Page 226 - DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM DRUHÝ DÍL
P. 226

Sto dvacátý čtvrtý dialog




                                                    14. března 2000




            Petr: Cítím, že bys chtěl pokračovat v probírání záležitostí nastolených v předchozím
            dialogu (123.), jakož i podat výklad a vysvětlení skutečného významu výroků papeže
            římsko-katolické církve. Mám pravdu?

            Pán  Ježíš  Kristus:  Ano,  Petře,  máš  pravdu.  Nejdříve  ze  všeho  potřebujeme  dále
            probrat otázku života jako takového obecně a individuálního, jedinečného a odlišného
            ‚já  jsem‘  a  jeho  vlastního  osobního  života  konkrétně.  Potom  se  možná  obrátíme
            k významu papežova výroku - jestli vůbec.

            Jak si pamatujete z předchozího dialogu, jedna z nejdůležitějších otázek, kterou měla
            každá  stvořená  entita  v tom  čase  a  ne-čase  v mysli,  byla  ta,  zdali  jejich  chápání  a
            definice života jsou správné a zdali jejich individuální, jedinečné a odlišné ‚já jsem‘ je
            skutečně  takové.  V tom  ohledu  to  nebyla  jen  otázka,  jestli  je  jejich  život  životem
            pozitivního  stavu,  ale  jestli  to,  co  zažívají,  je  skutečně  život  jako  takový.  Jak  můžete
            vědět,  že  to,  co  máte  a  co  prožíváte,  je  skutečně  život  a  jestli  je  vaše  vnímání,  že
            vlastníte  pravé  individuální,  jedinečné  a  odlišné  ‚já  jsem‘,  skutečně  správné?  S čím
            byste měli porovnat to, co máte a kdo jste ve svém ‚já jsem‘, jestliže vám není dostupné
            nic odlišné, abyste mohli udělat takové srovnání?


            Mezi životem a ‚já jsem‘ každého jedince existuje faktor závislosti. Jak si pamatujete,
            vědomé uvědomění si toho, že máte uvědomění sebe sama, tedy řekněme toho, že si
            uvědomujete, že jste ‚já jsem‘, ustanovuje uvědomění, které obsahuje život jako takový.
            Konec konců, jestliže jsem si vědom, že jsem ve svém vlastním jsoucnu a bytí, potom
            musím být na živu nebo mít život, abych byl schopen pojmout a vnímat sebe samého
            jako majícího život. Takže kdykoliv mluvíme o životě jako takovém a o ‚já jsem‘ jako
            nositeli toho života, pak je zřejmé, že život nemůže být a existovat bez svého nositele a
            nositel života nemůže být a existovat bez svého života. Proto tedy vzájemná závislost.
            Samozřejmě toto nebylo otázkou. Tuto věc tady zdůrazňujeme jen kvůli tomu, aby vám
            bylo  dáno  jasné  vnímání  a  pochopení  toho,  že  život  a  ‚já  jsem‘  jsou  neoddělitelní  a
            jeden bez  druhého nemyslitelní a  neodvoditelní. Takže  v tomto případě  otázka  byla,
            jestli  je  život  jako  takový  skutečně  životem  nebo  něčím  jiným,  a  tedy  jestli  podle
            podobnosti a vzájemné závislosti je ‚já jsem‘ skutečně ‚já jsem‘ nebo něco jiného. Může
            něco jako neživot a ne-‚já jsem‘, jakož i nejsoucno a nebytí být a existovat ve své vlastní
            kondici  a  procesu  bez  jakéhokoliv  spojení  a  spojitosti  s tím,  co  se  nazývá  život  a  ‚já
            jsem‘? A pokud ano, jaké by to bylo v porovnání s něčím, co se nazývá život a ‚já jsem‘?
            Je vůbec taková kondice možná?


            Problém s touto záležitostí je pro sentientní mysl ve faktu, že tím, že není absolutní ve
            svém  vlastním  stavu,  procesu  a  kondici,  a  tím,  že  není  zdrojem  či  původcem  svého
            vlastního života a svého ‚já jsem‘, nemůže mít absolutní vědomost, jestli to, co prožívá
   221   222   223   224   225   226   227   228   229   230   231