Page 62 - DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM DRUHÝ DÍL

DIALOG 106

zabýváme velmi důležitou ilustrací toho, jak na věci nenahlížet. Jde tu opět o záležitost
nahlížení za scénu. Mojžíšova žádost ke Mně byla z pozice jeho zevní mysli či jeho
lidské povahy. Z této pozice se na vše patří, jak to je na scéně. Co viděl z této pozice?
Věděl, že je tu zaslíbená země, jež je skutečným rájem čili v tomto případě pozitivním
stavem. Je to ale skutečnost, nebo jen iluze či zdání reality? Zevně to vypadá jako
skutečnost sama. Avšak niterně je to jen souvztažnost neboli v tomto případě fyzická
reprezentace reality samotné čili v tomto případě pozitivního stavu.

Takže co by se stalo, pokud bych za těchto podmínek vyslyšel Mojžíšovu žádost a
dovolil mu vstoupit do iluze či zdání pozitivního stavu? Jsa v zevnějšnostech čili dívaje
se na tuto zemi z pozice svých zevnějšností, na základě tohoto faktoru by se nesprávně
domníval, že toto je skutečný pozitivní stav, nikoli jeho duchovní souvztažnost. Jaký
příklad by v takovém případě poskytl dítkám izraelským? Nezapomínejte, že jejich
povaha byla výtažkem těch největších vnějškovitostí jejich zevní kolektivní mysli.
Neměly žádné pojetí čehokoli niterného či opravdu duchovního. Takže jsouce v této
pozici, pokud by někdo jako Mojžíš, kdo byl v té době Můj jediný pravý představitel na
planetě Nula, vstoupil do země zaslíbené, uzavřel by děti izraelské v jejich zevním
rozpoložení navždy a nadobro. V takovém případě by popřely, že existuje vůbec něco
opravdu duchovního a zároveň by považovaly zevní život a život v zemi zaslíbené,
jakož i samu zemi zaslíbenou za pravý pozitivní stav, mimo něhož a nad něhož nic
jiného neexistuje. V takovém případě by nikdo z kmenů dítek izraelských nemohl být
nikdy spasen. Navíc existovalo reálné nebezpečí z tohoto povolení také pro Mojžíše
samotného.

Uvažte toto: Mojžíš byl reprezentant pravého duchovního stavu majícího kořeny v jeho
niternostech, kde v něm bylo přítomno Mé Božství. Avšak on Mě žádal ze stavu své
lidské povahy čili ze stavu svých zevnějšností, abych mu dovolil vstoupit do takzvané
zaslíbené země. Pokud bych dovolil, aby se mu to stalo, uzavřel bych ho taktéž ve stavu
jeho vlastních zevnějškostí čili v jeho vlastní lidské přirozenosti. Tímto by Mojžíš
neměl žádnou jinou volbu než považovat svou lidskou přirozenost a její zevní způsob
fungování a vnímání skutečnosti za pravé niternosti a pravou duchovnost, jinak
řečeno, považoval by ji za pravou a jedinou realitu. V okamžiku, kdyby tak učinil, by
ztratil jakékoli spojení se Mnou, přítomnost Mé Božskosti v něm by se odstranila a on
by přestal být Mým představitelem. Skutečně věříte, že bych si přál, aby se to událo?
Naprosto ne!

Co se zde událo, bylo to, že bylo nutné ustanovit důležitou ilustraci a demonstraci všem
v Mém stvoření, kdož velmi pečlivě sledovali Mé působení s Mojžíšem a jeho chování,
jakož i chování a reakce dítek izraelských na to, jak byla situace nastolena k jasnému
rozlišení pravé reality jsoucna a bytí od jejích souvztažných činitelů, jak se objevují a
jeví na scéně. Uvědomujete si, jaké v té době existovalo nebezpečí, pokud bych vyhověl
Mojžíšově žádosti? Tím, že bych mu dovolil z pozice jeho zevnějšností a zároveň
z pozice Mé Absolutní Přirozenosti vstoupit do takzvané zaslíbené země, navěky bych
ustanovil pozici vzhůru nohama v celém Mém Stvoření. Potvrzením jeho pozice a
pozice takzvané zaslíbené země jako pravé a jediné reality pozitivního stavu bych
definitivně a neodvolatelně umístil iluzi a zdání reality jako jedinou realitu a jedinou
pravou realitu jako iluzi a zdání. Veškeré obyvatelstvo pozitivního stavu by v tomtéž