Page 116 - hinz

kdekoli jinde ve Stvoření Nejvyššího či v zóně vymístění. Božský akt spasení není
nikdy časoprostorově, kondičně či stavově vázán, ale je použitelný na všechny
doby, místa, kondice a stavy bez jakékoli výjimky či vyloučení. Jaký by jinak mělo
význam, aby Nejvyšší přijal lidskou přirozenost a učinil Své Božství lidským a Své
lidství Božským, jestliže by to nemělo univerzální a věčnou platnost a použitelnost?

Omyl, který se zde učinil, se zakládal na zhodnocení relativního rozpoložení lidí,
jejichž konání je zdánlivě určeno omezenými a dočasnými podmínkami a stavy v
souladu se zákony jejich fyzického antivesmíru.

V dobách Swedenborgových ovšem ještě nikdo nebyl připraven znát, že toto není
vesmír opravdový, ale vymístěný, antivesmír, to, co se nyní nazývá zónou
vymístění, která fabrikuje iluzi finálnosti a nezměnitelnosti vlastní negativní kondice
a stavu.

Jaký krutý Bůh by Nejvyšší byl, jestliže by každému neposkytl věčnou příležitost se
změnit a učinit novou volbu bez ohledu na vlastní stav a kondici ! To bylo
nekonzistentní s pravou Absolutní přirozeností Nejvyššího, kterou je Absolutní
láska a Absolutní moudrost.

Ovšem na počátku - jak je to zřejmé z jeho Duchovního deníku - si byl Swedenborg
vědom možnosti konverze do pozitivního stavu dokonce i z pekel. Později pod
vlivem tradičních výkladů této záležitosti, jak se pojímala v předešlém, odcházejícím
věku, změnil své mínění a podvolil se tomuto tradičnímu výkladu. To bylo dovoleno
se stát kvůli potřebám přechodu, jak se popisuje výše.

Na straně druhé je jednou z hlavních zásad Nového zjevení, že nikdo není navždy
uzamčen ve své kondici, stavu, místě či situaci. Tudíž nikdo kvůli tomu nemusí být v
peklech či kdekoli jinde vyjma ze své vlastní svobodné volby.

Tento princip má věčnou a všeuniverzální platnost a je hlavním stavebním
kamenem, na němž se bude zakládat každé následné nové zjevení. Od nynějška, od
samého tohoto okamžiku by se tento princip měl považovat za jeden z hlavních
nástrojů verifikace každého následného poselství, přenosu či zjevení, které si
nárokuje Božský původ. Pokud tento princip plně nezahrnuje, je takový nárok
falešný a Nejvyšší není jeho pravým Božským autorem.

2. V té době bylo Swedenborgovi dovoleno být svědkem určitých duchovních
zápasů v intermediálním světě duchů, obzvláště v jedné z jeho oblastí. Z událostí,
které nastaly v této oblasti, nesprávné pojal a nesprávně si vyložil význam těchto
bojů a jejich následků. Zobecnil je na všechny situace, kondice a stavy, učiniv je
všezahrnujícími a finálními. Takže se domýšlel, že tyto události reflektovaly veškerý
obsah Zjevení Ježíše Krista (Apokalypsy), a tudíž ustanovily jeho naplnění. Ve svých
spisech o Apokalypse učinil Swedenborg závěr, že cokoli bylo v Apokalypse
předpovězeno, se v této době úplně splnilo.

Je pravdou, že se určité omezené aspekty předvídané apokalypsou v době
Swedenborgově naplnily. Jinak by se nemohlo iniciovat žádné přechodné období.
Jak se uvádí předtím v této a v jiných knihách tohoto autora, mají všechny
předpovědi v Bibli Svaté odlišné významy pro odlišné doby a rozpoložení. Když se
užitečnost jednoho stavu a kondice vyplní, tato skončí. A nový stav a rozpoložení
vyvolává odlišně úrovně či aspekty biblických předpovědí relevantní ke každé