STO ČTYŘICÁTÝ DEVÁTÝ DIALOG

10. června 2000

Peter: Před několika dny jsem obdržel čtyři otázky od Dezidera - našeho pochybujícího muže z Německa. Obsah jeho otázek je čistě filozofické povahy. Domnívám se, že odpovědi byly rozsáhle dány mnohokrát v celé Velké knize a těchto Dialozích. Nebo jsou z nich velmi snadno a zjevně odvoditelné. Nechám Tě rozhodnout, jestli si zasluhují Tvých odpovědí. Než zde uvedeme tyto otázky, možná bys rád hovořil o něčem jiném, co cítíš, že by se mělo uvést do naší pozornosti. Koneckonců jsme na prahu některých důležitých a významných změn v duchovní říši a ty mohou vyžadovat Tvůj další příspěvek v těchto záležitostech. Takže máš slovo.

Pán Ježíš Kristus: Děkuji ti, Petře, že mi poskytuješ tuto příležitost hovořit jako první. Mám opravdu stručný komentář ohledně některých záležitostí, které vyvstaly v předchozích dialozích. Souvisí s Mým výrokem, že postup stvoření Stvoření se prováděl v okruzích. Tento popis neodráží pravou realitu tohoto postupu. Důvodem, proč používáme takový pojem jako ‚okruhy‘, bylo poskytnout vaší lidské externí mysli nějaký orientační bod, pomocí kterého byste mohli přinejmenším vzdáleně pochopit, jak se udál tento proces. Ve vašem lidském lineárním nebo v subjektivním způsobu vnímání a chápání vůbec všeho, a nejen takových komplexních a ohromných témat, jako je stvoření Stvoření, by bylo téměř nemožné přijít s nějakou představou, slovem nebo konceptem, který by umožnil vaší externí mysli nějaké chápání toho, co se skutečně stalo a jak věci v tomto ohledu pokročily.

Takže o čem v tomto případě vlastně hovoříme? Jak si pamatujete z Kapitoly 21. v Novém zjevení Pána Ježíše Krista, jakož i ze Základů lidské duchovnosti. Proces stvoření Stvoření do jistého bodu neprobíhal v čase a prostoru, ale čas a prostor byly zavedeny během tvoření fyzické-externí dimenze. Protože se stvoření Stvoření neudálo v čase a prostoru, bylo by zavádějící hovořit o konkrétních, doslovných kruzích nebo používat takové termíny jako první kolo, druhé kolo, třetí kolo a čtvrté kolo tvořivého procesu. Takové termíny a jejich význam jsou časoprostorově vázány. Používali jsme tyto termíny jen kvůli vaší lidské mysli, která nemá schopnost pochopit nečasové a neprostorové stavy a procesy. Ve skutečnosti veškerý proces tvoření Stvoření před stvořením externě fyzické dimenze nebo před zavedením času a prostoru do tohoto procesu probíhal v objektivním modu vnímání a chápání reality. Tento modus jasně požaduje, aby onen proces probíhal v diskrétní, simultánní a synchronní modalitě. Pojem ‚diskrétní‘ je termín, který dělá lidské mysli problémy a který se svým významem přibližuje nebo navozuje představu kontinua, postupu, sekvence a časoprostorové vázanosti. Ve skutečnosti tento výraz ukazuje na nesouvislý proces něčeho, co se děje stranou nebo odděleně od všeho ostatního a je samo sebou odlišné. Takové chápání tohoto termínu by mohlo dát vaší lidské mysli falešnou představu, že stvoření Stvoření postupovalo jakýmsi odděleným způsobem nemajícím vztah s čímkoli jiným. Zatímco ve skutečnosti v našem pojetí to znamená obsažení sebe sama ve vlastní sféře a atmosféře nebo ve stavu a kondici, která je podstatně odlišná od jakékoliv jiné sféry a atmosféry nebo stavu a kondice.

Avšak v pravé realitě tohoto postupu se diskrétní nastávání různých fází tvoření Stvoření, čili v objektivní modalitě, událo simultánně a synchronně. Nejbližší vylíčení skutečnosti tohoto procesu pro vaši lidskou mysl lze nalézt v konceptech kvantové fyziky, která pojednává o subatomárních částicích. V relační modalitě a chování těchto částic by bylo velmi obtížné pojímat časové úseky, během kterých by docházelo k jakýmkoliv interakcím mezi nimi a v nich. Z toho důvodu se uvnitř jejich sféry vše odehrává v nekonečně malých zlomcích nanosekund. Tuto představu byste mohli ve velmi omezené míře použít na stvoření různých odlišných dimenzí Stvoření. Jinými slovy, když na tento postup aplikujete nějaké časoprostorově vázané elementy, potom například stvoření první duchovní dimenze ve své diskrétní sféře a atmosféře nebo stavu a kondici bylo odděleno od stvoření úplně prvních sentientních entit, které byly stvořeny dříve, než se Stvoření posunulo ze svého stavu do svého procesu, nepatrně malým zlomkem nanosekundy. Stvoření intermediální dimenze bylo odděleno od stvoření duchovní dimenze jiným nepatrně malým zlomkem nanosekundy.

Pokud se týká stvoření zevní-fyzické dimenze z pozice prvního, druhého a třetího kola Stvoření, pak její stvoření bylo od nich odděleno jiným velmi malým a nekonečně menším zlomkem nanosekundy. Avšak protože v procesu stvoření zevní-fyzické dimenze byly zavedeny kategorie času a prostoru jako důsledek toho stvoření, z jeho pozice jeho stvoření postupovalo ve spojitém, sekvenčním a postupujícím modu. Jinými slovy v té modalitě mohl proces stvoření externí-fyzické dimenze tak, jak je tímto způsobem zkušenostně prožíván, trvat mnoho miliónů, nebo dokonce miliardu vašich let. Musíte rozumět jedné věci: Aby všechno to, co se stane v objektivní modalitě a co jsme hypoteticky změřili v nekonečně malém zlomku nanosekundy, stejně nastalo i v časoprostorově vázaném kontinuu, může se to odehrát během mnoha miliónů, nebo dokonce miliard let. Kdykoliv jste v pozici uvnitř externí-fyzické dimenze, uplatňují se časoprostorové faktory a ovládnou vaše vnímání a pojímání. V tomto modu může něco, co se v objektivní modalitě může rovnat nekonečně malému zlomku nanosekundy, trvat mnoho miliard let. Takto nesmírně odlišné jsou tyto dva mody.

Takže při posuzování průběhu tvoření Stvoření musíte tyto důležité faktory vzít v úvahu. V tomto smyslu v neexterních, nefyzických dimenzích Stvoření musíte odebrat vše, co se vztahuje k časoprostorově vázanému bytí. Z toho důvodu neberte doslova naše prohlášení, že posun Stvoření z jeho stavu do jeho procesu (vlastnímu stvoření) se stal v nějakých konkrétních, hmatatelných kruzích nebo kolech. Proto takové prohlášení vždy doprovázíme slovy ‚symbolicky řečeno‘. Takový námi použitý jazyk byl přizpůsoben omezenému a omezujícímu vnímání a pojímání vaší typicky lidské mysli. Naneštěstí v typicky lidském jazyce a jeho slovníku neexistuje nic, co by se dokonce i vzdáleně mohlo přiblížit pravému významu toho, co se stalo nebo událo během toho procesu. Nesnažte se tomu porozumět ani svojí vnější lidskou myslí. Avšak svojí intuicí můžete přijít mnohem blíže k náležitému pochopení procesu stvoření Stvoření.

Jak tedy můžete z výše uvedeného rozeznat, jestliže se podíváte na prose stvoření Mého Stvoření z pozice externí-fyzické dimenze nebo zevnitř imaginárních dimenzionálních hranic externí-fyzické dimenze, tento postup se provedl v určitých dobře naplánovaných etapách. V první etapě, která se může považovat za stadium předstvoření, byly stvořeny zvláštní sentientní entity. Jejich prostřednictvím a skrze ně vyústila druhá etapa ve stvoření duchovní dimenze. Prostřednictvím ní a skrze ní bylo výsledkem třetí etapy stvoření intermediální dimenze. Z kombinovaných energií všech výše uvedených stadií, skrze ně a jimi čtvrtá etapa vyústila ve stvoření fyzické externí dimenze. Z této pozice vzešel evoluční proces stvoření Mého Stvoření. Můžete je pojmout jako vývojová stadia průběhu stvoření Mého Stvoření.

Jenže obraz je zcela odlišný, jestliže se podíváte na tento proces zevnitř imaginárních hranic jakékoliv jiné dimenze. Každé takové hypotetické stadium nastává uvnitř a spolu s jakýmkoli jiným simultánně a synchronně. Slovo ‚uvnitř‘ není přesným odrazen toho nastávání. Můžete si to viditelně představit jako ruskou panenku, která má uvnitř sebe jinou menší, ta ještě menší atd. Každá taková panenka obsahuje sebe samu ve svých vlastních hranicích bez souvislého spojení s tou předešlou. Takže ve vzájemném vztahu existují společně simultánním a diskrétním způsobem. Toto je nejpřesnější možné, třebaže velmi hrubé a nepřesné přiblížení toho, jak postupoval proces stvoření Mého Stvoření. Kvůli zjevnému oddělení všech dimenzí jejich vlastními imaginárními hranicemi a protože se navzájem souvisle nedotýkají, jsouce uvnitř a se všemi ostatními, tento faktor se externí- fyzické sentientní mysli jeví, jako by byly konkrétními stadii procesu stvoření. Avšak toto není pravá realita sama, ale jen dojem reality, jemuž je povoleno tu být za účelem, aby se externí mysli poskytl nějaký pevný orientační bod v linearitě jejího vnímání a chápání.

A to je všechno, co jsem vám chtěl nyní připomenout a co souvisí s tímto poněkud obtížným tématem. Můžeš nyní, Petře, přistoupit k parafrázování Deziderových otázek. Navrhoval bych je prezentovat jednu po druhé bez jejich zahrnutí do jednoho odstavce.

Peter: Dobrá, tady jsou. Jeho otázka je následující: Jestliže tomu správně rozumím, předtím, než byla pseudostvořena zóna vymístění, existovalo jen Pravé Stvoření a všichni byli ryze pozitivní. Potom náhle v myslích čistě pozitivních entit vznikla zvláštní idea, kterou potřebovaly zavrhnout, protože byla falešná. Aby měly nějaký stav, kam by ji mohly odvrhnout, byla pseudostvořena zóna vymístění. Jak je logicky možné, aby taková problematická, ne-li dokonce negativní nebo zlá idea nastala v čistě pozitivních myslích čistě pozitivních sentientních entit? Odkud se ta falešná idea vzala? Odkud přišel nápad pseudostvořit něco odlišného nebo opačného k uspořádání pozitivního stavu pravého Stvoření? Logicky myšleno, zlo nemohlo nikde a nikdy nastat, pokud jsou všichni a je všechno včetně tvořivého zdroje všech a všeho (Stvořitele) ryze pozitivní, ať je to absolutní, nebo relativní! V tom případě by zlo vzešlo z nicoty! Konec první otázky.

Pán Ježíš Kristus: Máš pravdu, Petře, když jsi výše naznačil, že všechny Deziderovy otázky byly mnohokrát zodpovězeny v knihách Mého Nového zjevení, jakož i v několika předchozích dialozích. Ve Velké knize celá Kapitola 6., Kapitola 11. a některé jiné kapitoly se rozsáhle zabývají touto záležitostí. Například Dialogy 88., 89., 90. a několik jiných odpovídající na tyto otázky. Na straně tazatele je vážné nepochopení celé záležitosti. Tři důležité věci se musí přivést do pozornosti každého, včetně tazatelovy. První je záležitost svobody volby. Druhou je stupeň relativity každé sentientní entity k Absolutnímu. Třetí je záležitost povahy pozitivního stavu samotného, který v tomto bodě nebyl aktivován do stavu své plnosti a úplnosti.

Jestliže vezmete v úvahu, že stvoření všech sentientních entit se může udát jen z pozice Absolutní Svobody Volby, pak v tomto případě pro to, aby se ustanovil jakýkoliv smysluplný a reciproční vztah mezi Absolutním Stvořitelem a všemi ostatními relativními sentientními entitami, jim musíte dát stejný typ svobody volby. Z čeho se svoboda volby obvykle skládá? Skládá se z různých možností, které definují povahu jakékoliv spřízněnosti. Aby byl každý skutečně svobodný, musíte mu také dát možnost, že nechce být spřízněný. Takže není správné předpokládat, že idea odmítnutí Stvořitele jako Pravého Zdroje života vzešla z ničeho. Jako integrální součást svobody volby byla implantována do samotného jádra sentientní mysli od počátku jejího stvoření. Žádné počáteční stvoření nemohlo nastat, aniž by existovala takoví idea, protože by to připravilo jedince o možnost nechtít učinit to či ono; neboli v tomto případě, nechtít mít vztah se Mnou. Tato idea sama v sobě není negativní. Je pozitivní. Jakákoliv svoboda volby se musí zakládat na pozitivním základě bez vnucování, hrozeb či nátlaků. Jinak by to nebyla pravá svoboda. Tato idea se stává negativní nebo zlou, jen a jen pokud je zvolena, opakuje se ještě jednou, něčí vlastní svobodnou volbou jako jediná uskutečnitelná a možná alternativa.

Aby bylo možno mít jasné představy o čemkoliv vůbec, a nejen o této konkrétní ideji, kvůli svobodě volby musíte do takových idejí také zahrnout vymezení všech důsledků, výsledků a následků jejich přijetí, aktualizace a realizace, jakož i jejich odmítnutí. Sama idea odmítnutí, samotnými svými energiemi svého odmítnutí, jak je odmítnuta nebo odvržena, dává vzniknout nebo se objevit zóně vymístění, do které může ta odmítnutá idea vypadnout (viz například Kapitola 21. v Novém zjevení Pána Ježíše Krista). Takto se objevila zóna vymístění a takto je udržována.

Protože Já jsem byl Tím, Kdo vštípil takovou ideu do myslí všech sentientních entit, mohlo by se jevit, že Já jsem také Ten, Kdo způsobil, že se objevil negativní stav se všemi jeho zly a nepravdami. Nepravda takového závěru pramení z faktu, že se logicky předpokládá, že idea samotná obsahuje vše špatné nebo zlé. Co však obsahuje, je pojem svobody volby být, či nebýt, mít vztah, či nemít vztah, zvolit si, nebo nezvolit si to či ono a všechno ostatní ‚to‘ či ‚ono‘. Pojetí svobody volby je bez ohledu na to, jaká ta volba je, dle logického úsudku, protože vám dává možnost volby, touto samotnou možností volby sama v sobě a o sobě pozitivní. Protože taková představa je čistě pozitivní a protože vychází z Absolutní Pozitivnosti, nemohu být považován za Iniciátora nebo Uskutečňovatele čehokoliv zlého, falešného a negativního.

Jak je možné, že jsouce čistě pozitivní, mohly sentientní entity přijít s potřebou tu ideu aktivovat tím, že si ji zvolily za jedinou životaschopnou alternativu nebo možnost? Odpověď na tuto otázku závisí na tom, z jaké pozice taková idea vynalezení a aktivace negativního stavu přišla. A to nás přivádí ke druhé záležitosti stupně a kvality relativity, ze které se každá sentientní entita skládá. Problém s vašim lidským pojímáním v tomto ohledu je v tom, že jste nekriticky předpokládali, že stupeň a kvalita každé jednotlivé sentientní entity je paušálně stejná. Takže podle této falešné domněnky neexistuje žádný rozdíl mezi relativitou jedné sentientní entity a relativitou jakékoliv jiné sentientní entity. Jenže pravdou v tomto je, že nikdo není stejný ve své osobní a individualizované relativitě a jejím stupni a kvalitě. Takže ani žádná celá společenství a dimenze nebo cokoliv, co máte, nejsou ve své povšechné relativitě stejné. Mezi nimi všemi jsou neskonalé rozdíly.

Kvalita a stupeň relativity závisí na umístění, které každý zaujímá ve vztahu a pozici ke Mně jako Někomu, Kdo je Absolutní ve Své Absolutní Kvalitě a má Absolutní Stupeň, který nelze změřit žádnými dostupnými prostředky. Je nezměřitelný. Souvztažnostním faktorem, který určuje tento stupeň a kvalitu, je stav niternosti každého. Čím více niterně se nacházíte, tím jste ke Mně blíže, a důsledkem toho menší stupeň relativity ve vztahu k Mému Absolutnímu Stavu zažíváte nebo máte. Takže například sentientní entity, které byly stvořeny v období před-stvoření, jsou v samotném středu této niternosti, a tímto jsou blíže ke Mně, a tímto mají nejmenší stupeň relativity. Mohou se považovat za téměř absolutní. Říkám ‚téměř‘, protože koneckonců byly stvořeny. Proto nemohou být absolutní. Ale jsou k tomu velmi blízko. V jejich pozici tím, že při povaze, podobě a projevu pozitivního stavu, jaké mají k dispozici, jsou v nejčistějším stavu ve vztahu k Mé Pozitivnosti, nikdy by nemohly přijít s nápadem vynalezení a aktivace čehokoliv, co i jen vzdáleně souvisí s negativním stavem. Jinými slovy, třebaže mají právo nebo možnost volby odmítnutí Mne jako jediný Zdroj svých životů, nikdy by je nenapadlo takové právo nebo možnost volby vyzkoušet.

Avšak jak tvoření Mého Stvoření postupovalo dále, v každém kole (symbolicky řečeno) faktorem větší vzdálenosti od středu niternosti neboli od středu Absolutní Pozitivnosti nabyly následné sentientní entity větší a větší stupeň relativity vůči Absolutnímu. Protože povaha nejvíce relativního je taková, že nabývá všechny znalosti a zkušenosti experimentováním a průzkumem a na jejich základě činí závěry o pravdě, lehce se může ocitnout v pozici, kdy má silnou potřebu a touhu vyzkoušet obsah takových odmítnutých idejí. Je to na této úrovni, kde měly otázky této povahy vstoupit do sentientní mysli. Aby se něco vyzkoušelo, nejprve musíte položit otázky, abyste mohli určit, jaký druh testování je nutno podniknout za účelem získat nejuspokojivější odpovědi nebo dojít ke správným závěrům. Jakmile se tato otázka položí, protože je položena sentientními entitami, které jsou v pozici zajišťování zpětné vazby vůči všem ostatním úrovním Stvoření. Faktorem vzájemné propojenosti všech a všeho si začnou všechny sentientní entity uvědomovat, že ta otázka byla položena. V žádném případě nejsou iniciátory těchto otázek. Jen jimi byly zaregistrovány.

Hypotetické vzdálené umístění všech sentientních entit na úrovni externě-fyzické dimenze od jádra Absolutní Pozitivnosti, dokonce i když jsou čistě pozitivní ve své přirozenosti, činí jejich pozitivitu nejrelativnější. Z extrémního relativního stavu jejich pozitivnosti mohou tím, že nemají žádnou zkušenost toho, co je to být Absolutně Pozitivní, snadno skončit v pochybování, zda jsou skutečně pozitivní, když tu vně není nic, s čím by mohli svou pozitivnost porovnat jako s něčím, co takové není. Takto bylo možné započít s vynalezením a aktivací negativního stavu. Takže je velmi jasné, že zlo nebo negativní stav může nastat na této úrovni jako potřeba pro srovnání mezi dvěma stavy. Když to jednou srovnají, poskytne jim to opětovné ujištění toho, že skutečně jsou skutečně pozitivní a v pozitivním stavu. Taková je povaha tohoto typu relativity, jejíž stupeň je nejkrajnější. Podléhá všem aspektům externí-fyzické dimenze. Takové je strukturální schéma Stvoření.

Třetí záležitost, která byla nápomocná, aby se vynalezení a aktivaci negativního stavu umožnilo vstoupit do relativní sentientní mysli v externí-fyzické dimenzi, se může nalézt v povaze samotného pozitivního stavu. Jaký byl/je současný status pozitivního stavu? Jak si jasně pamatujete, pozitivní stav ještě nikdy nebyl ve stavu své plnosti a úplnosti. Při Mém předvídání nezbytnosti dovolit ne-životu negativního stavu a lidskému ne-životu, aby vstoupily do svého pseudojsoucna a pseudobytí, nebylo možné aktivovat všechny aspekty pozitivního stavu do takového stupně, aby se manifestoval ve své plnosti a úplnosti. Proč tomu tak je? Přemýšlejte o tom, co by se stalo, kdybych uvedl pravý život pozitivního stavu do kondice jeho plnosti a kompletnosti. V tom případě by nebylo možné dát žádné sentientní entitě právo nebo možnost volby nesouhlasit s čímkoli, co je obsaženo v Mé Absolutní Přirozenosti nebo povaze pozitivního stavu. Kdyby neměly takové právo nebo možnost volby, byly by všechny uvedeny do pozice žádné svobody volby, ale namísto toho do nutnosti být jen pozitivní. Jak si pamatujete z Velké knihy, mít pouze jednu možnost volby nebo jednu možnost ke zvolení, je nemít žádnou. V tom případě by byly porušeny všechny podmínky svobody volby. Něco takového je nemožné si představit, jestliže vezmete v úvahu, že Já jsem Absolutní Svoboda Sama. Nemohu někoho stvořit z jiné pozice než z toho, co mám a jaký jsem.

Dříve, než je možná plná aktivace plnosti a kompletnosti pozitivního stavu, je nezbytné dát všem sentientním entitám příležitost zažít nějakou jinou modalitu života (ne- života), aby byl dán pevný základ, na kterém by mohly učinit věčné rozhodnutí, zdali by vedle pravého života pozitivního stavu chtěly mít něco jiného. Při této kondici, aby se umožnilo ilustrovat a demonstrovat všechny ostatní formy a stavy života (ne- života), je nemožné aktivovat plnost a kompletnost pozitivního stavu. Jednoduše řečeno, plné odhalení všech aspektů pravého života pozitivního stavu by zcela znemožnilo jakémukoliv jinému typu života, aby se manifestoval. V tom případě však, uzamčena jen v jedné modalitě života, nemající žádnou jinou volbu a porovnání s tím, jaké to je nebýt v pozitivním stavu, sentientní mysl všech, co jsou umístěni na úrovni fyzické-externí dimenze, by se mučila věčnými pochybnostmi o tom, zdali jsou, nebo nejsou v pravém životě. Jaký druh zpětné vazby nebo poselství by v tom případě dávaly všem ostatním dimenzím a jejich příslušným úrovním? Neustále by sdělovaly stav pochybnosti. Takovýto stav je sám o sobě a sám sebou negativní. Takže by sužovaly celé Stvoření tímto druhem negativity. Bylo by to pro někoho za takových podmínek možné skutečně zažívat plnost a kompletnost pozitivního stavu? Samozřejmě nikoliv.

Takže aby se zabránilo něčemu takovému se kdy udát, poskytujete všem sentientním entitám možnost zažít něco jiného, aby mohly učinit skutečnou volbu, založenou na jejich vlastní svobodné vůli a svobodné volbě, zvolit si pouze život pozitivního stavu. Jakmile učiní takovou konečnou volbu, potom, a jen potom, může být ta původní idea odmítnutí Mne jako Jediného Zdroje jejich životů odstraněna a poté se může plnost a kompletnost pravého života pozitivního stavu stát skutečností. Toto je míněno Mým sdělením v Apokalypse: ‚Hleďte, dělám vše nové‘ a výrokem: ‚Dokonáno jest.‘ Nic se nemůže dělat, dokud všechna oprávnění a možnosti volby poskytnuté všem sentientním entitám na všech úrovních Stvoření, jakož nyní i na úrovni pseudostvoření, nejsou vyzkoušeny a odloženy jako neužitečné a zbytečné komodity, jež nevedou nikam. Avšak nemůžete je odložit nebo se jich zbavit, dokud nezobrazí a nepředvedou všechny aspekty svého pseudoživota neboli toho, co nikdy nevolit.

Deziderova otázka nebere v úvahu tyto důležité faktory nebo záležitosti. Jestliže přemýšlíte logicky dle pravé logiky pozitivního stavu, a ne dle pseudologiky typicky lidské mysli, můžete jasně rozpoznat, že nebylo jiné cesty, než postupovat tímto způsobem, aby se každému zachovala pravá svoboda volby. Z tohoto důvodu a s tímto na mysli se uvedly do pohybu jen jisté omezené aspekty pravého života pozitivního stavu, aby nezasahovaly do svobody volby samotné. Pokud jsou k dispozici jen takové omezené aspekty, je obtížné ve vztahu k relativním sentientním entitám hovořit o absolutní čistotě pozitivního stavu. Neexistovala taková věc, jako je ryzí a absolutní čistota. To vše bylo/je relativní, dokonce i když se to aplikuje na současný pravý život každého v pozitivním stavu. Tím, že nemají tuto ryzí čistotu takovou, jaká je ve Mně, není vůbec nemožné přijít s ideou něčeho, co není čisté. Jestliže to není čisté, potom od tohoto kroku k následujícímu kroku započetí zla je jen velmi krátká vzdálenost. Koneckonců sentientní mysl není nemyslící, nechtějící, nesvobodný a bezcitný automat. Dokonce i když je relativní, byla nadělena všemi druhy vlastností, které ji umožňují, aby nezávisle sama od sebe, sama sebou přemýšlela, chtěla, cítila, činila všechny druhy rozhodnutí, byla vynalézavá atd. V průběhu využívání těchto rozsáhlých schopností a majíc všechny druhy příležitostí s tím, že je vynalézavá ve všech aspektech svého života, mohla také objevit něco, co není pozitivní povahy nebo co nepřichází ode Mne. Toto je věčná výsada. Tím, že nemá absolutní stav pozitivnosti ve svém relativním životě, tímto faktorem a faktorem potřeb být vynalézavá, kteréžto potřeby a schopnosti byly vštípeny do její relativní sentientní mysli, mohla velmi snadno přijít se všemi těmi existenčními otázkami, jež nakonec vedly k vynalezení, aktivaci, ustanovení a manifestaci negativního stavu se všemi jeho zly a nepravdami.

A to je vše, co se může odpovědět na Deziderovu první otázku. Pokračuj, Petře, a parafrázuj jeho druhou otázku.

Peter: Jeho druhá otázka je následující: Autor TNR (míněno Ty, Pán Ježíš Kristus) prohlašuje, že On/Ona je Absolutní Pravda, Absolutní Pozitivnost a Absolutní Bytost. Na druhé straně všechny stvořené nebo pseudostvořené sentientní entity jsou relativními bytostmi, omezené ve svých schopnostech cokoli pochopit... Otázka zní: Je logicky možné, aby kdokoliv se svou omezenou schopností něco pochopit mohl rozpoznat, že Autor TNR je Absolutní: Absolutní Pravda, Neomezená Pozitivnost, Neomezená Moudrost atd.? Dle mého názoru jestliže pohlížím na něco, co je větší, než mé omezené vnímání může pojmout, pak nemohu rozeznat, zda to něco - mimo horizont mého vnímání - má nějaká omezení, nebo ne. Konec druhé otázky.

Pán Ježíš Kristus: Také odpověď je plně odvoditelná ze všeho, co je obsaženo v Mém Novém zjevení. Dokonce i když struktura lidské mysli je taková, že je nejomezenější a nejvíce omezující v porovnání s kýmkoliv v Mém Stvoření, nicméně byla vybavena mnoha nástroji, které každému, kdo je náležitě a se správným úmyslem a motivací využívá, dávají přesvědčující pocit, že Pán Ježíš Kristus je Absolutní ve všech Svých Atributech, Rysech a Vlastnostech. Lidská mysl má takové duchovní a mentální schopnosti, jako jsou spolehnutí se ,víra, důvěra a přesvědčení i jejich odvozeniny - logiku, rozum, racionalitu, inteligenci, deduktivní a induktivní schopnosti, analýzu a syntézu a schopnost činit správná rozhodnutí založená na pozorování, vnitřních a vnějších zkušenostech a na mnoha jiných podobných faktorech. Největší nástroj z těchto všech, který je dostupný lidské mysli, je intuice. Prostřednictvím své intuice můžete velmi přesvědčivě dojít ke správnému závěru o této záležitosti. Toto jsou obecné schopnosti, které mohou být pro takový účel využity.

Vezměte si například následující fakta: Jestliže důkladně analyzujete svůj individuální a osobní život a pokud si v průběhu tohoto položíte otázky o zdroji lidského života obecně a svého života zvlášť, musíte nevyhnutelně dojít k závěru, že nejste zdrojem svého života. Nejste tím, kdo vám tento život dal. Nejste původcem žádného života. To, že dva lidé - vaši rodiče - byli ti, skrze něž jste se stali živými a žijícími, z nich logicky nedělá nejzazší zdroj a původce vašeho osobního a individualizovaného života, protože oni sami nebyli původci svého vlastního života. Můžete vystopovat jejich život veskrze zpět přes všechna pokolení a stále nebudete moci nalézt někoho nebo něco, co by mohlo být považováno za zdroj a původce sentientního života nebo jakéhokoliv života vůbec. Vznikl život jako nějaký druh náhodné kombinace částic určitého druhu kosmického guláše, který neobsahoval nic živého a žijícího? Dokonce i pokud byste mohli přesvědčivě předpokládat, že takový guláš, jak byl postulován vašimi biology, obsahuje nějaké druhy organického organismu, který by mohl iniciovat nějaké druhy životních forem, ze kterých se evolučním procesem vyvinuly vyšší formy života až po sentientní život, stále se budete muset ptát, kdo nebo co vložilo takový organismus do toho guláše. Vždyť to nemohlo vzejít z ničeho. Z ničeho může opět vzniknout jen nic. Toto je neoddiskutovatelný logický závěr.

Z těchto důvodů založených na skutečnosti, že nic relativní povahy by nemohlo být původcem a zdrojem života nebo mít nějakou schopnost produkovat život samo od sebe, samo sebou, samo ze sebe a samo o sobě, musí to mít nějaký zdroj původu. Ježto, logicky řečeno, tento zdroj původu nemůže být relativní, v tom případě musí být Absolutní. A nejenom to, ale logickým závěrem to musí být Absolutní Život Sám v Sobě, Sám Sebou, Sám od Sebe a Sám ze Sebe bez jakéhokoliv původního zdroje. Nemůže mít žádný původ, protože v tom případě by nebyl Absolutní. A toto je Absolutní Pravda. Kvůli faktu, že život jako takový je nejzákladnější událostí v multivesmíru a že multivesmír funguje a je možný fungováním života sentientních entit, které jsou nosiči takového života ve své relativní kondici k Absolutní; a protože je dobré žít a být na živu a být takovým není nic jiného než pozitivnost, může snadno dojít k závěru, že takový Absolutní Život je Absolutní Pozitivnost, Dobro, Láska, Moudrost atd. Ale nejen to, nýbrž na základě vašeho vlastního uvědomění si sebeuvědomění svého ‚já jsem kdo jsem‘, které vás činí sentientními, můžete dojít k nevyvratitelnému závěru, že tento Absolutní Původce a Zdroj Života je Absolutní Sentience a Jediný, Kdo je Absolutně Sebeuvědomělý Svého Vlastního Absolutního ‚JÁ JSEM KDO JSEM‘.

Druhý zdroj této znalosti je dle přímého zjevení z Absolutního Zdroje Života Samého/Samé. Tím, že všichni živí a žijící jsou relativní, a protože faktorem samotné relativity je jejich schopnost vědět omezená a velmi často nepřesvědčivá, Já, Pán Ježíš Kristus, během jejich historie vyplňuji tuto mezeru v jejich znalosti těchto důležitých duchovních záležitostí tím, že jim v tomto ohledu poskytuji příležitostné zjevení. Samozřejmě pro vědeckou mysl, která je zakořeněna ve vnějším nebo takzvaném ‚objektivním‘ modu odvozování jakékoliv znalosti z pozorování, shromažďující vnější zkušenostní poznatky a data, analyzující tato data a experimentující s nimi způsobem početných opakování, je cokoli, co k nim přichází prostřednictvím takového zjevení, neplatným zdrojem vědomostí. Taková zjevení nemohou být předmětem ověření žádnými vědeckými nástroji, které jsou vědcům dostupné. Avšak ve skutečnosti, v pravé skutečnosti takových zjevení, jestliže přicházejí přímo od Pravého Mne, vždy mají nevyvratitelný zdravý rozum. Jak říkáš, Petře, cokoliv vám zjevuji, dává perfektní smysl.

Řekněte mi po pravdě, je tu venku něco, co skutečně v těchto důležitých záležitostech dává smysl? Přemýšlejte o tom a uvidíte, že tomu tak není. A to je všechno, co se může říci o Deziderově druhé otázce. Zbytek závisí na něm a na jeho a číkoliv svobodné vůli a volbě přijmout nebo odmítnout tato fakta. Volba je jejich; takové jsou i následky. Můžeš, Petře, přistoupit k parafrázování Deziderovy třetí otázky.

Peter: Třetí otázka vlastně má tři dodatečné podotázky. Tady jsou: Chápu, že před mojí inkarnaci na planetu Nula byla dohoda mezi Pánem Ježíšem Kristem a mnou o všem, co bych měl nebo neměl dělat, a jak jednat, myslet, chovat se, mít vztah atd., pokud jsem na této planetě. Když jsem činil takovou dohodu, byl jsem v plné uvědomělé vědomosti - ve stavu své nejniternější mysli - že Pán Ježíš Kristus je Absolutní Pravdou, a že proto by bylo pro mne nejlepší udělat to, co mi bylo doporučeno a s čím jsem souhlasil, že udělám a že takový budu. Potom se moje vědomá paměť o této dohodě vypnula a já byl uveden do stavu své externí mysli, a pak došlo k mé inkarnaci... Moje otázka zní: Proč jsem měl nebo jak jsem se mohl rozhodnout udělat takovou odporující věc, jako udělat cokoliv proti této dohodě nebo odchylně od jejího obsahu, abych hřešil a trpěl, jestliže můj souhlas byl dle mé svobodné vůle a volby? A dále: Kdo je odpovědný za uzavření mé paměti a uvedení mě do stavu mé externí mysli, vykonávající mnoho bláznivých a zlých věcí; a kdo je plně odpovědný za to, že si nemohu nic pamatovat správně... A ještě jedna: Je možné studováním Nového zjevení, pokud je to vůbec možné pro mne jako typického člověka, vzpomenout si nebo otevřít si během svého života na planetě Nula svoji paměť pro toto, takže bych poznal, jestli dohoda mezi Pánem Ježíšem Kristem a mnou byla skutečně učiněna a jaký byl přesně její obsah? Konec otázky a jejich podotázek.

Pán Ježíš Kristus: Nejprve je tu nedorozumění týkající se záležitosti o dohodě. Předpokládá se, že se vám může stát něco, co nebylo součástí původní dohody nebo dalších dodatků, přídavků nebo modifikací té dohody - pokud byly nutné a potřebné - o kterých byla taktéž učiněna dohoda. Takže jestliže někdo dělá něco špatného nebo zlého (‚hříšného‘) nebo prožívá nějaký druh utrpení nebo těžké časy nebo obtíže obecně, to vše bylo součástí dohody, aby se tím vším prošlo. Nic se nemůže stát nebo být, co by se z těch či oněch důvodů nedohodlo. Jinak by to bylo hrubým porušením jedincovy svobody volby učinit takovou dohodu a být přinucen k něčemu jinému, co není z původní nebo ani následné volby. V tomto smyslu neexistuje žádný rozpor mezi jakýmkoliv vaším současným chováním nebo po dobu vašeho chování, postoje, životního stylu nebo čehokoliv, co na planetě Nula máte, a původní dohodou a jejími možnými dodatky, modifikacemi a přídavky. A důvodem, proč jste souhlasili se vším, co se vám stalo a stane během vaší služební cesty na planetě Nula, bylo to, že důležité ponaučení pro všechny o povaze neživota, neboli o tom, jaký druh života si nikdy nezvolit, daleko převažuje jakoukoliv bídu a utrpení, kterým můžete být vystaveni během této doby.

Zároveň, aby bylo vůbec možné projít skrze jakýkoliv typ zážitků, které nastávají na planetě Nula a které jsou ve většině případů negativní povahy, bylo nezbytné v tomto ohledu odstranit jakékoliv vzpomínky na články té dohody, aby se zachovala jejich pravost a původnost a aby se neporušovaly. Pokud byste měli mít tyto vzpomínky zachovány i po vaší inkarnaci na planetu Nula, s veškerým zapamatováním si znalosti pravého života pozitivního stavu, třebaže v jeho neúplné a neplné kondici, pak byste se za každou cenu vyhýbali dělání čehokoli, co by bylo v rozporu s přirozeností pozitivního stavu. V tom případě byste porušovali články naší dohody. Je nemožné udělat cokoliv zlého nebo negativního, a tudíž poskytnout potřebné lekce o tom, co nevolit, jestliže máte všechny vzpomínky na pravý život pozitivního stavu a jestliže si uvědomujete, že jste souhlasili dělat bláznivé, hloupé, negativní, zlé nebo ‚hříšné‘ skutky v naprostém rozporu s čímkoliv, co je obsaženo v pozitivním stavu. S tím druhem znalosti nebo s těmito druhy vzpomínek byste ve svém poslání zcela selhali. Z tohoto pohledu můžete dojít k závěru, že odpovědnost za uzavření vaší paměti na tyto záležitosti ve všech jejich aspektech je plně vaše. Ve skutečnosti, abyste byli takovými, jakými jste souhlasili být, dokud žijete na planetě Nula, vy osobně jste ze své vlastní svobodné vůle a volby požádali, aby se vaše vzpomínky na všechno toto staly během vašeho pobytu na této planetě nedostupnými.

Aby se neporušila tato dohoda a současně aby se vám poskytla plná příležitost splnit všechno, na čem jste se dohodli, souhlasili jste také s tím nemít žádnou možnost nechat si jakýmikoliv prostředky, včetně prostředků Mého Nového zjevení obnovit tyto vzpomínky a také paměť toho, že to byla dohoda mezi Mnou a vámi. Kdybyste to věděli nebo měli takové vzpomínky, nutilo by vás to dělat vědomě to, co se má dělat dle vaší vlastní svobodné vůle a volby v rozpoložení vašeho života na planetě Nula. Aby měl lidský neživot alespoň nějaký smysl, bylo nezbytné ve vás vytvořit dojem, že cokoliv děláte nebo neděláte, je z vaší vlastní volby. Kdybyste si měli pamatovat, že to bylo na základě vaší předchozí dohody, faktor volby by se anuloval a zůstaly by pouze donucovací faktory. Jestliže se za těchto podmínek udělá něco jen proto, že v této věci nemáte žádnou volbu (z pozice vaší externí mysli), nemůže nastat žádné pravé poučení. Protože ne-život lidských tvorů spočívá v zevnějšnostech a v jejich vnější mysli, musí existovat vědomí, že cokoliv se u nich děje na planetě Nula, je hluboce zakořeněno v povaze samotného tohoto života, a nikoliv kvůli jakési dohodě, aby se tím vším prošlo. Jen za těchto podmínek se může uskutečnit opravdové poučení. Takže kvůli všemu výše uvedenému mohou být vaše vzpomínky otevřeny jen poté, co opustíte planetu Nula. A to je vše, co se musí odpovědět na Deziderovu třetí otázku. Pokračuj, Petře, a parafrázuj Deziderovu čtvrtou otázku.

Peter: Tady je: Na moji otázku uvedenou v Dialogu 133. Pán Ježíš Kristus řekl, že kdyby mi, pokud jsem typickým člověkem na planetě Nula, poskytl krok za krokem nějaký druh zkušenostního prokázání nebo důkazu - že On/Ona je tím, za koho se považuje, bylo by to vnucující, protože bych neměl žádnou jinou volbu, než tomu slepě věřit. On/Ona mi slíbil, že tak učiní po mém odchodu z planety Nula a po mém vzkříšení v duchovním světě. Moje otázka je: Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma situacemi?

Pán Ježíš Kristus: Tato otázka nebere v úvahu nejdůležitější faktory, se kterými bylo lidskému ne-životu dovoleno, aby byl zfabrikován. Zmínili jsme se o těchto faktorech již několikrát dříve. Jak si pamatujete, lidský život (ne-život) není konečná volba sama v sobě a sama sebou. Namísto toho je to přechodná a dočasná událost za účelem ilustrace a demonstrace toho, co nevolit, jak nebýt, jak se nechovat, jak nejednat, jaký vztah nemít, jak neodůvodňovat, jak nefilozofovat, jak nebýt logickým, jak nemilovat, jak se nemilovat, jak nedělat cokoli, jak neuctívat, jak nepojímat přirozenost Stvořitele nebo Moji Pravou Přirozenost a všechna ostatní početná ‚jak ne-‘. Pokud je něco této povahy k ilustraci a demonstraci, nemůže se poskytnout žádný vnější důkaz nebo doklad o tom, kdo jsem, protože v tom případě by lidé byli v této přechodné a dočasné situaci uzamčeni. Tímto by se nacházeli v tom, že vykonali konečnou volbu být takovými, jakými jsou, bez jakékoliv možnosti být spaseni ze své modality neživota. Koneckonců Já jsem přišel a dokázal jim bez stínu pochybností, že JSEM KDOŽ JSEM, a samotným faktorem takového důkazu a dokladu je tedy jejich ne-život pravým životem a kvůli tomu je to život konečné volby bez jakékoliv možnosti nebo dokonce potřeby změnit cokoliv, co má tuto povahu. Jinými slovy takovým důkazem a prokázáním bych zrušil ilustrativní a demonstrativní povahu lidského ne-života a obrátil bych ho v trvalou kondici bez jakékoliv možnosti jeho ukončení. Kdyby se toto stalo, negativní stav a jeho lidský ne-život by nikdy nemohl být eliminován a musel by zůstat navždy. V tom případě by nemohla dosáhnout plodnosti taktéž ani plnost a kompletnost pozitivního stavu. Jednoduše řečeno, každý by byl navždy uzamčen v současně existující kondici. Tímto by tento cyklus času/stavu/procesu nemohl být nikdy uzavřen a ani nový otevřen.

Zcela jiná situace je, jakmile kdokoliv z lidského ne-života opustí planetu Nula. V okamžiku jejich odchodu se ilustrativní a demonstrativní fáze jejich osobních a individualizovaných životů ukončí nadobro a navždy. Po jejich příchodu do duchovního světa jsou uvedeni do pozice, v jaké provedou konečnou volbu - pomocí své vlastní svobodné vůle a svobodné volby (nezapomeňte, že během jejich pobytu na planetě Nula volby byla nemít žádnou jinou volbu, než jakou mohl dočasně zvolený lidský ne-život nabídnout!). Za těchto podmínek by nemohly být na místě žádné vnucující faktory. Proto předvedením takového důkazu nebo dokladu o tom, Kdo jsem, již není vnucující, ale je to učiněno na základě svobodné vůle a svobodné volby každého. Opakuje se znovu: Volbou v průběhu lidského ne-života je nemít svobodnou vůli ani svobodnou volbu. Poskytnout vnější důkaz a doklad o tom, , Kdo jsem za podmínek lidského neživota žádné svobody a žádné volby, znamená na věčnost potvrdit platnost jejich nesvobodné kondice bez možnosti volby. Toto je jeden z hlavních důvodů, proč by bylo škodlivé pro všechny, nejen pro lidi, kdybych poskytl takový vnější důkaz nebo doložení. Nic víc nemůže být o této záležitosti řečeno. Jestliže tato fakta nejsou schopna přesvědčit kohokoliv o potřebě této situace, potom ho nepřesvědčí ani nic jiného - nehledě na to, co kdo říká.

V tomto bodě, Petře, bych doporučoval pro dnešek skončit, abys mohl tak zaslouženě odpočívat.

Peter: Učiním tak. A velmi Ti děkuji za tvou ochotu znovu opakovat všechny tyto otázky, navzdory skutečnosti, že již předtím byly mnohokrát vysvětleny ve Tvém Novém zjevení.

Pán Ježíš Kristus: Nuže, Petře, vzato v úvahu, že jste koneckonců lidé, je to nezbytné učinit. Jdi v pokoji.

Zdroj: DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM 2.DÍL