Page 345 - NOVÉ ZJEVENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA

Kapitola šestnáctá

PRAKTIKOVÁNÍ NOVÉHO ZJEVENÍ

Dne 19.března 1988 časně zrána bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí :

„Znát a chápat pravdy (množné číslo) obsažené v Novém zjevení nestačí k životu
Nového zjevení. Jestliže kdo zná a chápe pravdu, ale neaplikuje prakticky to, co zná a
chápe, pak ta pravda je pro něho mrtvá. Nic dobrého nevzešlo z
takové znalosti a

z takového chápání. Jak víte, životem pravdy je její dobro. Její dobro se ustanovuje tím,
že se pravda žije. Praktikování pravdy je motivujícím faktorem pro uskutečnění a
zpřítomnění dobra. Tento princip platí jako pravda i o Novém zjevení. Aby bylo živým
a žijícím, pak je nutno, aby bylo důsledně praktikováno těmi, kterým bylo zjeveno.

Požadavek tohoto druhu je určen Zákonem potvrzování platnosti a účelu,
formulovaným v desáté kapitole této knihy. Tento duchovní zákon požaduje, aby

jakákoliv idea, myšlenka, jakýkoliv pojem nebo cokoliv potvrzovalo svoji platnost

svými důsledky, následky a výsledky. Důsledky, následky a výsledky mohou být

projeveny pouze v životech sentientních entit. Pokud nepřiznají, nepřijmou a

neaplikují ve svých životech poučky Nového zjevení, pak Nové zjevení není k žádnému
užitku. Jeho platnost se nepotvrzuje. Pro tento důležitý důvod bude v této kapitole dán
každém
v následujících bodech stručný nástin pro praktikování Nového zjevení. V

bodě budou vzaty v úvahu dvě úrovně praktikování: Jedna pro ty, co se nacházejí
v pozitivním stavu stvoření, a jedna pro ty, co prodlévají na vaší planetě v negativním
stavu zóny vymístění obecně.

1. První bod v praktikování Nového zjevení se týká způsobu, jakým mají všechny

sentientní entity a lidští tvorové realizovat vztah k Pánu Ježíši Kristu a jak Jej/Ji

uctívají. Jak si vzpomínáte z dřívějška, tento způsob byl značně pozměněn Novou
přirozeností Pána Ježíše Krista.

Předchozí formy bohoslužby a vztahu k Pánu Ježíši Kristu se určovaly čistě duchovními

faktory pro sentientní entity v pozitivním stavu a ritualistickými faktory pro lidské
tvory v ostatní zóně vymístění. Takže máte zde dva protichůdné extrémy: Jeden je co
nejniternější způsob bohoslužby a vztahovosti; druhý je co nejzevnější. Navíc zevní

modalita se zřídkakdy odrážela v dennodenním chování těch, kdo konali takovou

bohoslužbu. Spíš byla omezena na sledování a praktikování určitých zevních procedur
na určitých fyzických místech pro bohoslužbu, zvaných kostely, v duchu předepsaných
dogmat a předpisů, podle nichž se měla/má řídit.

Naproti tomu, vnitřní či duchovní způsob bohoslužby se odvozoval ze staré definice

Boha, formulované Ježíšem Kristem během Jeho/Jejího vtělení na vaší planetě, jak je

zaznamenáno u Jana, v kapitole 4, ve verši 24:
‚Bůh je Duch, a ti, kdo Ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě.‘