Page 192 - NOVÉ ZJEVENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA

KAPITOLA 10.
všech osobností jiných, jako své vlastní já jsem ‚navěky‘ modalitě věčného
v

sebeuvědomění.
Je důležité zde zdůraznit slova ‚jedinečný‘, ‚sebeztotožněný‘, ‚výrazně rozdílná
osobnost‘, ‚vlastní já jsem‘ a ‚věčné sebeuvědomění‘. Důvodem pro toto zdůraznění je
vyhnout se falešnému dojmu, který vyvolávají mnohá tak zvaná duchovní učení na vaší
planetě a po celé zóně vymístění, prohlašující, že někde po cestě jedinec ztratí vlastní
identitu jako sebeuvědomující se výjimečné individuum, a že splyne s Bohem, a stane
se tak sám jakýmsi bohem nebo jedním s Bohem. Co je platné takové marné splynutí,
neexistuje-li vědomí toho, že se existuje a že jeden je částí toho imaginárního Boha?

Tohle se řece rovná věčné smrti. Jak se může dle Zákona validace potvrdit platnost
faktu osobního splynutí, nebude-li žádná osobní, soukromá, intimní, jedinečná a plně
vědomá uvědomělost zkušenosti prožití tohoto aktu? Neexistuje-li žádná jasně
prožívaná uvědomělost toho faktu, pak se čin nemůže potvrdit jako platný. A proto
z hlediska všech praktických účelů nikdy nenastal.

Smysl jakéhokoliv jsoucna a bytí se vyvozuje z uvědomění si toho jsoucna a bytí. Pokud
si vzpomínáte, život v multivesmíru závisí jedině na mentaci sentientní mysli. Život

jakéhokoliv specifického aspektu jsoucna a bytí toho multivesmíru závisí na specifické,
výjimečné a nenapodobitelné duševnosti rozmanitých sentientních myslí. Avšak tento

akt je řízen výše definovaným Zákonem obměněné jedinosti a rovnosti. Čím větší

stupeň rozmanitosti sentientních myslí, tím je větší přítomnost Pána Ježíše Krista.

Jelikož Absolutní přirozenost Pána Ježíše Krista je na věčné věky nevyčerpatelná, je

zapotřebí pro prožívání stále většího stupně Jeho/Její přítomnosti neustále tvořit
výjimečné, neduplikovatelné a sebeuvědomělé jedince, jejichž jsoucno a bytí umožňuje
takovou životně nezbytnou zkušenost.
Zmizení těchto jedinců v Absolutním stavu Pána Ježíše Krista by činilo tuto zkušenost
méně a méně možnou, až by veškerý multivesmír přestal existovat. A v takovém činu

by nebyl žádný účel ani užitek. Bylo by to porušení sedmého zákona formulovaného
výše. Je však i jiný aspekt tohoto zákona, jenž je nutno formulovat.

Dle tohoto zákona nezávisí jedinečný věčný život jakékoliv sentientní entity na zevních

či fyzických formách svého projevu. Zatím co jedinečných duch a duše jsou nositeli
života, fyzické tělo jím není. Žije pouze přítomností ducha a duše té zvláštní formě.
v

Proto tato forma je modifikovatelná, měnitelná, nahraditelná a zničitelná. Posuzovat
to, co probíhá a děje se ve sféře ducha, podle stavu těla neboli zevní formy, je hrubým
omylem. Mnoho poblázněných lidských tvorů na vaší planetě má za to, že zastavení
života v jejich tělech znamená konec jejich života a že sami přestávají být a existovat.

Zevní forma čili fyzické tělo je zvoleno duchem a duší každého jedinečného individua

v souladu s těmi duchovními potřebami, které jedinec má s ohledem na svou duchovní
progresi. Pokud si vzpomínáte z dříve formulovaného zákona (č.8), nejsou zevní formy
vlastní manifestování přenosné do jiného stavu, místa a kondice, pouze v mezích téhož
místa a stavu. Nastane-li potřeba přesáhnout ten stupeň pokročení, stav, okolnosti, to
místo či co všechno tam je, pak se odkládá zevní forma vlastního projevování - nezáleží
na tom, jakými prostředky - a vezme se nějaká jiná forma. V tom okamžiku nezůstane