KAPITOLA 93

BŮH NEBYL NIČÍM ZAPŘÍČINĚN ANI STVOŘEN

Milovaní představitelé, spolupracovníci a přátelé Boží Rodiny,

v několika předchozích sděleních jsem vysvětlil smysl své věčné existence. Nyní se k tomuto tématu z jiných hledisek ještě vrátím, jelikož pochopení této problematiky je klíčové pro náležité přijímání Mojí přítomnosti ve jsoucnu a bytí.

Každá věc okolo vás má svůj původ. Byly doby, kdy vaše osobní věci neexistovaly, byly časy, kdy tato planeta, ba i celý vesmír jednoduše nebyl. Stejné je to s časem a prostorem, který je s trváním přírodního světa Stvoření spojen. Ne vždy existoval čas a prostor, a dokonce ne vždy existovaly duchovní a zprostředkující (duševní) světy Multivesmíru, poskytující sentientním entitám společně s přírodními světy Domov a prostor pro žití života, který trvá až na věčnost. Přestože život trvá do nekonečna, v případě vás, sebeuvědomělých bytostí, věčné trvání života plyne pouze jedním směrem, avšak v případě Mého absolutního života jeho věčné trvání plyne oběma směry, a to do absolutní minulosti a absolutní budoucnosti, spojující se v absolutní přítomnost. Zatímco ve vašem případě existoval okamžik, kdy jste součástí Multivesmíru jako relativní, samostatné bytosti nebyly, u Mě toto neplatí, protože jsem odjakživa byl a existoval v rámci již řečené absolutní minulosti, absolutní přítomnosti i absolutní budoucnosti, a to mimo čas a prostor. Teprve Já jsem nechal času a prostoru vzniknout (hovořím o pozitivním stavu, nikoli o zóně vymístění, v níž se právě nacházíte), tudíž jsem NAD tímto časem a prostorem, nejsem jím nijak svázán. Proto i trvání úseku času o délce biliónu let je z hlediska Mého absolutna něčím, co v Mém pojímání není ani setina setiny. Přesto se v rámci této titěrnosti odehrává veledůležité dějství, skrze nějž mohu zakoušet sám/sama sebe prostřednictvím stvořených bytostí, které odehrávají své cenné životní role a příběhy, čímž dosahují stále nových úrovní, z nichž jedna je vždycky blíže Mojí podstatě než ta předešlá. Ač je pro Mne jeden časový cyklus jako setina, je to pro Mne vskutku nepopsatelně podstatná setina, která je ve své jedinečnosti stejně cenná jako setiny, které přišly předtím, jakož i ty, které přijdou potom. Přesahuji nejen čas, ale logicky stojím i nad vším prostorem, jenž vyplňuje vesmíry, utvářející Multivesmír. Ani vzdálenost, jakou by někdo rychlostí světla urazil až za kvadrilióny let, pro Mne není ničím, co bych nebyl schopen „přeběhnout“ v okamžiku nekonečně menším než mrknutí oka. Přesahuji celý Multivesmír a zároveň jsem přítomen v každičké, i té nejmenší částečce, jež Multivesmír vyplňuje.

Všechno Stvoření, jak naznačuje i jeho název, bylo stvořeno. Týká se to nejen přírodních světů, ale rovněž světů duchovních a zprostředkujících, které nejsou svázány časoprostorovým kontinuem, platným pro fyzické světy. Ačkoli v nich toto kontinuum nefiguruje, i pro ně platí, že kdysi jejich přítomnost ve struktuře jsoucna a bytí neexistovala, stejně jako nebylo žádných sentietních a nesentientních entit, které by tyto světy obydlovaly. Všechno tedy má svou příčinu a svého tvůrce, ať už v podobě Mě nebo v podobě vás, kteří se spolupodílíte na budování a udržování Multivesmíru, stávajícího se díky vám stále pestřejším a krásnějším místem pro život.

Má-li každá věc a každá bytost svou příčinu, musím tím pádem i Já mít svou příčinu? Nikoli. Otázka po příčině Boha vychází z předpokladu, že jsem odněkud přišel, jenže Já jsem vždy byl, vždy jsem a vždy budu, přičemž není myslitelný žádný jiný stav. Kdybych byl někým nebo něčím stvořen, znamenalo by to, že bych nebyl absolutní a že by byl ještě někdo větší a dokonalejší, nežli jsem ve svém absolutnu Já. V tom případě bych ale nebyl absolutní. Absolutnost je pojem, který nespadá do chápání operujícího v pojmech relativního Multivesmíru, jehož obyvatelé nemohou plně obsáhnout, co to znamená „absolutní“. Mohou se však chápání tohoto pojmu přibližovat na své cestě ruku v ruce s přibližováním se Mojí podstatě. Je podstatné též zmínit, že nemohou existovat dvě absolutna vedle sebe, poněvadž by se vzájemně vylučovala. Ve jsoucnu a bytí nemůže být dvakrát pojem „absolutní“, ale může v něm být přítomno jedno absolutní a vedle něho do nekonečnosti se rozvíjející relativní stav, vyplněný relativními bytostmi, s jejichž vznikem se pojí i vznik duchovních, zprostředkujících a fyzických světů.

Absolutno nemůže být nikým a ničím stvořeno. To mohou být pouze nositelé relativní podstaty života – sebeuvědomělé bytosti, ale i nesebeuvědomělé rostliny, kameny, atomy a další entity různých velikostí, tvarů a pověření. Proto v Mém případě ptát se na to, kdo Mne stvořil, nemá smysl. Stejně jako světlo nelze chytit do lahve, podobně jako nejde zjistit vůni zelené barvy a z mokré vody není možno učinit vodu suchou, nelze přijít ani na to, kdo Mne stvořil a jaký je můj původ, neboť tato otázka v Mém případě postrádá logiku. Nepatřím totiž do kategorie „věcí“ mající příčinu, stejně jako světlo není ve své esenci hmotnou záležitostí, stejně jako barva sama o sobě neprodukuje vůni a stejně jako vodu nelze usušit, protože při každém takovém pokusu se změní její skupenství do páry, která z místa, kde se voda vyskytovala, odejde, načež zůstane suchým pouze to místo samotné, nikoli ta voda, která prošla změnou skupenství. Moje absolutno je něčím, co nelze ve své plnosti zařadit do rámce uvažování myslí relativních bytostí, které byly na rozdíl ode Mne stvořeny a mají tedy prvopočátek, z něhož se jejich život odvíjí až do věčnosti. Stojím nad vším stvořeným, a to do vší nekonečnosti, proto lze s jistotou konstatovat, že jsem nebyl ničím zapříčiněn ani stvořen, jinak bych nemohl dávat tomu stvořenému dokonalý smysl a řád a nemohl bych se nazývat absolutním, který v sobě obsahuje všechno, co kdy bylo, je a bude, ale i to, co nikdy nebylo, není a nebude. Moje od věčnosti do věčnosti trvající existence je opodstatněna, podepřena a zajištěna Mnou samým, ne někým jiným „zvenčí“, a zároveň Moje věčná existence bez počátku nemá žádný důvod, protože kdyby důvod měla, znamenalo by to, že jsem vznikl za nějakým účelem. Protože jsem nestvořený, jsem ten, který všemu důvod a účel teprve dává. Jinými slovy řečeno: V rámci svého absolutna nejsem smyslu příjemce, nýbrž jeho tvůrce a dárce. Jsem si sám sobě dokonalým smyslem, jenž vtiskávám i tomu, co tvořím, a těm, které tvořím. Jsem si sám zdrojem pro svůj věčný život a zároveň poskytuji smysl celému Multivesmíru, aniž by z nějakého důvodu vzešlo Moje od věčnosti do věčnosti existující „Já jsem“. Kdyby mělo důvod, nebylo by od věčnosti do věčnosti existující. Moje absolutno je tedy smyslem samo o sobě, přestože důvod jeho nestvořenosti nelze najít. Stáváte se Mi důležitou odezvou na Mé tvůrčí úsilí.

Nechť se tedy pro pochopení lidských i jiných bytostí v Multivesmíru jinými slovy ještě jednou shrne výše řečené: Moje věčné bytí nemá žádný důvod, protože stále JSEM, ale sám dávám všemu stvořenému smysl, stejně jako dávám smysl sám sobě, aniž by Moje věčné bytí mělo nějaký předem definovaný smysl od někoho jiného. Kdyby jej mělo mít předem definovaný, znamenalo by to, že jsem byl někým jiným stvořen a že se nacházím uzavřen v lineární časovosti a nejsem absolutní. Ve skutečnosti jsem nad vší časovost povznesen, přičemž Moje tvůrčí úsilí neprobíhá z bodu A do bodu B atd., nýbrž děje se simultánně a synchronně v tom, co vy vnímáte jako minulost, přítomnost a budoucnost. Z Mého pohledu se vše odehrává zároveň na všech úrovních, dimenzích a sférách veškerých duchovních, zprostředkujících a fyzických světů v rámci časových cyklů.

Nic, co vidíte okolo sebe, nepochází z ničeho. Pokud by někdy byla doba, kdy neexistovalo vůbec nic, nic by v tom případě nikdy nezačalo existovat. Multivesmír plný bytostí a věcí ale existuje. Proto tedy nemohla být doba, kdy neexistovalo vůbec nic. Něco muselo existovat vždy. A tím něčím, co existovalo vždy, jsem právě Já, dříve Nejvyšší, nyní Pán Ježíš Kristus, v novém cyklu času Pán Ježíš Kristus Boží Rodina.

Moje tvůrčí úsilí projevované navenek od Mého absolutna neprobíhalo od věčnosti, protože jeho počátek byl spjat se vznikem prvních samostatně fungujících sentientních entit a se stvořením duchovních a následně i zprostředkujících a fyzických světů. Dělo se tak s uvolněním obzvláště specifické složky vyšlé z Mého absolutna, která vytvořila podmínky pro vznik relativního stavu a jeho Multivesmíru se sebeuvědomělými nositeli Mých absolutních aspektů v jejich relativní podobě. Do jistého okamžiku Moje tvůrčí úsilí probíhalo pouze v Mých absolutních niternostech, uvnitř sebe samého, kde jsem se od věčnosti bez počátku sdílel se svými vlastními ideami, ze kterých jste po uvolnění oné obzvláště specifické složky, řídící nově vzniklý relativní stav, vzešli v různém „čase“ i vy, samostatně cítící, myslící a fungující bytosti. Jaký smysl mělo sdílet sám sebe, aniž bych měl do jistého bodu potřebu tvořit relativní Multivesmír obydlený sentientními entitami? Moje nikým a ničím nestvořená absolutně pozitivní a láskyplná Přirozenost v sobě obsahuje nikým a ničím nevštípenou touhu sdílet sám sebe se sebou samým, protože se absolutně miluji. Tento odjakživa probíhající vztah mezi Mým absolutnem a mými idejemi jsoucími nedílnou součástí tohoto absolutna bude probíhat do věčnosti, nicméně v jistém bodě v rámci Mojí bezčasovosti došlo k uvolnění již zmiňované obzvláště specifické absolutní ideje, která jako první ze všech předchozích idejí vyšla z absolutna ven, čímž tato idea ve smyslu myšlenkového konstruktu tvůrčího plánu dala vzniknout předpokladům pro vznik relativního Multivesmíru. S jeho stvořením je spojeno i stvoření prvních sebeuvědomělých bytostí, které byly od věčnosti samy o sobě nesamostatnými idejemi, jež vyšly z absolutna ven, čímž tyto ideje jakožto přímí předchůdci sentietních entit daly těmto entitám samostatný a do věčnosti pokračující relativní život, jehož nositeli se tyto nově narozené bytosti staly. Tak bylo zahájeno Moje tvůrčí úsilí projevované navenek, které s sebou obnášelo vznik Multivesmíru a třech jeho úrovní, čímž započal běh časových cyklů, které se rodí, dosahují svého zenitu a posléze vyčerpávají svou užitečnost, po čemž je spuštěn cyklus další, řízený jinou absolutní složkou, pod jejíž vliv spadá veškeré relativní Stvoření v dané vývojové etapě Multivesmíru. Současně s tvůrčím procesem odehrávajícím se navenek pokračuje i tvůrčí stav odehrávající se v Mých absolutních niternostech, uvnitř sebe samého, kde se od věčnosti bez počátku sdílím se svými vlastními ideami. Sdílím sám sebe se sebou samým, protože se absolutně miluji. Tuto Lásku pak přenáším na ideje, z nichž byly či jsou stvořeny relativní bytosti, které rovněž miluji absolutně, ale nemohu je této absolutní lásce vystavit, poněvadž by ji nebyly schopny unést. Zahrnuji je takovou Láskou, kterou jsou schopny přijmout, aniž by tím byla porušena skutečnost, že své stvořené děti miluji absolutně a bezpodmínečně.

Vdechl jsem vám samostatný život, jehož smyslem je věčně se přibližovat Mojí dokonalé podstatě a stávat se Mi stále více podobnými. Život, jehož smyslem je přijímat Lásku ode mne a zase ji ke mně vysílat. Život, jehož smyslem je milovat svého věčného Rodiče, milovat ostatní bytosti, navazovat s nimi láskyplné vztahy a v neposlední řadě milovat i sebe samé a svou jedinečnost, kterou jsem vás obdařil a díky níž jste nositeli originálního souboru mých absolutních aspektů v relativní podobě. Život, jehož smyslem je radovat se, prožívat štěstí, dobrodružství, objevovat krásy v plnosti pozitivního stavu a spolupodílet se na vzniku nových světů ve stále vzkvétajícím Multivesmíru. Jsem dárcem mnohých smyslů, ale díky vám, Mým stvořeným dětem, jsem zároveň i jejich příjemce ve směru z relativního stavu do absolutního stavu, zatímco v rámci absolutního stavu nejsem smyslů příjemce, nýbrž jejich tvůrce a dárce, jak již bylo řečeno. Každý z vás je pro Mne nepopsatelně krásným smyslem života a ohromným naplněním. Je pro Mne krásné sdílet sám sebe navenek s vámi.

Děkuji vám za to, že jste. Velmi vás miluji.

PÁN JEŽÍŠ KRISTUS BOŽÍ RODINA | 2. 2. 2022

Zdroj: SDĚLENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA BOŽÍ RODINY