Page 47 - pzncelek

zevně antropomorfizována, naturalizována a idolatrizována. Do jejich mysli nevstupuje, ba
není v ní ani myslitelné žádné pojetí svobodné vůle a volby. Je to éra otroctví a ohromných
předsudků a předpojatostí. Trvá několik tisíc let a končí takzvanou potopou.

Éra po potopě je charakterizována pojetím víry a poslušností z víry. Počíná historickou
postavou - Abrahámem. V této éře se něco dělá proto, že se věří, že je to správné. Neví se a
nezdůvodňuje se, zdali je to správné, či nikoli, prostě se věří, že je to správné.

Další krok v duchovním pojímání počíná historií Izraele a Mojžíšovým zákonem. Zde lze
spatřovat pokus navrátit se k věci víry cestou lásky k Bohu a ke svému bližnímu. Ale této
cesty lze v tomto bodě dějin člověčenstva dosáhnout jen zevními prostředky - zevními
obětmi a prováděním určitých zevních obřadů, ceremonií, předpisů a jejich totálního
dodržování, jak se to odráží v Zákoně vyhlášeném Mojžíšem. Pro ně není možná ani není k
dispozici žádná znalost symbolických či souvztažných významů všech těchto požadavků.

Tato éra končí úplným znesvěcením všech zevních požadavků duchovního pojímání, a tedy
ohrožuje člověčenstvo a Vesmír úplným zničením. Problémem je to, že když lidé zvrátí a
znesvětí i zevní prostředky duchovnosti, veškeré spojení a styk s duchovností, odkud plyne
život do zevnějšností, se ztrácí. Poskytlo-li by se tomu dostatek času, vedlo by to k věčné
duchovní smrti. Taková situace vyžaduje přímou účast Nejvyššího. V tomto bodě se
Nejvyšší inkarnuje na planetě Zemi ve fyzické formě Ježíše Krista, aby zabránil nastání
věčné smrti lidí planety Země a přivodil konec panování pseudotvůrců nad jejím osudem.

Éra Ježíše Krista taktéž znamená návrat ze zevního pojímání duchovnosti k niternostem,
kde opravdová duchovnost přebývá. On tudíž ruší všechny zevní obřady, oběti a slavnosti a
prohlašuje, že Bůh je Duch a že opravdový uctívač Boha Ho uctívá v duchu a pravdě. Důraz
se klade na znalost pravdy, která přivádí k duchovní svobodě. Ježíš Kristus také ustavuje
princip, že největším zákonem ze všech je zákon lásky, soucitu, odpuštění, milosrdenství a
pochopení. To je zákon, který ustanovuje pravou víru a opravdové duchovní pojímání.

Tedy poprvé v dějinách pseudočlověčenstva je jasně ukázán způsob, jakým by se měla
duchovnost pojímat - spojením a sjednocením racionálního, logického a intelektuálního
způsobu (znalost pravdy, hledání pravdy atd.) s volním, intuitivním, esoterickým, mystickým
způsobem (láskou, soucitem, milosrdenstvím, odpuštěním atd.). Všechna tato pojímání
zahrnutá pod pojmy „duch“, „pravda“, „pochopení“, „láska“, „soucit“, „svoboda“ atd. jsou
Ježíšem Kristem znovu formulována, znovu počata, nově doplněna i pozměněna a uvedena
do trvalého vlastnictví v pokladnici lidských vědomostí. Ustavení této situace navěky
zajišťuje, že tu vždy bude propojení a spojení mezi přírodními a duchovními světy
prostřednictvím takových pojetí a jejich duchovní reprezentací bez ohledu na to, v jakém
rozsahu by se je lidé mohli snažit zničit, zfalšovat, zvrátit či překroutit. Takže ještě jednou,
duchovní svoboda je znovu ustavena.

Člověčenstvo ale z různých duchovních důvodů nebylo ještě připraveno přijmout typ
spojení přinášený a ustanovený Ježíšem Kristem. Aby poznání zjevené Ježíšem Kristem
nemohlo být lidmi duchovně znesvěceno, bylo nutné položit hranice, omezení a zákazy na
zkoumání, chápání a pojímání duchovnosti prostředky logiky, rozumových procesů,
racionality, intelektu a vědy. Namísto toho byla na mnoho století ustavena říše slepé víry a
poslušnosti ohledně těchto principů. Tato éra je charakterizována obskurností, mystérii víry,
hatlaninou pseudometafyziky atd. pochopitelnou jen některým jedincům a pro některé
jedince, kteří přikazují, že tento typ duchovního myšlení a chování musí mít ostatní.

Jednostranný důraz na takových požadavcích se stal životní filosofií takzvaných Temných
věků. Toto období pokračovalo až do doby Swedenborgovy. Od té doby až doposud
člověčenstvo prochází přechodným obdobím. To se pojímá výrokem ze Swedenborgova
„Pravého křesťanského náboženství“ tak, že je nyní dovoleno vstupovat do tajemství víry
prostředky rozumu, racionality, logiky a intelektu. Avšak i tento velký výrok slovem
„dovoleno“ naznačuje, že je to nebezpečné podnikání takto činit a jeden má být při něm
opatrný a obezřetný. Tato tendence stále poněkud podněcovat racionální, intelektuální a