Page 103 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

důsledků a následků doménou přírodního stupně, stává se tento stupeň jejich
přirozeným vyjádřením.

Takže negativní stav se všemi jeho zly a nepravdami slouží nakonec dobrému účelu.
Jelikož jsou všichni účastníci v tomto dění z vlastní svobodné volby, jsou plně
zodpovědni za všechna strádání a utrpení, která patří k takovému rozhodnutí.

7. Před tím, než Nejvyšší stvoří jakoukoli sentientní entitu, je v ideách jsoucna bytí v
Absolutním procesu myšlení Nejvyššího poskytnuta příležitost, aby se rozhodla, zdali
chce vstoupit do jsoucna a bytí. Nikdo není nucen k tornu, aby takové rozhodnutí
udělal, nebo neudělal. Důsledky a následky tohoto rozhodnutí jsou v povaze této ideje.
Ke zvážení jsou tedy k dispozici všechny důsledky a následku do nejmenšího detailu.
Je tu též plně přítomna a uvážena nutnost vymazání vědomé paměti takového
rozhodnutí. Je tu plně pochopen, prozkoumán, přijat či odmítnut účel, cíl a smysl
inkarnace takové ideje do vědomě uvědomělé entity.

Aby sentientní entita mohla mít vhodnou a správnou základnu pro jakékoli rozhodnutí,
musí se poskytnout obě alternativy. Kdyby tu byla jen jedna možnost pozitivní, nebyla
by tu vůbec žádná alternativa. Za této situace by se nemohlo učinit žádné rozhodnutí.

Proto je nutné povolit, aby se objevila alternativa k pozitivnímu stavu se všemi svými
důsledky a následky. Jelikož taková idea nemůže vycházet z Nejvyššího, je dovoleno,
aby vyvstala v nanejvýš relativním a vzdáleném stavu vzhledem k duchovnosti -
přírodním stavu, kde se může počít kvůli povaze fyzicky konkrétní a stagnující kondice
v tomto stavu. Protože jakákoli takto počatá idea přichází z myšlení, má sklon se v
přírodním stavu aktualizovat a stát se něčím konkrétním. Tak se tedy může zobrazit
jakékoliv případné čivé entitě idea negativního stavu, aby mohla učinit správné
rozhodnutí.

Takže se přírodní stupeň v podobě lidí planety Země stal základnou a podkladem
takového rozhodování a vybírání, které se koná s plným a úplným vědomím
odpovědnosti za toto vše.

8. Přírodní kondici hmoty je implicitní forma konkrétnosti a fixnosti. Taková podoba
zabraňuje jakékoli změně. Je nutné mít takovou formu, aby se v kontrastu k ní mohla
stát reálnou jakákoli změna či progrese. Jakákoli změna či jakýkoli pokrok může nastat
jedině ve srovnání se žádnou změnou či žádným pokrokem. Díky své pevné a
konkrétní formě může být hmota užita jako základna pro konkrétní zobrazení všech
nutných příkladů voleb a jejich důsledků a následků. Bez této formy by se nemohla
učinit žádná volba, a tudíž by nemohla existovat žádná sentientní entita.

Jelikož je celé Stvoření relativní k Absolutnosti Nestvořeného Nejvyššího, může
nastávat, probíhat a stávat se jen ve srovnání s nenastáváním, neprobíháním a
nestáváním se. Konkrétní zobrazení takové situace je možné pomocí přírodního
stupně, který je nejzazším vyjádřením tohoto nenastávání, neprobíhání a nestávání se.
Ten není naživu, a tudíž ve skutečnosti nikdy nemůže nastávat, probíhat a stávat se.

Absolutním kontrastním přirovnáním k takovému jevu je Nejvyšší, kdož jest Absolutně
naživu, a tudíž ve svém Absolutním bytí naživu On/Ona nenastává, neprobíhá a
nestává se. Nejvyšší je Jedním, kdož vždy jest. Hmota je jedinou věcí, která nikdy není.
Takové srovnání opaků umožňuje tedy jakékoli nastávání, probíhání a stávání se. Z
toho je možno zvolit mezi dvěma alternativami: Být stále více naživu přibližováním se
stále více k Nejvyššímu, nebo být méně a méně naživu přibližováním se více a více
úrovni hmoty. Obě alternativy přinášejí své důsledky a následky. Tyto důsledky a