Page 128 - DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM PRVNÍ DÍL

Devatenáctý dialog

14. ledna 1999

Peter: Proč mám pocit, že jsme ještě neukončili naši diskusi o křesťanském pojetí
nanebevzetí a o tom, co se stane hned po jedincově smrti - jak se to vyvozuje
z Pavlových údajů v citovaných verších na konci Osmnáctého dialogu?

Pán Ježíš Kristus: Protože ohledně těchto záležitostí jsou potřeba některá další
vysvětlení, Petře. Nejprve vezměme tu záležitost, že Pavel a jeho věrní křesťanští
následovníci tvrdili, že každý, kdo umře, zůstane mrtvým do Mého Druhého příchodu -
jako by upadl do spánku a Já ho pak probudím, aby se ke Mně připojil, až se zjevím na
doslovných oblacích ve vzduchu. Vezme-li se v úvahu axiomatický fakt, který byl
bezpodmínečně přijat Pavlem a také jeho následovníky, že Já jsem jediným zdrojem
života tím, že jsem život v sobě, Sebou, od Sebe a ze Sebe; a že veškerý život vyvěrá ze
Mne a že bez Mého Absolutního Života, jenž nepřetržitě vyzařuje do všech, a tím je
udržuje při životě, by nikdo nemohl přežít ani zlomek vteřiny - pak Pavlovy závěry
v tomto ohledu jsou totálně nelogické a nemají vůbec žádný smysl.

Jedním z hlavních problémů, který Pavel měl a který také způsobil jeho pád, byl v tom,
že neměl ponětí o povaze duchovních souvztažností, ani o tom, v čem vůbec spočívá
duchovní život. Z jeho povídání o této i jiných mnohých věcech je očividné, že
v rozporu se všemi ostatními výroky, které učinil, měl za to, že duch a duše v lidském
těle nějak závisí na tom těle, a ne opačně, to jest - že život těla závisí na duchu a na jeho
duši. Takže když tělo umírá, co se stane s tím duchem a tou duší? Uloží se do nějakého
limba nebo co se ví, do čeho ještě, kde by se udržovaly v odloženém oživení do doby,
kdy provedu Svůj Druhý příchod? Tohle předpokládat znamená mít za to, že Já jsem
také mrtev nebo v nějaké suspendované animaci. V určitém časovém bodě se něco ve
Mně pohne, Já se probudím a zčistajasna se rozhodnu započít Svůj Druhý příchod. Proč
bych tedy nebyl též považován za mrtvého nebo ve stavu hluboké dřímoty či spánku -
pokud by Pavlovo tvrzení bylo správné? Neboť připustíme-li, že Já jsem život a život
všech je ze Mne a že Já jsem v tom životě, pak z toho logicky vyplývá, že kdykoli někdo
zemře, ztrativ svůj život, pak i Já umřu, protože Já jsem ten život v něm/v ní. Ovšem
kdyby něco takového bylo možné, pak by veškeré jsoucno a bytí i pseudojsoucno a
pseudobytí se všemi svými příslušnými sentientními entitami přestalo také být a
existovat.

Na druhé straně, kdyby duch a duše zemřelého jedince byly uvedeny do stavu jakéhosi
odloženého oživnutí do doby Mého Druhého příchodu, pak by byl veškerý život rovněž
v takovém rozpoložení, a to díky tomu faktoru, že Já jsem životem jeho/jejího ducha a
duše. Předpokládejme však na chvíli, že by něco takového bylo možné. Můžete si
představit to hrozné plýtvání životní energií - spát někde v suspendované animaci
nebo v úplné dřímotě bez jakéhokoliv užitku pro něco produktivního, užitečného a
tvořivě plodného? Taková situace je naprosto nemožná. Můj život ve všech a ve všem