|
 Předčítat |
ČÁST 3
DUCHOVNÍ POKROK
KAPITOLA PRVNÍ
DEFINICE A PRINCIPY DUCHOVNÍHO POKROKU
V této knize bylo již mnohokrát zdůrazněno, že veškeré Stvoření nastává, probíhá a
stává se z Absolutních idejí stvoření Nejvyššího. Také se zdůrazňuje, že přirozenost
Nejvyššího je absolutní kvůli skutečnosti, že Nejvyšší vždy jest a nebyl stvořen. Proto
vše stvořené musí být relativní k tomu, co je nestvořené. Ale protože to nastává,
probíhá a stává se z Absolutního nestvořeného principu, má to tutéž přirozenost, která
je relativní jen k nestvořenému Absolutnímu principu.
Všechny principy Absolutního nestvořeného jednoho jsou obsaženy v tom, co je
stvořené. Lze zas a znovu říci, že to, co je stvořené, je jímačem, nádobou,
prostředkem, rozšířením a procesem Stvořitele. Přirozenost Absolutního
nestvořeného jednoho je nevyčerpatelná. Proto se tvořivé úsilí na věky nikdy
nezastaví; bude se vždy odehrávat.
Tím, že tuto povahu přenesl či umístil do svého Stvoření, dal Absolutní jeden každému
veškeré příležitosti pro neustálý pokrok. V Absolutní přirozenosti Nejvyššího není
kvůli jejímu Absolutnímu dynamismu a její Absolutní tvořivosti nic stagnujícího.
Cokoliv odvozuje svou povahu z dynamických a tvořivých principů, musí pak být
dynamické a tvořivé. Nemůže to zůstat stát a stagnovat; musí se to neustále hýbat.
Buď se to hýbe směrem ke tvořivému snažení - neustálé progresi, nebo směrem pryč
od něho - k neustálé regresi. Ať tak, či onak – hýbe se to.
Pohyb vpřed a dále k vyšší a vyšší duchovní tvořivosti je pohybem duchovního
pokroku. Ten nikdy nemůže přestat ani se zastavit či být vyčerpán kvůli Absolutní
nekonečné a věčné přirozenosti Nejvyššího, vhledem ke které se pohybuje a z níž a jíž
má takovou motivaci.
Pohyb dolů a zpět k menší tvořivosti je pohybem duchovní regrese a nejzazší
duchovní smrti. Nemůže pokračovat věčně, neboť nevznikl v Absolutní, Progresivní,
Dynamické, Tvořivé a Aktivní přirozenosti Nejvyššího, která je vždy pozitivní. Fakticky
začal relativními procesy a skrze ně jako izolovaná událost na planetě Zemi. Cokoli
nepochází z Absolutního stavu, Procesu a Rozpoložení, nemá potenciál pro věčný
pohyb. Postupně tedy zmizí, spadne samo na sebe a samo sebe úplně pohltí. Takový
pohyb nemá žádnou budoucnost.
Jakmile se tedy ustanoví směr pohybu, postupuje to v krocích. Pohybuje se to od
jednoho stupně ke druhému, od jedné úrovně či dimenze ke druhé. Nemůže se to
pohybovat zároveň v sobě a vně sebe s tím, že obsahuje všechny stavy, úrovně,
stupně a kondice v každém bodě svého pohybu. Kdyby mohlo, bylo by to Absolutní
povahy, a tedy nestvořené. Jedině Nejvyšší může být zároveň ve všech úrovních,
stupních, dimenzích, stavech, procesech a rozpoloženích kvůli faktu, že stvořil vše ve
stavu bezprostorovosti v procesu bezčasovosti. Nejvyšší je tudíž ve všech prostorech
a časech bez prostorů a časů.
Každá sentientní entita - protože nastala, postoupila a stala se z Absolutního stavu a
Absolutního procesu - se tedy pohybuje v postupných krocích. Žádný jiný pohyb není
pro stvořenou kondici možný. Důvodem je její relativní povaha. Jestliže se kdo v
jakémkoli daném bodě své progrese nachází v určitém kroku, je schopen vnímat,
chápat a tolerovat pouze to, co je tomuto částečnému kroku relevantní. Jak tímto
krokem prochází, získává veškerý jeho obsah a všechny jeho kvality až do plnosti
svých jednotlivých potřeb, které ho na prvním místě do tohoto kroku přivedly. Tím, že
se tato kondice naplní, vytváří se sémě, které ho připravuje pro přesáhnutí tohoto
kroku, jakmile se jeho užitečnost naplní.
V daném kroku není k dispozici žádná jiná setba než ta pro další krok v posloupnosti,
neboť jiné by byla nepojímatelná a nevnímatelná, a tudíž pro tento krok nepoužitelná.
Jsou-li někomu předloženy ideje, které daleko přesahují podmínky kroku, ve kterém se
v daném bodě pokroku nachází, není s to je pojmout. Proto by je jednoduše zavrhl
jako nemající žádný smysl, a tudíž by neexistovaly. Z takového uspořádání by
nevyplýval žádný užitek.
To je nyní důvod, proč vše od okamžiku svého vzniku musí navěky postupovat v
uspořádaných krocích směrem vpřed a dále ke svému Absolutnímu stavu a
Absolutnímu procesu. A protože - jak se uvedlo v první části této knihy - takovému
stavu a procesu se lze jen více a více přiblížit, ale ne ho plně dosáhnout, probíhá toto
přibližování věčně a nikdy se nezastaví. Jediná věc, která se může kvůli své
nenormálnosti a nepřirozenosti zastavit, je regresivní pohyb. Ale - jak se před tím
uvedlo - v okamžiku, kdy se zastaví, nastolí se okamžitě jeho přirozený a normální
předcházející pohyb a postup.
Z předešlých úvah lze odvodit následující definici duchovního pokroku:
Duchovní pokrok je věčný proces stavu neustálého tvořivého úsilí všech sentientních
entit, aby se pohybovaly kupředu a dále ke stále vyšší, stále lepší a více a více
intenzivnější aproximaci Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího se
všemi duchovními a ostatními důsledky takové aproximace a jejího uvědomění.
Je několik principů, dle kterých se takový duchovní pokrok odehrává:
1. Dle obecného principu přibližování se podobě a obrazu Nejvyššího. Každý načíná
své jsoucno a bytí nastáváním, sléváním se a probíháním v určitém bodě času a
prostoru, v určité, zvlášť zvolené blízkosti Nejvyššímu. Taková zvlášť zvolená blízkost
stanoví stupeň totožnosti s podobou Nejvyššího a intenzitu přiblížení k Jeho/Jejímu
obrazu.
V počátečním bodě na linii rozvoje v každé úrovni, dimenzi, v každém stupni a kroku
existuje kvůli počátečnímu charakteru nejnižší stupeň totožnosti s podobou
Nejvyššího a nejslabší intenzita přiblížení k Jeho/Jejímu obrazu ve vztahu k tomuto
jednotlivému kroku, stupni a k této úrovni či dimenzi. Od okamžiku svého nastávání je
každý motivován vlastním tvořivým úsilím postupovat ihned v duchovním pokroku,
aby se stal více a více podobou a obrazem Nejvyššího.
2. Dle principu sebeaktualizace a seberealizace. To je pokrokem z něčeho a v něčem. V
okamžiku vlastního nastávání, probíhání a stávání se je každý vybaven určitými
zvláštními duchovními, duševními, emocionálními, intelektuálními a fyzickými nástroji,
rysy, schopnostmi, vlastnostmi a dary, nutnými ke splnění účelu a cíle vlastního
jsoucna a bytí. Tyto nástroje jsou dány formou potenciálů - se schopností je rozvíjet
do úplného rozsahu - které jsou relevantní a mají vztah ke zvláště zvoleným krokům,
stupňům, úrovním či dimenzím bytí a ke zvoleným aspektům jejich projevu.
V okamžiku, kdy někdo vstupuje do jsoucna a bytí, zahajuje svůj neustálý progresivní
proces aktualizace a realizace všeho, co je jeho součástí a fakticky jím, za účelem a
kvůli potřebě této specifické manifestace a v rámci zvoleného stupně a úrovně takové
manifestace. Tento proces pokračuje zdokonalováním, zesilováním, vylepšováním,
rozšiřováním a obohacováním vlastních schopností, dovedností, pozic, vlastního
sebeuvědomění, sebepojímání, sebezobrazování a všeho ostatního od okamžiku
nastávání k bodu stávání se skrze probíhání.
3. Dle principu muitidimenzionality. Toto je pokrok krok za krokem, z úrovně k úrovni a
z dimenze k dimenzi. V určitém bodě jeden nastává, probíhá a stává se v určitém
stupni, kroku, úrovni a dimenzi pro toto zvolené časové období. Od tohoto okamžiku je
v neustálém pokroku, nejprve v rámci jednoho kroku k dalšímu kroku, pak od jedné
úrovně k úrovni druhé a pak od jedné dimenze k dimenzi druhé.
Nikdy nemůže zůstat navěky v jednom určitém bodě, pokud si to nezvolil. Ale taková
volba není ve fyzickém vesmíru dostupná kvůli povaze hmoty, která neustále padá
zpět sama na sebe a tíhne k sebepohlcování.
Volba zahájit duchovní pokrok ve fyzickém vesmíru implicitně i explicitně znamená, že
se jedinec již rozhodl nezůstat v tomto vesmíru, ale vstoupit do další dimenze. Tato
volba není dostupná ani v intermediálním světě, jelikož je to svět vyvažování já a idejí,
soudu i přípravy pro vstup do dalšího zvoleného kroku, vybrané úrovně a dimenze atd.
Opakuje se, že volba být v této dimenzi již znamená volbu postoupit někam jinam.
Jediným místem, které si lze zvolit k věčnému pobytu, je duchovní stav nebes.
Setrvávání na těchto úrovních ale znamená volbu pokroku v rámci těchto úrovní či
dimenzí v takzvaném spojitém módu jejich fungování.
Duchovní progrese v takovém stavu probíhá lineárně. Takový průběh je schopen více
a více aproximovat duchovnost, protože duchovnost sama probíhá jak v postupném
spojitém módu, tak zároveň i v odděleném souběžném čili nelineárním módu. Oba
směry jsou schopny se věčně přibližovat duchovnosti. To je důvodem, proč je možné
si zvolit věčné přebývání v nejniternějším stupni jednoho duchovního stavu, protože
to není stagnujícím rozpoložením, ale neustálým, postupným pokrokem.
4. Principem transcendence. Jelikož každá sentientní entita nastává, probíhá a stává
se z Absolutních principů Lásky a Moudrosti Nejvyššího, v okamžiku svého vzniku v
čase a prostoru jednotlivého kroku, stupně a jednotlivé úrovně či dimenze, vstupuje
do relevantního počátečního a startovního stupně lásky a moudrosti, dobra a pravdy,
který je specifický jen pro tento zvolený aspekt jejího projevu.
Absolutní hodnoty Lásky a Moudrosti, Dobra a Pravdy v relativních stavech a
procesech motivují neustálý duchovní pokrok směrem k přesahování v každém
okamžiku a každého okamžiku společného milování, dávání, přijímání, sdílení a
oplácení, zatímco se získávají vyšší a vyšší úrovně moudrosti, poznání a pravdy. Čím
více kdo miluje, tím více získává přesahujících zkušeností lásky, čím více toho ví, tím
více dosahuje přesahující moudrosti a pravdy v chápání principů lásky a moudrosti,
dobra a pravdy. V porozumění vlastní esenci a substanci se jedinec dostává ke stále
těsnějšímu přiblížení se Absolutní lásce a Absolutní moudrosti Nejvyššího.
5. Dle principu ztotožnění. To je postup směrem k „uvnitř“. Když někdo v určitém bodě
času a prostoru nastává, probíhá a stává se, přichází do počátečního a zahajujícího
stavu a procesu sebeuvědomění. Jelikož je povaha takového procesu relativní pouze k
Absolutnímu sebeuvědomění Nejvyššího, je jedinec motivován, aby neustále
progresivně postupoval ke stále většímu stupni a větší míře intenzity sebeuvědomění.
To vede ke stále progresivně většímu stupni a větší intenzitě ztotožnění se se sebou
samým, jako jedinou skutečností, kterou a skrze kterou lze neustále více a více
aproximovat Absolutní sebeuvědomění Nejvyššího.
Čím více se tedy někdo progresivně ztotožňuje sám se sebou, tím větší totožnost má s
Nejvyšším. čím více se ztotožňuje s Nejvyšším, tím získává větší a progresivnější stav
a proces duchovnosti. Takže se stává neustále lepší a lepší a více duchovní lidskou
bytostí.
6. Dle principu jedinečnosti. To je progrese stále větší mírou odlišování a
individualizace za účelem toho, aby se jedinec stal unikátnějším, aby nastal neustále
unikátnější proces extenze Nejvyššího, jímž se může projevit Absolutno přirozenosti
Nejvyššího v kumulativním součtu všech čijících entit.
Když jakákoli sentientní entita nastává, probíhá a stává se v určitém časovém a
prostorovém bodě či v určitém stavu a procesu, vchází do počátečního, iniciačního,
zárodečného stavu a procesu své vlastní jedinečnosti. Vrozeným a vlastním tvořivým
principem se pohybuje vpřed a dále ke stále progresivně větší individualizaci svého já
ve stále jedinečnější sentientní entitě, která se nanejvýš jedinečným způsobem
přibližuje Absolutní jedinečnosti Nejvyššího. Tento jedinečný způsob se může sdílet s
každým ve Stvoření bez nutnosti zbavovat se vlastní jedinečnosti, aby se mohla
zakusit jedinečnost někoho jiného.
7. Dle principu obecenství. To je pokrok získáváním většího a většího stupně
obecenství s veškerými sentientními tvory. Společným rysem je stále větší přibližování
k Nejvyššímu mírou lásky a moudrosti a všemi důsledky majícími k nim vztah.
Obecenství je také určeno společným úsilím všech, aby byli stále jedinečnějšími, více
odlišnými a individualizovanými za účelem sdílení nekonečného počtu a nekonečných
variací projevů Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího. Takto se lze více
přiblížit Absolutní přirozenosti Nejvyššího, který je Jednotou, Jedností a Harmonií
všeho bez výjimky. Toto je samotným principem obecenství.
V jednom časovém okamžiku, kdy sentientní entity nastávají, probíhají a stávají se,
přicházejí do počátečního, iniciačního a zárodečného stavu a procesu obecenství se
všemi ostatními. Jak postupují ke stávání se sebou samými, získávají stále více
společných základů a rysů se všemi ostatními. Takové obecenství je jedinečné
vyjádřeno skrze jedincovu vlastní subjektivní zkušenost, která by jinak nebyla nikomu
dostupná.
Stvoření by tedy bylo ochuzeno o jedinečnost takové zvláštní zkušenosti a bránilo by
se tak většímu přiblížení se Absolutnímu stavu a Absolutnímu rozpoložení. Je třeba si
zapamatovat, že účastí v nekonečném počtu a nekonečných variacích všech
zkušeností skrze princip obecenství je jedinec schopen se přiblížit této Absolutní
kondici Nejvyššího.
Jak lze vidět, je mnoho způsobů, směrů a cest, jimiž a skrze něž se odehrává neustálý
duchovní pokrok. Shora popsané principy se vztahují plně na všechny sentientní
tvory, na každého jedince, jakož i na celé člověčenstvo a všechny lidské systémy.
Vždyť před Nejvyšším se celé člověčenstvo jeví především jako jedna lidská bytost či
vědomě uvědomělá entita.
Duchovní principy a princip duchovního pokroku jsou plně využity při uspořádání
nových lidských systémů a při vytváření jejich dynamiky.
Zdroj: ZÁKLADY LIDSKÉ DUCHOVNOSTI
