nikdo nemůže být každému tak
blízký a intimní, jako je Pán, Kdož je vždy přítomen uvnitř každého a Kdož z této
pozice vytváří a udržuje život v každém. Navíc je to také proto, že každý je nosičem
velmi jedinečného a velmi odlišného projevu Pánovy přítomnosti uvnitř každého.

Tento projev je nejvzácnější a nejcennější věcí, jakou každý vlastní a má, protože
ustavuje jedinečné jsoucno a Bytí každého. Jestliže by bylo možné z této osoby
odstranit tuto přítomnost a její manifestaci, která ustavuje její jedinečnou a
neopakovatelnou mysl a osobnost, tato osoba by již nebyla sebeuvědomělým,
neopakovatelným a jedinečným „já jsem“, ale jen prázdnou slupkou, která by
odpadla a obrátila se v nicotu. Toto je zevní, čili doslovný význam verše 37 v
kapitole 10 Evangelia dle Matouše.

Ovšem kvůli velmi důležitým duchovním důvodům Ježíš Kristus nikdy nehovořil
pouze v zevním čili doslovném smyslu. Ve všech situacích Svého života a učení
Ježíš Kristus používal pečlivě vybraná slova a výroky, kterými by se mohly sdílet
mnohonásobné významy, srozumitelné na všech úrovních, stupních, krocích,
regionech, světech a dimenzích Jeho/Jejího veškerého Stvoření a zóny vymístění.

Je nutné si uvědomit, že, jak už Swedenborg naznačil, když Ježíš Kristus hovořil,
naslouchali mu všichni členové Jeho/Jejího veškerého Stvoření a zóny vymístění.
Jeho život a všechny události Jeho života byly pečlivě do všech nejmenších detailů
sledovány, pozorovány a zaznamenávány každým jednotlivým jedincem ve
veškerém Stvoření a ne jen těmi, kdo s Ním na této planetě fyzicky chodili a hovořili.
Proto Ježíš Kristus vždy hovořil v jazyce souvztažností a podobenství, to jest v
reprezentativních a symbolických významech. Tento jazyk je všehovesmírným
jazykem a je s to synchronně a simultánně sdělit důležité duchovní ideje všem
světům a dimenzím ve Stvoření Nejvyššího. Takže všechny výroky Pána Ježíše
Krista mají velmi malý či jen okrajový vztah k velmi úzkému, jednostrannému a
rigidnímu pojímání pozemských vztahů a událostí. Takže když hovoří o matce, otci,
synu, dceři, sestře, bratru, manželce, manželovi, milenci či co máme, nikdy to
neznamená, nebo jen nepřímo to znamená pozemské, fyzické či pokrevní vztahy
mezi těmito příbuznými.

Slova „otec“, „matka“, „syn“, „dcera“, „sestra“, „bratr“, „manželka“, „manžel“,
„milenec“ atd. mají mnohý a mnohonásobný smysl a význam. Těmito slovy se
celému Stvoření ve všech jeho dobách, úrovních, stupních, krocích, dimenzích,
rozpoloženích, stavech, místech, paračasech či čímkoli v jsoucnu a Bytí sdělují
velmi důležité a významné duchovní ideje. Takový je význam každého zevního
jazyka a jeho slov, užívaných lidmi ke komunikaci jednoho s druhým. Naneštěstí si
většina lidí neuvědomuje, že jejich jazyk a všechna jeho slova mají takový důležitý
smysl a význam a omezují chápání svého jazyka pouze na zevní, doslovné
sdělování jejich každodenního žití.

Avšak každé jednotlivé slovo, které lidé používají či pronášejí, obsahuje daleko více
než to, co se jím lidé jeden druhému snaží sdělit. To je důvod, proč Ježíš Kristus
řekl:
„Neboť svými slovy se ospravedlníte a
svými slovy se odsoudíte.“ (Evangelium
dle Matouše, kapitola l2, verš 37).