Page 18 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

k Absolutnímu procesu myšlení Nejvyššího. Takto „já jsem“ - relativní k Absolutnímu
„Já jsem“ - skrze tyto atributy vždy myslí a chápe s inteligencí, rozumem a
racionalitou relativní pouze k Absolutní inteligenci, Rozumu, Racionalitě. Jeho myšlení
je vždy logické, řádné a zákonité relativně pouze k Absolutnímu myšlení s jeho
Absolutní logikou, Řádem, Zákonitostí Nejvyššího. Tyto atributy jsou nejniternější
částí moudrosti, která je procesem stavu lásky „já jsem“, a jsou relativní pouze k
Absolutním atributům Nejvyššího, kdož je Absolutní „Já jsem“, jehož Absolutním
principem je Absolutní život.

Jelikož tyto atributy v lidských bytostech nastávají, probíhají a stávají se z toho, co
nikdy nenastává, neprobíhá a nestává se, ale vždy jest - tedy z Nejvyššího, jsou vždy
relativní k, „Já jsem“ Nejvyššího v absolutním smyslu.

Z toho tudíž plyne další důležitý základní princip lidské duchovnosti:

Jelikož inteligence, chápání, rozum, racionalita, vědění, řád, zákonitost a vnímání
nastávají, probíhají a stávají se z „Já jsem“ Nejvyššího a Jeho absolutních atributů,
mohou lidské bytosti skutečně, úplně a naprosto myslet, chápat, rozumět, být
racionální, logické a zákonitě a náležité vnímavé pouze z Nejvyššího, kdož je jediným a
samotným majícím tyto atributy v absolutním smyslu. Existence těchto atributů v
lidských bytostech je relativní, a tudíž možná, pouze kvůli existenci toho, co vždycky
jest v absolutním smyslu. Bez toho by nebylo žádné nastávání, probíhání a stávání se
těchto atributů v relativním smyslu. Takto je Nejvyšší vždy přítomen v těchto
atributech lidských bytostí jako ve Svém vlastním.

7. Stav a proces „já jsem“ relativního k Absolutnímu stavu a procesu Absolutního „Já
jsem“ nastává, probíhá a stává se z toho, co nikdy nevzniká, neprobíhá a nestává se,
ale vždy jest - bez času a prostoru. Stupeň relativity stavu „já jsem“ relativního k
Absolutnímu stavu Absolutního „Já jsem“ vytváří subjektivní prostor tohoto stavu.
Jelikož tento nastává z Absolutního stavu, který nenastává, ale vždy jest, vědomí
relativity tohoto nastávání vzhledem k nenastávání se vnímá jako subjektivní prostor.
Subjektivní prostor je tedy určen stupněm vnímání subjektivní pozice relativního
nastávání vzhledem k Absolutnímu stavu nenastávání Nejvyššího.

Na druhé straně vytváří stupeň relativity procesu „já jsem“, které je relativní k
Absolutnímu procesu, subjektivní čas tohoto procesu. Protože proces probíhá z
Absolutního procesu, který neprobíhá, ale vždy jest, vnímání relativity tohoto
probíhání vzhledem k neprobíhání se pociťuje jako čas. Subjektivní čas je tak určen
mírou vnímání subjektivního pocitu vlastního probíhání relativního k Absolutnímu
procesu neprobíhání Nejvyššího.

Míra uvědomělosti nastávání a probíhání vzhledem k nenastávání a neprobíhání
vytváří stávání se subjektivního prostoru a času relativní k nestávání se, které vždy
jest bez času a prostoru a kterým je tedy Nejvyšší.

Tudíž subjektivní čas a prostor jsou relativní pouze k Absolutní bezprostorovosti a
Absolutní bezčasovosti, určené stavem a procesem nastávání a probíhání k stávání se
relativně k Nejvyššímu, kdož nenastává, neprobíhá, nestává se, neboť On/Ona vždy
jest.

Z tohoto plyne následující důležitý základní princip lidské duchovnosti:

Pravá podstata lidského stavu a procesu nastává a probíhá ke stávání se relativně k
Absolutnosti Nejvyššího. Nastávání a probíhání vytvářejí subjektivní prostor a čas,