|
 Předčítat |
ČÁST 3
DUCHOVNÍ POKROK
KAPITOLA PÁTÁ
MÍSTO, ÚČEL A CÍLE NOVÉHO ČLOVĚČENSTVA A JEHO SYSTÉMŮ
V UNIVERZALITĚ POVŠECHNOSTI
V předcházejícím bylo uvedeno, že vše ve Stvoření z Nejvyššího slouží jistému účelu.
Proto má vše své určité místo a spěje k určitému cíli. Veškeré Stvoření má jeden
obecný účel: Užitečností svého jsoucna a bytí aproximuje Absolutna přirozenost
Nejvyššího. Provádění této aproximace je neustálým procesem, který probíhá věčně.
Nazývá se to duchovním pokrokem. Společným jmenovatelem veškerého Stvoření je
tento duchovní pokrok. Jak se shora uvádí, nezůstává nic ve Stvoření stejným či není
statické, ale nachází se v neustálém pohybu vpřed a dále.
Dobrým příkladem tohoto stavu a procesu je veškerý fyzický Vesmír, který svou
strukturou a dynamikou koresponduje se všemi duchovními principy. Jak lze
pozorovat, jsou všechna nebeská tělesa v neustálém pohybu. Každá planeta obíhá
kolem svého slunce; každý solární systém se neustále pohybuje velikou rychlostí;
všechny galaxie jsou v neustálém pohybu. Vše se bez přestání pohybuje. Žádné
nebeské těleso či nebeský systém nikdy není a nebude na stejném místě. I tehdy, když
se veškerá hmota zhroutí zpět do sebe (jakmile současný fyzický Vesmír splní svůj
účel), její prvky budou v odlišném uspořádal a jiné pozici, než v jaké byly před
vydáním počátečního popudu, jehož výsledkem bylo Stvoření Vesmíru. Nic se nemůže
opakovat.
Nový popud, který dá zrod novému vesmíru, bude tedy zahájen z jiné blízkosti k
Nejvyššímu, s jiným uspořádáním všech prvků hmoty odpovídajícím další vyšší úrovni
duchovní progrese v následném časovém cyklu. Toto je dobrým příkladem toho, jak
nic ve Stvoření nemůže být v dřímajícím či stagnujícím rozpoložení.
Absolutní tvořivé úsilí Nejvyššího se samo nemůže nikdy vyčerpat ani opakovat.
Kvůli tomuto principu existuje cokoli, co existuje, jak za obecným účelem popsaným
výše, tak i za účelem specifickým. Zvláštnost takového účelu se ukazuje na faktu, že
vše ve Stvoření je jedinečné. Existuje tudíž jedinečný a specifický účel a cíl s
jedinečným určením pro vše ve jsoucnu a bytí. Nekonečné počty a nekonečné variace
těchto specifikací a jedinečností odrážejí ve svém kumulativním celku Absolutní
přirozenost Nejvyššího. Tato přirozenost může být vyjádřena jen skrze jedinečnosti a
specifičnosti, které ve svém souhrnném celku formují ve jsoucnu a bytí jedno
jedinečné, účelné Stvoření.
Proto nejsou žádné dvě sentientní entity, skupiny, člověčenstva, planety, sluneční
systémy, galaxie, vesmíry či dimenze, které by měly přesně stejnou funkci. Absolutní
tvořivé úsilí Nejvyššího v sobě neobsahuje žádný náznak nadbytečnosti, opakování či
napodobování. Vše, co nastává, probíhá a stává se z Absolutního tvořivého úsilí, je
vždy nové, odlišné a jedinečné a má ta zvláštní místo, účel a cíl v obecném směřování
duchovní progrese.
Objevení se nového, odlišného a zvláštního produktu Absolutního tvořivého úsilí
Nejvyššího je pro všechno Stvoření popudem, injekcí, obohacením a rozšířením v jeho
obecném a zvláštním počínání, aby ze své zvláštní pozice splnilo svůj zvláštní účel a
cíl, a tím tedy jedinečným způsobem přispělo k celku všeho stvořeného. Tím se pak
neustále obohacuje a zvelebuje ostatní Stvoření.
V tomto spolupůsobení spočívá smysluplný užitek jsoucna a bytí každé jedinečnosti a
zvláštnosti po celém Stvoření. Proto nedostatek jakékoli takové specifičnosti by celé
Stvoření ochuzoval o jedinečnou zkušenost, která je podstatná pro jeho obecný účel
duchovního pokroku. Taková situace by se nemohla tolerovat. Proto absolutní
prozřetelnost Nejvyššího zařizuje a zajišťuje, že nikomu a ničemu ve Stvoření nic
neschází, takže lze splnit jak obecný, tak i zvláštní účel a cíl každého a všeho ve
jsoucnu a bytí.
Funkci všeho specifického a jedinečného ve Stvoření lze srovnat s řetězovou reakcí. V
nejniternějším stupni a nejniternější úrovni Stvoření, kde je přítomen Nejvyšší, je
počata idea. Když nastane, probíhá tato idea dle souběžného a následného řádu skrze
všechny zvláštnosti a jedinečnosti veškerého Stvoření bez výjimky. Je přijímána
souběžně a postupně všude. Poté, co je přijata, je zhodnocena, zpracována a
transformována do jedinečného a zvláštního, které s ní souvztaží. Kdy tohoto
jedinečného a zvláštního plně dosáhne, je vyslána souběžně a postupně dále, k
ostatním specifičnostem a jedinečnostem, dokud nedojde do nejzazšího stavu a
procesu, kde se odehrává její závěrečná manifestace se všemi nashromážděnými
zkušenostmi všeho jedinečného a zvláštního všeho Stvoření. Zde se nyní pro celé
Stvoření stává realitou a je konkrétní.
Tato jednotlivá, zvláštní a jedinečná zkušenost, která odráží kumulaci všech
zkušeností vzatých dohromady, se přenáší jak souběžně, tak i postupně zpět ke
všemu Stvoření v jeho vlastní jedinečnosti a zvláštnosti, kde je ve své celistvosti
přijata, prozkoumána a prožívána. Výsledkem toho je další akumulace všech zcela
nových kvalit zkušeností, které poté, co se někde projevily ve své jedinečnosti a
zvláštnosti, přicházejí zpět ke svému zdroji. V něm se vše znovu zhodnotí, prozkoumá
a zpracuje dle svého principu, esence a substance a užije jako základna pro započetí
další řetězové reakce, ve které nastává další tvůrčí idea, která teď v sobě zahrnuje vše,
co se jedinečně a specificky zažilo a sdílelo ve všech stavech a procesech jeho
manifestace v nejzazším a závěrečném stupni Stvoření. Tato idea pak prochází
řetězovou reakcí a celý proces se zase opakuje vždy s novými, vyššími, bohatšími,
širšími a daleko tvořivějšími obsahy, významy a zkušenostmi. Takto se odehrává
duchovní pokrok veškerého Stvoření a pokračuje bez přerušení navěky.
Obecně vzato, místem, účelem a cílem nového člověčenstva v tomto procesu je
nejzazší a závěrečný stupeň projevování se všech tvořivých idejí. Proto je lze
považovat za jeviště, na kterém nachází Absolutní přirozenost Nejvyššího své
vyjádření v nanejvýš relativním projevu. Taková nanejvýš relativní manifestace je pro
vše finalitou, která poskytuje možnost zrodu nové, vyšší, více duchovní ideje. To je tím
jedinečným a zvláštním účelem, cílem a místem, na které se podjalo nové
člověčenstvo na Zemi.
Aby se probralo pověření nového člověčenstva, lze k jeho účelu a cíli ve Stvoření
uvést některé obecné a zvláštní aspekty:
1. Nové člověčenstvo svou zvláštní pozicí a svým umístěním ve Stvoření umožňuje
manifestaci Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího v nanejvýš
relativním a konkrétním stavu a procesu Stvoření, který představuje nejzazší a
závěrečný stupeň tvořivého vyjádření. Specifičností a jedinečností tohoto stavu a
procesu se Absolutno Nejvyššího může stát relativním k něčemu, co samo o sobě
nedává vznik žádným ideám.
Důvodem k tomu, proč je nutné, aby se Absolutno manifestovalo v nanejvýš relativním
a konkrétním, je to, že se tak Absolutní učiní vnímatelným, pojímatelným, přístupným a
dosažitelným v nejzazší a nejzevnější manifestaci a ilustraci. Dává to všemu Stvoření
konkrétní a úplnou ideu toho, jak Absolutní stav a Absolutní proces působí skrze
úplnou relativnost a fixnost přírodního stupně v tomto jednotlivém časovém cyklu.
Bez ní by nebyla nikomu dostupná žádná zkušenost ani možnost pojímat a poznávat.
To by překáželo obecnému směřování duchovního pokroku.
2. Totéž platí s ohledem na manifestaci Absolutní esence a Absolutní substance
Nejvyššího v nanejvýš relativní a nejzazší esenci a substanci člověčenstva a v jeho
místě, pozici i v jeho zvláštním použití ve všech jeho systémech.
Pro veškeré Stvoření je důležité pochopit význam esence a substance, protože na
těchto kategoriích a jejich ideách je postaven Vesmír a celé Stvoření. Je nemožné, aby
je pochopil v jejich Absolutní kondici někdo, kdo je vzhledem k ní v kondici relativní.
Tato absolutní kondice se ale stává dosažitelnou ve své konkrétní, nejzazší a finální
manifestaci a ilustraci v nanejvýš extrémní a opačné pozici a situaci.
Eliminací všech idejí toho, čím Absolutno není, lze získat určitý význam toho, čím je.
Tento význam pomáhá jedinci ve snaze, aby se stal lepší podobou a obrazem
Nejvyššího, tedy mu pomáhá v procesu vlastního duchovního pokroku.
3. Místo a pozice nového člověčenstva je jevištěm, na kterém se neustále demonstruje
Absolutní přirozenost Absolutního jsoucna a Absolutního bytí v nanejvýš specifické,
relativní, finální a konkrétní manifestaci a ilustraci. Toto rozpoložení je závěrečným
důsledkem příčiny skrze účinek. Je nemožné pojmout Absolutní jsoucno a Absolutní
bytí z relativní kondice a z Absolutní příčiny a jejího účinku. Ale lze pro to nalézt
vhodnou ideu z konečného produktu Absolutního tvořivého úsilí.
Důležitost tohoto pojímání je určena faktem vlastního jsoucna a bytí relativního k
Absolutní příčině. Jelikož jedinec sám sebou a o sobě nikdy není svým vlastním
jsoucnem a bytím, potřebuje k tomu, aby aproximoval svou vlastní Absolutní příčinu,
mít konkrétní ideje a příklady své přirozenosti. To je zařízeno tak, že se použije
speciální a specifický konečný produkt, který představuje nové člověčenstvo. Bez
pochopení toho, co se má aproximovat, by nebyl možný žádný duchovní pokrok. Bylo
by to, jako by slepý vedl slepého.
4. Zvláštní místo, pozice, funkce, cíl a účel nového člověčenstva a všech jeho systémů
dovoluje vyjádřit působení a funkci Absolutní lásky a Absolutní moudrosti Nejvyššího
v nanejvýš relativním, konkrétním a finálním stavu a procesu Stvoření, ilustrovaném
jeho vlastním dobrem a jeho vlastní pravdou ve specifičnosti jeho použití. Toto
vyjádření dává všemu Stvoření konkrétní příklad ideje o povaze Absolutní lásky a
Absolutní přirozenosti v jejich relativním a finálním projevu. Taková intenzívní,
nepodmíněná a ohromná láska a moudrost se nevyžaduje nikde jinde ve Stvoření než
v jeho závěrečném, nejzazším a konkrétním stupni reprezentovaném člověčenstvem.
Nestabilita, nespolehlivost, přechodnost, zevnějšnost, povrchnost a ostré diference
přírodního stupně vyžadují zvláštní zacházení, které dovoluje, aby se vyjádřila a zažila
nekonečná trpělivost, laskavost a tolerance lásky a moudrosti. Z takové zkušenosti
získává veškeré Stvoření lepší ideu přirozenosti Absolutní lásky a Absolutní
moudrosti, která Stvoření umožňuje, aby lépe aproximovalo Absolutní lásku a
Moudrost, majíc konkrétní příklad pro své vlastní praktikování a žití. Jelikož je jakékoli
přiblížení možné jen takovým praktikováním a žitím, je zřejmé, že by bez takového
konkrétního příkladu nebyl možný ani žádný duchovní pokrok.
5. Tímtéž způsobem se odehrává ilustrace Absolutní vůle a Absolutního rozumu
Nejvyššího. Nanejvýš relativní, nejzazší a finální ilustrace toho, jak působí Absolutní
vůle a Absolutní rozum, umožňuje chápání jejich funkce. Jejich konečný produkt ve
specifičnosti svého použití ilustruje jejich působení, užití a funkci tak, aby se to dalo
rozumově pochopit.
Taková ilustrace dává Stvoření ideu vyváženosti, rovnováhy a stability, která je
zajištěna použitím principů vůle a rozumu v procesu jakékoli činnosti, ale speciálně za
podmínek nanejvýš houževnatého odporu vůči takovým činnostem. Je třeba si
pamatovat, že hmota je svou povahou nečinná a dřímající. Každý, kdo přijme tento
stupeň ve formě fyzického těla, přijímá také tuto tendenci. Vyžaduje to množství vůle a
rozumu, aby se tato kondice překonala a ukázala se užitečnost jsoucna a bytí hmoty.
6. To vede ke konkrétní, závěrečné a nejzazší demonstraci působení Absolutní
svobody a Absolutní nezávislosti Nejvyššího v nanejvýš relativní, nesvobodné a
závislé kondici. Specifičností své aplikace v něčem, co je nesvobodné a závislé, se
povaha této svobody a nezávislosti stává konkrétně rozlišitelnou, ocenitelnou a
použitelnou.
Povaha nejzevnějšího stupně je protikladem svobody a nezávislosti, neboť ta nemá v
tomto stupni žádný význam. Jediný význam, který má, je jí dán přítomností Nejvyššího
skrze lidi, kteří dobrovolně zabírají pozice v nejzevnějším stupni. Hmota sama o sobě
nemůže vykonávat žádnou sílu, neboť postrádá jakoukoli tvůrčí kvalitu. Je zcela
závislá na popudech pro každý pohyb a jakoukoli činnost. Taková závislost
nedovoluje svobodu vyjádření.
Manifestace svobody a nezávislosti se za těchto podmínek stává skutečnou, konkrétní
demonstrací toho, jak mohou tyto kategorie fungovat včetně bodu, kdy je možno si
stále zachovat vlastní svobodu a nezávislost tam, kde sama o sobě není dostupná
žádná volba. Především ale ukazuje na fakt, že nelze hledat svobodu a nezávislost v
ničem finálním, nejzazším a konkrétním. Finalita jakéhokoli rozpoložení je svou
povahou nesvobodná a závislá. Takže se Stvoření může na konkrétním příkladě
poučit, že svoboda a nezávislost jsou niternou, duchovní záležitostí, a ne věcí
zevnějšku či prostředí.
7. Zvláštní pozicí a místem, jež ve Stvoření zaujímá člověčenstvo, a jemu relevantním
cílem a účelem je, aby provádělo svým specifickým užitím konkretizaci, nejzazší
vyjádření a závěrečnou manifestaci absolutních principů Maskulinity a Femininity
Nejvyššího v nanejvýš relativní a ilustrativní kondici. Tyto principy nacházejí své
nejzazší vyjádření ve vztahu, jenž existuje u lidí mezi ženou a mužem, kteří je doslovně
ztělesňují. Tímto ztělesněním všech principů v nanejvýš konkrétní stvořené formě se
stávají příkladem celému Stvoření. Tím se ilustruje jejich záměr a tendence k jejich
neustálému splývání, sjednocení a výměně, aby reprezentovaly jednotu a jednost
Stvořitele.
8. Toto vede k nastolení zvláštní, nejzazší a konkrétní formy sexuality, která se
projevuje fyzickým stykem, který v nejzazším smyslu dovoluje úplnou výměnu všech
principů maskulinity a femininity. Výsledkem takové výměny je zrození nových idejí
pro tvořivé úsilí všeho Stvoření. V této relativní kondici se pro duchovní pokrok
veškerého Stvoření může vnímat, pojímat, pociťovat a plně využívat Absolutní hodnota
principů, kategorií, atributů Nejvyššího a jejich odvozenin.
Zvláštnost sexuálního styku v nejzazším stupni vyjádření umožňuje pochopit
Absolutní hodnotu principů Nejvyššího. Prožitek orgasmu v průběhu sexuálního styku
činí tyto hodnoty nejbližší zkušenostní realitou Absolutní přirozenosti Nejvyššího,
která je dostupná v nanejvýš relativní kondici.
Tato zvláštní zkušenost obohacuje všechno Stvoření, které se nachází v odlišných
módech specifičnosti své vlastní kondice. Tím, že se obohacuje, přispívá k
duchovnímu pokroku u každého.
9. Nejzazší, finální, konkrétní a nejzevnější pozice a místo člověčenstva a funkce všech
jeho systémů má za svůj účel a cíl odhalovat nekonečnou rozmanitost Absolutního
tvořivého úsilí Nejvyššího ve specifičnosti a jedinečnosti nanejvýš relativní a
konkrétní formy. Konečný produkt takové tvořivé snahy reprezentovaný lidstvem se
stává bází a základem, na nichž se mohou budovat nové ideje a které mohou
stimulovat, motivovat a podporovat zrod nových tvořivých idejí, jež zahrnují všechny
výsledky, následky, důsledky a zkušenosti finálního produktu. V takové manifestaci je
možné pojímat tvořivou snahu ve všech jejích variacích a v celé její rozmanitosti.
Takové pojímání je největším motivujícím činitelem pro tvořivé úsilí všech sentientních
entit. Ve svém tvůrčím úsilí nacházejí smysl vlastního života a popud pro svůj neustálý
duchovní pokrok.
10. Pozice a umístění člověčenstva určuje jeho účel a cíl. Funkce jeho systému je
nejlepším konkrétním, nejzazším a finálním příkladem nejzazšího projevu Absolutnosti
v jejím nanejvýš relativním vyjádření. Kvůli tomuto svému poslání se člověčenstvo
může nazývat testovací platformou, na které se zkoušejí všechny Absolutní ideje ve
svém nejzazším vyjádření a v nejzazší relativitě svého uzpůsobení. Jestliže idea má
být v této relativní kondici použitelná, zachytit se a stát se účinnou, její použitelnost
může dosíci povahy univerzálního přijetí. Je to proto, že každá idea má sklon nalézt
svůj výraz v nejzazší, nanejvýš konkrétní a statické formě. V takovém vyjádření se
stává funkční. Je-li funkční, má konkrétní užitek; má-li konkrétní užitek, přispívá k
duchovnímu pokroku; jestliže přispívá k duchovnímu pokroku, je univerzálně
použitelná. Jestliže se z nějakého důvodu nemůže zachytit v nanejvýš relativním a
nejzazším stupni, její univerzální použitelnost je zpochybněna a musí se buď stáhnout
zpět, či pozměnit, dokud nenalezne náležité použití.
11. Kvůli jeho použití jako testovací platformy má pozice, místo, účel a cíl
člověčenstva a jeho systémů velmi zvláštní a jedinečnou funkci. Touto funkcí je
podporovat, umožňovat a aktualizovat neustálý oběh duchovního plynutí hmotou a
skrze hmotu, která je statická, neměnná a odmítající jakoukoli činnost. Bez takové
podpory by se plynutí, nastávající v nejniternějším stupni a postupující k nejzazšímu,
nejzevnějšímu stupni, zastavilo v nejzevnějším stupni hmoty. Jak se již uvedlo,
povahou hmoty je neustálý příjem a stálé pohlcování bez jakéhokoli vysílání a
odevzdávání. To by mohlo ohrozit život a duchovní pokrok a veškeré Stvoření by se
mohlo zhroutit.
Člověčenstvo tím, že zaujímá zvláštní pozici mediátora, může toto plynutí ovlivnit tak,
aby obíhalo, jak se popisuje výše, s pomocí řetězové reakce nalézajíc svou cestu zpět
k původnímu zdroji za účelem početí vyššího, daleko tvořivějšího duchovnějšího
plynutí a duchovního kroku. Zprostředkující pozice člověčenstva je možná tím, že na
sebe vzalo povahu nejzevnější vrstvy nejzevnějšího stupně, do něhož je umístěn duch
lidské mysli, aby tuto jednotlivou vrstvu oživil.
Tuto funkci lze srovnat s pokožkou a jejími čidly, která vedou a přenášejí všechny
vstupní informace. V tomto ohledu lze člověčenstvo nazývat duchovní pokožkou
Stvoření, která udržuje vše pohromadě tím, že vede duchovní plynutí skrze statickou
hmotu.
12. Specifičnost a nejzazší povaha pozice člověčenstva a jeho místa v univerzalitě
povšechnosti a účel i cíl této pozice a lidských systémů napájejí neustálou potřebu
vyvažování všech principů života v korespondujících dimenzích na téže spojnici a linii.
Člověčenstvo je ve své vlastní linii vyvažujícím faktorem, který dodává všem
souvztažným partnerům konkrétní a nejzazší zkušenostní obsah všech duchovních
principů, které nacházejí svůj výraz ve fyzické formě lidí. Zpětná vazba takové
zkušenosti vyvažuje všechny ideje, uspořádává je a dává jim nejzazší smysl a význam.
Získáním jejich konkrétního smyslu a významu mohou všichni účastníci na této linii
postupovat ve svém duchovním pokroku.
13. V širším smyslu to člověčenstvo kvůli tomu, že je umístěno a zaujímá pozici v
nejzevnější vrstvě nejzevnějšího stupně, vede k funkci stávání se nejzazší, závěrečnou
souvztažností všech duchovních principů v nanejvýš relativním rozpoložení, stavu a
procesu. Nejzazší a finální povahou každé souvztažnosti je konečný produkt
Absolutního tvůrčího úsilí. Je životně důležité, aby každá souvztažnost byla vyjádřena
svým konečným produktem, protože by se jinak nikdy nemohla pojímat, ovládat ani
využít pro jakýkoli účel.
Jestliže by se každá souvztažnost blokovala, duchovní pokrok Stvoření by se zastavil.
Problémem je to, že pokud souvztažnost nenalezne své vyjádření a svůj konečný
produkt, nelze uskutečnit ani aktualizovat žádný další tvořivý počin, protože ten je
stimulován výsledky jejího vyjádření a projevu, a ne jejím zdrojem. Jestliže není žádná
zpětné vazba, co se týče následků a důsledků jednotlivcova tvořivého úsilí, ten na něm
ztrácí veškerý zájem a tvořivost přestává fungovat.
14. Závěrem je člověčenstvo svou zvláštní, jedinečnou a nejzazší pozicí a svým
umístěním v obecném smyslu školou všemu Stvoření, aby se v ní učilo o povaze,
funkci, stavu a procesu nejzazší relativity, v níž Absolutní stav a proces Nejvyššího
nalézá své vyjádření v nanejvýš jedinečných formách. Takové nejzazší vyjádření se
stává bází a základem, který poskytuje veškerému Stvoření hlubší význam,
porozumění a smysl. Přispívá nejvíce k duchovnímu pokroku všech.
Toto jsou tedy některé body, které mohou přispět k chápání místa, pozice, účelu a cíle
nového člověčenstva a jeho systémů v univerzalitě povšechnosti. Ze zřejmých důvodů
nevyčerpávají tyto body všechny faktory, které se podílejí na určení účelu, cíle a
pozice člověčenstva. A jako u všeho ostatního, existuje i u tohoto všeho přesahující
chápání, které se zjeví v pravý čas a za vhodných okolností v průběhu rozvoje
člověčenstva a jeho duchovního pokroku.
Účel, cíl a místo nového člověčenstva, které se popisují výše, esenciálně určují životní
styl, lidské vztahy a novou duchovnost nové éry.
Zdroj: ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI
