POSELSTVÍ DESÁTÉ

O DUCHOVNÍCH POŽADAVCÍCH KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA
A O SOUBORU PRAVIDEL PRO TAKOVÝ ŽIVOT

Dne 5. - 6. dubna 1982 na Martiniku

V tomto datu byla obdržena od Pána následující poselství:

Mnozí lidé se tě ptají, jaký by měl být každodenní život průměrného, normálního zdravého jedince, aby splňoval duchovní požadavky života a aby se osoba stala opravdu duchovní.

Jsou určitá pravidla, která takový život ustanovují. V průběhu dějin současného „pseudočlověčenstva“ byla dána různá pravidla a přikázání, aby se navrátili k duchovním principům. Jedním z nejlépe známých souborů pravidel je Desatero přikázání. Všechny náboženské systémy a doktríny v sobě tak, či onak obsahují tento či podobný soubor pravidel.

Avšak pravidla jsou tak často nesprávně chápána, vykládána a přizpůsobována tak, aby se hodila k vlastním projekcím, očekáváním a osobním predispozicím v rámci náboženského uzpůsobení vlastního systému víry.

Nejlepší a nejvhodnější výklad různých niterných, vnitřních a externích významů takových přikázání byl dán Pánem skrze Swedenborga.

V této době je nutné nově doplnit, znovu vyřknout a formulovat určitý soubor pravidel, která by mohla a mohou jednoho přivést k pravému duchovnímu životu, jestliže u nich setrvá. Tato pravidla jsou použitelná pro další krok v duchovním obrození a pokroku člověčenstva. Když nový krok, který následuje za tímto, vstoupí do bytí, tato pravidla budou doplněna novým, pozměněna , a bude-li to nutné, změněna anebo nahrazena.

V současném pojetí duchovnosti a jejích principů je kvůli tomu, aby se vedl opravdový duchovní život, radno následovat následující sadu pravidel:

1. Prvním a nejdůležitějším pravidlem je poznání, přijetí a uplatňování všech pravidel duchovní homogenity, jak byla popsána v poselství ze dne 3. - 4. dubna 1982, ve vlastním životě. Poznání, přijetí a používání těchto důležitých principů musí být doprovázeno stálým uvědomováním toho, že tato pravidla jsou modifikovatelná, změnitelná a nahraditelná, jestliže tak Nejvyšší považuje za vhodné, v souladu s principy duchovního pokročení, jak jsou definovány v „Základech lidské duchovnosti“. To znamená rozeznávat fakt, že odlišné sady pravidel a přístupů jsou pro nějaké jiné duchovní stavy a procesy možné a pro Nejvyššího přijatelné.

2. Dalším důležitým pravidlem k následování je rozpoznání, přijetí a používání faktu, že jeden tato pravidla přijímá a podle nich žije bez jakékoli nízké motivace, očekávání anebo vyhledávání zásluh. Žije dle nich kvůli dobru a pravdě, kvůli Nejvyššímu a kvůli společnému blahu bez jakýchkoli dalších vazeb, požadavků a podmínek nebo „kdyby“. Jedinec neočekává nic na oplátku.

Ačkoli následování těchto pravidel přináší určité duchovní následky, jakými jsou například svoboda, nezávislost, radost, rozkoš, potěšení, štěstí, úspěch a mnohé jiné bezpočetné pozitivní věci, jedinec je nenásleduje kvůli jejich následkům. Následuje je, protože je správné tak činit samo o sobě a v sobě jako princip.

3. Cokoli kdo v každodenním životě dělá, ať je to jeho zaměstnání, práce, povolání nebo ve volném čase, při zábavě, hře či odpočinku, koná tak v souladu se svými nejlepšími schopnostmi a v souladu s možnostmi, které se nabízejí či jsou mu k dispozici pro takové aktivity v jakémkoli daném jednotlivém čase a rozpoložení.

Jeden takové věci činí s uvědoměním ve vlastní mysli, že všechny takové činnosti odrážejí, slouží a přispívají k nejzazšímu duchovnímu účelu, jak je definován principy duchovní homogenity.

Jeden je vždy v sobě vděčný Pánu za jakékoli příležitosti angažovat se v takových aktivitách, které jsou Nejvyšším neustále nabízeny každému.

4. Určité časové období během vlastního denního života se jeden oddává tomu, že se dostává do styku a komunikování (skrze takové metody a takovými metodami, jako duchovní autohypnóza, meditace, modlitby či podobné způsoby nejvhodnější a nejpohodlnější tomuto jedinci) s vlastní Niternou myslí, kde je neustále přítomen Nejvyšší. V procesu tohoto kontaktu jedinec žádá vlastní Niternou mysl a Pána o pomoc při prozkoumávání a zkoušení sebe sama za účelem učení toho, je-li tu vůbec něco ve vlastních postojích, chování, myšlení, vůli, emocích, přání, chtění, úmyslech atd., vědomě či nevědomě, co z nějakého či jiného důvodu není v souhlase s Vůlí Pána anebo je to v rozporu s pravými duchovními principy. Jestliže je odpovědí „ano“, jedinec požádá, aby se mu to dostalo do pozornosti, aby to rozpoznal a aby se to dostalo na povrch. Pak žádá o pomoc při jeho odstranění a likvidaci. Požádá Pána, aby ho očistil a vyčistil od takových nedostatků, a vyžádá si ochranu a záruku proti tomu, aby se to v budoucnu opakovalo (pokud ovšem jeho opětovný výskyt není potřebný k tomu, aby se dostalo nějakého důležitého duchovního poučení).

Jestliže je odpovědí „ne“, jedinec z celého srdce vzdá díky Pánu za takové dostižení a uctivě požádá Nejvyššího, aby ho vedl k životu navěky osvobozenému od takto negativních věcí.

5. Ve vztahu k druhým lidem se jeden za každou cenu vyhýbá tomu, aby u nich očekával či do nich promítal cokoli osobního nebo k nim nemajícího vztah. Respektuje volby ostatních lidí, ať mohou být jakkoli ubohé. Musí si vždy pamatovat, že takové volby mohou být nutné z nějakých velmi důležitých duchovních důvodů, které nejsou nikomu pohotově rozpoznatelné a které jsou známy jedině Pánu. Jedinec se tudíž vyhýbá posuzování či odsuzování kohokoli. Je oprávněn k tomu, aby se tak k němu chovali i jiní.

Aby poznal, jak mít náležitý vztah k druhým, jedinec během vlastní meditace, autohypnózy, modlitby či čehokoli, co má, žádá Pána ve své vlastní Niterné mysli, aby ho osvítil, inspiroval a ve všech ohledech vedl a aby mu pomohl se za každou cenu vyhnout poškozování (svými vlastními postoji, chováním a jakkoli jinak) ostatních lidí, Pána anebo sebe sama.

6. Jeden neustále vykazuje otevřenost srdce, mysli, pohyblivost a ohebnost žádaje/žádajíc Pána ve své vlastní Niterné mysli, aby mu pomohl dosáhnout těchto hodnotných vlastností tak, aby se učinily integrální součástí vlastního ducha, duše, těla a chování.

7. Jedinec si musí vždy být vědom, že nemůže být nikdy v ničem dokonalým a že některé chyby, omyly, nedostatky, pochyby a nejistoty jsou jako výsledky vlastního relativního stavu a rozpoložení v životě nevyhnutelné. Jeden se učí vlastními chybami. Toto rozpoložení přijímá v pokoře, skromnosti a poníženosti a žádá o pomoc být s to přijmout rozsah a určitá omezení vlastní odpovědnosti, povinností, funkcí, oprávnění, zmocnění, schopností, talentů, darů a nástrojů, které jeden má od Pána a které byly určeny jeho vlastní volbou, ať by byla jakákoli.

Jeden žádá o pomoc při určování míry vlastní odpovědnosti, povinností, zmocnění atd. od Pána, pokud je na této Zemi. V tomto rozsahu plně funguje beze snahy být či dosáhnout více, než k čemu je vybaven konat. Zároveň se vyhýbá jakýmkoli sklonům se podceňovat, umenšovat se anebo nevyužívat své schopnosti do plnosti sebou zvolených potenciálů. V sobě samém rozpoznává, že jsou to dary Boží, děkuje a je vděčný za to, co v tomto jednotlivém stavu rozpoložení i procesu má. Ví, že poté, co jedinec splní svůj vlastní účel bytí zde, bude s to přesáhnout současnou vlastní kondici a změnit se, jakkoli se přeje. Přijímá fakt, že tato změna a transcendence se mohou odehrát pouze poté, co jedinec naplnil všechny aspekty svého předešlého výběru se všemi jeho následky, dostalo se mu duchovního poučení a z takové kondice si přivodil náležitý užitek.

Pokud negativní stav existuje, je pro jedince v našem přírodním stupni nevyhnutelné, že se příležitostně stává zastrašeným, znechuceným, zrazeným, zoufalým, nešťastným, nespokojeným anebo ubohým. Je to výsledek vlastní volby být v tomto stupni, kde negativní stav dominuje a projevuje se. Takové protivné stavy jsou jedinci signálem, aby rozpoznal negativní stav této jednotlivé existence a aby ho v sobě potíral a zvítězil nad ním tím, že požádá Pána o pomoc v tomto počínání, aby tak jím nebyl ovládnut. Tyto nepříjemné stavy jsou stálou připomínkou toho, že negativní stav existuje, je reálný a bolestivý. Takové uvědomění jednomu pomáhá v tom, aby se jim nepřizpůsobil a nestaly se mu pohodlnými. Pokud by se mu měli stát pohodlnými, zničily by ho ve všech ohledech.

8. Cokoli kdo ve svém životě dělá, má bez jakýchkoli výjimek dělat s dobrým a pozitivním úmyslem za účelem sdílení, vzájemného prospěchu, společného blaha a kvůli tomu, aby se stal lepší lidskou bytostí. Cokoli, co je konáno s dobrým a pozitivním záměrem, bez ohledu na to, jaký to má následek nebo jak o tom soudí ostatní, je tomuto jedinci Pánem v pozitivním smyslu přivlastněno a je využito pro jeho růst, zlepšování a duchovní pokročení.

Jeden má neustále hodnotit vlastní činnosti a podnikání a má požádat Pána ve své vlastní Niterné mysli, aby mu pomohl správně určit, co bylo nebo bude jeho skutečným úmyslem v každém a jakémkoli případě anebo situaci. Jestliže někdo při nějaké příležitosti objeví, že jeho záměry jsou motivačně nízké, sobecké a škodlivé, požádá Pána o odpuštění a ze své vlastní svobodné vůle si dodá sugesce k jejich naprostému a úplnému eliminování či odstranění a nahrazení takovou motivací či úmyslem, který je v souhlase s vůlí Pána.

Hlavním bodem v nové duchovnosti je neustálé prozkoumávání a hodnocení sebe sama, aby se poznal zdroj vlastních úmyslů. To je důvod, proč má komunikování s vlastní Niternou myslí a s vlastními duchovními rádci a v nejzazším smyslu s Nejvyšším takovou důležitost. Proto je radno, aby se taková komunikace za takovým účelem dělala denně. Jestliže někdo následuje tuto radu, nepůjde špatným směrem či nebude konat nesprávně, i kdyby smyslově nevnímal či si neuvědomoval (vizuálně, sluchově atd.) odpovědi anebo duchovní rádce. Bez ohledu na to, zdali si je někdo smyslově uvědomuje či nikoli, jsou vždy přítomni a naslouchají a včasně odpovídají podle jedincových dotazů.

9. Swedenborg tvrdil, že jedním z duchovních principů života je vyhýbat se zlům jako hříchům. V současném spoluoznačení tohoto výroku to znamená, že cokoli a kdokoli, co popírá, ničí, odsuzuje anebo má v pohrdání principy duchovní homogenity, jak byly předtím definovány a popsány, páchá zlý skutek. Takže se může považovat za hříšné popírat, ničit, odsuzovat anebo opovrhovat těmito principy, neboť na nich je postaven duchovní život.

Proto se jednomu radí, aby těmito principy vyzkoušel, ohodnotil a analyzoval jakákoli pojetí, ideje, činy a chování atd., se kterými se ve vlastním životě setkává. Jestliže shledá, že nepřísluší k těmto principům, má se jim vyhýbat, nemá je přijímat a má být ohledně jich opatrný, jelikož mohou mít zlý záměr. Jednomu se radí, aby konzultoval s Nejvyšším ve své vlastní Niterné mysli a skrze své duchovní rádce (jestliže s nimi ustanovil kontakt) o takových situacích a podle toho by zaujímal postoj.

Toto jsou některá důležitá pravidla, která se zjevují pro lidi, kteří mají touhu vést opravdový duchovní život. Protože tato pravidla vedou k duchovnosti, je radno je následovat. Avšak je moudré říci, že existuje zaručená možnost existence mnoha odlišných cest, které mohou vést k pravé duchovnosti za předpokladu, že se všechny zakládají na principech duchovní homogenity, jak se definovaly ve dnech 3. - 4. dubna 1982 na Martiniku. Toto poslední tvrzení se má ukázat, pochopit, přijmout, chovat v mysli a ve vědomí, aby se vyhnulo nesprávným a škodlivým sebeospravedlňujícím se postojům. Toto se samo o sobě stává důležitým principem, jenž je radno následovat.

Některé principy zde uvedené mají univerzální platnost. Jiné jsou relevantní jen pro ty lidi, kteří v současnoti existují na planetě Zemi. Principy první, třetí, čtvrtý a pátý mají univerzální platnost. Jiné se vztahují jen na podmínky existující na planetě Zemi. Pokud jeden pobývá na této Zemi za podmínek panství a vlády negativního stavu, jsou tato pravidla platná a použitelná v širokém měřítku. Avšak jakmile je negativní stav na této Zemi Pánem odstraněn, tyto pro Zemi specifické podmínky a pravidla budou modifikována nebo zcela nahrazena novými, která budou souhlasnější s potřebami situace, jež bude existovat na Zemi v budoucnu.

V procesu formulace těchto pravidel si lze povšimnout jednoho důležitého rysu. Nikdy nebylo proneseno, že jeden musí tato pravidla následovat, aby byl opravdu duchovní osobou. Vždy se zdůrazňovalo a zdůrazňuje, že se jen radí, ale nenutí či vynucuje následovat je či při nich setrvávat, aby jeden byl opravdovou duchovní osobou. Nikdo není nucen, žádán či donucován cokoli dělat. Jak Swedenborg břitce ukázal, nikomu nelze přivlastnit nic, jestliže to činí z donucení, vynuceně, na požádání nebo za okolností, které nepříznivě ovlivňují svobodu volby, racionalitu nebo proces uvažování.

Proto je nejdůležitějším pravidlem ze všech prohlášení, že k tomu, aby jeden byl opravdu duchovní osobou, je radno, aby se tato pravidla následovala jen dle vlastní svobodné vůle kvůli faktu, že je to rozumná, racionální a logická podmínka a požadavek. Žádný jiný způsob jejich následování nemůže a sotva by mohl mít nějakou opravdovou duchovní platnost. Toto pravidlo lze považovat za pravidlo číslo deset.

To je jeden z nejdůležitějších důvodů, proč zprostředkovatel přenosu těchto poselství a Nového zjevení od Nejvyššího nebyl vybaven k tomu, aby prováděl zázraky či vlastnit takové schopnosti, jaké provázely činnost Ježíše Krista, Swedenborga a všech ostatních proroků. Lidé by měli sklon uvěřit těmto věcem pouze kvůli tomu, že se ukazují takové síly, a nikoli kvůli platnosti, logice a racionalitě těchto principů. Pro tuto jednotlivou dobu a rozpoložení by takové zevní síly byly velmi škodlivé principům samotným. Tyto principy musí naprosto odstraňovat jakékoli vynucující či donucující součásti, které by přiváděly k tomu, že by se jim věřilo a přijímaly by se. Zvěstovatel těchto principů musí být osvobozen od jakékoli takové vynucující síly či moci, aby nebyl v pokušení ji použít, ať záměrně, či nikoliv, aby dokázal své. Takové úsilí by popíralo obsah a možnost použití samotných těchto principů.

V dobách proroků, Ježíše Krista, Swedenborga a jiných nebyl k dispozici žádný přístup k Niterné mysli, a tedy k vlastním niternostem. Jediný způsob, jakým lidem připomenout duchovní principy, tudíž byly zevní prostředky (jako kupříkladu zázraky).

Situace se začala měnit v době Posledního soudu příslušníků Temných věků. Této události byl svědkem Swedenborg. Tudíž byl to Swedenborg, komu bylo poprvé dovoleno poznat vynucující a neduchovní povahu takových zázraků a podobných úkazů.

Avšak, jak již bylo uvedeno, Swedenborgova doba byla přechodným obdobím od Temných věků do Nového věku duchovnosti. Vlastní povaze přechodu je nutná kondice, v níž je zachováno něco ze starých způsobů myšlení a demonstrování, jakož i nové principy, které jsou do jisté míry vykládány s některými deformacemi tak, aby nedošlo k úplnému zničení duchovnosti. Proto bylo nutné, aby Swedenborg byl ještě vybaven určitými zevními silami (jasnozřením, jasnovidností, jasnoslyšením atd.), aby tak lidé jeho doby, uvyklí na zevní soudy, zcela neodmítli možnost jeho zjevení, duchovních principů a pamětihodných událostí, jak je viděl a zaznamenal. Jejich úplné odmítnutí by vedlo k velmi nebezpečné situaci pro budování Nového věku duchovnosti. Odtud jsou Swedenborgovy zevní síly logické. Avšak lze si povšimnout určité recese v kvalitě těchto sil ve srovnání s ostatními proroky a Ježíšem Kristem. Swedenborg nevykazoval okamžitou schopnost uzdravovat, jak to činil Ježíš Kristus a ostatní proroci. To je svým způsobem kompromis. V dobách proroků a Ježíše Krista byla říše zevnějšností úplná a na svém vrcholu. Tehdy existovala celková duchovní temnota. Aby se tato temnota protrhla, bylo nutné použít nejmocnější zevní prostředky – okamžité uzdravování a vyhánění duchů. Nic menšího by nezabralo. V dalším kroku přípravy na Nový věk byl větší důraz kladen na rozum, racionalitu, svobodu myšlení a podobné vnitřní prostředky (tudíž prostředky duchovnější) než na zevnějšnosti. Swedenborg jako prorok tohoto důležitého kroku měl tudíž odlišné, méně zevní a více niterné psychické schopnosti, jako znak kompromisu mezi zcela niterným přístupem a přístupem veskrze zevním. Jelikož se Swedenborgovo pojetí plně zachytilo v univerzálním vědomí a připravilo cestu pro další krok v zahájení Nového duchovního věku, dnes se veškerý důraz posouvá pouze na niterné prostředky - svobodu volby, svobodnou vůli, racionalitu, rozumovou úvahu, logiku a srdce. Těmito prostředky se vyhýbá používání jakýchkoli vynucených zevních prostředků duchovnosti. Zevní prostředky nejsou v souhlase s povahou pravé duchovnosti, která nepotřebuje žádný důkaz ze zevnějšností, jelikož zevnějšnosti existují jako výsledek a důsledek niterností.

Jakýkoli pokus prokázat jejich platnost zevními prostředky a silami by poškodil a naprosto zničil samotné jejich principy.

Proto se zjevovatel a posel těchto principů od Nejvyššího pro Nový věk duchovnosti musí zcela odlišovat co do zevních sil. Nemůže konat žádné „zázraky“, ale jedná s lidmi v souladu s novými principy, jak byly definovány v „Principech duchovní hypnózy“ a v „Základech lidské duchovnosti“. V takové souvislosti je zcela na lidech, jestli si zvolí mít se dobře, či bídně. Pro obě alternativy se neustále poskytují prostředky. Lidi je možno učit a ukazovat jim, co je těmito prostředky a jak je náležitě, účinně a úspěšně využívat. Avšak nakonec je na lidech, zda si zvolí tyto prostředky využít, či nikoli. Tento princip je zcela v souladu s Věkem nové duchovnosti a všemi jeho duchovními principy.

Takže současnému zjevovateli a poslu od Nejvyššího není dovoleno mít takové zevní zázračné síly. Ten musí svým vybavením od Pána odrážet tyto nové principy. Tudíž namísto toho je vybaven větší silou duchovního vnímání, intuicí, vhledem, logikou, racionalitou a rozumovými procesy a je odkázán na srdce a na Niternou mysl, kde každý z nás má veškerou moc, kterou potřebuje k tomu, aby byl opravdu šťastnou, zdravou, naplněnou a spokojenou, užitečnou, milující, moudrou, laskavou, a tedy opravdu duchovní osobou. Takto je každý sám zázrakem. Být takto pozitivním je jeden z opravdových znaků osoby Nového duchovního věku. Každý se smí a může stát takovou osobou, jestliže následuje výše definované duchovní principy a pravidla ze své vlastní vůle a svobodné volby.

Toto je konec duchovních poselství.

Zdroj: POSELSTVÍ Z NITRA