POSELSTVÍ OSMÉ

O PRINCIPECH DUCHOVNÍ HOMOGENNOSTI

Dne 3. – 4. dubna 1982 na Martiniku

V tomto datu byla obdržena následující poselství od Nejvyššího.

Je nutné něco zpracovat o principech duchovní homogenity.

Od té doby, co vstoupil do bytí negativní stav, člověčenstvo na planetě Zemi ztratilo jednu z nejdůležitějších hodnot duchovnosti: homogenitu.

Homogenita je integrující, sjednocující a asimilující princip rozdílnosti, rozmanitosti a odlišnosti duchovních pojetí, chápání a přístupů, které existují ve vztahu k Nejvyššímu, náboženstvím, Stvoření a životu.

Inherentní v pozitivním stavu, jsa samou jemu imanentní kondicí a stavem, je princip homogenity, dle něhož se vše udržuje v harmonické, rytmické a soudržné funkční jednosti.

Inherentní negativnímu stavu bytí, jsouce samou jeho imanentní kondicí a stavem, jsou principy rozdělení, stranictví, protichůdnosti, nejednoty, různosti mínění, netolerance, separace, výlučnosti, falešné spravedlnosti a zvrácené morálky, které neustále podkopávají, kazí a nakonec ničí vše, co vede k homogenitě, sjednocení, integraci a harmonizaci duchovnosti.

Vzhledem k této inherentní a imanentní kondici negativního stavu existuje na planetě Zemi rozmanitost náboženství a duchovních pojetí, která jsou navzájem netolerantní a každé se prohlašuje za nadřazené nad každé jiné.

Tento postoj lze, kromě jiného, považovat za jeden z hlavních důvodů, proč všechna existující lidská náboženství od doby započetí negativního stavu do současnosti jsou zcela, úplně a nezvratně mrtvá. Nemají a nemohou v sobě mít vůbec žádnou pravou duchovnost. Pravá duchovnost je oživujícím principem každého náboženství. Duchovnost a živoucnost každého pravého náboženství jsou vždy určeny výše uvedeným principem homogenity.

Aby se pojmu homogenity lépe rozumělo, bude užitečné zpracovat něco o jejích důležitých principech.

1. Princip diverzifikované jednosti:

Tento princip tvrdí, že je jen Jeden Bůh, Jeden Nejvyšší a Jeden Stvořitel, kdož Se projevuje Svému stvoření v nekonečné rozmanitosti způsobů, módů, vnímání, chápání a přizpůsobení.

Jak se uvedlo předtím, obsahuje Nejvyšší ve své Absolutní kondici, Stavu a Procesu v Sobě všechny nekonečné počty změn a jedinečností. Proto je Nejvyšší vždy Odlišný a Jedinečný ve vnímání, přijímání a chápání těch, kdož nejsou absolutní, ale relativní k Jeho/Jejímu Absolutnímu stavu, Kondici a Procesu.

Každé jedinečné individuum vnímá, chápe a přijímá Nejvyššího poněkud odlišně a jedinečně od všech druhých. Toto je nutným požadavkem principu duchovní homogenity, protože v takovém odlišném a jedinečném vztahu je sdílena jednost nekonečné a absolutní diverzity Nejvyššího všemu Stvoření.

Z tohoto principu vyvěrá základní pravidlo všech případných náboženských doktrín v jsoucnu a bytí: Schopnost vnímat, pociťovat, pojímat a přijímat Nejvyššího jako Jednoho, kdož se projevuje v nekonečných varietách a počtech způsobů Své Dobroty a Pravdy, Lásky a Moudrosti. Existuje jen Jedno dobro či Láska a Jedna Pravda či Moudrost. Avšak tato Jednost Dobra a Pravdy je sdělována sentientním entitám nevyčerpatelnými způsoby, cestami, různostmi a odlišnostmi. Dokonalost Absolutního Dobra či Lásky a Absolutní pravdy či Moudrosti Nejvyššího odvozuje svůj původ z různosti, nekonečnosti a rozmanitosti způsobů, cest a jedinečností jejich vyjádření, projevů, sdělení, přenosů a přijetí podobně jedinečného, nekonečného počtu a variet neopakovatelných jedinců.

V rámci těchto nekonečných variet různých, odlišných a jedinečných projevů a sdělení Dobra a Pravdy či Lásky a Moudrosti Nejvyššího existují jisté podobnosti a vztažnosti. Některé jsou navzájem bližší než jiné. Obvykle je sentientní entity vnímají jako různá seskupení. Tato seskupení vztažených variet jsou pak zahrnuta pod varietu názvů a označení, kterými si lidé a sentientní entity Boha přizpůsobují nebo kterými s dobrým pocitem Boha nazývají.

V tomto ohledu každé jméno, jímž se Nejvyšší nazývá, odráží omezeným způsobem a pojímáním jeden takový shluk. Je řečeno „v omezené míře a pojímání“. Je to proto, že žádné jméno, ať se zdá být jakékoli, nemůže a nemohlo by plně vyjádřit absolutní obsah a funkci jednoho takového seskupení nebo dokonce ani jednoho jeho rysu. Pouze nekonečně aproximuje jeho absolutní povahu.

Jedním z hlavních pojetí Nejvyššího, přijatým většinou křesťanských doktrín, je vnímání Nejvyššího ve třech nejvýznamnějších aspektech: Otce, Syna a Ducha Svatého. Ve skutečnosti tyto tři aspekty reprezentují tři hlavní absolutní seskupení nekonečně jedinečné a proměnlivé Přirozenosti Nejvyššího, v níž existují nekonečné a nevyčerpatelné rozmanitosti a počty jedinečných a stále se měnitelných absolutních rysů, charakteristik a jejich rozličných absolutních odvozenin.

Pojem „Otec“ v této konotaci označuje obecně Absolutní esenci a Substanci Nejvyššího, Absolutní nejniternější Nejvyššího. Pojem „Syn“ v obecnosti označuje Duševnost Nejvyššího a všechny různé nekonečné projevy Nejvyššího v přírodním stupni Jeho/Jejího Stvoření. Pojem „Svatý Duch“ v obecnosti označuje nekonečné počty a variety aktivit Nejvyššího po všem Jeho/Jejím Stvoření.

Křesťanský termín „Ježíš Kristus“ označuje v této konotaci obecně jednu manifestaci specifického rysu, vztahujícího se k Dobrotě a Pravdě z Aspektu Nejvyššího zvaného „Syn”, v plnosti toho, jak Nejvyšší vyjadřuje a pociťuje přírodní stupeň planety Země a jeho negativní stav za účelem specifického poslání, vztahujícího se ke konečné eliminaci negativního stavu a k tomu, aby se Jeho/Její lidská forma učinila Božskou. Božské lidství a Lidské Božství Nejvyššího v této konotaci znamenají úplné a celkové spojení všech aspektů Stvoření v Nejvyšším za účelem přímého přijetí Nejvyššího a komunikace a Ním/Ní. Toto má další hluboký mystický význam, který je mimo rozsah předkládaného poselství.

Po takzvaném pádu pseudotvůrci zkreslili, zmrzačili a zvrátili tento princip. Od té doby je existence Nejvyššího v mnoha případech na Zemi buď zcela popírána, nebo se hmota a příroda považují za Nejvyššího. V mnoha případech byl vzat jeden rys nebo omezené seskupení některých aspektů Nejvyššího a prohlášen, že je výlučným a celým Nejvyšším. Z tohoto prohlášení byl jen krátký krůček k tomu, aby se všechny ostatní seskupení a rysy Nejvyššího považovaly buď za podřadné či neesenciální, nebo za neexistující či falešné.

Tento obecný následek měl za výsledek ustavení a existenci mnohých náboženství na planetě Zemi za účelem toho, že jen jejich pohled je správný a cokoli jiného je nesprávné a má být odstraněno.

Takový přístup k Přirozenosti Nejvyššího ničí veškerou a každou homogenitu v principech duchovnosti a ukončuje užitečnost všech náboženství na planetě Zemi.

Nicméně vše v životě a ve Stvoření závisí na tomto důležitém pojetí. Vše ostatní se odvozuje z postoje, přístupu a chápání a vnímání, jaké kdo má vzhledem k Přirozenosti Nejvyššího. To určuje jedincovu pozici v hierarchii duchovní organizace a univerzalitě povšechnosti. Nejdůležitější ale je, že to určuje, jak jedinec aproximuje Absolutní stav a Proces Nejvyššího. Na tom závisí jedincova duchovní progrese, a tedy kvalita, naplnění a užitečnost jeho života.

2. Princip syntézy a transcendence syntézy:

Tento princip vyžaduje, aby se ke všem aspektům Přirozenosti Nejvyššího, jak jsou známy a neznámy lidem a stejně všem ostatním sentientním entitám, přistupovalo a přijímali se v syntéze. Žádný jeden aspekt sám o sobě a žádné existující duchovní či náboženské pojetí, které prohlašuje a zdůrazňuje ten, či onen jednotlivý aspekt, nemůže a nikdy nebude moci náležitě popsat, vysvětlit a pojímat Přirozenost Nejvyššího. Pouze v syntéze všech takových existujících pojetí ve všech doktrínách anebo náboženstvích se může a lze vzdáleně přiblížit pravé Přirozenosti Nejvyššího.

Zároveň všechna taková pojetí musí uznávat jako nepopiratelný fakt, že ačkoli je pravá Přirozenost Nejvyššího do jisté míry reflektována v takové syntéze, přesahuje a bude navždy do věčnosti přesahovat každou takovou k dispozici jsoucí syntézu.

Proto se musí uznat, že bez ohledu na to, jak dokonalou a nevyčerpatelnou se každá taková syntéza zdá být, to neznamená, že je jedinou možnou, správnou a přijatelnou, a neznamená to, že neexistuje žádné přesahující chápání Přirozenosti Nejvyššího.

3. Princip duchovnosti:

Každá doktrína, náboženský systém anebo různá duchovní pojetí ve jsoucnu a bytí musí přijmout nepopiratelný fakt, kterého si musí být stále vědomi: Že vše ve jsoucnu a bytí od nejniternějšího k nejzevnějšímu stupni Stvoření, ve všech módech a způsobech dění bez jakékoli výjimky má duchovní původ a příčinu. Takové věci, jako je například hmota a praktikování každodenního života, jsou v jejich nejzazším smyslu jen jednou z nekonečných manifestací, aktualizací a realizací duchovnosti.

Jelikož duchovnost ve vyšším smyslu označuje Nejvyššího, každé takové nastávání, probíhání a stávání se je reflexí, manifestací, aktualizací a realizací a je neustálým dílem Nejvyššího nebo jedním z Jeho/Jejích aspektů, rysů anebo seskupení. Co se týče negativních událostí, takové události označují kladné potvrzení jsoucna a bytí Nejvyššího procesem popírání tohoto faktu. To znamená, že když Nejvyšší neexistuje, nemohl by se pojímat žádný negativní stav, proces a událost ani by nemohl vzkvétat, protože by nebylo co popírat a nebylo by z čeho odvozovat. Všechny energie takového popírání a udržování nedostatku duchovnosti se odvozují a mohou se odvozovat jen z Bytí a Jsoucna Nejvyššího za účelem popírání a negace Nejvyššího a za účelem udržování negativního stavu. Toto je sám jeho duchovní princip.

4. Princip reflexe a aplikace duchovnosti ve vlastním životě:

Tento princip je propracováním principu č. 3 (duchovnosti), jak je použitelný na život jednoho jednotlivce.

Tento princip označuje, že duchovnost každého jedince je určována vnímáním, uznáním, přijetím a používáním faktu ve vlastním životě, že cokoli, kdo v každém okamžiku svého života činí, myslí, chce, zamýšlí, žádá cítí atd., ať je to cokoli bez jakékoli výjimky a výluky, je možné jen vzhledem neustálé přítomnosti Nejvyššího v jeho Niterné mysli. Z této přítomnosti je jeden stále motivován být, konat, fungovat, myslel, chtěl, cítil, byl aktivní atd. ve vlastním duchu, duši, těle a chování.

Tento princip navíc vyžaduje, aby jeden vždy měl na mysli, v procesu všech aktivit bez výjimky, že cokoli, co činí, má vždy duchovní implikace a důsledky, jelikož každé ponětí anebo motivace těchto aktivit na prvním místě vyvěrá z nějakých duchovních souvztažností, které se projevují, aktualizují a realizují v těchto aktivitách. Veškeré životní aktivity lidí jsou reflexemi a praktickými manifestacemi duchovnosti a jejich souvztažností.

5. Princip užitku:

Tento princip má dvojí význam. První byl nádherně zformulován Swedenborgem. V obecnosti označuje, že cokoli existuje, existuje pro nějaký užitek. Samou svou existencí plní nějaký užitek. Bez nějakého užitku nemůže nic existovat. Nejvyšší tvoří z užitku, pro užitek a do užitku. Existence čehokoli může být ospravedlněna užitkem, jaký poskytuje pro společné blaho.

Druhý význam, z hlediska pojetí homogenity nejdůležitější, určuje, že všechna pojetí, chápání, vnímání, doktríny, názvy, přijetí atd. Nejvyššího jsou užitečná a nutná, pohlíží-li se na ně integrálně a synteticky, jak se popisuje v principu č. 2. Všechny poskytují nějaký důležitý užitek. Umožňují pohlížet na Nejvyššího širším a propracovanějším způsobem, než by bylo možné jen z jednoho pohledu či pojetí nebo doktríny atd. Takto se může a lze dostat do větší blízkosti Absolutní kondice Nejvyššího, což jednoho dělá duchovnějším, integrovanějším a skutečnější sentientní entitou či lidskou bytostí (v případě lidí na Zemi). Taková situace pak činí jedince užitečnějším.

Tento princip užitku explicitně a implicitně vyvozuje, že žádná duchovní doktrína, pojetí, systém, náboženství či cokoli, kdo má, je nadřazená nebo podřazená vzhledem k jiné. Všechny se rovnají, co do svého užitku, a jsou znamenité, co do svých rozdílností. Odlišnosti jen znamenají odlišný náhled, pohled či vnímání některé z nekonečných variací a aspektů, rysů či seskupení Nejvyššího, které mají být uznány, ale nemají se považovat za výlučné, jedině důležité či jako jedině existující. Rozdíl mezi pravými a nesprávnými pojetími a doktrínami je určen přijetím či odmítnutím všech principů duchovní homogenity, jak se zde definují.

6. Princip osobního vztažení:

Tento princip stanoví, že každá sentientní entita, v tomto případě každá lidská bytost, je tak či onak aktuálně či potenciálně extenzí a procesem Nejvyššího dle úrovně přijetí principů duchovní homogennosti zde zformulovaných.

Protože každý je jedinečnou a neopakovatelnou bytostí či entitou, každý zakouší Nejvyššího jedinečným a neopakovatelným způsobem v souladu s vlastní jedinečností vnímání a všeobsáhlým utvořením své osobnosti. Proto každý musí mít vztah k Nejvyššímu způsobem velmi osobním, intimním a soukromým, jedinečným pro tohoto jedince. Jedině takto jedinec může umožnit plnou manifestaci jedné z nekonečných variet a počtů jedinečností Nejvyššího všemu Stvoření. Jestliže někdo nemá takový osobní, soukromý a intimní vztah k Nejvyššímu, násilně ochuzuje a olupuje veškeré Stvoření o prožívání Nejvyššího tímto jednotlivým jedinečným způsobem. Každá taková zkušenost prostřednictvím vlastního jsoucna a bytí z Nejvyššího a Nejvyšším, má bez ohledu na to, jak je soukromá, intimní, osobní a niterná, okamžitý vztah k univerzalitě povšechnosti za účelem sdílení a vzájemného prospěchu. Fakticky čím je tato zkušenost soukromější, osobnější, intimnější a niternější, tím větší je její užitek, stupeň a intenzita sdílení se vším stvořením a jeho všeobecný prospěch po celé univerzalitě povšechnosti. Účast v univerzalitě povšechnosti je určena principem části a celku. Každý je součástí celku. Tudíž každá zkušenost, jakou kdo může mít, je okamžitě k dispozici celku a všem jeho částem a může být kdykoli předána všem pro sdílení a vzájemný prospěch.

Tento princip také určuje, že vzhledem k individuální vztažnosti k Nejvyššímu, nemají žádné imitace, rituály, slavnosti, vzývání, předpisy, zvyklosti, stereotypy atd. vnějších náboženství žádnou hodnotu, aniž by se nejdříve přijal tento princip. Jsou neužitečné a nebezpečné, protože vnucují ochuzováním vlastního osobního jedinečného vztahu k Nejvyššímu a opačně, poškozujíce tak celé Stvoření. Taková pojetí nemají v sobě žádnou duchovnost.

7. Princip věčného pokračování:

Jakmile se v individuální osobě odehraje nějaká manifestace života z Nejvyššího a Nejvyšším, musí tato osoba na věčnost pokračovat způsobem individuálním, individualizovaným, osobním, jedinečným, vědomým, sebeuvědomělým a neopakovatelným. Vždyť každý jedinec v jsoucnu a bytí odráží, obnáší a projevuje jeden z nekonečných počtů a variet jedinečností Nejvyššího. Přerušit pokračování takové jedinečnosti, v nejzazším smyslu znamená, přerušit bytí a jsoucno Nejvyššího. To je holou nemožností.

Žádný jiný modus či způsob pokračování individuální osoby není myslitelný, možný a duchovně vhodný. Neměl by žádný smysl a užitek.

Těchto sedm principů, jak se nyní zjevují, ustanovuje principy duchovní homogennosti. Aby v budoucnu mohly jakékoli duchovní anebo náboženské doktríny, pojetí, systémy, filosofie, etiky, metafyziky atd. ospravedlnit svou existenci, musí být vybudovány na těchto principech a odvozovat veškerý svůj smysl z nich. Odmítnutí přijmout anebo využít jeden, některý či každý z těchto principů, ochuzuje kohokoli a cokoli o pravou duchovnost. Bez nich je každé takové pojetí bez užitku a nemá oprávnění existovat.

Toto je konec dnešního poselství.

Zdroj: POSELSTVÍ Z NITRA