|
Dne 5. května 1988 v 4:35 ráno znovu bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:
„Co následuje, je těžko pochopit.“
„V knihách Nového zjevení bylo mnoho odhaleno o původu, procesu a účelu stvoření i
zóny vymístění. Je nutno zdůraznit ten fakt, že nehledě na to, jak mnoho a do jakého
rozsahu toho bylo zjeveno v tomto ohledu, přece jen realita stvoření, tajemství jeho
jsoucna a bytí i všeho, co se v něm i v zóně vymístění událo a udá, daleko překročí
všechno, co o tom bylo sděleno dosud, a i to, co se může odhalit v pojmech,
konceptech, představách a v řeči lidských tvorů. Proto neočekávejte nějaké
vyčerpávající a úplné vědění o této otázce. Některé důležité pojmy o této záhadě
nemohou být nikdy zjeveny, pokud jste v lidském životě a v jeho těle na planetě Nula.“
„Jak víte, mnoho lidských tvorů se snažilo rozluštit záhadu lidského života i života
obecně a také to, jak a proč vesmír existuje, jakým způsobem existuje; jak ke všemu
došlo a jak to s vesmírem dopadne a mnoho dalších takovýchto otázek ohledně této
záležitosti. Rádi by věděli, jak to vypadalo, než stvoření bylo stvořeno; v čem byla
motivace a jaký byl záměr při utvoření stvoření; co Stvořitel dělal, než vznikl čas a
prostor, atd.“
„Nikdo nemá určité, jisté a dostupné odpovědi na žádnou z těchto otázek. Někteří lidští
tvorové mají za dané, že stvoření existuje, a vůbec se netrápí vytvářením jakýchkoliv
takových otázek. Jiní přicházejí s četnými teoriemi a hypotézami, které pramálo, pokud
vůbec, pravdivě odrážejí, jak a proč se stvoření událo. Většina takovýchto vykladačů
se omezuje na otázku stvoření fyzického vesmíru, nevědouc nic o multivesmíru.
Jelikož pouze fyzický čili přírodní vesmír je viditelný a zkušenostně dostupný, usuzují
někteří, že existuje jenom fyzická realita stvoření. Tato skutečnost je jim jedinou
hmatatelnou, vnímatelnou a vysvětlitelnou věcí. Vše mimo nebo nad tento faktor nemá
jakoukoli hmatatelnou realitu. Dokonce i doslovný text v Biblí Svaté v první kapitole
Genese, v níž se prý pojednává o procesu stvoření, má na zřeteli fyzický vesmír. A
přece – jak již bylo zjeveno v knize Základy lidské duchovnosti - nemůže proces
stvoření nikdy začít s utvořením fyzického vesmíru. Je vlastně ukončen tím
vesmírem.“
„Navíc existují dvě chybná chápání ohledně užívání slov ‚stvoření‘ i ‚vesmír‘. Má se za
to, že akt a proces stvoření je omezen na samotný akt, jaký má začátek a konec.
Jakmile stvoření je stvořeno, nic se již nestane, pokud stvořený vesmír nedokončí svůj
běh. Nic není dále od pravdy než tento předpoklad. Je nutno si uvědomit, že stvoření
je neustálý, nepřerušovaný proces a že nemůže přestat ani na zlomek vteřiny.
Samotná podstata stvoření vyžaduje nejen údržbu a podporu toho, co již bylo
stvořeno, ale nepřetržité přidávání k tomu, co bylo již stvořeno, a zároveň tvořit vždy
něco nového.“
„Chybné chápání této otázky vyvěrá primárně z nesprávného přístupu k procesu
stvoření a k pojímání Přirozenosti Stvořitele. Teoretickým předpokladem v tomto
ohledu je to, že Stvořitel tvoří v čase a prostoru. Je-li tomu tak, pak je Stvořitel omezen
časem a prostorem. Proto tvůrčí proces a akt musí mít jakýsi lineární začátek i lineární
konec. Pravdou v této věci však je – jak již naznačil Swedenborg – že proces i akt
stvoření není vázán časoprostorově. Takže stvoření se nekoná v času a prostoru,
nýbrž naopak, čas a prostor samotné jsou uvedeny do procesu stvoření. Jinými slovy,
čas a prostor jsou samy předmětem stvoření. Čili v jednom bodě procesu stvoření
jsou čas a prostor samy stvořeny. Ve skutečnosti, čas a prostor se nestvoří dříve,
dokud není pojat a proveden proces stvoření fyzického vesmíru. V tomto ohledu může
se do určité míry říci, že čas a prostor jsou konečným produktem stvoření, nikoliv jeho
počátečními či stavebními bloky.“
„Protože lidští tvorové, na příklad, mohou myslet primárně pouze v pojmech
časoprostorového kontinua, usuzují, že stvoření je omezeno na fyzický vesmír, ježto
tento je vždy vázán na prostoročas. Pro obyčejný způsob lidského usuzování nic není
myslitelné mimo čas a prostor. Výjimkou z tohoto pravidla jsou vysoce vyvinutí
teoretičtí fyzikové či lidští tvorové s vyšší duchovní rozumovostí. Avšak ani pro ně
není lehké prakticky pojímat to, co jsou a jak existují věci mimo či přesahující
prostoročasové kontinuum.“
„Druhé chybné chápání se týká slova ‚vesmír‘. Opět se má za to, že jest pouze jeden
vesmír, v tomto případě fyzický vesmír. Jak bylo uvedeno shora, tento závěr vyvěrá
z faktu, že jenom fyzický vesmír je rozeznatelný a vnímatelný, jakož i zkušenostně
dostupný lidským tvorům. Co většina lidských tvorů nedovede poznat, je fakt, že slovo
‚vesmír‘ neodráží pravou realitu celého stvoření. Stvoření sestává z mnohých vesmírů
nekonečně rozličné povahy a nekonečné rozmanitosti.“
„Fakticky existují tři strukturální komponenty ve stvoření. Každá z těchto součástí
sestává ze svého vlastního diskrétního multivesmíru, to jest, ze svých vlastních
mnohočetných vesmírů, jimž se může sumárně říkat multivesmír. Takže je duchovní
multivesmír stvoření se svou vlastní strukturou, dynamikou a specifickými zákony;
intermediální multivesmír se svou vlastní strukturou, dynamikou a specifickými
zákony a fyzický či přírodní multivesmír se svou vlastní strukturou, dynamikou a
specifickými zákony. Navíc každý multivesmír sám osobě je složen ze svých vlastních
dvanácti specifických dimenzí, jakými a skrze které nepřetržitě uskutečňuje své
jsoucno a bytí.“
„Pravidla prostoročasového kontinua platí pouze ve velmi omezené sféře fyzického čili
přírodního multivesmíru - pro jeho nejzevnější stupeň reality, jak je například známá
lidským tvorům. Avšak mějte na mysli, že lidské pojímání času a prostoru - jak je jim
známé a jimi zakoušené - ve skutečnosti neodráží pravou realitu času a prostoru
dotyčného vnějšího stupně fyzického multivesmíru. Pokud si vzpomínáte, je planeta
Nula, obydlená lidskými tvory, umístěná v prostoru, jenž není žádným prostorem, a
v čase, který není žádným časem. Z tohoto důvodu je specifický lidský čas a prostor
znetvořením pravého času a prostoru. Takže lidští tvorové kvůli své nemožné
přirozenosti a kosmické pozici, žijí ve zvráceném čase a prostoru, které nemají co činit
s pravou realitou času a prostoru ve skutečném fyzickém zevním multivesmíru.“
„Toť důvod, proč je tak obtížné, ba nemožné pojednávat o předmětu této kapitoly
v lidských termínech. Samotnou svou povahou jsou lidské termíny s to přenášet
jenom překrouceniny a falzifikace pravé reality, v tomto případě reality času a
prostoru, jak se pojímá pravým obyvatelstvem pravého prostoročasového kontinua
v jejich příslušném multivesmíru. Dokonce i v rámci fyzického či přírodního
multivesmíru platí zákony času a prostoru pouze v nejzevnějším stupni, který se může
nazývat přírodním vesmírem. Avšak omezit veškeré jsoucno a bytí jenom na tento
přírodní a fyzický vesmír, je tím nejsměšnějším konceptem.“
„Jestliže proces stvoření nezačíná stvořením fyzického vesmíru, pak jak, za jakým
účelem a jakým způsobem začíná a existuje nějaký stav nebo nějaká kondice,
předcházející aktu stvoření?“
„Jak vidíte, již samo slovo ‚začíná‘ předpokládá čas a prostor. Toto je
nejnevhodnějším slovem při použití popisu aktu a procesu stvoření, jelikož
předpokládá lineární bod, v němž se událo něco podivného, čehož výsledkem byl
počátek stvoření.“
„Skutečností této situace je to, že stvoření nezačíná. Lidskou řečí nelze v žádné formě
či stavu sdělit ve vhodnějších termínech, co je to, oč běží v procesu aktu stvoření.
Slovo ‚nastává‘ je vhodnější, ale i toto slovo je velmi vzdálené od toho, aby
reflektovalo pravou realitu procesu toho aktu. Můžete si matně představovat, že
stvoření nastává. Tento pojem je méně ovlivněn časoprostorovostí, než je slovo
‚začíná‘. Proces ‚nastávání‘ je stavem. Stav lze pojímat jak mimo, tak i v rámci
lineárních časových a prostorových pojmů.“
„Avšak stav je rozpoložením něčeho či někoho, co již je. Tedy stav je produktem ‚Jest‘.
Proto ‚Jest‘ je zdrojem nastávání svého stavu.“
„Velkou záhadou je zde fakt, jak ‚Jest‘ pojímá samo sebe a nastávání svého stavu. Co
je podstatou tohoto ‚Jest‘? V tomto bodě jediné, co lze říci, je to, že toto záhadné ‚Jest‘
je zdrojem všech a jakýchkoliv událostí samotné skutečnosti jsoucna a bytí. Ale proč
takové události nastávají a jaký je jejich účel - je těžko zjistit.“
„Prvním axiomatickým pravidlem ohledně ‚Jest‘ je to, že vždy je. Nemá žádný počátek
ani žádný konec a jeho podstata je samotným jsoucnem a bytím. Takže ve skutečnosti
je nesprávné říkat, že ‚Jest‘ vždy je a existuje, jelikož jsoucno a bytí jsou imanentní
jeho pravé podstatě. Jinými slovy: ‚Jest‘ není jsoucnem a bytím, nýbrž jsoucno a bytí
je v ‚Jest‘. Toto je velmi závažným a fundamentálním rozlišením. Toto rozlišení nutno
stále mít na mysli, má-li se chápat to, co je zjeveno v této kapitole.“
„Tedy ‚Jest‘ ve skutečnosti je transcendentní vůči jsoucnu a bytí. V tomto smyslu je
pojem ‚Jest‘ nevhodný, neboť lidští tvorové chápou slovo ‚jest‘ v termínech jsoucna a
bytí, a ne tak, že jsoucno a bytí se odvozuje z toho ‚jest‘. Avšak neexistuje žádný jiný
termín v lidské řeči, jenž by mohl sdělit třebas vzdáleně přesnou povahu toho, o čem
se zde mluví. Z toho důvodu se zde termín ‚Jest‘ zachová s porozuměním, že jeho
definice se fundamentálně liší od té, jakou mají pro něj lidští tvorové.“
„V tomto ohledu ‚Jest‘ nastává ne proto, že by nějaká síla mimo ‚Jest‘ působila to
stávání, nýbrž proto, že fakt nastávání je tou pravou podstatou ‚Jest‘. Jinými slovy
‚Jest‘ samo nenastává, nýbrž nastávání je v tom ‚Jest‘. Takže ‚Jest‘ dává počátek
nastávání samo ze sebe, neboť tak činit je samotnou jeho podstatou.“
„Jelikož ‚Jest‘ vždy je bez počátku či konce, může se říci, že před tím, než stvoření
bylo stvořeno, ‚Jest‘ již bylo. Nejsa samo stvořeno, kvůli faktu, že vždycky je (první
axiom), stavem a kondicí toho ‚Jest‘ je jeho absolutnost. Absolutní kondice jeho stavu
je určena faktorem, že ‚Jest‘ nezávisí na ničem a na nikom ve svém jsoucnu a bytí.
Jestliže by jsoucno a bytí bylo mimo tohoto ‚Jest‘, bylo by jsoucno a bytí tohoto ‚Jest‘
závislé na jsoucnu a bytí, místo aby jsoucno a bytí bylo závislé na ‚Jest‘. V takovém
případě by nebylo absolutní, neboť ve svém jsoucnu a bytí záviselo by na něčem jiném
- na jsoucnu a bytí. Pak by to bylo jsoucno a bytí, které by bylo absolutní, nikoliv
‚Jest‘. Nicméně jsoucno a bytí tím, že jsouce jsoucnem a bytím, již podle samé své
podstaty závisí na svém zdroji. Proto se může postulovat, že jejich zdrojem je ‚Jest‘, ve
kterém je jsoucno a bytí.“
„Ať se znovu zopakuje, ‚Jest‘ není jsoucnem a bytím, ale jsoucno a bytí jsou v tom
‚Jest‘. Toť důvod, proč se ‚Jest‘ pojímá jako Absolutní stav. Nic jiného není absolutním
prostě již proto, že všechno ostatní je v jsoucnu a bytí, ale jsoucno a bytí nejsou
v nich. Jak vidíte, základní rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením je ve faktu, že ačkoliv
jsoucno a bytí jsou ve Stvořiteli a Stvořitel není ve jsoucnu a bytí, je stvoření ve
jsoucnu a bytí a nic ze jsoucna a bytí není ve stvoření.“
„Slovo ‚stvoření‘ předpokládá, že se tvoří. Slovo ‚tvořit‘ předpokládá zdroj či původce
stvoření (‚Jest‘). Zdroj či původce stvoření nemůže tvořit z pozice jsoucna a bytí.
Odkud by se vzaly? Aby mohl tvořit, musí Stvořitel (‚Jest‘) ve Své Přirozenosti
obsahovat samotné jsoucno i bytí. Protože jsoucno a bytí je ten pravý niterný stav
Stvořitele (‚Jest‘) je stvoření stvořeno ze Stvořitele (‚Jest‘), z Jeho/Jejího stavu
Absolutního jsoucna a bytí. Důvod, proč je řečeno ‚Absolutní jsoucno a bytí‘, je v tom,
že podle definice ‚Jest‘ je absolutní. Proto vše, co je integrální komponentou jeho
přirozenosti, je také absolutní.“
„Stvoření nastává faktem, že jsoucno a bytí nastávají v nitru ‚Jest‘, které nikdy
nenastává, neboť jeho podstatou je vždy ‚Jest‘. ‚Jest‘ již ve své podstatě a podle
svého obsahu je stavem nastávání, avšak ‚Jest‘ není ve stavu nastávání. Ježto ‚Jest‘,
je stavem nastávání, ale samo nikdy nenastává, kvůli skutečnosti, že je vždy ‚Jest‘, je
tedy zdrojem veškerého nastávání.“
„Záhadou je zde ten fakt, že jsa samotnou svou povahou stavem nastávání, a nikoliv
ve stavu nastávání, ‚Jest‘ neustále generuje nastávání tím, že je stavem nastávání.
Fakt tohoto generování je procesem stavu nastávání. Takže zde máme stav nastávání i
proces nastávání. Stav nastávání je popudem pro proces nastávání. Důvodem toho je
to, že každý stav ‚Jest‘, tím, že je ‚Jest‘, je aktivním či dynamickým modem. Aktivní
modus, jsa v procesu jsoucna a bytí v tomto ‚Jest‘, vytváří energie, jež se stávají řídící
silou veškerého nastávání.“
„Takže je v povaze toho samého ‚Jest‘ nepřetržitě ze sebe generovat události, jež jsou
produktem jeho aktivního modu jsoucna stavu nastávání, aniž by bylo ve stavu
nastávání. Počáteční nastávání může nastat jenom ze stavu, jaký není modem
samotného nastávání. Jinak by to bylo nastáváním sebe sama. Nastávat sebe sama
předpokládá hybnou sílu tohoto nastávání.“
„Z tohoto důvodu jsou zřejmé dvě věci: Za prvé: Stvořitel, který je tímto Absolutním
‚Jest‘, samotnou Svou povahou či povahou toho, že je Sám/Sama tím pravým
jsoucnem a bytím a že jsou v Něm/Ní, musí tvořit. Sám Jeho/Její stav je absolutně
aktivní a dynamický. Absolutní aktivnost tohoto stavu je tvůrčí proces sám o sobě a
sám sebou. Za druhé: stvoření nastalo ze jsoucna a bytí Stvořitele, ve kterém jsoucno
a bytí přebývají, jsouce absolutní komponentou Jeho/Její Absolutní přirozenosti.“
„V tomto absolutním smyslu nemá stvoření žádný počátek a žádný konec. Pokud
Stvořitel vždy je - a ‚Jest‘ vždycky je - stvoření se vždycky tvoří. V tomto smyslu,
stvoření je vždy proces, nikoliv stav. Jsa ve svém vlastním stavu, je relativní ke svému
nepřetržitému procesu. Stvoření je emanací Absolutního stavu svého Stvořitele.
Můžete zde s jistotou říci, že neexistuje žádný jiný stav mimo stavu tvůrčího procesu
z Absolutního stavu Stvořitele. Takže stvoření je něco, co musí být, neboť nemůže a
nesmí existovat žádný jiný stav ani proces. Taková je přirozenost toho ‚Jest‘. ‚Jest‘ je
Stvořitel.“
„Přirozenost ‚Jest‘ čili Stvořitele nelze chápat a obsáhnout z nitra jeho Absolutního
stavu. Jeden by musel být tím ‚Jest‘, aby mohl obsáhnout tu Přirozenost. Nicméně,
v relativním smyslu se může ta přirozenost odvodit z přirozenosti stvoření, jež
neustále nastává ze Stvořitele. Kvůli jeho nastávání ze Stvořitele, odráží stvoření
přirozenost svého Stvořitele v relativní kondici a smyslu.“
„Ježto nejdůležitějším a nejzazším procesem stvoření je sentientní mysl, lze tedy
z relativního jsoucna a bytí té sentientní mysli učinit závěr s rozumnou jistotou, že
přirozeností toho ‚Jest‘ je Absolutní čivost, Absolutní sebeuvědomění a že má
všechny jiné atributy, nalezené v relativní sentientní mysli. Rozdíl je v tom, že ve
Stvořiteli jsou všechny tyto atributy v absolutním stavu, kdežto u všech jiných v
relativní kondici. Takže z odpovědi na otázku, proč stvoření vůbec existuje a je, je
zřejmé, že žádný jiný stav či kondice či proces kromě stvoření nemůže být ani
existovat, kvůli skutečnosti a povaze Absolutního ‚Jest‘.“
„Motivační faktory pro tvoření stvoření vyvěrají z Absolutního stavu Absolutního
‚Jest‘. Samotnou svou povahou ‚Jest‘ je motivováno tvořit prostě proto, že nic jiného
není myslitelné. Dokonce nejen že to není myslitelné, nýbrž že žádný jiný stav nemůže
být a existovat, ježto žádný jiný stav by nebyl ve shodě s přirozeností Absolutního
‚Jest‘.“
„Faktor Absolutního ‚Jest‘, v němž je obsaženo Absolutní jsoucno i Absolutní bytí,
musí být postulován jako něco, co nepotřebuje důkaz pro své jsoucno a bytí. Toť
axiomatický fakt. Avšak tím, že obsahuje v Sobě Absolutní jsoucno a Absolutní bytí
jako esenciální a substanciální komponenty samé své přirozenosti, generuje Absolutní
‚Jest‘ Svým Absolutním aktivním modem to jsoucno a bytí v nepřetržité škále. Je
nemyslitelná úvaha, že nebylo a neexistovalo žádné jsoucno a bytí před stvořením
stvoření. Jsoucno a bytí byly a existovaly v Absolutním stavu Absolutního ‚Jest‘. Toto
je to, co bylo a existovalo před tak zvaným stvořením.“
„Existuje všeobecně přijaté chybné pojetí obecného pojmu ‚před stvořením stvoření‘.
Tento termín předpokládá, že než došlo ke stvoření, nebylo žádné jsoucno a bytí. ‚Před
stvořením stvoření‘ znamená: než byl stvořen a uveden do jsoucna a bytí čas a
prostor. Nicméně před tím, než čas a prostor se staly realitou, existoval akt stvoření ve
svém stavu od věčnosti.“
„Opětovně musíme chápat, že je stav stvoření a že existuje proces stvoření. Stav
stvoření je Absolutní stavem Stvořitele (‚Jest‘). Tak, jak Absolutní ‚Jest‘ vždy je, je i
stav stvoření. Naproti tomu je proces stvoření jeho nepřetržitým nastáváním. Takže
může se říci, že než nastal proces stvoření, již byl stav stvoření, nemající začátek či
konec, neboť se vyskytuje uvnitř Absolutního stavu Absolutního ‚Jest‘.“
„Z tohoto důvodu výraz ‚před stvořením stvoření‘ by znamenal, že procesu stvoření
předchází jeho stav. Termín ‚proces‘ v tomto spoluoznačení předpokládá, že něco má
začátek i zakončení. Z toho se může odvozovat pojem času a prostoru. Termín ‚stav‘
v této zvláštní konotaci naznačuje, že jde o stálost kondice. Nelze mu přisoudit
elementy času či prostoru, ani je nelze z něho odvozovat.“
„Z tohoto stanoviska lze přijít k závěru, že sentientní entity a zvláště pak lidští tvorové
jsou vždy v procesu svého jsoucna a bytí, což je jejich vlastní osobní stav, ale nejsou
ve stavu jsoucna a bytí v tom smyslu, že žádný stav není v nich. Pouze Pán Ježíš
Kristus, kdo je tím Absolutním ‚Jest‘, jak se pojímá v této kapitole, může být stavem a
procesem jsoucna a existence pro jediný důvod, že On/Ona není ve stavu a procesu
ničeho, nýbrž že stav a proces jsou v Něm/Ní jako integrální komponenty Jeho/Její
Absolutní přirozenosti.“
„Toť důvod, proč Ho/Ji správně považují dokonce i lidští tvorové, kteří věří v Boha, za
přesahujícího všechny stavy, všechny procesy, všechny podmínky, všechny časy,
všechny prostory, veškeré jsoucno, všechno bytí a cokoliv jiné. Nemají však potuchy,
proč postulují tento fakt Bohu. Neuvědomují si, že důvodem tomu, proč On/Ona je
transcendentní vůči tomuto všemu, je v tom, že toto vše je v Něm/Ní a že On/Ona není
v tom všem. Přinejmenším v tom Bůh nebyl původně. Jakmile však proces stvoření
nastal, pak tehdy a jenom tehdy Stvořitel začíná přebývat také ve stvoření jako ve
Svém vlastním prodloužení a procesu. V tomto ohledu došlo k nové situaci
v absolutním smyslu. Stvořitel (‚Jest‘) zahrnuje ve Své Přirozenosti všechny stavy a
procesy. Pokud stvoření není v plnosti procesu, Stvořitel v tom procesu není. Je ve
Své niternosti, Sám/Sama v Sobě.“
„Záhadou této situace je fakt, že Absolutní stav je absolutní niterností. Avšak
absolutní proces je dynamickou extenzí toho stavu ve směru od niternosti
k zevnějšnosti (z nitra navenek). Protože Stvořitel (‚Jest‘) je v absolutním stavu
niternosti, nemůže za této situace být v ničem, co jde směrem k zevnějšnosti, pokud
se ta zevnějšnost nestane plným procesem té niternosti. Jakmile se proces ubírá ze
stavu niternosti směrem k stavu jeho zevnějšnosti, stává se Stvořitel (‚Jest‘) také Svou
vlastní zevnějšností. V tomto případě se novost této situace může nalézt ve faktu, že
zatím co před tím, než tento proces nastal, Stvořitel nebyl v žádném stavu anebo
procesu - neboť stav a proces byl v Jeho/Její Absolutní niternosti - po ustanovení
procesu zevnějšnosti získal Stvořitel obě kondice. Nyní tedy přebývá ve všem a ve
všech, co a koho stvořil. Takže Stvořitel je ve stavu a procesu Svého stvoření, jakožto
i stav a proces jsou ve Stvořiteli.“
„Rozdíl v těchto dvou rozpoloženích vyvolal dojem, že existoval čas a prostor před
tím, než stvoření bylo stvořeno. Skutečností však je, že absence procesu zevnějšnosti
stavu niternosti nedovolovala, aby Stvoření bylo nepřetržitým procesem, ale aby bylo
jen ve stadiu Absolutního stavu Stvořitele. Jakýkoliv pocit nedostatku něčeho vnímá
relativní sentientní mysl a zvláště lidští tvorové, že je to nejsoucí a neexistující. Je to
proto, že jsou částí procesu a že jenom skrze ten proces mohou se stát částí
původního stavu. Takže pohlížejí na tvůrčí akt z pozice zevnějšnosti a ne z pozice
niternosti, neboť jsou v procesu tvoření a ne v jeho Absolutním stavu.“
„Z té pozice se Stvoření vnímá, jako by mělo svůj začátek. Jenom v tomto smyslu
může se říci, že na počátku nebyl žádný stav zevnějšnosti. Na místo toho, že to, co
bylo od věčnosti, je stav Absolutní niterností. Pro někoho nebo něco, co je částí
zevnějšnosti (stvoření je zevnějšnost niternosti) a dívá se na stvoření z té pozice, vidí
se počátek všech věcí tehdy, kdy tato zevnějšnost dojde svého plodného dozrání.
Avšak při pohledu z pozice stavu niternosti je jasné, že stvoření vždy bylo, jelikož bylo
integrální součástí té niternosti. Je to pouze proces stvoření, jak se ubírá směrem ke
své vlastní zevnějšnosti, který se pojímá jako něco, co zde nebylo vždycky.“
„Největší záhadou v tomto ohledu je, jak a proč nastal přesun ze stavu niternosti
k procesu jeho zevnějšnosti. Tento přesun neznamená, že stav niternosti byl opuštěn.
Nemožno jej nikdy opustit. Jakýkoliv pokus, i ten nejnepatrnější, upustit od niternosti,
měl by za následek věčnou smrt všech ve stvoření. Stvoření se může udržovat jenom
z Absolutního stavu niternosti, neboť bylo to tam, kde vzniklo. Nemůže být udržováno
pomocí procesu zevnějšnosti, jelikož proces zevnějšnosti se odvozuje ze stavu své
niternosti. Proces vždy závisí na svém stavu. Podle definice stav je niterností.“
„Co se zde událo, bylo to, že stav niternosti započal proces stávání se zevnějšnosti ze
stavu své niternosti. Takže otázkou je, jak toto započetí nastalo a co motivovalo ten
stav, aby se pustil do takového činu.“
„Stav Absolutní niternosti je Absolutní ‚JEST‘, které samo je ‚Absolutní sebe‘ čili
Absolutní ‚JÁ JSEM‘. Přirozenost tohoto ‚Absolutního sebe‘ čili ‚JÁ JSEM‘ je Absolutní
pozitivností. Absolutní pozitivnost je ve stavu Absolutní čistoty a Nesobeckosti. Slova
‚sebe‘ a ‚nesobeckost‘ nejsou protichůdná. ‚Sebe‘ může být buď sobecké, bez
jakéhokoliv zřetele na cokoliv jiného mimo samo sebe, anebo může být nesobecké,
hloubající nad možností rozšířit toto ‚sebe‘ do jiných ‚sebe‘. Protože toto ‚Absolutní
sebe‘ je svou povahou absolutně pozitivní, nikdy nemůže být ve stavu sobeckosti.
Proto je absolutně nesobecké. Povahou této nesobeckosti je proces pojímání jiných
možností než vlastního Absolutního jsoucna a bytí, obsaženého v Jeho Absolutní
přirozenosti. Řečeno filosoficky, pojímání a potřeba jiných možností jsoucna a bytí
mimo vlastních je imanentní Jeho Absolutní přirozenosti. Cokoliv je imanentní té
Přirozenosti - již díky své vlastní povaze - musí být definitivně zpřítomněno a
uskutečněno. Nicméně v tom bodě neexistuje vůbec nic kromě Stavu Absolutní
niternosti toho ‚Absolutního sebe‘ čili ‚JÁ JSEM‘. Protože jediná realita jsoucna a bytí
přebývá v tom Absolutním ‚JÁ JSEM‘, pak aby se mohly tvořit jiné možnosti mimo
vlastních, musí použít svého vlastního zdroje i materiálů ze svého vlastního ‚sebe‘ čili
‚JÁ JSEM‘ jako počátečního bodu v procesu stvoření. Pamatujte si, že neexistoval
tehdy žádný jiný zdroj ani materiál.“
„Jakmile je taková idea pojata, pozornost Absolutního sebe či ‚JÁ JSEM‘ se přesunuje
od stavu vyjádření té ideje k procesu stávání se té ideje. Idea nepřetržitě nastává
uvnitř Stavu Absolutního sebe čili ‚JÁ JSEM‘, protože nastávání je vždycky v Jeho
Absolutní niternosti. Aby se mohl změnit stav nastávání té ideje v proces stávání se té
ideje, posune se pozornost Absolutního ‚JÁ JSEM‘ pryč od středu niternosti k jeho
Absolutnímu obvodu. Proces tohoto posunu produkuje obrovské množství energií
velmi speciální povahy. Tyto energie jsou vyzařováním Absolutní intenzivní touhy
Absolutního ‚JÁ JSEM‘ (‚JEST‘) sdílet svou Absolutní pozitivnost a Dobrotu
(pozitivnost se vždy rovná dobrotě) mimo Sebe čili navenek od svého ‚JÁ JSEM‘.
Slovo ‚sdílet‘ zahrnuje v sobě, že je tu něco jiného než to, co chce ‚sdílet‘. Sdílení je
možné jenom ve směru ‚od‘ k ‚do‘. Ale v tomto bodě, pokud si pamatujete,
neexistovalo žádné ‚do‘. Pouze Absolutní ‚Od‘ existuje absolutně.“
„Aby se sdělovalo od něčeho k něčemu, musí se nejdříve stvořit to něco, k němuž
chcete doručit vše, co máte či si přejete sdílet. První krok při tvoření toho ‚do‘ je posun
pozornosti od vnitřku či niternosti Absolutního stavu směrem k jeho Absolutnímu
obvodu. Použitím speciální energie, získané z intenzivní absolutní touhy sdílet Sebe
sama mimo Sebe sama, je stvořeno to ‚venkovní‘ ‚vnitřního‘ neboli zevnějšnost
niternosti. Takže - v tomto spoluoznačení - zevnějšnost čili to vnější sestává
z elementů čisté speciální energie, vyzařované ze Stavu intenzivní touhy Absolutní
niternosti, aby to venkovní čili zevnější bylo a existovalo. Ta energie je řízena od
svého niterného zdroje k svému obvodu pomocí prostého přesunu směru jeho
pozornosti, která se přiřadí k té Absolutní intenzivní touze po svěřování se a sdílení.
V ten samý okamžik, kdy tento přesun nastane, postupuje energie ke své manifestaci
od stavu niternosti k procesu zvnějšnění. V tomto ohledu je proces zvnějšnění
procesem stvoření.“
„Takže stvoření je stvořeno ze Stavu Absolutní niternosti Absolutního ‚JÁ JSEM‘
prostřednictvím Absolutní duchovní energie, vyzařované z Absolutní intenzivní touhy
po sdílení a svěřování všeho, co má a co obsahuje. Z tohoto důvodu se stvoření může
pojímat jako zevnějšnost Absolutní niternosti Absolutního ‚JÁ JSEM‘, jež je
Absolutním duchem, jímž je Pán Ježíš Kristus.“
„V tomto procesu stvoření možno vidět ospravedlnění multiverzálního principu
stvoření: Vše postupuje z nitra - ze stavu Absolutní niternosti směrem navenek - k
procesu zvnějšňování. Ale svědčí také o tom, že zevnějšnost nikdy nemůže existovat
sama sebou a ze sebe, neboť je přece procesem stavu niternosti. Zevnějšnost nemá
svůj vlastní stav nezávislý od stavu své niternosti. Avšak nosí v sobě všechny atributy
svého zdroje.“
„Je tedy logické předpokládat, že ta zevnějšnost, což je v tomto případě stvoření, je
nositelem všech atributů svého Zdroje, neboť stvoření bylo stvořeno z materiálu
svého Absolutního zdroje. Jediným rozdílem je to, že zatím co ty atributy v samém
Zdroji jsou v absolutní kondici, ve stvoření, které bylo stvořeno a tedy nemá zkušenost
své vlastní absolutnosti, jsou v kondici relativní.“
„Jakmile je proces zvnějšnění ustanoven, jsa nositelem přirozenosti svého
Absolutního zdroje v relativním stavu postupuje podle samé své povahy ve směru
vlastní nepřetržité expanze a vlastního šíření se. Toto je nutnou podmínkou tohoto
procesu zvnějšnění, jelikož touto nekonečnou expanzí a rozšiřováním může
poskytnout kompenzaci své relativní kondice s ohledem na svůj Absolutní zdroj. A
nejen to, ale tím, že odráží povahu svého Absolutního zdroje, sám má vlastní silnou
touhu činit přesně to, co činí Stvořitel - tvořit za účelem sdílení a svěřování svého
vlastního relativního jsoucna a bytí v obou směrech: jak vůči svému Absolutnímu
zdroji, tak i ke svému vlastnímu procesu zvnějšnění, to jest, mimo svou vlastní
zevnějšnost.“
„Je tedy proces stvoření dvojnásobným procesem. Stvořitel tvoří ze Sebe procesem,
krátce popsaným shora; a prostředky a skrze prostředky již stvořené zevnějšnosti.
Konec konců, ta originální zevnějšnost je Jeho/Její vlastní materiál, neustále vyzařující
z Jeho/Jejího Absolutního stavu - Jeho/Její Absolutní niternosti.“
„Kvůli tomuto uspořádání, ubírá se proces stvoření za sebou následujícími kroky a
vždycky ve směru z toho nejniternějšího k tomu nejzevnějšímu čili z největší niternosti
k největšímu zvnějšnění. Každý krok v procesu tvoření odráží povahu svého
předešlého kroku, maje svůj vlastní stav niternosti, z níž tvoří svou vlastní zevnějšnost
procesem a skrze proces vlastní duševnosti, která je kondicí jeho ‚mezi-tím‘ - čili
vnitřním stavem.“
„V Absolutním stavu vnitřního je Absolutní intenzivní touha po sdílení a svěřování
toho, co tvoří Absolutní duševnost Stvořitele čili Jeho/Její Absolutní vnitřní kondice. Jí
a skrze ni se udržuje Absolutní zevnějšnost. Z kombinovaných emanujících energií,
produkovaných složitými interakcemi těchto tří Absolutních stavů (nejniternějšího,
vnitřního a zevního), je stvořeno všechno ostatní. Toto ‚vše ostatní‘ jeví se vždy jako
jsoucí vně Stvořitele. Avšak tím, že odráží přirozenost svého Stvořitele, je strukturálně
i taktéž uspořádáno tak, že má svůj vlastní stav nejniternější, vnitřní i zevnější.“
„Důvod, proč Stvoření se jeví vně Stvořitele, je v přesunu Absolutní pozornosti od
jádra svého Absolutního ‚JÁ JSEM‘ ve směru pryč od toho jádra. Důvod, proč tento
přesun je nutný, je v tom, že žádné sdílení a svěřování není možné v tomto jádře a
s ním samotným. Věnujete-li pozornost jenom vlastnímu jádru, jádru vlastní niternosti,
pak nic jiného kromě vás neexistuje. V takovém případě vše ostatní je vyloučeno
z vědomí vašeho jsoucna a bytí. Za takových okolností nemůže započít žádné
stvoření.“
„Aby se stvoření mohlo zahájit, musí nastat přesun této pozornosti od samotného
jádra ve směru pryč od toho jádra. Ve skutečnosti to, co se má stát, je rozdělení té
pozornosti. Je zcela nemožné úplně odvrátit pozornost od vlastního jádra. Jinak by
došlo k trvalé ztrátě sebeuvědomění. Ztráta sebeuvědomění značí konec všeho, včetně
Absolutního ‚JÁ JSEM‘. Ale je možné a nutné rozdělit tu pozornost takovým
způsobem, aby se její část odvedla pryč od toho jádra. V okamžiku, kdy se tato
pozornost rozdělí, již tímto samotným aktem produkuje se množství duchovních a
duševních energií, využitých při tvoření stvoření. Odváděním části Své Absolutní
pozornosti od Svého Jádra vytváří Absolutní ‚JÁ JSEM‘ proces zvnějšnění.“
„Je třeba si v tomto ohledu zapamatovat dvě věci:“
„1. Toto všechno se děje v Absolutním smyslu. Proto energie,
produkované tímto rozdělením pozornosti, jsou povahy absolutní.
Rozdělení Absolutní pozornosti nezmenšuje její absolutnost. Takže tím,
že se odebere část pozornosti ze svého Absolutního jádra, proces
Sebeuvědomění se nezmenší. Vždyť ta část je Absolutní. Proto dokonce
i v rozděleném stavu pozornosti toto Sebeuvědomění zůstává
absolutním. Totéž platí i o části pozornosti, jež směřuje pryč od jádra
toho ‚JÁ JSEM‘.“
„2. Přirozeností Stvořitele je Absolutní tvořivost. Z toho důvodu tím,
že se nějaké nebo jakékoliv ideji věnuje pozornost, již samotným faktem
této pozornosti, samotnou pozorností stává se ta idea sebeoprávněnou
skutečností.“
„Takže odváděním části Své pozornosti pryč od Jádra Své Absolutní niternosti - ‚JÁ
JSEM‘, stává se zevnějšnost svým vlastním jsoucnem a bytím. Nezapomeňte, že akt
věnování pozornosti produkuje ohromné množství kumulativních energií, které jsou
ideou tvoření okamžitě použity při utváření reality té ideje.“
„Zde máte kombinaci dvou procesů: Věnování pozornosti či přesun části této
pozornosti od jádra v různých směrech a zároveň - díky skutečnosti toho přesunu -
produkování těchto energií, jež okamžitě přistupují ke ztělesňování ideje přesunu a
tvoření v samotném stvoření.“
„Zhruba se může akt stvoření pojímat následujícím způsobem:“
„Za prvé je zde idea stvoření. Nastávání toho nápadu produkuje ohromné množství
energií životní síly. Pak je zde idea přesunu části pozornosti vůči této ideji za účelem
jejího uskutečnění. Nyní se část pozornosti posune od jádra k této ideji. Tento přesun
pak produkuje vždy ještě větší stupeň intenzivních a extenzivních energií životní síly,
které vyzařují z toho přesunu. Potom je tam proces aktualizace té ideje, kterému se
věnuje pečlivá pozornost. Proces aktualizace je vykonán jednoduchým aktem obrácení
pozornosti k tomu procesu. Tento proces pak produkuje ještě větší stupeň energií
životní síly. Akt skutečné aktualizace je kumulativní kombinací všech výše uvedených
energií, které se aktem usměrňování části pozornosti od Jádra niternosti promítají
navenek té niternosti a dávají tak vznik objevení se zevnějšnosti, kterou je stvoření.“
„Tato zevnějšnost je výsledkem všech kumulativních energií životní síly, jež se stala
novým procesem. Svým vlastním procesem produkuje své vlastní specifické energie,
které jsou zkombinovány s ostatními kumulativními energiemi jejího vlastního zdroje.
Toto má ovšem aditivní a umocňující efekt. Z nich se rozvětví další řada stvoření. Tato
další řada sleduje přesně stejný vzor. Toto pokračuje tak dlouho, až kumulativnost
všech zkombinovaných energií je takové intenzity a rozsahu, že dojde k formaci zevně
pevné hmoty. Takto je hmota konečnou, nejkrajnější zevní zevnějšností té Absolutní
niternosti, která se využívá pro stvoření fyzického či přírodního multivesmíru.“
„V procesu rozvětvení se jde několika směry synchronně a simultánně. Z energií,
vyzařovaných z nastávání samotné ideje v Absolutní niternosti, je stvořena duchovní
dimenze každého multivesmíru a jeho vesmírů, galaxií, slunečních soustav, planet a
jejich příslušných sentientních obyvatel. Z energií věnování pozornosti této ideji je
stvořena intermediální dimenze každého dotyčného multivesmíru a jeho vesmírů,
galaxií, solárních systémů, planet a jejich příslušných sentientních entit. A
z kombinace všech těchto kumulativních energií je stvořena fyzická či přírodní
dimenze každého dotyčného multivesmíru a jeho vesmírů, galaxií, slunečních
systémů, planet i s jejich příslušnými sentientními entitami. Toto je tedy normální
proces stvoření. Akt stvoření postupuje tímto způsobem neustále a nepřetržitě bez
jakéhokoliv přerušení.“
„Pokud si pamatujete, byl účel stvoření v tom, aby se přinášelo a svěřovalo vše, co
Stvořitel má. Proto konečným produktem stvoření bylo stvoření sentientních entit,
které by měly podobnou přirozenost, jakou má Stvořitel, s tím rozdílem, že Stvořitel
není stvořen, neboť On/Ona ‚JEST‘ Ten/Ta, kdož vždy je. Prostředí stvoření bylo
stvořeno, aby se do něj umístily tyto sentientní entity.“
„Hlavním důvodem pro stvoření tohoto prostředí v jeho nekonečné rozmanitosti bylo
to, aby se všechny sentientní entity mohly objevit jako jsoucí navenek a nezávisle od
svého Absolutního zdroje. Důvod pro toto jevení se byl ve faktu, že akt svěřování a
přinášení se může vnímat jako takový pouze z pozice nezávislosti a pocitu, že se
nacházíte vně svého Stvořitele.“
„Zde jde o shora připomenutý směr z ‚od‘ k ‚do‘ a z ‚do‘ ke svému původnímu ‚Od‘.
Realita směru z ‚od‘ k ‚do‘ a více versa se nemůže ustanovit, aniž je tu pocit, že něco
přichází odněkud zvenčí vlastního sebevnímání. Jinak by sdílení a svěřovaní se bylo
pouze od niternosti k niternosti, to jest od mého vlastního ‚já‘ k mému vlastnímu ‚já‘.
V takovém procesu nedochází k žádnému skutečnému sdílení a svěřování se, neboť já
již mám, co míním sdílet a svěřovat. Co tedy sdílím a svěřuji? Nic nového či jiného.“
„Avšak jiný důvod toho, proč se všechny sentientní entity musí objevit odděleně od
Stvořitele, je v tom, že žádný smysluplný, naplňující a uspokojivý vztah k procesu
sdílení a svěřování se nemůže ustanovit, není-li založen na nepřetržitém vědomí
vlastní vůle ochotně přijmout to sdílení a svěřování a poskytnout zpětnou vazbu
tohoto přijetí vlastnímu zdroji, a tak opětovat zážitek toho sdílení a svěřování svému
zdroji. Pamatujte si, že Přirozeností Stvořitele je Absolutní svoboda a Nezávislost. Tím,
že Stvořitel je jeden a absolutní, neexistuje nikdo a nic, na kom či na čem by závisel
nebo s kým či s čím by byl nějak svázán.“
„Jak bylo uvedeno mnohokrát dříve a jak se nutně nadbytečně opakuje: Kvůli této
přirozenosti nemůže Stvořitel tvořit nebo utvářet vztah z žádné jiné pozice než z pozice
Své Přirozenosti, to jest, z pozice její Absolutní svobody a Absolutní nezávislosti.
Takže aby mohl ustanovit příznivé podmínky pro toto přinášení, sdílení a vzájemné
opětování, Stvořitel nejen stvořil tyto sentientní entity s vědomím svobody a
nezávislosti, ale vštípil do nich také ideu, že mají právo a výsadu odmítnout Jej/Ji jako
zdroj svého jsoucna a bytí a že mohou podle přání odvrhnout přijetí všeho, co se jim
nabízí v zájmu svěřování a vzájemného oplácení, neboli odmítnout jakýkoliv akt
sdílení.“
„Neustálé vědomí přítomnosti této ideje je životně nutným předpokladem pro
svobodný a nezávislý výběr provádějící život všech sentientních entit. Bez této výsady
by byly v otroctví nutnosti žití a přijímání. Akt vzájemnosti, který je základem
opravdové lásky a účelem stvoření, by nikdy nemohl dojít svého plodného dozrání,
kdyby nebylo této osudově závažné ideje.“
„Nuže, s ohledem na tuto ideu mají všechny sentientní entity dvě alternativy, ze
kterých smějí, mohou a musí učinit výběr: 1. Odmítnout přijmout tu ideu a tím tedy
zavrhnout jakoukoliv tendenci sebeztotožnění se s jejím obsahem. 2. Přijmout tu ideu
jako jediný zdroj jejich životů a plně se ztotožnit s jejím obsahem. Každá ze zvolených
alternativ nese se sebou své následky. Proč musí přinést své následky? Pamatujte si,
že všechny sentientní entity jsou odrazy Přirozenosti jejich Stvořitele v relativním
smyslu. Stvořitel skutečností Své přirozenosti neustále tvoří. Neexistuje žádný jiný
stav ve jsoucnu a bytí než Stvoření Stvořitele a Stvořitel, který/která přesahuje Své
stvoření. A tedy, jakékoli vytvořené a po té přijaté či odvrhnuté ideje se okamžitě
aktualizují do své vlastní reality, nesouce důsledky, následky a výsledky svého
nastávání či přijetí. Jelikož všechny sentientní entity jsou podobné povahy, vše, co
rozhodnou, se dle představ jejich rozhodnutí stává svou vlastní realitou, nesoucí
důsledky, následky a výsledky toho rozhodnutí - ať je to odmítnutí či přijetí.“
„V tomto případě odmítnutí přijmout zmíněnou ideu přivádí ke dvěma důležitým
následkům: 1. K přijetí Stvořitele jako zdroje vlastního jsoucna a bytí. Toto má za
následek nepřetržité přijímání všeho, co se sdílí a svěřuje se sentientní entitou, a
plnou vzájemnost v procesu toho přijímání. V takovémto případě se ustanovuje pravý
a skutečný život pozitivního stavu. 2. Odvrhnutá idea je oddělena od sentientní entity
skrze ideu separace a je odvržena.“
„Proces odmítnutí té ideje nyní generuje své vlastní energie životní síly. Kumulativní
součet všech těch energií, vytvořených nekonečným počtem sentientních entit, je tak
obrovské velikosti, že produkuje realitu, která se zcela liší od toho, z čeho se zrodila.
Tato nová podivná realita - tím, že je stále odvrhována z oblasti pravé reality - vymístí
se sama z ostatního stvoření a objeví se jako své vlastní jsoucno a bytí úplně vně
stvoření. Tak zóna vymístění došla svého vlastního plodného dozrání.“
„Jak vidíte, zóna vymístění se z energií, produkovaných v procesu odmítnutí uplatnit
ideu pochybování, stává svou vlastní skutečností, do níž ta idea může spadnout a
neustále tak udržovat na živu její podivné jsoucno a bytí a nepřetržitě napadat
sentientní mysl. Následkem čehož se musí znovu každodenně odvrhovat.“
„Tím, že tato idea nese obraz a podobu svých originátorů, jenže v kondici vzhůru
nohama, je struktura zóny vymístění přesně opačná k pravému stvoření. Důvod, proč
je vzhůru nohama, je v tom, že jde o ideu odmítnutí pravé struktury reality. A protože
není žádná jiná realita ve jsoucnu a bytí než pravá skutečnost Stvořitele, její odmítnutí
ustanovuje její přesný opak na základě porovnání. Při srovnání procesu stvoření
s obsahem odmítnutí toho procesu dochází k tomu, že není jiné alternativy než
ustanovit pravý opak toho procesu. Jakékoliv projevení souhlasu s tím procesem by
znamenalo přijetí Stvořitele, nikoliv odmítnutí. Takové přijetí by bylo v rozporu
s povahou této ideje odmítání či popření.“
„Takže povaha zóny vymístění se může ustanovit podle přirozenosti pravého stvoření
tím, že se bude postupovat přesně opačným směrem. Dobrým příkladem této pozice
vzhůru nohama by byl fundamentální princip, sledovaný pravým stvořením: Z toho
nejniternějšího čili z niternosti k tomu nejzevnějšímu čili zevnějšnosti. V zóně
vymístění by se vše odvozovalo opačným směrem. Počátečním bodem by bylo vždy
nejzevnější čili vnějšnost, z té pozice by se pak budovalo to nejniternější čili niternost.
Toto pravidlo platí pro všechno ostatní v zóně vymístění. Neexistuje žádná výjimka ani
výhrada k tomuto pravidlu.“
„Takže, jak vidíte, je zóna vymístění umístěna vně zevnějšnosti stvoření. Důvod je
v tom, že odmítnutí té ideje vychází od sentientních entit, jež se objevují vně Stvořitele
ze shora popsaných důležitých důvodů. Pamatujte si: stvoření je vnějšností Stvořitele,
kdož je Absolutní niterností. Odmítnutím zmíněné ideje dochází k objevení se vnějšku
zevnějšnosti. Ten je úplně separován a izolován od vlastního zdroje tím, že ho
neustále odmítá.“
„Jak vidíte, je to jedna věc být zvenčí za účelem přijímání a vzájemnosti, jak je to
v případě sentientních entit v pravém stvoření. Tímto přijetím a vzájemným oplácením
se to zevní stává zevnějšností Stvořitele, která se pak stává integrální části
Stvořitelovy Absolutní přirozenosti. V tomto případě neexistuje žádná separace ani
izolace. Avšak je něco jiného být vně zevnějšnosti z důvodů jejího odmítání a protože
se nechce mít s ní nic společného. V tomto případě se ustanoví plná separace a
izolace. Ta nevyvěrá ze Stvořitele, nýbrž z přijetí ideje odmítnout Stvořitele jako
jediného zdroje jejich jsoucna a bytí.“
„Kvůli protichůdné povaze této izolace a separace vůči ostatnímu stvoření, které je
zahrnuto do Zdroje a sjednoceno s ním, existuje potenciál pro započetí a aktivaci
negativního stavu. Dřímavost negativního stavu spočívá ve faktu, že vždy existuje
teoretická možnost, že někde v průběhu a kroku stvoření někdo nevyhnutelně přijme
tu ideu a že se plně ztotožní s jejím obsahem. V tomto okamžiku, kdy tak někdo učiní,
negativní stav se probere ze své dřímoty a stane se plnou realitou. Jakýkoliv jedinec,
který přijme tu ideu, automaticky vypadne i s tou ideou do zóny vymístění, kde si
vytvoří životní styl v souladu se strukturou a povahou zóny vymístění - pozicí
protichůdnosti či vzhůru nohama vůči pravému stvoření a jeho ryzí realitě.“
„Toto je kratičké vylíčení geneze stvoření a zóny vymístění. Více se o této otázce
můžete dočíst v knihách Základy lidské duchovnosti, Čtvero pojetí duchovní struktury
stvoření, Realita, mýty a iluze a Kdo jsi a proč jsi zde?.“
„Na závěr této kapitoly shrňme některá zvláštní tajemství stvoření a zóny vymístění
v následujících bodech:“
„1. Hlavní tajemství stvoření se může nalézti ve faktu, že stvoření je stavem Stvořitele.
Idea samotného stvoření je strukturální komponentou Stvořitelovy Přirozenosti. Proto
v tomto pojímání je Stvořitelovo Absolutní jsoucno a Absolutní bytí imanentní všemu
stvoření a Akt stvoření je imanentní Přirozenosti Stvořitele. Není možná jiná cesta než
cesta aktu tvoření. Nejen že není možná, ba dokonce není ani myslitelná. Cokoliv
jiného bylo by v rozporu s Přirozeností Stvořitele. V jednodušších termínech se může
říci, že stvoření je, protože Stvořitel absolutně JEST. Tím, že Stvořitel absolutně byl, je
a bude, i stvoření vždy bylo, je a bude. Stvoření není možné bez svého Stvořitele, ale -
řečeno teoreticky - Stvořitel je možný bez stvoření, neboť Své stvoření přesahuje.
Vzhledem k tomu, že stvoření je stvořeno, není absolutní, nýbrž relativní. Avšak
Stvořitel je absolutní. Proto se ve Svém Absolutním rozpoložení může být bez
stvoření. Nicméně kvůli samotné Své Přirozenosti, si Stvořitel nepřeje být bez
stvoření. Stavem Stvořitelovy Absolutní duševnosti je intenzivní absolutní touha po
Jeho/Jejím stvoření. Tato intenzivní Absolutní touha vyvěrá ze Stvořitelovy Absolutní
lásky a Absolutní moudrosti jako nejzazšího stavu a procesu Jeho/Její Esence a
Substance. V tomto prakticky nazíraném smyslu Stvořitel nemůže být bez Svého
stvoření.“
„Jak víte, láska touží po milování a moudrost touží znát předmět své lásky. Láska vždy
potřebuje předmět pro vyjádření milostných citů. Moudrost z touhy té lásky vytváří pro
ni předmět tohoto milování. A jelikož láska může kvést jenom na základě opětování
jejími subjekty, je motivována tvořit na věčnost. Takže láska skrze svou moudrost tvoří
stvoření za tímto účelem na věky.“
„Protože láska ve stavu Stvořitelovy Přirozenosti je absolutní, musí konat nejméně dvě
věci: 1. Musí na věky neustále tvořit nové subjekty své nevyčerpatelné náklonnosti a 2.
musí na věky udržovat všechny již stvořené subjekty své náklonnosti. Podstata této
lásky a její moudrosti, jakožto i podstata moudrosti a její lásky požadují, aby se tvořily
subjekty, které mají možnost svobodné volby přijmout a oplácet, nebo odmítat a
odpírat tuto lásku.“
„Aby se mohl zobrazit život druhé alternativy (odmítnutí a odepření), bylo povoleno
jsoucno a bytí zóny vymístění, kde tato podivná kondice může mít příležitost pro svůj
vývoj.“
„Takže záhada jsoucna a bytí zóny vymístění se může najít v tom faktu, že Absolutní
láska a její Absolutní moudrost, jakožto i Absolutní moudrost a její Absolutní láska
jsou již podle samé své podstaty neschopny násilně vnucovat někomu jejich
náklonnost ani životní styl. V tomto ohledu zóna vymístění je a existuje jenom díky
této lásce a moudrosti. Mnohým lidským čtenářům se bude toto tvrzení zdát
paradoxním. Budou se ptát: ‚Jak může Absolutní láska a Absolutní moudrost tolerovat
něco tak ohavného, jako je zóna vymístění se všemi jejími protichůdnostmi s ohledem
na pravé stvoření?‘ Někteří z nich jdou dokonce tak daleko, že popírají existenci
jakéhokoliv Stvořitele, majíce za to, že kdyby Stvořitel měl existovat, pak by nikdy
nestrpěl jsoucno a bytí negativního stavu se všemi jeho ukrutnostmi a ohavnostmi.“
„Co však tito lidští tvorové nedovedou rozeznat, je zaprvé především to, že zóna
vymístění nebyla stvořena Stvořitelem, ale ideami relativních sentientích entit.
Z tohoto důvodu, až se jednou ta idea trvale eliminuje, přestane zóna vymístění
existovat. Za druhé, žádná láska není možná v důsledku vnucování a nátlaku. Tento
fakt je znám dokonce i nejomezenějším lidským tvorům. Fakticky, jak víte, láska
z donucení a vynucená je otroctvím. Tento stav zotročení je životním rozpoložením
negativního stavu. Nic podobného neexistuje v Absolutním tvůrci, který je Absolutně
pozitivní, Svobodný a Nezávislý. Proto ani není vůbec schopen aktů donucení a
nátlaku. Takové sklony by Mu/Jí nemohly přijít ani na Jeho/Její Absolutní mysl.“
„Takže paradox jsoucna a bytí zóny vymístění je pouze ve faktu, že Absolutní láska a
Absolutní moudrost respektují všechny důsledky výběrů, přístupných sentientním
entitám. Odstraníte-li v nich ideu a schopnost volit cokoliv se jim zachce, pak jim
odeberete život Stvořitele, který je přítomen v té ideji a schopnosti volit, kterýmiž žijí a
jsou na živu, neboť na této schopnosti přece závisí život každé sentientní entity.
Podívejme se skutečnosti do tváře: žádný jiný typ sentientního života neexistoval,
neexistuje ani nikdy nebude existovat.“
„Nicméně vzhledem k faktu, že zóna vymístění je udržována ideami, které nastávají
v relativní sentientní mysli a které se pak vypuzují, je zóna vymístění pouze relativním
stavem vůči relativnímu. Proto jsou její jsoucno a bytí dočasnými, omezenými pouze
na trvání v jednom časovém cyklu stvoření. Jak víte, trvání jednoho časového cyklu v
relativistických termínech zóny vymístění a planety Nula je omezeno maximálně na
několik trilionů let. Nemůže proto zóna vymístění trvat déle než tuto dobu. Avšak dle
vašich měřítek zdá se tato doba jako celá věčnost. Nemáte-li ve vaší pozici žádný jiný
náhled než přes lineární časové míry a žádnou jinou zkušenost než zkušenost
existence negativního stavu - zóny vymístění, pak se vám zóna vymístění se svým
negativním životem jeví, jako by byla, je a bude na věky. Ve vašich podmínkách si
nepamatujete nic z minulosti před inkarnací na planetě Nula a taky nemáte žádný
realistický výhled na budoucnost, kdy negativní stav neexistuje a nebude existovat.
Nemáte vůbec žádnou možnost zkušenostního porovnání s čímkoliv jiným.“
„Ať je nyní známo, že tento pohled je velice falešný. Je to perspektiva samé zóny
vymístění a všeho jejího obyvatelstva. Zvěstuje se všem v zóně vymístění, že její život
bude pokračovat pouze do konce tohoto časového cyklu a do konce duchovního
stavu, s nímž souvztaží.“
„2. Jiná záhada stvoření se může pojímat v tom smyslu, že stvoření je formou
vyjadřování a vnímání Stvořitelovy Přirozenosti. Je-li počáteční stav Stvořitele - Pána
Ježíše Krista - Absolutní niternost, pak všechna vyjádření té Niternosti nabývají formu
v jejich zevnějšnosti. Zevnějšnost se vnímá těmi expresemi a oplácí jim své vlastní
vjemy formou svých vlastních dojmů, jak vnímá, přijímá a začleňuje tato vyjádření.
Tedy lze vidět, že veškeré stvoření je vyjádřením niterného stavu Stvořitele ve formě
zevnějšnosti, do které jsou vtisknuta tato vyjádření. Takto naplňováno, udržuje
stvoření své jsoucno a bytí. V tomto ohledu jsoucno a bytí stvoření závisí na vyjádření
Stavu Absolutní niternosti Stvořitele. Jestli by nebylo nic, čím by se stvoření mohlo
naplňovat, nemohlo by přežít ani jedno mrknutí vašeho oka. Proces vnímání je
procesem přijímání života, kterým je stvoření naživu. Skrze svoje vnímání expresí
svého Absolutního Stvořitele může stvoření být ve vlastním procesu jsoucna a bytí.“
„Na druhé straně, zóna vymístění se udržuje vnímáním vyjadřování všech těch
sentientních entit, které vyjadřují svůj odmítavý postoj vůči přijetí takovéto ideje a
ztotožnění se s ní. Toto vyjádření vypadne ven a dopadne na zónu vymístění, čímž jí
poskytuje její prapodivný život.“
„3. Jedna z mnohých záhad stvoření má co dělat se vztahem mezi Stvořitelem a
Jeho/Jejím stvořením. Jak si vzpomínáte, byl zpočátku Stvořitel ve stavu Absolutní
niternosti. Akt tvoření postupoval z Niternosti a stal se zevnějšností té Niternosti.
Takže Stvořitel v té době zakoušel Své stvoření z nitra navenek, nikoliv zvenčí do nitra,
vyjma zpětné vazby dojmů z vyjadřování, která do něho byla vtisknuta.“
„Prožívání ve směru zvenčí dovnitř, to jest opačným směrem, je charakteristické pro
strukturu zóny vymístění a její obyvatelstvo. Stvořitel postrádal tuto zkušenost
z prostého důvodu, že zóna vymístění je umístěna navenek od zevnějšnosti stvoření
v podmínkách izolace a separace. Z této zvláštní pozice nebyla možná žádná zpětná
vazba, protože nic v zóně vymístění nepocházelo od Stvořitele. Neexistovalo mezi nimi
žádné pojítko. Tato situace byla považována za nevýhodnou pro veškeré jsoucno a
bytí. Aby se tato situace napravila, vtělil se Stvořitel ve formě Ježíše Krista do zóny
vymístění přes planetu Nula; zkušenostně zažil její převrácenou povahu a pak
inkorporoval tu zkušenost do Své Absolutní přirozenosti, stav právem plností Pána
Ježíše Krista, který již nepostrádá žádnou bezprostřední zkušenost, ať se týká
čehokoliv. Mezi mnohými jinými věcmi se tímto aktem docílily dva hlavní faktory:“
„a. Zóna vymístění se dostala pod plnou vládu Pána Ježíše Krista,
Jenž/Jež se stal chybějícím pojítkem vůči ostatnímu stvoření. Toto
bylo nutným výkonem, aby se vytvořily příznivé podmínky pro návrat
všech, co spadli do zóny vymístění, nebo co tam byli počátečně
zfabrikováni - do pravého stvoření a aby zóna vymístění byla nakonec
eliminována.“
„b. Získání nejzevnějšího zevnějšnosti stvoření dovoluje obnovu
proudění všech vyjádření Absolutního stavu Pána Ježíše Krista ve
směru od nejniternějšího k nejzevnějšímu až k jeho nejzazšímu
venkovnímu stupni. Před tím, než se chybějící pojítko nalezlo a znovu
ustanovilo, toto proudění se zastavilo přesně na kraji stvoření, otočilo
se zpět dovnitř, aniž by se dotklo či nějak ovlivnilo cokoliv mimo svou
sféru.“
„Nyní se touto situací v zóně vymístění vytvořila možnost pro většinu jejích členů -
pokud si to zvolí ze své svobodné vůle - obrátit proces svého původního životního
stylu z pozice zevnějšnosti do pozice niternosti, jdoucí směrem k zevnějšnosti. Učiní-li
toto, pak budou s to obnovit vztah s pravým stvořením a budou moci skrze Pána
Ježíše Krista nejen komunikovat s ostatním stvořením, ale i konvertovat do pozitivního
stavu, a tak se dostat ven z pekel zóny vymístění. Před tím, to jest, než se Stvořitel stal
plností Pána Ježíše Krista tím, že inkorporoval do Sebe elementy zóny vymístění,
nikdo se nemohl dostat ven ze svých pekel, neboť nebylo nic, co by dovedlo ustanovit
bezpečné pojítko komunikace.“
„Jak víš, Petře, a jak to můžeš spolu se svými duchovními dětmi na planetě Nula
mnohokrát dosvědčit, od té doby využilo mnoho negativních entit všech hodností a
postavení v peklech této příležitosti a konvertovali do pozitivního stavu pomocí
procesu, jaký bude rozpracován v příští kapitole.“
„Bez dobrovolného Stvořitelova rozhodnutí stát se Pánem Ježíšem Kristem v procesu,
popsaném v této knize, nebyli by členové zóny vymístění nikdy schopni konvertovat
do pozitivního stavu. Kdyby tomu tak bylo, pak by buď zahynuly na konci tohoto
časového cyklu, anebo by zůstaly negativními a žili v zóně vymístění na věky. Žádný
z těchto případů není myslitelný pro Přirozenost Pána Ježíše Krista. V první alternativě
by došlo k zničení vzácné čivosti. Takové ničení je v rozporu se samou Přirozeností
Pána Ježíše Krista. K něčemu takovému nikdy nemůže dojít. Ve druhé situaci by
Stvořitel porušil Svůj vlastní slib, daný stvoření, že negativní stav a jeho zóna
vymístění nebudou mít povoleno pokračovat déle než po dobu jednoho časového
cyklu. A Pán Ježíš Kristus není schopen porušit Své vlastní sliby.“
„Zde je velká záhada Velkého plánu spasení, vytvořeného Pánem Ježíšem Kristem,
aby spasil od negativního stavu každého, kdo přebývá v negativním stavu, než skončí
tento časový cyklus. Specifičnost prostředků pro závěrečný akt tohoto spasení
nemůže být odhalena z bezpečnostních důvodů. Až se tato konečná fáze Velkého
plánu naplní, stanou se ty prostředky zřetelnými v době procesu jejich používání.
Některé obecné ideje tohoto procesu byly odhaleny v předešlých kapitolách této
knihy.“
„Jediné, co se může odhalit v tomto ohledu, je to, že všichni členové negativního
stavu budou těmi prostředky přesvědčeni, aby ze své svobodné vůle a volby, bez
nátlaků, donucování a výhrůžek konvertovali do pozitivního stavu, a tak se navrátili do
svého pravého domova.“
„4. Jednou ze záhad stvoření je i fakt, že se projevuje ve svém jsoucnu a bytí
nekonečnou rozmanitostí modalit. Toto projevování se je trojí: jedno je diskrétní
manifestací s jejími vlastními nekonečnými variacemi způsobů, skrze něž je a existuje.
Stvoření je a existuje na mnoha úrovních jsoucna a bytí simultánně a synchronicky.
Každá úroveň zahrnuje v sobě svůj vlastní obrovský vesmír. Druhým způsobem
manifestace je nepřetržité projevování se v lineární modalitě. Toto je progresivní
způsob stvoření - od jeho narození přes dětství k dospělosti, stáří a znovuzrození do
jiné modality svého jsoucna a bytí. Třetí způsob je cyklickou manifestací od jednoho
časového cyklu k druhému. Každý časový cyklus představuje zcela odlišný aspekt
tvůrčího aktu Stvořitele - Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš Kristus je Absolutním
sjednocujícím principem všech manifestací stvoření tím, že je stmeluje, uceluje a dává
mu smysl jednoty, a tak odráží nevyčerpatelnost stavu Jeho/Její vlastní Přirozenosti.“
„V tomto ohledu jsou duchovní, duševní a fyzická esence a substance Pána Ježíše
Krista pravým a jediným principem všech sil, působících v multivesmíru stvoření ve
všech jeho nekonečných modalitách projevů. Učenci na planetě Nula již dlouho pátrají
po sjednocujícím principu sil jim dosud známých (přitažlivost, elektromagnetismus,
silných a slabých interakcí), avšak doposud nebyli s to jej najít, neboť jej hledali na
nepravém místě. A nejen to: brali v úvahu jenom síly, které existují v hranicích jejich
vlastní zkušenostní modality.“
„Co tito vědci nevědí, je to, že univerzální síly, jimiž se zabývají, jsou ze zóny
vymístění, a že je mnoho jiných sil povahy duchovní, duševní a fyzické, jež mají tentýž
sjednocující princip - Pána Ježíše Krista. Od chvíle, kdy se Pán Ježíš Kristus stal
Absolutním pánem všech svých sil, toto pravidlo je platné i pro zónu vymístění a
planetu Nula.“
„Pokud jde o zónu vymístění, její manifestování má také mnohé způsoby, avšak není
trojí, jak je to v případě pravého stvoření. Je pouze dvojí: Diskrétní a spojité. Postrádá
cyklické manifestování, jelikož je omezeno na dosavadní časové cykly. Nebude mít
místo v následujících cyklech času. V dosavadních časových cyklech existovala zóna
vymístění také ve dvou modalitách: Do tohoto časového cyklu existovala v dřímající
kondici jako prázdný stav a prostor. Byla možností svého vlastního jsoucna a bytí, ale
nebyla aktuálním jsoucnem a bytím. Avšak v současném časovém cyklu existuje zóna
vymístění v aktivní modalitě, naplněna mrtvým životem a lidským životem (jak se
popisuje ve dvanácté kapitole této knihy). Oba její mody - jak diskrétní, tak i spojitý -
jsou omezeny ve své sféře kvůli stavu jejich původní separace a izolace od
Absolutního zdroje a zvláště pak kvůli faktu, že zóna vymístění v jakékoliv ze svých
četných modalit je konečná a úplně vyčerpatelná. Jen to, co vzešlo z Absolutního
zdroje, má nekonečné možnosti a nevyčerpatelné způsoby svého manifestování. Toť
další záhada, proč zóna vymístění i vše, co má a co představuje, nemůže nikdy být a
existovat věčně.“
„5. Veškeré Stvoření a zóna vymístění slouží mnohým důležitým účelům. Mnohé
z těchto účelů byly zjeveny v této knize i v jiných dřívějších knihách tohoto
zprostředkovatele přenosu. Nicméně je ještě jeden závažný účel pro jejich jsoucno a
bytí, který bude odhalen právě teď. Tento účel se může považovat za tajemství jedno
z největších.“
„Stvoření slouží jako jeviště, na němž se všechny aspekty, rysy, charakteristiky, stavy,
kondice, procesy a všechno ostatní z Absolutní přirozenosti Pána Ježíše Krista
předestírá, zpřítomňuje, uskutečňuje a uplatňuje v modalitě jejich zevnějšnosti,
způsobem progresivním a sukcesivním. Než stvoření bylo stvořeno, omezila se tato
situace jenom na modalitu niternosti. Až do tohoto stadia byla zevnějšnost prázdná a
pustá, to jest neexistující. Když jednou nastal přesun z modality niternosti k modalitě
zevnějšnosti - procesem rozdělené pozornosti, popsaným shora, stala se zevnějšnost
svým vlastním sebeoprávněným ‚jest‘ dovolujíc celé Přirozenosti Stvořitele se rozvíjet
také v této modalitě. Toto je nepřetržitým, věčným procesem. Tím, že Stvoření není
absolutní, nemůže obsáhnout povšechnost všech stavů, podmínek, procesů, rysů,
charakteristik a všeho ostatního z Absolutní přirozenosti Pána Ježíše Krista -
Stvořitele. Činí se tak postupně, sukcesivně, krok za krokem, cyklus za cyklem a stav
za stavem. Jelikož Absolutní přirozenost Pána Ježíše Krista-Stvořitele se nikdy
nemůže vyčerpat, bude proces stvoření pokračovat na věky ve službách tohoto
nejdůležitějšího účelu. Není nic více inspirujícího, nejvíc vzrušujícího, nejvíc
radostného a nejdůležitějšího pro členy stvoření, než rozvíjet tuto přirozenost a vždy
dostávat něco nového, dosud neznámého, od Absolutního přirozenosti Pána Ježíše
Krista.“
„Pokud jde o zónu vymístění, pak tato slouží jako jeviště pro porovnání pravé
Přirozenosti Pána Ježíše Krista s něčím, co postrádá tuto přirozenost. Zobrazuje
životní styl, vybudovaný na principech jiných, než je Absolutní přirozenost Pána
Ježíše Krista. Tento jiný životní styl se stává velmi důležitým faktorem při určování
toho, jaký se učiní výběr ve věci nezvolit již nikdy mít ideu svobodného odmítnutí či
popření pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista a životního stylu pravého stvoření.
Jakmile dojde k této volbě, bude konec zóny vymístění a jejího specifického životního
stylu na dosah.“
„Kdo má uši k slyšení, nechť slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole.“