|
 Předčítat |
PROČ SI LIDÉ VOLÍ JÍT DO PEKLA?
Dne 22. května 1982
Toto je odpověď na otázku, která vyvstala poslední večer v Průzkumné skupině
Swedenborgiánské církve v San Diegu v domě jejího pastora Reverenda Dr. Ivana
Franklina, Del Mar, CA. Jeden z účastníků skupiny se zeptal, proč si lidé volí jít do
pekla, jestliže je to tak bídné místo. Proč by někdo chtěl trávit svůj život nebo dokonce
celou svou věčnost v takovém místě jako peklo?
Protože odpověď na tuto otázku má široké implikace obecného významu, Nejvyšší
požádal, aby se přeneslo následující poselství, jež se má zahrnout do obsahu
„Poselství z nitra“. „Existuje několik duchovně důležitých důvodů, proč si lidé ze své
vůle a svobodné volby volí jít do pekla. Předtím, než se zjeví některé z těchto důvodů,
je nutné si nejprve uvědomit, že pekla se těm, kdo jsou v nich, nezdají tak zlá a ubohá,
jak si lidé dle svých náboženských nauk myslí. Tento typ náboženských doktrín
využívá taktiku strachu, aby udržoval lidi v linii poslušnosti jim odpovídajících
náboženských předpisů a požadavků. Taková taktika je infantilní, nedospělá a bláznivá
hra nemající nic společného s tím, jak pekla ve skutečnosti vypadají nebo jaká jsou.
Lidé, kteří si zvolili jít do pekla, by se v tomto jednotlivém věku svého života necítili
dobře na žádném jiném místě. Pro jejich současnou duchovní kondici jsou pekla
nejvhodnějším a nejpříhodnějším místem pro jejich spokojený život. Během tohoto
zvláštního období jejich životů, milují vše, co pekla znamenají a reprezentují. Takže
milují existenční bídu a neštěstí. Taková pekelná bída a neštěstí je zdrojem samého
jejich života. Jak zdůraznil Swedenborg, odstranit z nich tuto lásku znamená odstranit
jejich život. Takové odstranění by vedlo k jejich náhlému, věčnému zničení. Proto
každé místo jinačí než pekla by pro tyto lidi v tomto jednotlivém věku jejich jsoucna a
bytí znamenalo daleko větší neštěstí a bídu, než pobývání v peklech.
Opakuje se, jak se to uvádí v těchto „Poselstvích z nitra“, že lidé tíhnou ke
generalizování a promítání svých vlastních idejí, pojetí, tužeb, myšlení dle přání,
osobních predispozic a falešných očekávání, jako že v peklech má být takové neštěstí
a bída a v nebesích má takové štěstí a potěšení. Nechtějí uznat, že to, co je pro
jednoho štěstím a potěšením, může být pro druhého bídou a neštěstím a naopak.
Avšak ze stanoviska univerzálního řádu jsou pekla dle svého obsahu, účelu životního
stylu sama o sobě neštěstím a bídou. Je to proto, že se neustále nacházejí mimo řád,
protože se umisťují vně Stvoření (jak se zjevuje v poselství datovaném 31. března
1982, 5. května 1982 a 6. května 1982). Vlastními důsledky takového umístění je vše, co
je opačné pozitivnímu stavu a procesu, což ustanovuje obsah, účel a životní styl
univerzality povšechnosti. Nic pravé povahy a reality není součástí oponujících trendů
ke stavu a procesu pozitivnímu. Vše v peklech je tudíž padělek. Lidé zde žijí ve stálých
iluzích, klamech a sebeklamech vzhledem k realitě a pravé povaze všeho. Své iluze,
klamy a sebeklamy milují a touto láskou je oživují, činí je zdánlivě reálnými a
přirozenými. Bída a neštěstí takového padělaného jsoucna a bytí jsou dle svého
obsahu zřejmé, ale ne natolik pro osobní zkušenost nějakého jedince, který toto
rozpoložení miluje. Pokud je jeden do něčeho či někoho zamilován, bez ohledu na to
jak je ubohý a nešťastný snaží se udržovat a podporovat ve svém životě vše, z čeho
tato láska pozůstává. Taková je povaha lásky a života. Aby se taková osoba změnila,
musela by se nejprve přesvědčit o marnosti a kontraproduktivnosti takové lásky.
Tehdy a jedině tehdy lze započít postupné nahrazování takové zhoubné lásky pravou
láskou vzájemné prospěšnosti a sdílení. Není to ale snadný úkol přesvědčit někoho o
jeho iluzích, klamech a sebeklamech, jestliže pevně věří, že jsou skutečně reálné.
Fakticky jsou pro toho jedince v jeho subjektivním vnímání reálné. Jedinec je činí
reálnými svou touhou a vůlí, aby byly skutečné. Nic není reálnější, než realita vlastní
lásky bez ohledu na to, čím taková láska může být. Jestliže se tomuto jedinci jeho
láska odejme, odnímá se mu všechno, co má. Odejmout někomu jeho lásku, je
odejmout jeho život. V konotaci tohoto poselství o peklech odejmout někomu jeho
pekla, znamená odejmout mu jeho život.
Takže jeden musí být velmi opatrný při odhadu situace těch, kdo si ze svých vlastních
subjektivních a osobních důvodů načas zvolili jít do pekla. Moudře by se nemělo
projektovat nic z vlastních idejí, očekávání a pojímání toho, jaký je vůbec pekelný
život. Lze pouze přijmout, že pro různé lidi je různý. Nemělo by se pokoušet o žádné
generalizace z jedné zkušenosti na jinou.
Nyní pojďme zpět k počáteční otázce - proč by lidé volili jít do pekla. V této době
možno zjevit čtyři důvody takové volby:
1. Je nutno si uvědomit, že přibližně 40 % lidské populace na Zemi je přímou inkarnací
negativních idejí pekel (procesem popsaným v poselství datovaným 2. května 1982).
Tito lidé jsou zfabrikováni z idejí nenávisti ke všemu dobrému a pravdivému. Tedy do
samého prvního okamžiku početí se udržují láskou k této nenávisti. V procesu svého
pozemského života, dělají vše ve své moci, aby podporovali, napájeli a zvěčňovali tuto
lásku. Nevědí a nechtějí vědět, že existuje možnost bytí a jsoucna něčeho odlišného
od jejich lásky. Cokoli není v souladu s takovou láskou je pohoršující, odporné,
nechutné a nepřirozené. Protože takoví lidé se plně ztotožňují se svou láskou k
nenávisti a ke všem jejím ničivým důsledkům a následkům, přirozeně si volí jít do
pekel (z nichž byli vytvořeni), kde taková láska může vzkvétat a je jako doma. Žádné
jiné místo by pro ně nebylo dostupné, ba dokonce ani možné. Takoví lidé mají největší
potíže při změně svých lásek a životních stylů. V mnoha případech jim to zabere
mnoho eónů (v lidském pozemském lineárním pojímání času), aby došli k uvědomění,
že existuje něco odlišného a lepšího než to, co mají.
2. Přibližně 60 % lidí na Zemi se inkarnuje z jiných než negativních stavů a rozpoložení
(viz opět poselství datované 2. května 1982). Z těchto 60 % si přibližně 40 % volí jít
dočasně do pekla z různých krajně důležitých duchovních, osobních a subjektivních
důvodů známých jen Nejvyššímu a jejich Niterným myslím. Vyjma Nejvyššího a
Niterných myslí těchto lidí není dovoleno, aby někdo znal tyto důvody. Postačí zde říci,
že potřebují tuto zkušenost jak pro své osobní poučení, tak za účelem získání zážitků,
které mají důležité univerzální důsledky. Bez takových zkušeností by se postrádalo
něco velmi vitálního, čehož nedostatek by ohrožoval veškeré Stvoření.
Daleko důležitější ale je, že lidé jako tito jdou do pekel za účelem podávání neustálého
příkladu a srovnávání pro jiné zde, kdo byli vytvořeni ze samého negativního stavu a
procesu. Při procesu práce na svých vlastních problémech a postupného opouštění
od svých falešně přijatých identit a lásek vycházejí z pekel a připojují se k pozitivnímu
stavu ukazujíce všem v peklech nejenom to, že je možné se změnit vyjít ven z pekel,
ale také to, jak to udělat a způsoby jak to úspěšně udělat.
Takovým lidem obvykle dlouho netrvá, aby dosáhli účelu svého pobývání v peklech;
vycházejí ven relativně brzy.
3. Třetí kategorie těch, kdo si volí jít do pekel na určitý čas, jsou lidé, kteří, když
přijdou do styku s negativním stavem a vidí všechny jeho ohavnosti, krveprolévání a
mizérie, jsou tím tak oslepeni, že zapomínají na princip svobodné volby. (Každý se
účastní v negativním stavu ze své svobodné volby a nikdo není nucen být jeho
součástí.) Namísto toho počnou za tuto situaci obviňovat Boha a od Nejvyššího žádají,
aby ji změnil a zcela odstranil negativní stav. Takže po Nejvyšším žádají, aby porušil
řád univerza a narušoval svobodu volby lidí tím, že je přinutí být dobrými.
Když Nejvyšší na takový požadavek neodpovídá, stávají se zahořklými a rebelují proti
univerzálnímu řádu a Nejvyššímu a tímto samotným aktem vzpoury sami sebe
nevyhnutelně umísťují do pekel. Je to tak, že odmítnutí univerzálního řádu, jak ji
reflektují principy svobodné volby, nevyhnutelně vede k zavržení Božské lásky a
Božské moudrosti. To pak vede k odmítnutí bytí a jsoucna Nejvyššího. Tímto
procesem jedinec sám sebe vyloučí ze Stvoření a jeho principů a zákonů. Takové
vyloučení se jednoho přímo umisťuje do pekel, protože jen pekla a negativní stav na
Zemi jsou mimo Stvoření a tedy mimo Nejvyššího.
Zavržení Božské lásky a Božské moudrosti také vede k ustavení lásek a bláhovosti v
protikladu k Božské lásce. Toto zavržení vytváří lásku k sobě (Swedenborg naznačil,
že ti, kdo jsou v takovém druhu lásky, se nazývají ďábli) a lásku k neduchovním
světským, pozemským, tělesným a hmotným věcem (ti, kdo jsou v takovém druhu
lásky, se zvou satani). Takže jeden skončí buďto v lásce k sobě, nebo v lásce k
světským věcem, či v obojím. Protože takové lásky jsou mimo Stvoření, které se řídí
láskou k Nejvyššímu a láskou k ostatním skrze lásku k sobě samému, umísťují jedince
do pekel, kde jsou jako doma. Tento druh lidí je velmi zatvrzelý ve své vzpurné povaze
a zabere to mnoho úsilí a času, aby se přivedli k uvědomění marnosti, bídnosti a
zbytečnosti takových lásek.
4. Čtvrtý typ lidí, kdož si volí jít na určitý čas do pekla, je typ, který se zamiluje do
dogmat jemu odpovídajícího náboženství. Aktem zamilování se do těchto dogmat,
počínají fanaticky oponovat každé změně ve svém náboženství a tedy i ve svém životě.
Konec konců milují tato dogmata taková, jaká jsou, a líbí se jim životní styl takový,
jaký tato dogmata předpisují. K takovým životním stylům a všem dogmatům svého
náboženství fanaticky přilnou do takového bodu, že počnou nenávidět vše odlišné od
toho, čemu věří, že je skutečnou pravdou. Je jim ošklivá každá změna, protože
odkopává bezpečnou pozici jejich lásky. Kvůli této lásce jsou ochotni ničit, zabíjet a
odsuzovat k věčnému zatracení a peklům každého, kdo není součástí jejich systému
víry či životního stylu. Takový postoj je po právu umísťuje do nejhlubších pekel. Není
nic duchovně ničivějšího, než taková situace. Je to proto, že tato situace se vyvinula
ve jménu Nejvyššího, jehož přirozenost neobsahuje ani vzdáleně nic fanatického,
dogmatického, stagnujícího, preferujícího, výlučného a jednostranného. Takový lidé
jsou nejblíže bodu profanace a spáchání tohoto, co se nazývá neodpustitelný hřích.
Kdyby tu nebyla zvláštní ochrana Nejvyššího před možností takové profanace, tento
typ osob by byl prvním, kdo by se bezhlavě vrhly do zprofanování všeho svatého,
pravdivého a Božského. Je to proto, že soustavně lžou a věří svým lžím o samé
Absolutní přirozenosti Nejvyššího a Jeho/Jejích absolutních principech, kategoriích a
jejich odvozeninách.
Při takovém postoji a životním stylu si takoví lidé samozřejmě s „potěšením“ a
„radostí“ volí jít do pekel, kde mohou provádět svůj dogmatický a fanatický životní styl
se stále větší zavilostí a mohou ve svém systému víry stagnovat tak dlouho, jak chtějí.
Takoví lidé se stávají nejhorlivějšími účastníky útoků na pozitivní stav během
duchovních válek, protože nemohou vystát progresivní, věčně se měnící povahu
pozitivního stavu a jeho členů. Jakákoli zmínka o změně je činí zuřivými a divokými.
Skutečně jsou jako divá zvířata bez jakékoli logiky nebo rozumu.
Lidé v peklech s tímto typem lásky se nejvíce zdráhají vyjít ven z pekel. Aby mohli vyjít
ven, museli by nejprve přijmout, že pokrok a změna jsou vitální součástí života a žití.
Avšak toto přijetí je v rozporu s povahou, kterou převzali. Zabere to tudíž mnoho úsilí
času přesvědčit je, aby se vzdali povahy, kterou převzali, a přijali něco progresivního a
věčně se měnícího směrem vzhůru a dopředu.
Existují nejméně tři další krajně důležité duchovní důvody, proč si někdo zvolí jít do
pekla. Avšak za současně existujících podmínek duchovnosti člověčenstva na Zemi by
znalost těchto důvodů nebyla pro lidi prospěšná a vhodná a nemohli by ji náležitě
pojmout, pochopit a přijmout. Budou zjeveny, jestliže a když bude člověčenstvo
duchovně připraveno je poznat.
To je vše, co je v této době dovoleno znát o tomto předmětu.
Zdroj: POSELSTVÍ Z NITRA
