Page 439 - NOVÉ ZJEVENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
P. 439
NOVÉ ZJEVENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Toť důvod, proč je tak obtížné, ba nemožné pojednávat o předmětu této kapitoly
v lidských termínech. Samotnou svou povahou jsou lidské termíny s
to přenášet jenom
tomto případě reality času a prostoru,
překrouceniny a falzifikace pravé reality, v jak
se pojímá pravým obyvatelstvem pravého prostoročasového kontinua v jejich
příslušném multivesmíru. Dokonce i v rámci fyzického či přírodního multivesmíru
platí zákony času a prostoru pouze v nejzevnějším stupni, který se může nazývat
přírodním vesmírem. Avšak omezit veškeré jsoucno a bytí jenom na tento přírodní a
fyzický vesmír, je tím nejsměšnějším konceptem.
Jestliže proces stvoření nezačíná stvořením fyzického vesmíru, pak jak, za jakým
účelem a jakým způsobem začíná a existuje nějaký stav nebo nějaká kondice,
předcházející aktu stvoření
Jak vidíte, již samo slovo ‚začíná‘ předpokládá čas a prostor. Toto je nejnevhodnějším
slovem při použití popisu aktu a procesu stvoření, jelikož předpokládá lineární bod,
v němž se událo něco podivného, čehož výsledkem byl počátek stvoření.
Skutečností této situace je to, že stvoření nezačíná. Lidskou řečí nelze v žádné formě či
stavu sdělit ve vhodnějších termínech, co je to, oč běží v procesu aktu stvoření. Slovo
‚nastává‘ je vhodnější, ale i toto slovo je velmi vzdálené od toho, aby reflektovalo
pravou realitu procesu tohoto aktu. Můžete si matně představovat, že stvoření nastává.
Tento pojem je méně ovlivněn časoprostorovostí, než je slovo ‚začíná‘. Proces
‚nastávání‘ je stavem. Stav lze pojímat jak mimo, tak i v rámci lineárních časových a
prostorových pojmů.
Avšak stav je rozpoložením něčeho či někoho, co již je. Tedy stav je produktem ‚Jest‘.
Proto ‚Jest‘ zdrojem nastávání svého stavu.
j
e
Velkou záhadou je zde fakt, jak ‚Jest‘ pojímá samo sebe a nastávání svého stavu. Co je
podstatou tohoto ‚Jest‘? tomto bodě jediné, co lze říci, je to, že toto záhadné ‚Jest‘ je
V
zdrojem všech a jakýchkoliv událostí samotné skutečnosti jsoucna a bytí. Ale proč
takové události nastávají a jaký je jejich účel - je těžko zjistit.
Prvním axiomatickým pravidlem ohledně ‚Jest‘ je to, že vždy je. Nemá žádný počátek
ani žádný konec a jeho podstata je samotným jsoucnem a bytím. Takže ve skutečnosti
je nesprávné říkat, že ‚Jest‘ vždy je a existuje, jelikož jsoucno a bytí jsou imanentní jeho
pravé podstatě. Jinými slovy: ‚Jest‘ není jsoucnem a bytím, nýbrž jsoucno a bytí je v
‚Jest‘. Toto je velmi závažným a fundamentálním rozlišením. Toto rozlišení nutno stále
mít na mysli, má-li se chápat to co je zjeveno v této kapitole.
V
Tedy ‚Jest‘ ve skutečnosti je transcendentní vůči jsoucnu a bytí. tomto smyslu je
pojem ‚Jest‘ nevhodný, neboť lidští tvorové chápou slovo ‚jest‘ v
termínech jsoucna a
bytí, a ne tak, že jsoucno a bytí se odvozuje z
toho ‚Jest‘. Avšak neexistuje žádný jiný
termín v lidské řeči, jenž by mohl sdělit třebas vzdáleně přesnou povahu toho, o čem se
zde mluví. Z toho důvodu se zde termín ‚Jest‘ zachová s porozuměním, že jeho definice
se fundamentálně liší od té, jakou mají pro něj lidští tvorové.
V tomto ohledu nastává ‚Jest‘ ne proto, že by nějaká síla mimo ‚Jest‘ působila to stávání,
nýbrž proto, že fakt nastávání je pravou podstatou ‚Jest‘. Jinými slovy ‚Jest‘ samo
