Page 100 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI
P. 100

vlastní   volbou.   Z   tohoto   rozpoložení   by   se   nemohlo   odvodit   žádné   pojímání   a
            sebeuvědomění.   Kdyby   tu   nebylo   žádné   pojetí   něčeho,   nemohlo   by   se   realizovat
            jakékoli sebeuvědomění. Kde není  sebeuvědomělosti, není vědomí jakékoli hodnoty.
            Takový život by neměl význam.


            Jelikož základna vztahu mezi Stvořitelem a Jeho/Jejím Stvořením spočívá na týchž
            principech, jakými Stvořitel působí, je nutné vložit do každé čijící entity vědomí, že
            může ze své svobodné vůle kdykoli odmítnout či přijmout cokoliv, co se jí nabízí. Toto
            je hlavní prostředek, kterým všechny uvědoměle vědomé entity ustanovují pojem sebe
            sama a představ sebe sama. Toto uvědomění a vytváření idejí je neustále udržuje tím,
            čím jsou.

            Idea   schopnosti   odstoupit   od   přijetí   duchovnosti   a   neoplácet   nabízenou   lásku   a
            všechny ostatní dary Nejvyššího v sobě obsahuje možnost pro rozvoj negativního
            stavu. Nejvyšší je - jak se neustále zdůrazňuje - Absolutním  pozitivním  stavem a
            Pozitivním procesem. V takovém stavu či procesu nemohou být samy o sobě přítomny
            žádné negativní ideje. Možnosti pro vývin těchto idejí, když se zaujme nějaký jiný stav,
            se v pozitivním stavu předvídají. Láska buduje vše především na svých vlastních
            principech svobody, nezávislosti a volby. Bez možnosti volby není lásky. Na základě
            těchto principů musí jeden poskytnout druhému příležitost říci „ne“ či „ano“. Tím, že
            se řekne „ano“, se stvrzuje láska a potvrzuje pozitivní stav. Tím, že se řekne „ne“,
            udržuje se láska také svou povahou respektující něčí volbu (jedině pravá láska může
            tolerovat „ne“ kvůli lásce, jinak by to nebyla láska) - a pozitivní stav je tak svou negací
            vždy tím více potvrzen.

            Kvůli těmto skutečnostem není možné považovat Nejvyššího či pozitivní stav za tvůrce
            negativního stavu, neboť v pravém stavu lásky neexistuje žádný takový pojem. Je tu
            jen svoboda volby. Moudrost této lásky jde o krok dál při ustanovení zákona, že každá
            volba vede nevyhnutelně ke svým důsledkům. Toto je samou povahou volby. Kdyby
            nebylo žádných důsledků, nebylo by žádného potvrzení volby. V potvrzení volby je
            potenciál produkce negativního stavu. Schopnost volby je sama o sobě principem
            čisté lásky. Není tu samo o sobě nic negativního. Avšak jakýkoliv souhlas s nějakou
            volbou   může   přinést  plody   jen  svými  důsledky.   Tyto  důsledky   mohou   obsahovat
            negativní  elementy, aby  se  tak  potvrdilo,  že  takové volba  byla  skutečně učiněna.
            Schopnost takto konat je z Absolutní lásky. Jedině pravá láska může tolerovat takovou
            situaci. „Neláska“ není schopna tolerance a nutí každého k přijetí toho a k víře v to, co
            ona chce, a ne toho, co chce či potřebuje někdo druhý.

            Z toho je možné jasně vidět, pokud se chce, že tolerance negativního stavu je akt čisté
            lásky kvůli zachování nejhodnotnějšího principu všech  sentientních  entit – svoboda
            volby. Touto svobodou jsou tím, čím jsou, a jí se potvrzuje skutečná láska. To je jeden
            z důvodů, proč je dovoleno zlu, aby se projevilo, a proč se věci dějí tak, jak je tomu na
            planetě Zemi.

            2. Abychom měli nějaké pojetí důsledků, je nutné je zobrazit příkladem. Je třeba znát
            důsledky volby před tím, než se učiní. Volba naslepo není volbou a neobsahuje v sobě
            pravou svobodu. Jestliže by sentientní entita neměla znalost důsledků takové volby,
            nemohla by volit. Jestliže by nemohla volit, postrádala by sám svůj život. Proto musí
            být zobrazeny důsledky jakékoli volby se všemi jejich výsledky.


            Je to univerzální zákon, že každá idea samou svou povahou v sobě obsahuje všechny
            své důsledky a následky. Je také univerzálním zákonem to, že jakmile jakákoli idea či
            myšlenka vyvstane v jakémkoli procesu myšlení, má sklon k vlastní aktualizaci a
            seberealizaci v konkrétní životní formě skrze své následné kroky, dokud nenastane se
   95   96   97   98   99   100   101   102   103   104   105