|
 Předčítat |
Kapitola dvacátá osmá
TAJEMSTVÍ ŽIVOTNÍ CESTY
Dne 17. května 1988 časně zrána bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:
„V Evangeliu dle Jana v kapitole 14 ve verších 6 - 7 je psáno:“
„ ‚Ježíš mu řekl: ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci
než skrze Mne. Kdybyste znali Mne, znali byste i mého Otce. Nyní Ho již
znáte, neboť jste Ho viděli.‘ “
„A o něco dále je ve verši 9 je řečeno toto:“
„ ‚...Kdo vidí Mne, vidí Otce.‘ “
„V těchto slovech se skrývají určitá důležitá tajemství, jež vyžadují další vysvětlení.“
„Život každého jedince bez ohledu na to, kde, kdy a v jakých podmínkách žije, může se
přirovnat k cestě, po níž se ubírá. Existuje startovní bod, v němž na cestu nastupuje
každý jednotlivý jedinec. Tím startovním bodem je chvíle, kdy se zrodí idea toho
jedince a kdy se mu přidělí jedinečná sentientní mysl.“
„Jakmile se vstoupí na cestu, putování začíná. Vstup na tu cestu má vždy určitý účel.
Jak si vzpomínáte - každý jedinec před tím, než vstoupí na tu cestu, má možnost
svobodné volby ve věci rozhodnutí, zda vskutku si přeje vkročit na tu cestu se
zvláštním pověřením a posláním putovat po ní zvláštním způsobem, po zvláštních
tratích či stezkách či silnicích či dálnicích, a nebo po nich všech, v různých dobách. A
ačkoliv pro každého daného jedince existuje vždy startovací bod, kde a kdy jeho pouť
začíná, jeho putování ve skutečnosti nikdy neskončí.“
„Nicméně jsou v procesu cestování mnohá místa, kde může cestovatel spočinout,
získat znovu energii a učinit zčerstva nový výběr, jak a jakou cestou pokračovat ve
svém cestování. Ale je tu i relativní konec tohoto cestování uvnitř úseku duchovní
kvality, kterou reprezentuje a projevuje každý časový cyklus.“
„Proces této pouti může být pojat jako individualizovaný projev jedinečného a
specifického aspektu Absolutní přirozenosti Pána Ježíše Krista, jaký byl vložen v
každého jedince podle stupně relevance vůči povaze úrovně duchovnosti
reprezentované a manifestované každým běžným časovým cyklem. Záhada této
situace je ve faktu, že projevení jakéhokoliv aspektu Absolutní přirozenosti Pána
Ježíše Krista je možné pouze skrze sentientní entity, které odrážejí tu Přirozenost v
relativních podmínkách. Jelikož jde o relativní kondici, každý takový aspekt vydá jen
tolik ze svého obsahu, kolik je relativní rozpoložení schopno unést v každém určitém
bodě jedincova života.“
„Jiná záhada této situace je v tom, že každý jedinec, jsa relativní, tím, že v sobě nosí
ten aspekt a projevuje jeho povahu tím, že je jedinečnou osobností a individualitou,
vzmáhá se ve své síle, mohutnosti a schopnosti projevovat někdy v budoucnosti, až
se proces tohoto vzmáhání úspěšně zakončí, ještě více, mohutněji a přesněji
přirozenost tohoto aspektu ve srovnání s jeho původním Absolutním zdrojem.“
„Tedy, až se toto zbudování úspěšně ukončí a každý jedinec bude hotov přijmout
život, jaký bude charakterizován vyšší úrovní manifestace povahy dotyčného aspektu,
pak konec jeho cesty bude co nevidět. V tom bodě tento určitý jedinec dosáhne svého
životního cíle a obdrží přiměřenou odměnu za úspěšné vykonání role, jaká mu byla
přidělena na tomto úseku životní cesty. V tomto bodě dojde u toho jedince k hluboce
tajemnému a mystickému transfomativnímu procesu. Z tohoto procesu se tento
jedinec vynoří jako naprosto odlišná osoba, jež má velmi málo společného s tou,
kterou byl před tím. Došlo u toho jedince k úplné změně v jakosti, obsahu, zjevu i ve
všem ostatním. Nikdo, kdo by znal toho jedince během doby jeho putování po cestě
životem, by nebyl schopen jej poznat na první pohled.“
„Důvod pro tuto změnu je ve faktu, že celé jsoucno a bytí toho jedince, jakožto i jeho
jedinečná osobnost a individualita, jsou nyní přizpůsobeny k nošení a manifestování
odlišné úrovně duchovní reality, obsažené v tom aspektu Absolutní přirozenosti Pána
Ježíše Krista, který byl vložen do toho jedince a který mu dal jeho jedinečný a
specifický život. Musíte chápat, že zde je záhada manifestování něčeho, co je
absolutní, v něčem, co je relativní vůči tomu absolutnímu. Jak víte, relativní podmínky
nemohou manifestovat nic absolutního v absolutním smyslu, v plnosti jeho absolutní
přirozenosti.“
„A přece - jak si pamatujete - nepřeje si Absolutní stav ve své Absolutní lásce a
Moudrosti nic více, než podílet se o svou Absolutní přirozenost s každým v absolutním
smyslu. Aby se přiblížila taková možnost, Pán Ježíš Kristus vynalezl způsob, který
umožňuje, aby sdílení této přirozenosti nastalo.“
„Vezměte jeden element toho aspektu. Ten element ve svém původním stavu je vyňat
z nejzevnější pozice nejvnitřnější niternosti. Takovýto prvek se může udržet v
relativních podmínkách. Dává život každé zvláštní realitě. Zároveň, projevováním
nejzevnějšího elementu toho Absolutně nejniternějšího v relativních podmínkách,
stává se ta relativní kondice tímto samotným procesem manifestování stále víc
mocnější a mocnější, připravujíc se pro přijetí odlišného, více niterného elementu
reprezentovaného aspektu, jaký utváří jedincovu jedinečnou přirozenost, danou mu
jako dar Absolutní přirozeností Pána Ježíše Krista. Kvalita, obsah a prostředky
manifestování tohoto nového elementu se fundamentálně liší od kvality, obsahu a
prostředků manifestování jakéhokoliv předešlého prvku. Je to tím, že v Absolutní
přirozenosti Pána Ježíše Krista nic není duplikováno či nadbytečné.“
„Jelikož přirozenost každého jedince, jeho způsob života i fyzický zjev se určují
kvalitou, obsahem a modalitou imprese a exprese toho elementu - s novou
pohotovostí odrážet jinačí, duchovní, více niterný element se ten jedinec docela mění,
počínaje od nejniternější úrovně své mysli až k nejzevniternější fyzické formě svého
manifestování. Než se tato změna udá a také až se docílí meta předešlého putování
životní cesty, existuje přechodná perioda, během které - jak si pamatujete - dochází k
osobnímu poslednímu soudu.“
„V tomto bodě je jedinci položena otázka, zda je ochoten ze své svobodné vůle a volby
ujmout se úkolu nosiče a projevovatele odlišného, vyššího elementu životního
aspektu, vloženého do něj Pánem Ježíšem Kristem. Souhlasí-li, což se vždy stává
(není nic slastnějšího, než činit právě toto - což přináší zážitek, který daleko převyšuje
prožitek lidského orgasmu), pak opětně vykročí na životní cestu v odlišném bodě a na
jiné úrovni, relevantní pro jeho duchovní stav a uvědomělost, souvztažící s potřebami
toho kterého časového cyklu. Každý jednotlivý cyklus času nese a manifestuje
kumulativní sumu všech elementů všech aspektů každé sentientní entity. Tato
kumulativní suma se stává aproximací Absolutní přirozenosti toho globálního
Absolutního aspektu, rozděleného mezi všechny sentientní entity a neseného v
každém jednotlivém časovém cyklu.“
„Jakmile se všechny elementy toho globálního aspektu Přirozenosti Pána Ježíše
Krista plně projeví a příslušný časový cyklus ve své globálnosti je hotov k tomu, aby
přesáhl sám sebe, končí ten časový cyklus a působí přechodný stav. Životní cíl
veškerého časového cyklu se dosáhl a byl splněn. V tomto bodě dochází ke
globálnímu poslednímu soudu, během kterého všichni budou tázáni, zda budou chtít
ve své povšechnosti, jakož i v partikulární individualitě a lokalitě pokračovat v nesení
a projevování jiného, vyššího, duchovně více aproximujícího elementu globálního
aspektu Pána Ježíše Krista.“
„Svojí přirozeností, danou jim Stvořitelem - Pánem Ježíšem Kristem, jsou všechny
sentientní entity motivovány pokračovat v tomto procesu aproximace přirozenosti
Pána Ježíše Krista, věčně se k ní přibližujíce blíž a blíž. Proto si vždy zvolí v tom
pokračovat. Jakmile volba je vykonána, nový časový cyklus se všemi entitami, úplně a
docela změněnými a transformovanými, vejde do svého jsoucna a bytí.“
„Jednou neobyčejnou záhadou ve vztahu mezi Absolutním stavem Pána Ježíše Krista
a relativními sentientními entitami je fakt, že proces života je obrácen. Absolutní stav
je Stavem Absolutní niternosti, z níž je proces započat ve směru k zevnějšnosti. To je
Absolutním procesem z vnitřku navenek. Avšak u všech jiných, pokud se to týká
jenom aproximace Přirozenosti Pána Ježíše Krista, proces začíná od nesení a
manifestování venkovně nejzevnějšího elementu té Absolutní niternosti k postupnému
pokročení k více a více niternému, to jest k bližší a bližší aproximaci Stavu Absolutní
niternosti. Jelikož relativní individua se nikdy nemohou stát absolutními, pokračuje
proces na věčnost.“
„Konec konců absolutní by nebylo absolutním, kdyby bylo vyčerpatelným. Ale každý
jedinec může a smí se přibližovat k této Absolutní niternosti. Avšak toto pravidlo je
aplikovatelné pouze ve vztahu mezi relativními jedinci a absolutním Pánem Ježíšem
Kristem a jenom vůči procesu aproximace. Svou povahou relativní stav není ve svém
počátečním stadiu schopen nést a projevovat nic jiného než nejzevnější element té
Niternosti. Musí se budovat velmi pozvolna, v relativně malých krůčcích, směrem k
postupování od nejzevnějšího postavení k pozici nejvnitřnější. Toto je věčný proces
aproximace, jaký se nikdy nemůže ukončit či dokonat.“
„Pokud se týká každého individua - tím, že je podobou a obrazem svého Stvořitele,
odráží jeho život plně Absolutní multiverzální zákon postupu z niternosti směrem k
zevnějšnosti. Můžete mít poměr s Pánem Ježíšem Kristem pouze z pozice své vlastní
niternosti; ovládáte vlastní život - způsobem pozitivním - vždy z niternosti ve směru k
zevnějšnosti. Toto individuální uspořádání se může nazývat paralelním procesem. V
tomto procesu se každý jedinec díky své jedinečné přirozenosti ubírá paralelně s
Absolutní přirozeností Pána Ježíše Krista v relativních podmínkách. Tímto paralelním
postupováním se navěky zajišťuje přítomnost Pána Ježíše Krista v relativních
podmínkách.“
„Jiný proces, v němž se jedinec pohybuje blíž a blíže k tomu, aby se stal podobným
Pánu Ježíši Kristu, se může nazývat procesem aproximace. V tomto procesu se
jedinec přibližuje k Absolutní přirozenosti Pána Ježíše Krista. Jelikož tato aproximace
se koná z pozice ‚do‘ k pozici ‚od‘, to ‚do‘ začíná v nejvzdálenějším bodě od Středu - v
Absolutní niternosti (‚Od‘) a pohybuje se směrem od zevnějšku toho vnitřního k tomu
vnitřnímu.“
„Filosoficky řečeno, paralelní proces dává popud pro ustanovení subjektivní percepce
času. Z té percepce se čas stává objektivizovatelnou realitou v přírodním stupni
stvoření i v přírodním stupni zóny vymístění, jakož i znetvořeninou času na planetě
Nula. Na druhé straně dává proces aproximace popud k ustanovení subjektivní
percepce prostoru. Z této percepce stává se prostor objektivizovatelnou realitou v
přírodním stupni stvoření, zóny vymístění i znetvořeninou prostoru na planetě Nula.“
„Čím méně je někdo v duchovním smyslu ve stavu vlastní niternosti, tím déle trvá, než
se naváže vztah s Pánem Ježíšem Kristem, s jinými i se samým sebou. V negativním
stavu, který je stavem popření této niternosti, docílit něco duchovního vůbec trvá
‚věčně‘. Naproti tomu, řečeno duchovně, čím větší stupeň zevnějšnosti kdo
představuje, tím vzdáleněji se jeví od Pána Ježíše Krista. V negativním stavu, kde se
nikdo nepokouší přibližovat se k Přirozenosti Pána Ježíše Krista, ale kde se tato
popírá, se každý jeví, jako by vůbec neexistoval nebo jako by byl bilióny a bilióny
světelných roků daleko od Pána Ježíše Krista.“
„Ovšem všechny tyto faktory jsou jenom subjektivními, zdánlivými jevy, protože ve
skutečnosti neexistuje žádný opravdový, objektivní čas a prostor. Jak vidíte, je jejich
existence určena jednotlivcovým postojem, způsobem myšlení, cítění, stavem a
postavením, jaké má a představuje ve vztahu k Pánu Ježíši Kristu. Velkým tajemstvím
zde je fakt, že všechny okolnosti, stavy, procesy, časy, vzdálenosti, místa a co
všechno tam v celém multivesmíru stvoření, v zóně vymístění a na planetě Nula,
jakožto i v životě každé jednotlivé osoby máte, jsou bez výjimek a výhrad určeny, dějí
se a závisí na obecných a specifických ideách, postojích, myšlenkách, pocitech,
chování a vědomostech (plurál!), jaké mají všichni dohromady i jako jednotlivé
individuum vůči Pánu Ježíši Kristu. To také určuje do největší podrobnosti i to, co se
přihodí během vlastní specifické a jedinečné pouti na cestě života.“
„Je logické usoudit, že tomu je vskutku tak, vezme-li se v úvahu, že Pán Ježíš Kristus
je Absolutní niterností, z níž vše ostatní - až na negativní stav - pochází. Negativní
stav pochází od těch, kdo popírají, že tomu tak je.“
„Nuže v spoluvýznamu tohoto velkého tajemství se mají vykládat slova Pána Ježíše
Krista, jak byla citována na začátku této kapitoly. Pán Ježíš Kristus, který v té době byl
Ježíšem Kristem, věda, že se stane Pánem Ježíšem Kristem, uvedl velmi jasně a
zřetelně: ‚Já jsem cesta, pravda i život.‘ “
„Tento výrok potvrzuje několik důležitých faktorů: Životní dráha čili cesta života, po
níž se putuje a na níž se má setrvávat, je s Pánem Ježíšem Kristem, z Něho/Ní, skrze
Něj/Ni a Jím/Jí. Je zřejmé, že jestliže On/Ona vybudoval tu cestu ze Sebe a Sebou, pak
se stává tou cestou samotnou. Jakápak jiná cesta je tu v jsoucnu a bytí? Cesta
popření tohoto faktu! Taková cesta je cestou negativního stavu a jeho mrtvého života.
Pravda této záležitosti je ve skutečnosti, že neexistuje žádná jiná pravda než ta, že Pán
Ježíš Kristus je jediným zdrojem pravého života. Toť Absolutní moudrost Absolutní
pravdy.“
„Jestliže Pán Ježíš Kristus je jediným jedním Bohem Nerozdílným, Nejvyšším,
Stvořitelem, Samou Pravdou, pak jaká jiná pravda se nachází ve jsoucnu a bytí?
Popření této pravdy, vytvářející všechny lži a nepravdy. Jsou podstatou negativního
stavu, který vehementně popírá tuto pravdu. Protože je to Absolutní pravdou, že pravý
život vychází z Pána Ježíše Krista, kdož je Absolutním životem v Sobě a Sám/Sama
Sebou, jakýpak jiný život může být ve jsoucnu a bytí než život Pána Ježíše Krista?
Může někdo žít a být naživu bez jsoucna a bytí života, to jest, bez Pána Ježíše Krista?
Takový stav je naprosto nemyslitelný. Nuže popření tohoto života vytváří mrtvý život
negativního stavu.“
„Takže jedinou cestou, jedinou pravdou a jediným životem je Pán Ježíš Kristus. V tom
je Absolutní duchovní logika. Popírání tohoto nediskutabilního a axiomatického faktu
konstituuje podstatu negativního stavu, který je nelogický, iracionální a šílený. Rovná
se popření života někým, kdo ten život a vlastní bytí na živu v sobě prožívá. Takové
popírání nemá vůbec žádný smysl. Avšak, konec konců, bylo vůbec něco v negativním
stavu, co kdy mělo smysl? Jediným smyslem, který negativní stav má, je jeho úplná
nesmyslnost!“
„ ‚Nikdo nepřichází k Otci než skrze Mne.‘ V tomto verši má slovo ‚Otec‘ docela jinou
konotaci, než jakou má, na příklad, v původní Modlitbě Páně. Zde označuje Absolutní
stav Absolutní niternosti Absolutního uvnitř, z něhož všechno ostatní pochází. Nic
nemůže být či existovat odděleně od tohoto Absolutního stavu. Kvůli tomuto faktu je
slovo ‚Otec‘ užito k označení původního Zdroje veškerého jsoucna a bytí. V konotaci
tohoto slova, tak jak bylo užito Ježíšem Kristem v té době, ‚Otec‘ neznačí mužský rod.
Místo toho jeho pravým významem je být jediným Rodičem všech jiných. Slovo
‚rodičovství‘ zahrnuje jak mužskou, tak i ženskou součást čili otcovství i mateřství.“
„Že nikdo nemůže přijít k Otci čili k Absolutnímu vytvářejícímu zdroji všech a všeho - k
Absolutní niternosti, znamená, že z pozice relativních podmínek ve vztahu k absolutnu
může se k Otci přistoupit jen a skrze Jeho/Její vnější stupeň, jaký byl vložen do formy
lidského těla-masa Ježíše Krista. Toto ve skutečnosti značí, že pouze přes Božské,
které bylo učiněno lidským, a přes lidské, učiněné Božským - přes Ježíše Krista se
může přistupovat a navazovat poměr z vlastní relativní kondice vůči Absolutnímu
stavu Niternosti, z něhož všichni vzešli - Otci. Jelikož nikdo není absolutní, to jest:
nikdo není v Absolutním stavu Niternosti, nikdo se nemůže stýkat s absolutnem ze
samotného stavu absolutna. Ježto v tom stavu nejste, nemůžete z toho navazovat
poměr. Avšak můžete se přiblížit k tomu stav tím, že přijmete fakt o Nové přirozenosti
Pána Ježíše Krista, který za tím účelem vzal na Sebe relativní přirozenost lidského
těla-masa. Díky inkorporování toho těla-masa do povšechnosti Absolutní přirozenosti
Absolutní niternosti - Otce, je nyní možné, aby se přistupovalo přímo k Pánu Ježíši
Kristu z pozice relativnosti skrze pozici toho relativního těla-masa Ježíše Krista. Toto
je důvod, proč řekl, že ‚nikdo nepřichází k Otci než skrze Mne‘. Není jiné cesty pro styk
s Absolutním Bohem než skrze Pána Ježíše Krista, kdož se stal povšechností toho
Boha a všeho ostatního skrze inkorporaci toho těla- masa do Své Přirozenosti.“
„Že tomu má být vskutku tak a že Pán Ježíš Kristus se stane Otcem - ježto Otec
představuje Nejvnitřnější Jeho/Její Přirozenosti - je zřejmé z následujícího sdělení:
‚Kdo vidí Mne, vidí Otce‘. Není tedy jiného Otce ve jsoucnu a bytí. Jestliže Pán Ježíš
Kristus je Otcem, je pak očividné, že mít vztah k jakémukoliv jinému Otci či bohu pod
jakýmkoliv jiným jménem, v jakékoli jiné formě či kondici je vztahem s nikým. Ale to
také značí krást pravé rodičovství Tomu, kdo je vaším skutečným Rodičem a přisoudit
je někomu či něčemu, co jím není. V takovém případě se jedinec stává duchovním
zlodějem a lupičem. Toto je, co Pán Ježíš Kristus mínil slovy v Evangeliu dle Jana
10:1:“
„ ‚Zajisté, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince branou, ale přelézá
jinou cestou, ten je zloděj a lupič.‘ “
„A ve verši 7 téže kapitoly:“
„ ‚Zajisté pravím vám, já jsem branou ovcím.‘ “
„Takže neexistuje jiný vchod do stavu Nejniternějšího než skrze tu bránu - Lidské
Božství a Božské lidství - skrze Pána Ježíše Krista. Z tohoto důvodu se vám pak radí,
chcete-li putovat po cestě života úspěšně, s pocitem naplnění a radosti kdykoliv a ať
jste kdekoliv, abyste přijali tuto Novou přirozenost Pána Ježíše Krista do svého srdce,
požádali Jej/Ji, aby byl vaší cestou, vaší pravdou i vaším životem. Budete-li tak činit,
pak se budete víc a víc přibližovat k Jeho/Její Absolutní podstatě, která se nazývá v
citovaném textu - Otec.“
„Ten/ta, co má uši k slyšení, ať slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této krátké
kapitole.“
