Page 179 - ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

podílet v rámci těla. Tělo se stává zvláštním prostředím, ve kterém se taková funkce
uskutečňuje. Protože je život k tělu přiřazen, ani nezačíná, ani nekončí se zastavením
funkcí tělesných orgánů a mozku. Funkce tělesných orgánů a mozku jsou výsledkem
přítomnosti tohoto zvláštního života v tomto zvláštním těle, ale ne opačně, jak věří
vědci, lékaři, tvůrci zákonů a mnozí náboženští vůdcové. Protože se takový život může
projevit na základě ideje svobodné volby, je každé jednotlivé individuum odpovědné
za to, kdy, kde a za jakých okolností se takový projev života ve fyzickém těle odehraje.
Tudíž jedinec určuje, kdy má být počat v těle a kdy je opustí.

Život jedince před tím, než se projeví ve fyzickém těle, je v jeho ideji, která od věčnosti
přebývá v Nejvyšším, kdož jest Absolutním životem Absolutního „JÁ JSEM“. Jeho
život pokračuje po jeho odchodu z fyzického těla do jiné, jím zvolené dimenze či jiného
stavu.

Protože život vzniká ze svého Absolutního zdroje a projevuje se v nekonečné variaci a
v nekonečném počtu jednotlivců, nelze jej ohraničit jednou zvláštní délkou, jakou je
délka tělesného života. Kvůli Absolutní povaze svého původu vždy jest. To, co
nastává, probíhá a stává se, není životem, který vždy jest (jediné Nejvyšší vždy jest),
ale jen jednotlivým projevem života ve formě jedinečných a neopakovatelných
projekcí. Ale protože cokoli nastává, probíhá a stává se, činí tak z Absolutního „JÁ
JSEM“, pokračuje to ve věčném stávání se, aby se to přibližovalo k Absolutnímu „JÁ
JSEM“. Jakmile se tedy odehraje takové manifestace individuálního života, nemůže
nikdy přestat ve svém stávání se a pokračuje bez ohledu na svou zevní formu.

Na základě tohoto lze spatřovat marnost a směšnost všech, kdo bojují za právo plodu
na život, a tudíž oponují potratům, a těch, kdo chtějí udržovat tělo naživu umělými
prostředky. Jak se shora tvrdí: Je to záležitost individuální volby. Nikdo jiný nemůže a
nesmí diktovat či napsat zákony, aby řídil takové věci, jakými jsou individuální osobní
život a možnosti volby; to je záležitostí mezi jedincem a Pánem Ježíšem Kristem. Život
nezačíná početím, ale ideou této specifické manifestace života v Absolutním procesu
myšlení Nejvyššího. Je-li třeba kvůli nějakým duchovním důvodům, které jsou známy
jen Nejvyššímu a ideji toho jedince, mít zkušenost plodu a jeho potratu, pak je správné
a náležité, že se tento akt odehraje. Tímto aktem se nezničil žádný život. Jen se na
základě rozhodnutí této ideje zastavil jeho individuální projev ve fyzickém těle. Je
absurdní hovořit v této situaci o právu na život plodu, protože život je věčný, bez
ohledu na tělesný projev.

Taková idea tedy vyhledává synchronizovanou situaci nějaké dvojice těch, kteří se za
svým vlastním účelem a u své potřeby rozhodli s pomoci svého individuálně
projevovaného života být v této synchronnosti s touto ideou. Celé toto uspořádání je
tedy výsledkem takové synchronnosti a volby podílet se na něm jak u ideje samotné,
tak i u dvojice či ženy, která se rozhodla potratit plod. Kvůli takovému uspořádání se
to týká pouze těch, kdo v něm mají účast. Jakékoli vměšování z vnějšku je
vměšováním do jejich svobody volby a je bezohledným, nerozvážným a surovým
porušením jejich individuálních lidských práv. Nelze sestavit žádné morální,
společenské, právní či náboženské zákony, které by mohly zabránit takovému
rozhodnutí. Takové zákony a požadavky se snaží odejmout individuálnímu životu
příležitost k poznání a ke zkušenosti z takového procesu, jakým je například potřeba
prožít kvůli duchovním důvodům potrat, což hraje důležitou roli pro ty, kdo se v tom
zúčastní. Důležitost tohoto poučení a této zkušenosti má duchovní důsledky, které
daleko překračují schopnost lidské mysli je pochopit, neboť ta je omezena v délce
svého tělesného života.

Takové záležitosti, jakými jsou potrat a právo na život, tedy nemají být veřejnou