Page 107 - CHÁPÁNÍ A NAPLNĚNÍ NAŠEHO POZEMSKÉHO ŽIVOTA

duše. V důsledku tohoto faktu tělo nemá samo v sobě a samo o sobě žádný život. Ať
by byl v těle jakýkoliv život, není to jeho vlastní, ale duchův. Protože tělo
nesestává ze životních prvků, ale jen z pomíjivého prostředí, nemůže tento život v
sobě udržet v jeho plnosti na neustálém základě. Aby učinili toto tělo obyvatelným a
efektivně funkčním, duch a duše potřebují příležitostně odejít ze svého těla až do
takové míry, že v něm zůstane jen minimální množství jejich přítomnosti za účelem
udržení života.

Kvůli tomu faktu, že vnější tělo je pomíjející, má tendenci se opotřebovat a zastavit
své funkce. Kdyby bylo nuceno do neustálých aktivit do nejplnějších potenciálů
svého ducha a duše, brzy by se rozpadlo. Proto duch a duše po odstoupení či
stažení většiny své přítomnosti z těla, léčí a opravují toto tělo, aby se do něj mohli
vrátit a nadále fungovat do své nejplnější možné kapacity. Stav těla po dobu tohoto
časového období je stavem fyzického spánku. Během spánku je většina tělesných
funkcí značně minimalizována a zpomalena a může se konat léčení a opravná práce.
Z tohoto je potřeba spánku zřejmá.

Potřeba spánku a jeho délka je určena druhy prvků, ze kterých je vybudováno tělo.
Čím více fluidní, čím více duchovní je prostředí, tím kratší doba spánku je potřebná a
tím méně tělesného odpočinku se vyžaduje. Na velmi čisté nebo vysoké duchovní
úrovni, kde naše tělo je úplně duchovní, jsou potřebná velmi krátká období
nepravidelného a sporadického spánku. Čím hmotnější je tělo, tím zranitelnější je pro
životní síly, a proto potřebuje pravidelná a delší období spánku.

2. Pouze Absolutní Stav Přirozenosti Nejvyššího, který zahrnuje všechna prostředí a
všechno ostatní v bytí a existenci jako i samotné bytí a existenci, nevyžaduje si
odpočinek a spánek. Jinak by nebyl absolutní. Neustálý, nepřerušený a vědomý tok
či proud idejí z Absolutního Stavu do relativního stavu by mohlo mít za výsledek
úplné zhroucení. Tento relativní stav nemůže být vybudován takovým způsobem,
aby obsáhl neustálé vědomé uvědomění tohoto toku simultánně a synchronně na
všech úrovních. Kdyby to byl schopen učinit, byl by absolutní a ne stvořený. Proto,
aby relativní stav mohl pokračovat ve své efektivní a náležité funkci, je nutno učinit
opatření, pomocí kterého mu může být dán odpočinek takovým způsobem, ve
kterém je odpočinek dán jedné každé úrovni. Protože nejzranitelnější vůči tomuto
toku je vnější forma, je to tato forma, která potřebuje takovýto odpočinek nejčastěji a
pravidelně. Toto je však pravdou i o našem duchu a naší duši. Duch a duše, jelikož
nejsou absolutní, vyžadují si příležitostný odpočinek od vědomého vnímání tohoto
toku či proudu. Během takovéhoto odpočinku jsou ve stavu spánkového klidu. Když
spí, Nejvyšší na nich vykonává opravnou a léčebnou práci, aby je učinil vždy
lepšími a efektivněji funkčními. Frekvence a délka takovéhoto spánkového klidu
opět závisí na kvalitě a obsahu duchovního vědomí, stavu a kondice každého.

3. V důsledku tohoto faktu, to jest, že všichni jsme relativními, nemůžeme být nikdy
dokonalí. Jenom Absolutní Stav, čili Nejvyšší, je dokonalý. Stav nedokonalosti,
jakmile je plně uvědoměn, může způsobit pocit nekompetentnosti a méněcennosti a
může mít za výsledek oživení negativního stavu dokonce i v lidech, kteří jsou v
pozitivním stavu. Každému je dáno určité pověření. Když toto pověření přichází ke
svému konci a je těsně před svým naplněním, každý si náhle uvědomí, že mohlo být
splněno dokonalejším způsobem a formou. Když k tomuto uvědomění dojde, každý
se okamžitě cítí nemohoucí a nehodný dělat cokoliv jiného. Toto je denní doba před
soumrakem každého jedince. Dříve, než následky tohoto uvědomění mohou přivodit
negativní stav a způsobit škodu duchu a duši jedince a jeho tělu, každý je
Nejvyšším uveden do hlubokého spánku. Během tohoto spánku jsou odstraněny
všechny následky výše uvedeného uvědomění a namísto toho je jedinci dáno nové
pověření s pocitem, že vykonal vynikající práci a že všechno, co se od něj/ní