Page 269 - DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM DRUHÝ DÍL
P. 269

DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM II.

            možnost,  jak  víte,  by  Mi  vůbec  nemohla  přijít  na  Mou  Absolutní  Mysl.  Nikdy  bych
            nemohl dovolit, aby se cokoliv této povahy stalo. Chápeš základní rozdíl mezi těmito
            dvěma aspekty jsoucna a bytí každého v probírané souvislosti, Petře?

            Petr: Velmi jasně. A děkuji Ti, že jsi mi tento rozdíl vysvětlil.


            Pán Ježíš Kristus: Není zač, Petře. A nyní pokračujme v naší diskusi o ‚já jsem‘ a ‚egu‘.
            Jak jste si povšimli, kdykoliv probíráme pojem ‚já jsem‘, vždy doprovázíme tento pojem
            atributy  jeho  individuality,  jedinečnosti,  odlišnosti  a  nenapodobitelnosti.  Takové
            pojmy jako tyto jsou základem samotného života ‚já jsem‘, jimiž lze vůbec pojmout jeho
            uvědomění si uvědomování sebe samého, totiž, že je a existuje jako sebe samé a samo o
            sobě. Avšak je vůbec něco, nějaké kolektivní ‚já jsem‘, co by mohlo existovat v rámci
            pravého života pozitivního stavu, co by dávalo specifické klima, styl, povahu a způsob
            života každé jednotlivé společnosti nebo skupině či zemi a co by bylo základem jejich
            funkce  a  existence?  Je  taková  věc  jako  kolektivní  ‚já  jsem‘  vůbec  možná  v rámci
            pravého života pozitivního stavu?

            Jak si vzpomínáte, v Mém Novém zjevení v kapitole 25, str. 709, byl formulován jeden
            velmi důležitý princip. Nech Mne opakovat tento princip doslovně:


                   ‚Každá  sentientní  entita  je  nekonečně  jedinečná  a  nemůže  se
                   opakovat.  Ale  současně  má  každá  sentientní  entita  něco  společného
                   s některými, ale ne se všemi sentientními entitami. A konečně, každá
                   sentientní  entita  obsahuje  něco  ve  své  přirozenosti,  co  je  společné
                   všem sentientním entitám všude a kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek.
                   Toto je princip jedinečnosti, podobnosti a společného jmenovatele.‘

            První  rozdíl  mezi  tímto  principem  a  tím,  o  čem  hovoříme  v tomto  dialogu,  je  to,  že
            v tomto  principu  se  používá  termín  ‚sentientní  entita‘.  V našem  případě  v tomto
            konkrétním  dialogu  používáme  pojem  ‚já  jsem‘.  Termín  ‚sentientní  entita‘  značí
            sloučení všeho, z čeho se skládá ve své celistvosti a úplnosti nebo ve všech aspektech
            své přirozenosti. Na druhé straně termín ‚já jsem‘ v současné konotaci svého významu
            znamená prostředek, kterým jakákoliv sentientní entita funguje, projevuje a vykonává
            vše,  co  má,  a  vše,  čím  je  ve  svém  vlastním  jedinečném,  individuálním,  odlišném  a
            neopakovatelném chování. Toto je velmi specifická modalita fungování, manifestace a
            konání.  V tomto  smyslu  a  v této  konotaci  nemůže  být  nikdo  stejný  nebo  mít  stejný
            zvláštní způsob a styl fungování, manifestace a konání jako nějaké jiné ‚já jsem‘.

            V tomto  smyslu,  protože  každé  ‚já  jsem‘  je  takovéto,  všichni  jedinci  mají  něco
            společného  s některými  jinými  a  v některých  případech  se  všemi  ostatními  jedinci.
            V této konotaci mají všichni své vlastní ‚já jsem‘, které je tak individuální, jedinečné,
            odlišné  a  neopakovatelné  jako  jakékoliv  jiné  ‚já  jsem‘  každého  jedince.  Avšak
            v některých případech někteří jedinci, ale ne všichni, mají něco společného v tom, že
            vykazují jisté omezené podobnosti a společné rysy ve způsobu, jakým fungují a jakým
            se manifestují. Tyto podobnosti a společné rysy vedou ke vzniku jistých společností a
            skupin.  V tomto  smyslu  sdílejí  některé  společné  zájmy,  které  jsou  základem  jejich
            funkce a účelu, za jakým byly ustanoveny.
   264   265   266   267   268   269   270   271   272   273   274