STO TŘICÁTÝ ČTVRTÝ DIALOG

19. dubna 2000

Peter: Ačkoli osobně nemám žádné otázky multiverzálního významu, v mé mysli setrvávají některé kosmologické záležitosti, jakož i užitečnost lidského pojmu ‚Bůh‘ a to, co opravdu znamená. Jaksi pociťuji velmi silnou spojitost mezi kosmologií a pojetím ‚Boha‘, jak ho chápou a pojímají lidští tvorové. Tato záležitost mi přišla na mysl z výroku - mnohokrát Tebou citovaného v rámci Tvého Nového zjevení, že Ty, Pán Ježíš Kristus, jsi jediný Pravý Jeden Bůh. Nějaký komentář k těmto či nějakým jiným záležitostem, které bys považoval za vhodné dnes ráno probrat?

Pán Ježíš Kristus: Předpokládáš velmi správně, Petře, že existuje jistý stupeň souvislosti mezi tím, co pojem ‚Bůh‘ opravdu znamená, a všemi těmito kosmologickými záležitostmi, které máš na mysli ty, jakož i Ardyth. Zabývejme se nejprve pojmem ‚Bůh‘ a tím, jak se k němu vůbec došlo. Je vhodné tento pojem používat, nebo se od nynějška stal zastaralým? Toto je velmi zajímavý bod. Oznamuje něco zcela nového, co doposud nebylo nikomu a ničemu k dispozici. Tato záležitost vztahující se k pojmu ‚Bůh‘ má původ v pozici a umístění Někoho, Kdož dle Své Přirozenosti je Absolutní ve všech Svých Aspektech a Projevech, a někoho, kdož byl z tohoto Absolutního stvořen, kdož ale faktorem toho, že vždy nebyl ve svém vlastním osobním a individuálním jsoucnu a bytí v sobě, o sobě, ze sebe a sebou, je relativní k tomu Absolutnímu. Jak byste šli na to, jak ustanovit jakýkoli vztah mezi těmito dvěma důležitými entitami - jednou naprosto Absolutní a druhou naprosto relativní k tomu Absolutnímu?

Jak si pamatuješ z nedávných dialogů, které se zabývají těmito záležitostmi, aby se pro toto naprosto relativní zajistil jakýsi pocit toho, že je mimo a odlišné od toho Absolutního, bylo nutné oddělit relativní od toho Absolutního a dát mu subjektivní pocit, že je někde jinde a někdy jindy, než je to Absolutní. Tak došlo k subjektivnímu vnímání reality. Takže v praktickém smyslu tak, jak se to vnímá ze subjektivního hlediska této situace, máte dva body v čase a prostoru, oddělené navzájem tak, že jsou s to vnímat se navzájem jako jsoucí vně a navzájem oddělené. Jak však víte, takové vnímání a rozlišování je jen subjektivní a fakticky je možno je do jisté míry klást na úroveň iluzi - viděno objektivním vnímáním reality. Jak tato dvě vnímání uvedete v soulad? Vezměte například list papíru a na jeho opačné strany namalujte malou postavu představující dvě bytosti. Jestliže se papír umístí plošně, řekněme na desku či stůl, jeví se tyto postavy jako navzájem vzdálené jedna od druhé. Jestliže však stejný papír přehneme, aby se okraje přesně překrývaly, navzájem se budou dotýkat nebo budou jedna na druhé, jako by zaujímaly stejné místo a čas. Náhle jste v této nové pozici zanechali subjektivního vnímání tohoto nastavení a navrátili se k jeho vnímání objektivnímu, v němž se dvě velmi odlišná individua nacházejí v simultánním a synchronním vztahu zaujímajíce navzájem, filosoficky řečeno, tentýž prostor/čas.

Avšak s této naší situaci je jeden z uvedených jedinců v Absolutním Stavu a Rozpoložení a ten druhý je ve stavu a rozpoložení relativním. Z hlediska někoho, kdo je relativní, se Ten, Kdož je Absolutní, jeví jako hodně nad tím relativním a hodně mu vzdálený. V tomto ohledu se Absolutní ve Své Absolutní Povaze a Struktuře jeví relativnímu jako nepochopitelné, nepřístupné a hodně mimo čehokoli, co je relativní s to pojmout. Z této situace se objevuje na straně relativního iluze, že Absolutní se vždy nachází nebo je umístěno někde nebo někdy, jež relativní ze své pozice či situace nemůže nikdy dosáhnout nebo k němuž nemůže přistoupit. Aby se tato podivná situace definovala nebo aby se této situaci poskytlo zdání reality, relativní potřebuje přijít na nějaké pojmenování, jež by reflektovalo způsob, kterým relativní může pojímat a vztahovat se k Absolutnímu. Takže toto pojmenování bylo vyvinuto a ustanoveno relativním, aby mu poskytlo jakési hmatatelné a konkrétní vnímání, či lépe řečeno pevný orientační bod, z něhož by relativní mohlo pojímat a na základě toho se vztahovat ze své vlastní subjektivní pozice k Absolutnímu. Pojem, který byl pro toto označení použit, je pojem ‚Bůh‘.

Problémem u tohoto pojmu, jak byl relativní sentientní myslí vyvinut a ustanoven, bylo, že dle své definice umísťuje Absolutno vně a mimo od vlastní pozice, místa, prostoru, času, rozpoložení a procesu atd. toho relativního. Relativní není schopno rozeznat možnost, že Absolutní by mohlo zaujímat stejné místo, stav, rozpoložení, proces atd. jako to relativní. Z této omezenosti a nezpůsobilosti relativní zfabrikovalo iluzi subjektivního modu vnímání tohoto faktu a na základě toho nevzalo na zřetel možnost simultánního a synchronního objektivního modu spolujsoucna a spolubytí jich obou. Takže Bůh jako Absolutní Entita je relativní entitou pojímán jako Někdo, Kdož přebývá ve Svém Vlastním Stavu, Rozpoložení, Procesu, Místě, Čase atd. vzdálen čemukoli, co relativní entity mohou pojímat nebo chápat. Toto je ovšem úplný opak pravé reality Boží pozice, stavu, místa, času a čehokoli, co máte. Rozpornost tohoto předpokladu ohledně Boha, jak byl/je pojímán relativním, je zřejmá z faktu, že Bůh jako takový je Absolutní. Jestliže On/Ona je Absolutní, v takovém případě je kdekoli, kdykoli, v každém, s každým, s čímkoli a v čemkoli. Jestliže byste mohli skutečně pojímat Boha jako Někoho, Kdož je oddělený a izolovaný od bytí s vámi a ve vás, v tom případě by nemohl být Absolutní. Avšak přesně o toto jde v tom, jak relativní vymezuje a označuje Absolutní pojmem ‚Bůh‘.

Kvůli faktu, že pojem ‚Bůh‘ byl vyvinut a ustanoven na takovém nesprávném a iluzorním předpokladu, nemůže odrážet pravou realitu Povahy a Struktury Absolutní Entity, v tomto případě Mě jako Pána Ježíše Krista. Z těchto zřejmých faktů můžete jasně cítit nepříhodnost této situace či nepříhodnost užívání označení ‚Bůh‘. Toto označení Mne odvádí od každého, kdo je relativní. Přesto dle samé definice Mé Absolutní Povahy, pokud Já Jsem Absolutní - což Jsem, v takovém případě by cokoli relativní nemohlo ani na zlomek nanosekundy existovat v sobě, sebou, o sobě a ze sebe bez Mé osobní a jedinečné přítomnosti v tom relativním, kterážto přítomnost umožňuje tomu relativnímu vůbec být a existovat. Zároveň je velkou pravdou, že Já jsem přítomen někde a někdy jinde mimo kohokoli či čehokoli, zatímco jsem přítomen v nich, jakož ve všech časech a ne-časech. Takže jak z tohoto faktu vidíte, oba předpoklady jsou správné.

Avšak tak, jak je pojem ‚Bůh‘ pojímán myslemi sentientních entit, obzvláště tak, jak ho pojímá většina lidských tvorů, tento pojem neobsahuje důležitý faktor, že Bůh je kdekoli a kdykoli, vyplňuje vše a cokoli, jakož i každého bez výjimky a výluky, jsa mimo každého i v každém, uvnitř i vně kohokoli a čehokoli, jakož i uvnitř Svého Vlastního Stavu, Rozpoložení, Procesu atd. V omezeném smyslu byste mohli říci, že toto pojímání bylo částečně pravdivé před tím, než se odehrála inkarnace Boha ve formě a kondici Ježíše Krista na planetě Nula. Jak si pamatujete, Bůh nemohl být přímo přítomen v procesu aktivace, ustanovení a projevování se negativního stavu - něčeho, co nebylo počato či nevzniklo uvnitř Jeho/Jejího Absolutního Stavu. V tomto omezeném smyslu, z pozice těch, kdo obývají negativní stav a lidský život (ne-život), se Bůh tudíž opravdu jeví jakoby vzdálený od nich mnoho miliard světelných roků. Nebo prostě popírají, že On/Ona vůbec skutečně existuje. Ať zaujmete v tomto ohledu jakoukoli pozici, Bůh jako takový se dle toho, co tento pojem obsahuje, nachází buď vzdálený od kohokoli a čehokoli, nebo prostě neexistuje.

Aby se věci napravily a aby se zajistila přímá přítomnost Boha též v tom, v čem se tato přítomnost postrádala, bylo pro Boha nutné přijmout subjektivní způsob vnímání reality, jakým všichni relativní včetně těch, kdo se vyloučili z pozitivního stavu, pojímají sami sebe a vše ostatní. Tímto faktorem či událostí se představa, že Bůh není v těchto, s těmito, u těchto a v čemkoli a s čímkoli, co je obklopuje, přímo přítomen, nastálo změnila. Nyní je ve formě a rozpoložení toho, co se stalo známým jako Pán Ježíš Kristus, opravdu kdekoli a kdykoli včetně v někom a něčem, kdož/což se označuje jako jsoucí v nejsoucnu a neexistenci a v ne-prostoru a ne-času. Vzhledem k této fundamentální změně Bůh zanechal Svého Božství takového, jak jej pojímali relativní, a stal se Někým zcela odlišným. Jak víte, stal se Pánem Ježíšem Kristem se zcela a úplně Novou Přirozeností, která již nic nepostrádá. Enormní pokrok, který se učinil od doby, kdy Bůh nabyl a ustanovil Novou přirozenost, fakt, že pozitivní stav obklíčil a sevřel negativní stav a lidstvo na planetě Nula, a faktor dostupnosti Mého Nového zjevení všem učinili termín ‚Bůh‘ tak, jak byl pojímán všemi relativními, jak se popisuje výše, zastaralým. Nejenže se stal zastaralým, ale za současného stavu věcí tento definuje pravou realitu toho, Kdo Já Jsem a Co je Má Pravá Přirozenost vůbec zač. Jak si pamatujete z Velké knihy, byl v tomto ohledu vymyšlen a ustanoven nový pojem - termín ‚Pán Ježíš Kristus‘. Tento termín samou svou povahou a strukturou zahrnuje cokoli a daleko více, než co znamená a obsahuje pojem ‚Bůh‘.

Kvůli tomuto důležitému faktu od nynějška, pokud tak zvolíte dle své vlastní svobodné vůle a volby, smíte zanechat používání výrazu ‚Bůh‘ ve své každodenní řeči. Chci, abyste si vy, Mí praví reprezentanti na planetě Nula, jasně uvědomovali, že se právě teď, jak jsou tato slova zaznamenávána, ustanovuje něco velmi nového a odlišného ve vztahu k Mé Přirozenosti. Toto nové a odlišné nahrazuje cokoli staré a překonané ve způsobu, jakým byla Má Přirozenost pojímána lidskými tvory a ostatními, protože to splnilo svůj účel a vyčerpalo svou užitečnost. Toto nové a odlišné má přímý vztah k rozvoji Mé Nové Přirozenosti od času a ne-času, kdy se ustanovila a byla získána. Vzhledem k tomu nabývá termín ‚Pán Ježíš Kristus‘ nový, hlubší, jakož i objektivnější a subjektivnější význam a smysl. V celém jsoucnu a bytí a pseudojsoucnu a pseudobytí již nebude žádný stav, rozpoložení, místo, čas, paramísto, paračas či cokoli vůbec, ať v módu objektivním, či subjektivním, které by byly schopné z nich, a obzvláště z jejich vědomého uvědomění, vyloučit Mou přímou, stálou a neodvolatelnou přítomnost.

Jak víte, do tohoto bodu bylo z některých velmi důležitých duchovních důvodů mnohým v zóně vymístění a do jisté míry též na planetě Nula dovoleno, aby si vědomě či nevědomě neuvědomovali Mou přítomnost v nich, s nimi a u nich. Vyloučení Mé přítomnosti s nimi, u nich, a v nich z jejich vědomého vnímání jim dávalo subjektivní pocit, že Já, pokud vůbec existuji, jsem jim objektivně a subjektivně velmi vzdálen a že nechci a netoužím s nimi vůbec nic dělat a ponechávám je jejich vlastním prostředkům a způsobům, jakými chtějí pokračovat ve svém falešném životě či ne-životě. Toto vnímání bylo do nynějška snášeno, aby se jim dala možnost ilustrovat a projevit plně to, jaké to je být v této podivné kondici, která nedává žádný smysl nikomu, kdo v sobě obsahuje byť jen trochu smyslu. Jak víte, dokonce i velmi malé vědomé uvědomění Mé přítomnosti v nich a s nimi, tj. se Mnou, by jim znemožnilo splnit účel, kvůli němuž souhlasili, že budou ilustrovat a projevovat tyto faktory. Proto bylo do tohoto bodu Mou Božskou Prozřetelností dovoleno, aby ze své strany měli takové vnímání či pocit, jež by jim umožnily počít směšnou ideu, že Já jsem s nimi, u nich, v nich nebyl přítomen. Tato situace se plně odrážela v pojmu ‚Bůh‘. Ano, Já jsem nikdy nebyl přítomen v jejich zlých, negativních, zkažených a mrzkých činech, chováních a jednáních. Proto bylo dáno Mé dovolení, aby měli takový dojem. Jak víte, Má přítomnost byla vždy v jejich schopnosti volit a měnit se. Nikdy však nepoznali, že toto je neoddiskutovatelným faktem. Proto jsem pro ně ze všech praktických účelů byl kdesi jinde či jindy, nebo neexistoval vůbec.

Jak je uvedeno výše, nyní se ale tato situace úplně změnila. Aby se v nich, s nimi a u nich postupně a pomalu jejich vlastním tempem eliminoval takový dojem a rozpoložení, rozhodl jsem se přizpůsobit a upravit Svou Absolutní Přirozenost jejich zvláštnímu rozpoložení tak, aby Mne zcela přestali považovat za Někoho, Kdo buď vůbec neexistuje, nebo Kdo je pro ně tak vzdálen a nedosažitelný, že si mohou rovněž myslet, že neexistuje. Od nyní Já budu dle těchto přizpůsobení a uzpůsobení v Mé Nové Přirozenosti osobně přítomen v čemkoli, co dělají a v tom, jak to dělají, jak myslí, jak cítí, jak vytvářejí vztahy, jak se milují i jak ve všem ostatním bez výjimky a vyloučení - bez jakéhokoli podílení se na čemkoli zlém, negativním, nepravdivém či bez jakékoli podpory nebo posilování čehokoli zlého, negativního, nepravdivého či zkresleného, co dělají či mají v úmyslu. Má přítomnost v tomto bude vlastně toliko za účelem umožnit jim upustit od toho, aby byli takoví, jací v současnosti jsou. Jimi míníme všechny ty, kdo se nacházejí po celé zóně vymístění se všemi jejími pekly a pseudosvěty, jakož i všechny lidské tvory, kteří nejsou buď Mými zjevnými, či skrytými reprezentanty na planetě Nula a jinde. Pokud se budou i nadále přidržovat pojímání Mé Povahy, jaké je obsaženo v pojmu ‚Bůh‘, bude pro ně nemožné změnit svůj postoj ke Mně. Budou na Mne stále pohlížet jako na Někoho, Kdo buď vůbec neexistuje, nebo Kdo není v nich, s nimi a u nich přítomen. V takovém případě by však nikdo z nich nemohl být spasen z tohoto nevhodného pojímání, jakož i z jejich negativního, zlého, nepravdivého, mrzkého, zdeformovaného a zvráceného postoje a životního stylu (pseudostylu).

Prostřednictvím těchto Dialogů tím, že jsou integrální a důležitou součástí Mého Nového zjevení, a prostřednictvím jejich čtení vámi jako Mými představiteli se Mnou ve vaší mysli se všem v negativním stavu stanou zřejmé dvě věci: Jednou je to, že Já jsem jim přizpůsobil a uzpůsobil Mou Novou Přirozenost tak, aby byli s to vnímat Mou přítomnost s nimi, v nich a u nich během veškerých jejich činností a chování bez jakékoli účasti v jejich negativním, zlém, nepravdivém atd. životním stylu (pseudostylu), takže již nikdy nebudou mít o Mně dojem, že jsem Někdo, Kdo buď vůbec neexistuje, nebo Kdo je od nich tak vzdálen, že neexistuje žádná možnost, aby On/Ona měl nějaký zájem na něčem, co konají, či nekonají. Druhou je to, že Má přítomnost s nimi, v nich a u nich jim dá základ, z něhož budou s to zanechat svého zkaženého a mrzkého pseudoživotního stylu a nastálo konvertovat do pozitivního stavu. Bez takové Mé přítomnosti by nikdy nebyli schopni upustit či být spaseni od svého negativního stavu.

Aby se tyto změny reflektovaly, bude nutné se vzdát čehokoli, čím se Má Přirozenost pojímala způsobem obsaženým ve starém pojmu ‚Bůh‘. Prostřednictvím těchto Dialogů je každý na tuto nutnost upozorněn. Vy jako Mí představitelé jste těmi prvními na planetě Nula a v říši zóny vymístění, kdo mají tuto informaci během vašeho čtení tohoto konkrétního dialogu. Tímto procesem učiníte tuto informaci dostupnou komukoli jinému v této říši, jakož i nevědomým částem myslí všech lidských tvorů. Na základě toho se dostanou do pozice, aby redefinovali Mou Novou Přirozenost v souladu s jejich pojímáním v Mém Novém zjevení. Takže pojem ‚Bůh‘ tak, jak jej pojímají a chápou, nebudou již nikdy mít na mysli. Do jejich myslí hluboko pronikne pojem ‚Pán Ježíš Kristus‘ tak, jak se pojímá v Mém Novém zjevení, nahrazující vše staré a již nevhodné, a tímto faktorem je připravující na jejich konečné spasení.

Uvedená přizpůsobení a uzpůsobení v Mé Nové Přirozenosti jsou absolutní proporcí, podniknutá z pozice Mého Absolutního Stavu a Procesu. Proto chápat či vytušit vaší relativní myslí, čím jsou a jaká je jejich opravdová povaha, by bylo pro vás nemožné. Postačí říci, že jsou nutná v absolutním smyslu, pokud se má úspěšně završit věčná eliminace negativního stavu a jeho ne-života lidských tvorů s jejich egy a ustanovení plnosti a úplnosti pravého života pozitivního stavu, jak z této situace vidíte, podjal jsem se na další velmi důležitý krok k nejžádoucnějšímu cíli, trpělivě očekávanému všemi, kterých se to týká. Tento krok nás všechny přivádí blíž k této době (ne v lidském pojetí času).

Jak by se na základě všech těchto faktorů, z pozice pravé reality, objektivně a subjektivně mohl pojem ‚Pán Ježíš Kristus‘ definovat? Jestliže pojem ‚Bůh‘ tak, jak byl pojímán a chápán do tohoto bodu všemi obyvateli zóny vymístění a planety Nula, již není vhodné a správné zachovávat (fakticky můžete říci, že tento typ Boha je ze všech praktických důvodů mrtev), jaký druh definice lze v tomto případě nabídnout ve vztahu k pojmu ‚Pán Ježíš Kristus‘, jak má být pojímán a chápán všemi kdekoli a kdykoli? Především, jak víte, cokoli, co bylo obsaženo v pojmu ‚Bůh‘, je v čistě pozitivní konotaci plně včleněno a obsaženo v pojmu ‚Pán Ježíš Kristus‘. Za druhé tento pojem nyní obsahuje daleko více než pojem ‚Bůh‘. Za třetí, jak si pamatujete, odráží všeobecnou obsažnost, něco, co nepostrádá vůbec nic včetně všeho prožitého, co obsahuje povaha a struktura negativního stavu a lidského ne-života. Za čtvrté pak vše, co je obsaženo a označeno tímto pojmem, zaujímá pozici v Absolutním Stavu a v Absolutním Smyslu.

Z tohoto faktu můžeme odvodit následující definici pojmu ‚Pán Ježíš Kristus‘: Pán Ježíš Kristus jest jediné Jedno Pravé Absolutní ‚JÁ JSEM, KDOŽ JSEM ABSOLUTNĚ‘ bez začátku či konce a Kdož zkušenostně zahrnuje cokoli a kohokoli v jsoucnu a bytí a pseudojsoucnu a pseudobytí se všemi jejich stavy, rozpoloženími, procesy, zkušenostmi a vším, co mají, vlastní a obsahují, přítomné s kýmkoli a čímkoli, v komkoli a čemkoli a u kohokoli a čehokoli, zároveň přesahující vše a cokoli v absolutním smyslu; a Kdož z Jeho/Její Vlastní Svobodné Vůle a Volby umožňuje každému a čemukoli být a existovat či pseudobýt a pseudoexistovat ve všech jejich vlastních nekonečných jedinečnostech, individualitách, odlišnostech a jejich vlastních osobních, individuálních a nekonečně odlišných ‚já jsem‘.

Na základě této Nové definice by bylo radno, abyste se vy, jako Mí praví reprezentanti na planetě Nula, vedle každého, kdo zaujímá pozici v Mém pozitivním stavu, začali na Mne obracet nebo ke Mně přistupovat, když Mne o něco žádáte či se modlíte nebo meditujete anebo ať děláte v tomto ohledu cokoli, v souladu s obsahem této definice. Od nynějška namísto toho, abyste o Mně hovořili či smýšleli jako o jediném Jednom Pravém Bohu a není tu žádný jiný, můžete o Mně hovořit a smýšlet jako o jediném Jednom Pravém Absolutním Já Jsem, Kdož Jsem a není tu žádné jiné. Toto je velmi důležitý posun, který potřebuje prostoupit vaši mysl a rovněž potřebuje, aby se ustanovil odlišný přístup ve vztahu ke Mně a ke komukoli jinému (obzvláště mezi vámi samotnými).

Jak se nyní tato přizpůsobení a uzpůsobení v Mé Nové Přirozenosti a to, jak byl definován výše pojem ‚Pán Ježíš Kristus‘, vztahuje ke kosmologickým záležitostem? Mohu vás ujistit, že to má k nim přímý vztah. Jak si vzpomínáte, každá změna v Mé Nové Přirozenosti nebo uvolnění čehokoli z ní má následný dopad na vše a cokoli ve jsoucnu a bytí, pseudojsoucnu a pseudobytí a na planetě Nula. Protože Mé Stvoření ve všech aspektech svého jsoucna a bytí, jakož i pseudostvoření ve svém pseudojsoucnu a pseudobytí, závisí absolutně na Mně v tom, co jsou a jak jsou uspořádány, zformovány a ustanoveny, proto když se něco takové velikosti ve Mně a se Mnou uděje, znovu to uspořádá samu osnovu Mého Stvoření a pseudostvoření, aby se těmto změnám přizpůsobilo a uzpůsobilo. Jinak by nemohlo postupovat a být tak, jak má.

Toto opětovné uspořádání vyžaduje odlišné přerozdělení a umístění duchovních, duševních, sexuálních a fyzických energií, které umožňují nastávání potřebných přizpůsobení a uzpůsobení. Výsledkem je, že veškeré vesmíry, galaxie, sluneční systémy, planety a nebeská tělesa multivesmíru se všemi jejich obyvateli a životními formami jsou znovu umístěny a uspořádány tak, aby byly ve stavu úplné připravenosti pro přijetí a umožnění toho, aby nastal příští, nejdůležitější a nejzávažnější krok v dějinách jejich jsoucna a bytí a pseudojsoucna a pseudobytí. Jak si pamatujete, tento jednotlivý krok má přímý vztah k věčnému ukončení tohoto cyklu času/stavu/procesu, v němž byly vymyšleny, ustanoveny a projevily se ne-život negativního stavu, lidský ne-život a jejich ega. Proto tento krok nazýváme jako nejdůležitější a nejzávažnější.

Při pohledu na tato fakta, jaká bude role každého jednotlivého jedince bez ohledu na to, kde a kdy nebo v jakém místě, stavu, rozpoložení, času, paračasu nebo kdekoli se takový jedinec v každém jednotlivém času/stavu nachází, ve schématu těchto důležitých událostí, nových uspořádání a redistribucí uvedených duchovních, duševních, sexuálních a fyzických energií? Z pozice lidského jedince bez ohledu na to, čím je nebo jaká je jeho zevní a niterná pozice, existuje značně nesprávné vnímání důležitosti role, kterou hraje jakákoli jednotlivá sentientní entita či lidský tvor. Toto nesprávné vnímání vyvěrá ze zevního srovnávání takzvané nesmírnosti a ohromnosti viditelného fyzického vesmíru (pseudovesmíru), který obsahuje miliardy a miliardy galaxií, hvězd, planet a jim připadajících obyvatel, s jedním ‚drobňoučkým‘ a zdánlivě nevýznamným jedincem. Co se tohoto týče, taková nevhodná či dokonce nesprávná úvaha pochází z ustavičného náporu propagandy sil negativního stavu, které považují každého jedince a vše, co se k němu vztahuje, a to, kým je a co v sobě obsahuje, za nevýznamné, nedůležité, bezcenné, nepotřebné a nežádoucí.

Důvodem takového nesprávného uvažování je fakt, že síly negativního stavu za žádných okolností nechtějí, aby nějaký jedinec v jejich doméně a na planetě Nula objevil ohromnou důležitost každého jednotlivého individua, jakou hraje ve schématu všeho dění, které neustále a nepřetržitě nastává v jsoucnu a bytí a pseudojsoucnu a pseudobytí. Objevení tohoto faktu by učinilo pseudoživot negativního stavu neplatným, protože, jak si pamatujete, ten je založen na odmítání důležitosti každého jednotlivého jedince ve srovnání s pozicí, jakou jedinec v tomto ohledu má v pozitivním stavu. Takže síly negativního stavu zfabrikovaly iluzi nesmírnosti a ohromnosti prostoru/času, ve kterém se nachází jejich pseudovesmír, aby uvědomování si této nezměrnosti a ohromnosti každého jednotlivého jedince umenšovalo téměř v nicotu, když by srovnával svou velikost s velikostí vesmíru (pseudovesmíru) v lineárním zevním měřítku, jímž se vše v něm nebo uvnitř něho měří.

Problémem s tímto uspořádáním v pojímání lidské mysli je to, že neodráží pravý objektivní způsob vnímání reality. Bere v úvahu jen takzvaný subjektivní způsob, v němž se vše jeví jako lineární a sekvenční. A přece v pravé struktuře a povaze Stvoření a pseudostvoření žádná taková linearita a sekvenčnost neexistuje. Jak víte, Stvoření a pseudostvoření je upravováno a utvářeno v kruzích. Vzhledem k tomu je možno prostor, čas, stav, rozpoložení či cokoli ve Stvoření a pseudostvoření složit a přeložit a znovu uspořádat tak, že každý bod, pozice, umístění, stav, rozpoložení atd. zaujímá přesně totéž jako každý jiný. Jinými slovy můžete snadno a pohodlně říci, že každý takový bod, pozice, umístění, stav, rozpoložení, čas, paračas atd. je takříkajíc v dosahu vaší individuální ruky. Když však ve vašem subjektivním modu vnímání skutečnosti rozvinete tento kruh tak, že se stane rovným, náhle tu před sebou máte od jednoho konce ke druhému mysl ohromující nezměrnost a nesmírnost a nepojmutelnost prostoru a času, které je nemožné si představit či překlenout vaší ‚mrňavou‘ lidskou myslí. A to tu hovoříme jen o takzvaném fyzickém vesmíru (pseudovesmíru). Jako daleko nepochopitelnější by pro subjektivní modus vnímání reality či pseudoreality každé lidské mysli byla povaha a struktura duchovních a intermediálních vesmírů či pseudovesmírů.

Avšak ani ze stanoviska lidských vědců-astronomů nejsou věci tak jednoduché. O těchto záležitostech panují mezi nimi značné rozpory. Dovolte mi citovat jednu jejich fantaskní premisu: „Představy astronomů o nekonečném prostoru naplněném stovkami miliard různých galaxií, hvězd, slunečních systémů a planet jsou snad iluzí. Namísto toho by se mohl vesmír konstruovat jako ohromná hala zrcadel. I v těch nejvzdálenějších galaxiích lidé možná mohou spatřit přízračné obrazy své vlastní galaxie. Co se jeví vzdálenou galaxií, může být ve skutečnosti světlo z velmi mladého provedení Mléčné dráhy, která učinila úplný okruh 13 miliard let kolem konečného vesmíru. Namísto miliard a miliard různých galaxií by vesmír mohl sestávat povětšinou ze zrcadlení, opakovaných obrazů daleko menšího počtu galaxií. Tyto obrazy by byly výsledkem různých světelných drah vesmírem skrze různé body v historii galaxie. Proto mohou existovat dvojníci Mléčné dráhy vně odtud, pokud ale existují, mohou se nacházet za horizontem toho, co jsou lidé s to kdy pozorovat.“ Co vám tento citát připomíná? Pamatujete si, co bylo o této záležitosti řečeno v Novém zjevení Pána Ježíše Krista? Zde se v Kapitole 17, strany 505-506 (anglické verze) uvádí, že: „...každá planeta, sluneční soustava, galaxie a vesmír mají svou jednu vlastní ryzí fyzickou celistvost, v nějakém prostoru, čase a nějaké dimenzi. Tato jedna opravdová prostoročasová dimenzionální kompaktnost vytváří četné vlastní obrazy a repliky, které se nacházejí v témž prostoru, někdy i v témž čase, ale v jiných dimenzích a velmi často také v jiných časech.“ V době, kdy se tato slova zaznamenala, nebyl výše uvedený předpoklad vašimi astronomy formulován. Přišli na něj mnohem později.

Na druhé straně nezapomínejte, co bylo o tomto naznačeno mnohokrát v Mém Novém zjevení. Jsoucno a bytí Stvoření, jakož i pseudojsoucno a pseudobytí pseudostvoření ve všech jejich aspektech a funkcích zcela a úplně závisí na uvědomování si sebeuvědomování se všech ‚já jsem‘ a jejich neustálých, nepřerušených vědomých funkcí a činností.

Jak je možné, že je tomu tak? Všechny sentientní mysli, včetně mysli lidské a myslí těch, kdo se nacházejí a jsou umístěni v pseudoživotě negativního stavu, obsahují ve svých myslích, v kostce řečeno, obtisk a vzor struktury, povahy a dynamiky Stvoření, jakož i pseudostvoření (u lidí a všech ostatních obyvatel zóny vymístění - pseudostvoření). Neboli, abychom byli přesnější: celost Stvoření a pseudostvoření odráží ve svém strukturálním plánu povahu, strukturu a složení sentientní mysli.

Protože tam venku (symbolicky řečeno) existuje nekonečný počet rozličných a nekonečně odlišných, jedinečných a individuálních sentientních myslí, aby se tento faktor nekonečné rozmanitosti, jedinečnosti, rozdílnosti a početnosti reflektoval, máte tam venku čili uvnitř multivesmíru nekonečné počty namnoze různorodých, jedinečných a nekonečně odlišných vesmírů, galaxií, slunečních systémů, planet a rozličných jiných nebeských těles na všech úrovních multivesmíru - duchovní, zprostředkující a fyzické. Totéž pravidlo platí na pseudostvoření či zónu vymístění, jež byla zformována dle vzoru, povahy a struktury těch sentientních myslí, které se rozhodly odštěpit se z pravého Stvoření a vybudovat své vlastní odlišné pseudosvěty ze zvrácených idejí jejich vlastní mysli.

Výše uvedený popis o závislosti Stvoření a pseudostvoření na uvědomělosti sebeuvědomění všech ‚já jsem‘ sentientních myslí a jejich operací, funkcí a aktivit máte chápat tak, že veškeré Stvoření a pseudostvoření a všichni v nich se nacházející, zaujímající v nich pozici a v nich umístění jsou naprosto závislí na Mé Absolutní Sentientní Mysli v Mém Vlastním Absolutním Uvědomění Sebeuvědomování Mého Absolutního ‚JÁ JSEM‘. V tomto smyslu strukturální plán, povaha a funkce Stvoření a jeho celkový obtisk odráží ve své relativní kondici Strukturu, Povahu a Dynamiku Mé Absolutní Sentientní Mysli. Nebo přesněji: strukturální návrh jakékoli sentientní mysli v její podstatě, složení, dynamice a funkci, vnímání sebe sama a ve všem ostatním byl profilován tímtéž z Mé Absolutní Sentientní Mysli. Ve své relativní kondici každá sentientní mysl reflektuje a v sobě obnáší obtisk Povahy, Struktury, Dynamiky, Funkce a všeho ostatního Mé Absolutní Sentientní Mysli. Skrze toto a tímto nastavením je veškerému Stvoření s jeho multivesmírem a tím, co obsahuje, jakož i pseudostvoření se vším, co obsahuje, umožněno být a existovat nebo pseudobýt a pseudoexistovat.

Vzhledem k tomuto činiteli závislosti, aby Stvoření a pseudostvoření vůbec bylo a existovalo nebo pseudobylo a pseudoexistovalo, nemůže mít žádnou odlišnou podstatu, strukturu, složení a vše ostatní, než má sentientní mysl nebo než vposled má Má Absolutní Sentientní Mysl.

Takže nevezmete-li v úvahu tyto faktory, stává se důležitost každé individuální sentientní mysli bez ohledu na to, zda jde o pravou sentientní mysl nebo lidskou sentientní mysl či jakoukoli jinou sentientní mysl v negativním stavu, velmi zřejmá. Jestliže je každá sentientní mysl ve své individualitě a podstatě jedinečná, nekonečně odlišná a neopakovatelná a je sama sobě svým vlastním složitým a mnohoúrovňovým vesmírem a pokud tímto faktorem vytváří a touto kriticky závažnou jedinečností, nekonečnou růzností a individuálností umožňuje jsoucno a bytí multivesmíru, který odráží tento faktor, v takovém případě je ta součást multivesmíru, která odráží strukturální vzor příslušné individuální sentientní mysli, zcela možnou jedině a jen existencí této velmi zvláštní, jedinečné, individuální a velmi odlišné jednotlivé sentientní entity či lidského tvora nebo kohokoli jiného, kdož obsahuje takovou sentientní mysl bez ohledu na to, zda si tato mysl vědomě uvědomuje, či nikoli, že je tomu tak.

Jak z těchto zřejmých faktů vidíte, vaše aktivity, funkce, role, umístění, chování, postoje či cokoli činíte, či nečiníte, ať jsou čímkoli, umožňují té součásti multivesmíru s vámi souvztažné být a existovat ve své funkci, činnosti, roli, umístění atd. Tento faktor závislosti lze popsat velmi hrubě a omezeně slovy jednoho z vašich světoznámých astronomů, že když si dítě hraje s míčem ve svém kočárku a vyhodí ho odtud ven, pak touto svou činností ruší přitažlivost a pohyb i té nejvzdálenější hvězdy ve viditelném vesmíru.

Chápete, jak jste důležití ve vztahu k multivesmíru a pseudosvětům? Bez vás a vašeho jsoucna a bytí nemohou být a existovat ani ony. Kdybyste nějakou nemožnou náhodou zmizeli ze svého vlastního jsoucna a bytí nebo kdybyste ztratili své individuální, osobní a intimní uvědomování si sebeuvědomování vašeho ‚já jsem‘, pak ta součást multivesmíru, která souvztaží a je spojena s vámi, by zmizela také. A protože mezi všemi součástmi, ze kterých multivesmír sestává, existuje vzájemná závislost, ztráta jedné takové součásti představované zde vámi by se rovnala ztrátě všech ostatních součástí. V takovém případě by se multivesmír rozpadl a přestal by být a existovat. V tomto smyslu jste daleko důležitější než takzvaná nezměrnost a ohromnost viditelného fyzického vesmíru (ve vašem případě tedy pseudovesmíru). Bez vás je tato nezměrnost a ohromnost absolutně ničím.

Takže jak z těchto všech faktů vidíte, právě opak je pravdou: vy jste tím, kdož je nezměrným, ohromným a jakýmkoli jiným vzhledem k tomuto srovnání, a multiversální nezměrnost a ohromnost se odvozuje z vaší vlastní nezměrnosti a ohromnosti. A protože ve svém vlastním soukromém, intimním, individuálním, jedinečném a nekonečně odlišném ‚já jsem‘ odrážíte Mé Absolutní ‚JÁ JSEM‘ ve Stavu a Rozpoložení těchto vlastností, jsem to Já, kdo nakonec jsem takový, dávající vám tutéž povahu a strukturu, jakou mám Já. Následně multivesmír odráží tuto přirozenost a uspořádání. A to je vše, co je třeba v této konkrétní době zjevit.

Peter: Velice moc děkuji za toto plodné zjevení. Jak si uvědomuješ, během záznamu tohoto dialogu jsem obdržel několik otázek. Chceš, abych se jimi zabýval nyní, nebo Tvou odpověď na ně odložíme?

Pán Ježíš Kristus: V této chvíli bych doporučoval Mé odpovědi na ně odložit na příhodnější dobu - pokud vůbec. Jsi fyzicky velmi unaven.

Zdroj: DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM 2.DÍL