POSELSTVÍ DVACÁTÉPRVNÍ

O FILOSOFICKÉM POJETÍ ČASU

Dne 20. dubna 1982

Dnes byla přijata od Nejvyššího následující poselství.

To, co následuje, bude těžké pochopit.

Dnes je čas říci něco o filosofickém pojetí času. Tento pojem lze považovat za jeden z nejzáhadnějších a za ten, který lidé na Zemi chápou nejméně správně. Důvodem je to, že lidé jsou ve vnějšnostech své mysli. Zbytek jejich mysli je uzavřen a uložen do modality nevědomého. Aby se času náležitě porozumělo, musí jeden být plně ve vědomé uvědomělosti své celkové mysli. Lidé na Zemi používají pouze okolí 5 % své mysli.

Vnější mysl je schopna chápat čas pouze velmi omezeným a úzkým způsobem - tím, že vezme jeden malý aspekt jeho procesu a nesprávně z něho zobecňuje na celý jeho obsah. Jelikož vnější lidská mysl je přizpůsobena povaze přírodního stupně a jeho fyzickým zákonům, má pouze jednu modalitu myšlení a pojmovosti - lineární. Z tohoto módu se snaží pochopit a pojmout čas. Takže na čas se nazírá jako na přímo dopředu nasměrovaný jednosměrný spojitý tok, zobrazovaný přímou šipkou mířící nahoru a vzhůru. Žádné jiné pojetí není vnější lidskou myslí postřehnutelné.

Problém s tímto pojímáním času je ten, že nutí čas objektivizovat, považovat jej za realitu mimo vědomý a percepční modus existence. Einstein byl jeden z prvních na Zemi, který si všiml nesrovnalostí v tomto pojetí času. Správně postřehl relativní povahu času. Z tohoto zřetele pojetí času závisí na poloze a stavu ve fyzickém Vesmíru, odpovídajícímu všemu a relativnímu ke všemu ostatnímu, ale dokonce i tato pokročilá teorie relativity času postrádá pojetí jiného než lineárního kontinua. Žádné jiné možnosti nejsou brány v úvahu.

Aby se však fenomén času správně chápal, je nutné uvážit následující fakta.

Zaprvé, jakékoliv ideje, myšlenky, pojmy, stavy a kondice jsou ve svém procesu stávání se. To je vždy subjektivní proces. Promítnutí idejí, myšlenek, pojmů, stavů a kondicí do stávání se se může pojímat a považovat jako akt jejich objektivizace z jejich subjektivních stavů. Jakmile se jednou projevují a aktualizují vně subjektu, pokračují jednak jako subjekty samy o sobě a jednak jako objekty ke svému subjektivnímu zdroji. Tato poslední součást - stávání se objektem svého subjektu - ustanovuje lineární aspekt časového fenoménu.

Za druhé, lineární aspekt časového fenoménu je konečným produktem celého procesu, a nikoli jeho původcem, pokračováním anebo jedinou myslitelnou modalitou jsoucna a bytí.

Za třetí, čas lze lépe chápat ne jako lineární kontinuum, ale jako diskrétní, simultánní a synchronní nastávání událostí relativních k obsahu, kvalitě a užitku zdroje jejich původu.

Za čtvrté, fyzická manifestace takových idejí, myšlenek atd. je v přírodním stupni určena korespondujícími duchovními faktory, které zakládají jejich nezbytnost a účel realizace v lineárním módu kontinua, jež v relativních kategoriích vládne fyzickému Vesmíru. Sám o sobě nemůže lineární mód bytí vytvářet žádná nastávání a události. Dle své přirozenosti je může pouze přijímat a manifestovat v relativitě lineárního časového kontinua.

Jelikož se ve fyzickém módu jsoucna a bytí nic neiniciuje a nic nevzniká, všechna určení nastávání, probíhání a stávání se se konají v subjektivních stavech, procesech a kondicích, které nejsou nijak spjaty s lineárním aspektem času. Je tudíž na subjektu neboli na sentientní entitě nebo, v nejzazším smyslu, na Nejvyšším, aby určil nejlepší možný způsob promítnutí a manifestace jakékoliv ideje do nejvhodnějšího momentu lineárního aspektu času.

Vzhledem k složitosti pojímání času je to tak, že kdykoliv z duchovního světa přichází poselství k lidem na Zemi, přichází vždy ve své diskrétní modalitě jako idea a je potom přeloženo do kategorií lineárního času fyzického kontinua zkreslujícího náležité vnímání pravého okamžiku jeho umístění či objevení se v přírodním stupni. Lidé v duchovním světě vždy mluví v idejích, stavech a procesech času, který pro ně nikdy není lineární, ale diskrétní, zatímco lidé na Zemi je slyší v lineárních časových prvcích a jednotkách, které pro ně nikdy nejsou diskrétní. To je jeden z hlavních důvodů, proč náležitá obsažená a smysluplná komunikace mezi duchovním a přírodním světem je tak obtížná, jelikož lidé na Zemi přistupují k takové komunikaci ze své vnější mysli, která si neuvědomuje žádnou jinou modalitu komunikace.

Když pseudotvůrci započali negativní stav, bylo nezbytné (prozatím) uzavřít každé jiné chápání časových kategorií, aby se nemohly odehrát změny osudů mimo zvolených aspektů vlastního osobního údělu.

Problémem je to, že je možné vůlí ovlivňovat lineární manifestaci jakékoliv události z její diskrétní, simultánní a synchronní modality existence (jestliže jeden ví, jak to učinit). Nastávání jakékoliv ideje nemusí být synchronní s její manifestací v lineárním aspektu času. Když idea nastává, zaujímá nejlepší možnou a nejužitečnější prospěšnou dobu pro svou manifestaci v lineárním kontinuu čili ve fyzickém Vesmíru a jeho relativním čase. Určí-li se, že taková manifestace by byla nejlepší např. v odlehlé části jejího lineárního aspektu, promítne se do hluboké minulosti od svého nastávání v diskrétním módu. To je paradox lineárního času - v takovém případě by se musel učinit závěr, že manifestace ideje v jejím lineárním kontinuu se odehrála mnoho miliónů let (např.) před jejím nastáváním jako ideje v subjektivním stavu. Taková situace se odráží ve formulaci známého paradoxu o slepici a vejci. Co bylo dříve - slepice nebo vejce ? Taková otázka může nastat pouze v lineární modalitě myšlení a časového kontinua. Ve skutečnosti idea slepice a vejce nastává v diskrétním módu jsoucna a bytí a potom se promítne do lineárního času v době duchovně nejpotřebnějšího okamžiku fyzického Vesmíru. V tomto lineárním smyslu jsou obě odpovědi na tuto otázku simultánně správné i falešné. Projekci idejí do lineárního aspektu času lze manipulovat tak, aby se potvrdily či popřely obě domněnky k této hypotetické otázce o slepici a vejci či o čemkoli jiném takovém.

Když se vzhledem ke složitosti fenoménu času berou v úvahu hlavní duchovní ideje a jejich manifestace v přírodním stupni, kde se uplatňují zákony fyzického lineárního časového kontinua, nemělo by se užívat kategorií nebo myslet v kategoriích prošlých let, ale spíše prošlých eonů. Cokoliv se řekne v časových kategoriích, bude vždy jen aproximací pravé reality jakéhokoliv nastávání, a ne přesný okamžik jeho aktualizace ve fyzickém Vesmíru. Takže když uslyšíte, že něco na Zemi nastalo např. před 140 miliony lety, neznamená to, že to nastalo v tomto jednotlivém datu lineárního časového kontinua, ale spíše to značí druh duchovní korespondence, jež se v tom čísle odráží. Aktuální manifestace tedy může, ale nemusí být synchronní k tomuto specifickému lineárnímu času. Obvykle není. Z toho důvodu je lepší hovořit v termínech eonů spíše než let, poněvadž v pojmech lineárního fyzického času to trvá hlavní duchovní ideji velmi dlouho, než se v přírodním stupni plně manifestuje, využije a vyčerpá.

Eon lze pojímat jako rovnající se přibližně 90 milionům roků (více či méně v závislosti na duchovním obsahu, spoluvýznamu a univerzálním dopadu, který bude mít v procesu své lineární manifestace v časovém kontinuu).

Proto, když jsou takové časové kategorie užity v „Základech lidské duchovnosti“, v jiných podobných knihách, ve svatých knihách, v těchto poselstvích atd., nejsou užity přesně v literním smyslu. Tyto údaje o počtu let spíše poukazují na nastávání relevantních idejí popisovaných událostí ve smyslu jejich duchovní korespondence, která může nebo nemusí být blízká k aktuálnímu fyzickému času.

Je třeba si zas a znovu pamatovat, že nastávání ideje se může promítnout kvůli její manifestaci z diskrétního do spojitého módu v jakémkoliv okamžiku fyzického času v jakémkoli kontinuu (minulém, přítomném nebo budoucím nebo jejich kombinaci). Takže nepřekvapí, když se shledá, že i když idea nastala např. před 140 mil. lety, je z různých důležitých důvodů rozhodnuto promítnout její manifestaci do fyzického času několik milionů let do minulosti (nebo do budoucnosti či současnosti podle toho, o co by šlo). Jestliže jedinec převede tyto miliony let na eony, může dojít k jakémusi přiblížení k reálnému fyzickému času její projekce a manifestace. Takže ideje se promítnou několik eónů do minulosti či budoucnosti nebo do obou. Jeden eón na vševesmírné stupnici lze pojímat jako jeden den v termínech vztahujících se k času měřenému na planetě Zemi. Pro Vesmír je 90 miliónů let jako jeden den na Zemi.

Ale jelikož ten, kdo vytváří takovou ideu, je ve skutečnosti tou ideou nebo je v té ideji ve své povšechnosti, promítá sebe samého do její manifestace do fyzického nebo duchovního vesmíru (nebo do obou), ať se jedná o cokoli. Ve velmi vzdáleném a hrubém smyslu je to něco jako lidské pojetí „cestování v čase“. Aby však byl schopen takových projekcí, musel by jeden znát význam všech zákonů souvztažností a jejich manipulace. V tomto smyslu je „cestování v čase“ možné manipulací se souvztažnostmi. Avšak znalost korespondencí a metod jejich manipulace byly z lidské mysli vymazány kvůli negativnímu stavu.

Tato znalost byla ale pseudotvůrcům k dispozici. Použili ji v procesu aktivace svého podvodného napálení jeskynním člověkem. Idea jeskynního člověka u nich nastala dlouho před její aktuální realizací ve fyzické realitě a v lineárním času. Pseudotvůrci odhadli a určili, že nejlepší a nejvhodnější dobou pro její projekci do časo- prostorového kontinua fyzického Vesmíru by bylo to, co duchovně souvztaží s dobou před 3-4 mil. lety, počítáno od naší současné doby. Ale aby realizace této ideje v její konkrétní formě uspěla, muselo jí předcházet mnoho jiných událostí, jež potřebovaly nastat ve fyzické minulosti. Např. bylo potřebné, aby se nejprve přihodily různé přírodní a kosmické katastrofy (takové události jako rozštěpení jednoho pozemského kontinentu na několik) předtím, než by tato idea mohla dojít na fyzické Zemi své plodnosti. Leč bylo pro ni příliš pozdě, protože idea nastala během jejich vlastního lineárního času. Také aktualizaci této ideje muselo nejdříve předcházet, což bylo ze všeho nejdůležitější, ustanovení negativního stavu ve formě pekel v diskrétním, simultánním a synchronním módu jsoucna a bytí duchovních světů. Všechny tyto negativní ideje u pseudotvůrců nastaly v závěrečné fázi jejich lineární existence na Zemi.

Aby uspěli, promítli pseudotvůrci tyto ideje do diskrétní modality času a „přeskočili“ v lineárním čase o dva nebo tři eony zpět před objevení se jakýchkoli lidí na Zemi a založili svá pekla. V procesu tohoto „skoku“ dle jeho přirozenosti vymazali všechny stopy své existence na Zemi tak, aby se zdálo jakoby nikdy neexistovali. Z této pozice pak pokročili ve svém plánu přípravy, načasování a zinscenování rozličných událostí na Zemi, ovlivňující a manipulujíce evoluci jejich druhů a osazenstev a pozměňujíce kosmickou polohu Země, což by vyvrcholilo objevením se jeskynního člověka. Takže ačkoli všechny tyto ideje u nich nastaly pouze v závěru jejich eonu, byly pro aktualizaci promítnuty zpět v čase o dva až tři eony před jejich fyzický čas a jejich aktuální fyzickou existenci, kde tyto ideje začaly ovlivňovat pozemský vývoj. To je důvod, proč žádný platný vědecký důkaz jejich existence není doposud lidem přístupný. Když někdo takříkajíc „cestuje v čase“, pozměňuje osud.

Pseudotvůrci připravovali ještě jeden smělý krok tohoto druhu, který by vedl ke změně osudu celého univerza. Aby se to provedlo, vyžadovalo by to mnoho eónů. Nejvyšší, aby ochránil Stvoření před takovým údělem, zasáhl a přerušil všechny jejich snahy v tomto ohledu. Když Nejvyšší ve formě Ježíše Krista vstoupil po Svém ukřižování do pekel, odňal pseudotvůrcům veškerou a jakoukoli znalost a paměť takových časových manipulací a omezil jejich sféru vlivu jen na jejich vlastní oblast.

Od té doby nejsou nikomu na planetě Zemi nebo z planety Země k dispozici žádné vědomosti jak manipulovat diskrétní a simultánní modalitou časového procesu. Toto rozpoložení bude existovat po dobu existence negativního stavu a jeho pekel. Až jeho existence bude u konce, ještě jednou se zaktivuje, obnoví a zpřístupní pro využití pro lidské tvořivé úsilí a pro náležitou a správnou manifestaci a projekci jejich idejí lásky a moudrosti do nejvhodnějšího a duchovně možného časo-prostorového kontinua lineárního bytí.

Avšak takové ideje lidských tvorů jsou v současnosti zužitkovány Nejvyšším bez lidského vědomého uvědomění. Jsou zobrazeny a manifestovány v plném spektru jak diskrétního, tak i spojitého módu časové synchronicity a časové spojitosti, jak je potřeba, kde je potřeba a kdy je potřeba.

V současné době, od zrušení typické lidské éry v intermediálním světě a jeho vlivu na nebesa lidí ze Země, byla tato znalost a schopnost manipulace s časem dána členům nově stvořené nebeské společnosti založené a aktivované Pánem. Tento čin má velmi zvláštní účel, význam a dopad na lidský osud. Pro lidi ve vnější modalitě jejich současné existence mysli je to nerozeznatelné.

To je vše, co je povoleno vědět o tomto předmětu v této jednotlivé době.

Zdroj: POSELSTVÍ Z NITRA