Page 95 - pzncelek

sebeobviňování a pocit viny či přestat obviňovat Boha anebo ostatní a objevit, proč si oni,
rodiče aj. zvolili synchronně s dítětem, nebo ať se jedná o jakýkoli jiný případ, být
zprostředkovateli a nástroji k tomu, aby jejich dítě přišlo na tento svět ve stavu defektním či
ve stavu postižení. Jaké je v tom pro ně poučení? Jakému účelu to slouží? Došlo
k poučení? Je čas pro odstranění všech těchto souvisejících problémů? Je čas přikročit k
něčemu jinému? Pokud ano, tak k čemu a jak? A tak dále.
Toto je cesta, jakou má postupovat duchovní zacházení. Nikdy neporušuje žádné principy
volby, svobodu, nezávislost nebo potřebu být takovým či onakým. Nikdy nezevšeobecňuje.

Jakýkoliv jiný přístup k zacházení je neduchovní a ze stanoviska věčných hodnot a vlastní
zvolené pozice v hierarchii duchovní organizace v tomto jednotlivém čase je marný a velmi
často nebezpečný. Nebezpečí takovéhoto zacházení je pro jedince často nerozeznatelné,
pokud je na Zemi ve fyzickém těle. Jedinec se může dokonce cítit vyléčený, šťastný a
spokojený. Nicméně, když vstupuje do duchovního světa, situace by zakrátko mohla být
zcela rozdílná.

Při pohledu na výše uvedená fakta se důrazně radí oddělit se, jak je to jen možné, od
přijatých vnějších, externích standardů a norem života a společenských očekávání, jak jsou
určeny pozemským dominujícím negativním stavem. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout,
je denními rozhovory s vlastní Niternou myslí a Nejvyšším ve spojení se všemi vlastními
duchovními rádci, aby se tyto záležitosti náležitě, správně a moudře určily pro jedince i pro
jeho vztah s ostatními, s Pánem, životem a celým Stvořením.

Tím, že tak činí, jeden následuje duchovní principy života a žití a je opravdovou duchovní
osobou. Žádná jiná cesta nemůže vést k reálně trvajícímu úspěchu.

To je pro dnešek vše.