Page 31 - pzncelek

Z tohoto principu vyvěrá základní pravidlo všech případných náboženských doktrín
v jsoucnu a bytí: Schopnost vnímat, pociťovat, pojímat a přijímat Nejvyššího jako Jednoho,
kdož se projevuje v nekonečných varietách a počtech způsobů Své Dobroty a Pravdy,
Lásky a Moudrosti. Existuje jen Jedno dobro či Láska a Jedna Pravda či Moudrost. Avšak
tato Jednost Dobra a Pravdy je sdělována sentientním entitám nevyčerpatelnými způsoby,
cestami, různostmi a odlišnostmi. Dokonalost Absolutního Dobra či Lásky a Absolutní
pravdy či Moudrosti Nejvyššího odvozuje svůj původ z různosti, nekonečnosti a
rozmanitosti způsobů, cest a jedinečností jejich vyjádření, projevů, sdělení, přenosů a
přijetí podobně jedinečného, nekonečného počtu a variet neopakovatelných jedinců.

V rámci těchto nekonečných variet různých, odlišných a jedinečných projevů a sdělení
Dobra a Pravdy či Lásky a Moudrosti Nejvyššího existují jisté podobnosti a vztažnosti.
Některé jsou navzájem bližší než jiné. Obvykle je sentientní entity vnímají jako různá
seskupení. Tato seskupení vztažených variet jsou pak zahrnuta pod varietu názvů a
označení, kterými si lidé a sentientní entity Boha přizpůsobují nebo kterými s dobrým
pocitem Boha nazývají.

V tomto ohledu každé jméno, jímž se Nejvyšší nazývá, odráží omezeným způsobem a
pojímáním jeden takový shluk. Je řečeno „v omezené míře a pojímání“. Je to proto, že
žádné jméno, ať se zdá být jakékoli, nemůže a nemohlo by plně vyjádřit absolutní obsah a
funkci jednoho takového seskupení nebo dokonce ani jednoho jeho rysu. Pouze nekonečně
aproximuje jeho absolutní povahu.

Jedním z hlavních pojetí Nejvyššího, přijatým většinou křesťanských doktrín, je vnímání
Nejvyššího ve třech nejvýznamnějších aspektech: Otce, Syna a Ducha Svatého. Ve
skutečnosti tyto tři aspekty reprezentují tři hlavní absolutní seskupení nekonečně jedinečné
a proměnlivé Přirozenosti Nejvyššího, v níž existují nekonečné a nevyčerpatelné
rozmanitosti a počty jedinečných a stále se měnitelných absolutních rysů, charakteristik a
jejich rozličných absolutních odvozenin.

Pojem „Otec“ v této konotaci označuje obecně Absolutní esenci a Substanci Nejvyššího,
Absolutní nejniternější Nejvyššího. Pojem „Syn“ v obecnosti označuje Duševnost
Nejvyššího a všechny různé nekonečné projevy Nejvyššího v přírodním stupni Jeho/Jejího
Stvoření. Pojem „Svatý Duch“ v obecnosti označuje nekonečné počty a variety aktivit
Nejvyššího po všem Jeho/Jejím Stvoření.

Křesťanský termín „Ježíš Kristus“ označuje v této konotaci obecně jednu manifestaci
specifického rysu, vztahujícího se k Dobrotě a Pravdě z Aspektu Nejvyššího zvaného „Syn”,
v plnosti toho, jak Nejvyšší vyjadřuje a pociťuje přírodní stupeň planety Země a jeho
negativní stav za účelem specifického poslání, vztahujícího se ke konečné eliminaci
negativního stavu a k tomu, aby se Jeho/Její lidská forma učinila Božskou. Božské lidství a
Lidské Božství Nejvyššího v této konotaci znamenají úplné a celkové spojení všech aspektů
Stvoření v Nejvyšším za účelem přímého přijetí Nejvyššího a komunikace a Ním/Ní. Toto má
další hluboký mystický význam, který je mimo rozsah předkládaného poselství.

Po takzvaném pádu pseudotvůrci zkreslili, zmrzačili a zvrátili tento princip. Od té doby je
existence Nejvyššího v mnoha případech na Zemi buď zcela popírána, nebo se hmota a
příroda považují za Nejvyššího. V mnoha případech byl vzat jeden rys nebo omezené
seskupení některých aspektů Nejvyššího a prohlášen, že je výlučným a celým Nejvyšším.
Z tohoto prohlášení byl jen krátký krůček k tomu, aby se všechny ostatní seskupení a rysy
Nejvyššího považovaly buď za podřadné či neesenciální, nebo za neexistující či falešné.

Tento obecný následek měl za výsledek ustavení a existenci mnohých náboženství na
planetě Zemi za účelem toho, že jen jejich pohled je správný a cokoli jiného je nesprávné a
má být odstraněno.

Takový přístup k Přirozenosti Nejvyššího ničí veškerou a každou homogenitu v principech
duchovnosti a ukončuje užitečnost všech náboženství na planetě Zemi.