STO TŘICÁTÝ DRUHÝ DIALOG

11. dubna 2000

Peter: Před několika dny jsem obdržel následující otázku od Dana z New Yorku: ‚Jak se pro pozitivního představitele manifestuje jeho přechod v době odchodu z planety Nula? Ne v individuálních aspektech, protože tyto jsou vždy jedinečné, ale ve společných, obecných aspektech? Zažíváme například přesně v době, kdy opouštíme naše tělo, nebo těsně předtím něco báječného a/nebo zvláštního, neprožitého jiným člověkem obecně, jako že jsme vítáni, zatímco jsme stále ještě vědomím zde, nebo něco podobného? A také, co se děje v takzvaném světelném tunelu a těsně potom, když jsme, nebo potom, co jsme přijati?‘ Pokud se nepletu, toto téma bylo rozsáhle diskutováno, snad ne plně ve vztahu k Tvým představitelům, v Dialozích 15., 17., 18. a 19. Nedávno jsem byl také opět zaujatý některými kosmologickými záležitostmi, jako například rozdílem mezi časově- prostorovým kontinuem (subjektivní modus pojímání reality) a nečasově- neprostorovými stavy a procesy (objektivní modus pojímání reality); stejně jako rozporem, který existuje mezi našimi kosmology ohledně toho, co se stane našemu takzvanému viditelnému kosmu. Zhroutí se hmota do sebe a vesmír skončí v ohnivém ‚Velkém zmáčknutí‘, nebo jeho expanze nikdy neskončí atd.? Také teorie Velkého třesku je znovu v mé mysli. Myslíš, že jsme připraveni diskutovat některé z těchto problémů? Samozřejmě jako vždy, jestliže bys nám rád dnes něčím přispěl z Tvé pozice, rád bych Ti dal přednost v čemkoliv, co nám chceš říci.

Pán Ježíš Kristus: Oceňuji, Petře, tvoji laskavou nabídku, abych mluvil první. Jak víš, nedávno jsme uvažovali o důvodech, proč ti, co odešli z planety Nula, jsou neschopni přímo komunikovat s kýmkoliv na vaší planetě. Zdá se, jako by zmizeli beze stopy a zůstávají pouze vaše vzpomínky na to, jak zde byli. Jistě, jsou někteří lidé, kterým se o nich zdá nebo v některých případech je vidí a komunikují s nimi ve svém stavu niternosti. Avšak tyto vzácné jevy nemají nezbytnou platnost nebo přesvědčivou jistotu, která by vás ujistila o tom, že ti, co odešli z planety Nula do duchovního světa, skutečně pokračují ve svém jsoucnu a bytí ve svém individuálním, jedinečném, odlišném a nenapodobitelném ‚já jsem‘ s plným zachováním svého života nebo bytí na živu stejným způsobem, než když žili na planetě Nula ve svých fyzických tělech.

Tato skutečnost vkládá do myslí lidí všechny druhy pochybností o možnosti života po smrti. Ale nejen to, ale na základě nedostupnosti jakéhokoliv objektivního hmatatelného důkazu o existenci posmrtného života si někteří lidé myslí, že žádný jiný druh života neexistuje a jakmile zemřete, je to vše. Navěky nic nebude. Otázkou v tomto ohledu je: Proč nikdo, kdo zemřel, nemůže s vámi komunikovat přímo nebo přesvědčivě hmatatelným způsobem, nehledě na to, kam jdou - do pravého života pozitivního stavu - nebes, nebo do neživota negativního stavu - pekla?

Je mnoho důvodů pro tuto nutnost nebo toto konkrétní uspořádání týkající se lidského neživota. Některé z těchto důvodů nemohou být nyní zjeveny. Kvůli tomu se soustředíme jen na ty, které pro vás budou mít perfektní smysl.

Prvním ze všech, jak si vzpomínáte, je to, že planeta Nula byla umístěna do místa, které bylo definované jako žádné místo, a v čase, který byl definován jako žádný čas. Přinejmenším ve smyslu, že to, co se považuje za čas a prostor na planetě Nula, je deformací času a prostoru; nebo to lze definovat jako ne-čas a ne-prostor. Kvůli tomuto podivnému uspořádání bylo třeba provést přepojení lidských senzorických orgánů tak, aby se přivedly do souladu s fyzickou pozicí planety Nula. Současně byla fabrikace typicky lidských smyslových orgánů tak, jak fungují a vnímají věci, značně omezena v tom, jak a v jakém rozsahu lidští tvorové vůbec cokoli vnímají. Kvůli tomuto podivnému uspořádání nejsou smyslové orgány lidských tvorů vybaveny, aby vnímaly nebo pocítily cokoliv za hranicemi jejich strukturální povahy. Ve všech ostatních dimenzích, které jsou umístěny v pravém čase a pravém prostoru, jakož i v pravém stavu a pravé kondici, ve svých vjemových schopnostech vidí a vnímají věci a entity, které existují pouze uvnitř jejich vlastního stavu a kondice.

Logicky řečeno, protože planeta Nula a lidské perceptuální nebo senzorické orgány fungují v něčem, co bylo řečeno jako ne-čas a ne-prostor, a protože nejsou vybaveny vnímat vůbec nic, co je mimo jejich sféru a hranice, z toho důvodu nejsou lidé schopni rozeznat existenci vůbec ničeho, co není z jejich pseudosvěta. Na druhé straně sentientní entity z jiných světů a ti, kdo odešli z vaší planety a nyní žijí v těchto světech, kvůli tomu, že jejich perceptuální orgány jsou přizpůsobeny na skutečný stav/prostor a kondici/čas a protože lidé jsou v ne-čase a ne-prostoru, nejsou schopni jeden s druhým komunikovat přímo nebo jakýmkoliv přesvědčivým a hmatatelným způsobem. Čemu musíte v tomto ohledu rozumět, je to, že pro ty, kteří žijí v realitě stavu/prostoru a kondice/času, ne-prostor a ne-čas lidských tvorů a jejich planeta jako by neexistovaly. A stejně to platí pro lidské tvory: cokoliv mimo rozsah jejich perceptuálních schopností nebo toho, co jim dovolují jejich senzorické orgány, vůbec neexistuje. Z toho důvodu se navzájem nemohou ani vidět, ani spolu komunikovat. Ze všech praktických důvodů z pohledu jednoho na druhého žádný z nich neexistuje.

Toto uspořádání může být považováno jako fyzický důkaz vaší neschopnosti přímo a hmatatelně komunikovat se zemřelými nebo s kýmkoli z jiných dimenzí. Takové komunikace jsou možné jen ve velmi omezeném smyslu prostřednictvím nějakého druhu média - snů, vizí v niterném stavu mysli nebo mediací skrze lidská média ve stavu transu. Jak je zmíněno výše, žádný z těchto prostředků nemá platný a přesvědčivý důkaz toho, že zemřelí skutečně pokračují ve svém plném životě mimo planetu Nula. Koneckonců lze říci, že takové prostředky nebo schopnosti jsou výsledkem vašeho toužebného přání nebo projekcí očekávání vaší vlastní mysli bez jakékoliv objektivní reality. Z fyziologického stanoviska, protože váš mozek obsahuje živé informace o těchto zemřelých , jste schopni z uchovaných vzpomínek na ně znovu vytvořit, cokoliv se jich týká. V tom případě to nejsou skuteční zemřelí, s kým komunikujete, ale pouze vaše představa a očekávání toho, jací byli během jejich žití na planetě Nula nebo jací by měli být v tom jiném světě, se kterým komunikujete.

Avšak toto uspořádání může být považováno za následek duchovních důvodů pro tuto neschopnost a omezení s nimi komunikovat v pravé realitě jejich stavu a kondice. To je pouze důsledek, a ne počátek této nutnosti. Duchovní důvody pro toto uspořádání jsou ty, které skutečně ustanovily takové podmínky u lidí na planetě Nula.

Jak víte, existuje jeden velmi speciální důvod, proč jsou lidé na planetě Nula se svojí planetou uvedeni do naprosté izolace a separace od všech a všeho ostatního v jiných dimenzích, jakož i jiných pseudodimenzích. Jak si pamatujete z Velké knihy, její Kapitoly 23., lidé nejsou ve stavu své závěrečné volby. Takže pravá povaha povšechnosti jejich pseudoživota nebo neživota na planetě Nula se může najít v kondici jeho přechodnosti a dočasnosti. Pouze ve stavu konečné volby může existovat trvalost a neomezené pokračování. Lidský pseudoživot není konečnou volbou. Dokud jsou lidé v této situaci, nemohou být ovlivňováni žádnými silami, které jsou situovány nebo umístěny někde jinde, aby nebyli uvedeni do pozice konečné volby, zatímco jsou stále v lidském neživotě. Jestliže by se něco takového mělo nebo mohlo stát, lidé by byli navždy uzamčeni ve svých lidských neživotech. V tom případě by nikdy nemohli být spaseni. A protože lidský neživot je konečný produkt pseudotvořivé snahy sil negativního stavu, kdokoliv umístěný v neživotě negativního stavu by také nemohl být spasen. V tom případě by negativní stav s jeho lidskou složkou musel zůstat navždy. Jestliže by něco takového bylo možné, nemohla by se ustanovit ani plnost a kompletnost pozitivního stavu.

Jak si vzpomínáte, lidský život je ilustrací, manifestací a demonstrací toho, co nevolit; jaký nebýt; jak se nechovat; jaké nemít vztahy; jak nepojímat duchovní principy a Mou Pravou Přirozenost; jak nevěřit; jak neuctívat; jak se nemilovat či nemilovat obecně; jak nevnímat a nechápat realitu a vůbec cokoliv; jak nežít a nefungovat; a jak nedělat všechny ostatní věci, ze kterých se lidský neživot skládá. Aby se ilustrovaly, manifestovaly a demonstrovaly tyto a všechny ostatní faktory lidského života, lidé potřebovali být uvedeni do zvláštního a podivného stavu a kondice, které by jim umožnily dělat právě jen toto, bez jakéhokoliv ovlivnění ze stavu a kondice konečných voleb. Takže z toho důvodu, jestliže by se jim někdo zjevil z jiných dimenzí nebo pseudodimenzí ve hmatatelné a přesvědčivé formě, byli by nuceni opustit svou ilustrativní a demonstrativní kondici a přijmout něco, co původně nebylo v jejich dohodě být takovými, jakými jsou v procesu svých neživotů na planetě Nula. Jinými slovy, byli by nuceni uvěřit a přijmout něco ne svojí vlastní svobodnou vůlí a volbou, ale vynucením a nutností té konkrétní zkušenosti, v tomto případě by museli přijmout fakt, že život pokračuje po jejich lidském typu života (neživota). Prožití něčeho z donucení a nutnosti se nemůže nikým přivlastnit nebo nelze nikomu přisoudit. Nemohlo by se to zachytit v lidských niternostech, kde se to počítá. Bylo by to přijato jen v jejich zevnějšnostech. V tom případě by se zevnějšnosti pro lidi na věčnost staly jedinou možnou realitou. Konec konců, jestliže k vám někdo přijde z toho vně vás, to vně se stává svou vlastní realitou vedle toho, co je umístěno uvnitř. Aby se zabránilo, že se tak někdy stane, jediný způsob, jakým je tato komunikace velmi omezeně a ohraničeně a jen pro velmi málo lidí možná, je ve vašem vlastním stavu niterností. Tento způsob komunikace zabraňuje uzavření ve stavu zevnějšností, a tudíž se vyhýbá možnosti přijmout něco vynucením, nutností, ne svobodnou volbou. Jak víte, samotná povaha stavu niterností je stav svobodné vůle a volby. Tudíž jsou v tomto stavu anulována jakákoliv vynucení a nutnosti.

Jiným důvodem ohraničení, odloučení a omezení lidských tvorů je ochranná funkce pro všechny, kteří jsou umístěni v pravém životě pozitivního stavu. Lidé samou svojí povahou rádi vkládají své vlastní pohledy, názory, očekávání a všechno, co mají a čemu věří, do všeho ostatního. Jakákoliv komunikace s entitami z jiných dimenzí by mohla způsobit jejich zamoření, znečištění, otrávení a negativní ovlivňování lidskou modalitou života nebo neživota. V tom případě by tyto entity musely přijmout nerealitu lidského neživota jako pravou realitu a jako integrální součást pravého života. Takovým přijetím by potvrdily platnost něčeho, co platnost samo o sobě a samo sebou nemá. Kvůli této přijaté platnosti by musely zvnitřnit všechny aspekty lidského neživota do svého vlastního nitra. Tímto by vyvracely pravý život pozitivního stavu, staly by se negativními a vypadly by do zóny vymístění. Současně by ze stanoviska lidí tento výsledek byl pro lidi také škodlivý, protože by se uzamkli ve své modalitě lidského neživota, potvrzeni jako platní ve svém neživotě, jako by byli v pravém životě. V tom okamžiku by byli nuceni přijmout svůj lidský neživot jako konečnou volbu. Jakmile jste ve stavu své konečné volby, nemůže se nic udělat pro převrácení té pozice. Naštěstí není takový výsledek možný, protože jak si vzpomínáte, taková závěrečná volba by se učinila za totálně nepravdivých předpokladů - lidský neživot je pravý a jediný možný život. Přijetí vůbec čehokoliv za takových mylných předpokladů lze v jeho konečném důsledku anulovat, protože je nesprávné. Ale mohlo by to prodloužit jsoucno a bytí tohoto cyklu času/stavu/ procesu na docela dlouhou dobu - déle, než se původně naplánovalo. Takže jak vidíte z této možnosti, jakákoliv hmatatelná, konkrétní a faktická komunikace se zemřelými nebo s kýmkoliv z jiných dimenzí, by byla škodlivá pro všechny, a nejen pro lidské tvory.

Současně byla také zamezena možnost hmatatelné, konkrétní a faktické komunikace s obyvateli zóny vymístění, protože tím, že lidský neživot je konečný produkt negativního stavu, by mohli být lidé lehce ovlivněni čímkoli přicházejícím z té zóny a považovali by to za pravdivé a jediné možné. Navíc síly negativního stavu mají nezřízenou schopnost vnucovat svůj vlastní životního stylu (jejich vlastní neživot) silou a naléhavým přesvědčováním přivádějícím lidské tvory k víře, že je to pravý život pozitivního stavu a že žádný jiný druh života není vůbec možný. Přijmout něco takového by zas a opět uzamklo lidi do pozice nesvobody volby a museli by přijmout svůj lidský neživot jako konečnou volbu. V tom případě by přestala ilustrativní a demonstrativní povaha lidského neživota a lidé by přestali poskytovat nezbytné, rozhodující a životně důležité poučení o tom, co nevolit, jak nebýt, jaké nemít vztahy, víru, jak nejednat atd. Tím, že by přestali fungovat ve své důležité roli, lidé by připravili všechny kdekoliv a kdykoliv o poznání nějakých dalších poučení o těchto faktorech, která se dosud nezobrazila a neprojevila. Avšak taková komunikace by byla škodlivá také pro obyvatele zóny vymístění, protože tím, že by vnucovali lidem to, co nemá být součástí lidských zkušeností, by sami sebe dostali do stavu prodloužené odplaty a trestu za takové činy.

Poněvadž hovoříme o zemřelých, můžeme se taktéž věnovat Danově otázce. Na samém začátku naší odpovědi na Danovu otázku ať si je každý vědom, že v procesu prožívání okamžiků smrti neexistuje vůbec nic, co by mělo společného jmenovatele. Postup umírání se může považovat za jeden z nejintimnějších, nejsoukromějších, nejosobnějších, nanejvýš jedinečných, nenapodobitelných, nedefinovatelných a nekonečně odlišných pochodů, které si můžete představit. Z toho důvodu nemají žádného společného jmenovatele. Paradoxně řečeno, jejich společným jmenovatelem je, že nemají žádný. Aby se mohlo poznat, cítit, vnímat a prožívat to, čím prochází jakýkoliv jedinec v té době, museli byste být tím jedincem. A to je něco, čeho je nemožné dosáhnout. Zažívají něco báječného, zvláštního a neobvyklého, ať už jsou kdokoliv (buď Moji praví představitelé, nebo někdo jiný)? To vše záleží na jejich duchovním stavu a pozici v době jejich umírání, jakož i na vzájemné dohodě (mezi Mnou a jimi) o tom, co by měli v té době prožívat za účelem ilustrace a demonstrace něčeho velmi důležitého tímto postupem. Někteří z vám mohou mít takové zážitky a někteří budou prožívat něco jiného, nepopsatelného lidskými slovy.

Je velký stupeň duchovního nebezpečí ve zjevování něčeho o tomto procesu. Jak víte, lidé ve své typické lidské povaze, která je také zakořeněna ve vás, Moji představitelé, mají velmi podivnou tendenci očekávat, že jisté věci se jim stanou stejným způsobem a cestou, jako se přihodily někomu jinému. Takže předpokládejme, že bych byl ochotný popsat v detailech všechny kroky a přesné prožitky během té doby, kdy někdo umírá, jako řekněme Wilfred Grunau, který byl/je Mým představitelem. Co by se v tomto případě stalo? Každý, kdo by četl tato slova popisující ten proces, by okamžitě vryl do své mysli (vědomé i nevědomé!) tuto konkrétní zkušenost a na základě toho a také, a to je nejdůležitější, na základě faktu, že Já, pravý a jediný Bůh, jsem vám sdělil tuto zkušenost, by okamžitě upadl do očekávání, že bude prožívat úplně stejné věci, jako prožíval Wilfred. Bylo by tu nebezpečí ztotožnění se s takovými zážitky a na základě toho by byla potřeba je promítnout do svých vlastních očekávání. Jinými slovy, z důvodu tohoto ztotožnění by se tato očekávání musela naplnit také v jejich případě. A zde přichází duchovní nebezpečí. Promítnutím těchto očekávání do proudu svého vlastního vnímání by takový jedinec potlačil a zatlačil důležitou potřebu prožití toho procesu svým vlastním intimním, soukromým, osobním, individuálním, jedinečným, nenapodobitelným, nedefinovatelným a nekonečně odlišným způsobem a stylem. Jinými slovy, taková individualita by nejenže připravila své ‚já jsem‘, zakořeněné v takových zážitcích, o to, aby se splnily, ale také by popírala to, kým je v pravé podstatě a smyslu svého jsoucna a bytí. Současně by také připravila celé Stvoření o poučení z něčeho velmi důležitého z toho procesu, co by mohlo být poskytnuto jen a jen ní, a nikým jiným. Pokud by se tak někdy stalo, taková individualita by hrubě porušila původní dohodu týkající se této zkušenosti. Důsledky takového porušení by mohly být na dlouhou dobu velmi nepříjemné. Aby se předešlo tomu, že se to někdy stane, bylo Mou Božskou Prozřetelností zajištěno, že jakékoliv zážitky, nastávající v momentě skutečné smrti, jsou skryté.

Je možné, že během či po vaší smrti nebo po vstupu do duchovního světa byste mohli být vítáni někým, kdo vám byl blízký, nebo někým jiným, kdo není z vašeho předchozího pseudosvěta? Někteří lidé jsou schopni prožívat vidění někoho, , kdo pro ně přichází, několik vteřin před jejich aktuální smrtí. Jiní nezažívají nic. Zase to vše záleží na původních volbách a dohodě, kterou jste v tomto ohledu udělali. Ano, po svém vzkříšení, protože to je vykonáno buď Mnou osobně, nebo Mými pověřenci, jeden je vítán a uveden do jiného světa těmi, kteří vykonávají akt vzkříšení. Mohli by mít s sebou někoho, kdo je vzkříšenému dobře znám a koho má moc rád, aby se mu pomohlo překonat možný šok z toho, že je v totálně jiném a velmi málo známém světě, a učinit jeho přechod pohodlným a příjemným. Okamžik samotného úmrtí lze považovat a pojímat jako tu nejtajemnější a nepopsatelnou zkušenost.

Je tam něco takového jako takzvaný tunel, na jehož konci je zářivé bílé světlo? Můžete považovat takový tunel za konstrukci nebo souvztažnost přechodu z jednoho místa/stavu do druhého místa/stavu. Problém s tímto tunelem je ve skutečnosti, že jestliže někdo prožívá v jisté chvíli něco jako tunel, taková zkušenost, protože se to nejprve přihodilo během takzvaného zážitku blízko smrti a zmíněné individuum se vrátilo zpět, je zaregistrována v universálním vědomí každého. Jestliže byla navíc taková důležitá zkušenost napsána v lidských slovech a potom publikována a tímto se stala dostupná všem ostatním, vrylo se to do jejich myslí natolik, že každý očekává, že bude mít stejné zážitky. Takže oni všichni očekávají, že projdou něčím jako tunelem, na jehož konci je zmíněné světlo. Ještě jednou, zde je nebezpečí očekávání, jak se věci v tomto ohledu přihodí. Protože očekáváte, že vaše zážitky budou stejné, vykonstruujete si vaše vlastní iluze tunelu světla, skrze který vidíte sebe jdoucího na druhou stranu.

Avšak pravá realita může být velmi odlišná, obzvláště u Mých představitelů. Je více než pravděpodobné, že nebudete mít žádnou zkušenost s tunelem. Můžete se také nalézt vzkříšeným ve své vlastní místnosti nebo na místě či kdekoliv jinde, kde jste rádi. V tomto ohledu je nekonečný počet možností a všechny jsou spojené s vaší jedinečnou, intimní, soukromou, osobní, individuální, nenapodobitelnou, nedefinovatelnou a nekonečně odlišnou formou a způsobem, kterými půjdete na druhou stranu; jakož i toho, co se stane, jakmile budete na druhé straně. Takže jak vidíte z těchto faktů, bylo by zcela nemožné vám říci, co v té době očekávat.

Na druhé straně, jeden z hlavních důvodů, proč může být o této záležitosti řečeno velmi málo, je ve faktu, že jak si vzpomínáte z několika předchozích sdělení, nic není stejné. Toto sdělení se ve velké míře použije také na tuto záležitost. Cokoliv lidé prožívali do tohoto bodu čili donedávna v okamžiku své fyzické smrti a krátce po svém vstupu do jiného světa, se značně změnilo, a proto by se nemohla stanovit nebo uvažovat žádná analogie k těmto zážitkům. Protože budou dokonce ještě více intimní, soukromé, jedinečné, osobní, individualizované, nenapodobitelné, nedefinovatelné a nekonečně odlišné než předtím, bylo by nesprávné popisovat, jaké by byly. Do jisté míry je to jako předpovídání budoucnosti. Z toho důvodu nic více nemůže být o těchto záležitostech řečeno.

Peter: Velmi oceňuji Tvůj přínos do těchto záležitostí. A moc ti děkuji za Tvou ochotu se vypořádat s našimi otázkami.

Pán Ježíš Kristus: Je to pro Mne opravdu potěšením, Petře. A nyní se obraťme k tvým kosmologickým otázkám. Pro vaši omezenou a omezující lidskou mysl lze tato témata považovat za jedna z nejobtížnějších na pochopení. Jak si pamatujete z Kapitole 21 v Novém zjevení Pána Ježíš Krista, jeden z hlavních a nejdůležitějších záměrů pro stvoření Stvoření do stavu jeho procesu byl kvůli sdílení všeho, co bylo obsaženo v Absolutní Přirozenosti Stvořitele. Jak si také vzpomínáte, Stvoření samo bylo ve Stavu Stvořitele od věčnosti. Je to jeho proces, který nebyl vždycky. V této konkrétní pozici, protože Stvořitel se nachází v ne-časovém a ne-prostorovém rozpoložení, jediný modus vnímání reality je ten objektivní. Takže kdokoliv byl ve stavu Stvoření, jak bylo obsaženo v Absolutním Stvořiteli, byl před uvedením jeho procesu také v objektivním modu.

Aby se mohly ustanovit nejlepší podmínky pro konání procesu sdílení, bylo nutné posunout stav Stvoření do procesu Stvoření. Jak víte, slovo ‚sdílení‘ znamená nebo požaduje reciprocitu. Jestliže vám chci něco dát, je nutné, abyste potvrdili, že jste ochotni to něco přijmout. Také je nutné, abyste Mi dali najevo, zdali chcete ve svých vlastních relativních kondicích se Mnou sdílet všechno, co Já jsem a Já mám. Aby se umožnilo toto sdílení, vzájemnost a zpětná vazba, bylo nezbytné vyvolat odlišný způsob vnímání skutečnosti mimo toho objektivního, který se projevuje vně časoprostorového kontinua. Potřebujete vytvořit vjem individuálního místa a času, ve kterém je každá individualita umístěna takovým způsobem, že jasně pojímá sebe jako jsoucí někde a někdy. V této pozici taková individualita ustanovuje důležitý vjem., že je ve svém vlastním stavu, procesu, místě a času nezávislá. V takové kondici je schopna vnímat samu sebe jako jsoucí mimo Mne nebo oddělenou ode Mne. Tento vjem jí dává schopnost svého vlastního rozhodnutí o záležitosti sdílení, reciprocity a zpětné vazby. Protože v této kondici individualita vnímá sebe jako jsoucí někde jinde a někdy jindy, než Já jsem, objeví se pocit vzdálenosti mezi jedním a druhým bodem a je ustanoven pocit času, během kterého se něco potřebuje stát ve vztahu k tomu vzdálenému místu. Takto nastalo lineární postupování. V této linearitě tkví význam subjektivního pojímání reality. Nyní máte pocit, že jdete od jednoho bodu k druhému a že zabere jistou dobu, aby se urazila vzdálenost mezi těmi dvěma body.

Řekněme, že potřebujete jít někam do místa vzdáleného pět mil od toho, kde sami sebe vnímáte ve svém vlastním místě a čase. Jestliže půjdete těch pět mil pěšky, v závislosti na tom, jak rychle jste schopni jít, vám to může trvat hodinu, než se dostanete do druhého bodu. Jestliže pojedete na kole, bude to trvat půl hodiny v porovnání s chůzí. Jestliže pojedete autem dovolenou rychlostí, může vám to trvat jen pět minut. Ale když cestujete na větší vzdálenost letecky, to, co by vám trvalo měsíce, nebo dokonce roky, pokud byste měli jít pěšky nebo jet na kole, zabere jen několik hodin. Pokud je vaše letadlo schopné cestovat nadzvukovou rychlostí, šestihodinový let například do New Yorku normálním letadlem by trval jen pár hodin v nadzvukovém. Z těchto příkladů můžete vydedukovat, jak relativní a subjektivní je prostor a čas.

Můžete si představit, co by se stalo, kdybyste byli schopni cestovat z jednoho místa na druhé, velmi vzdálené, rychlostí světla? Například letět ze Santa Barbary do New Yorku by to rychlostí světla byla téměř okamžitá událost. Trvalo by to jen zlomek vteřiny. Nyní redukujeme subjektivní čas a prostor do takové míry, že téměř dosáhne povahy objektivního modu vnímání reality, ve kterém věci nastávají simultánně a synchronně. Představte si, jestli můžete, co by se stalo, pokud byste mohli cestovat rychlostí myšlenek? Tato rychlost nemůže být měřena stejným způsobem, jako ostatní, dokonce ani jako rychlost světla. A důvod, proč nemůže být měřena, je ten, že se to děje okamžitě. Řekněme, že chcete cestovat na nějakou planetu umístěnou v galaxii Andromedy. Jestliže byste tam cestovali rychlostí světla, trvalo by vám to několik miliónů let. Avšak pokud byste cestovali rychlostí myšlenky, byli byste tam v tomtéž okamžiku, kdy jste promítli do myšlenkového pochodu svou touhu být tam. Nezabralo to žádný čas ani žádný prostor nalézt se na této planetě. V tomto smyslu můžete svými myšlenkami být okamžitě na té planetě, zatímco fyzicky sedíte v Santa Barbaře ve svém vlastním čase a místě. V tomto uspořádání se nalézáte na obou místech ve stejném čase. Nebo přemýšlejte o své minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Ve svých myšlenkách můžete být ve všech třech pozicích ve stejném čase - v minulosti, přítomnosti a v budoucnosti.

Takže z těchto faktů můžete logicky vydedukovat, že vaše myšlenky spočívají v objektivním způsobu vnímání reality, protože mohou být úplně ve stejném okamžiku - souběžně a současně - na mnoha odlišných místech a časech. Avšak v momentě, kdy se posunete z myšlení v této modalitě do modality sebecítění a sebevnímání, naleznete se v modalitě sekvence, linearity, předcházení a následování, což je váš vlastní subjektivní modus vnímání. V tomto smyslu můžete říci, že každý, kdo je umístěn v duchovních dimenzích pozitivního stavu, cestuje z jednoho místa na druhé objektivním modem - rychlostí myšlenky. Z toho důvodu se jim všechno jeví, jako by se to dělo zde-a-nyní. Avšak, pokud je to nezbytné, aby se jim současně dala subjektivní a individuální možnost oddělení věcí, jak nastávají po způsobu zde-a-nyní, posunují se do subjektivního způsobu, ve kterém jsou schopni rozeznat všechny události, jako by šly z minulosti do současnosti a do budoucnosti nebo jako by jedna předcházela druhou a ta druhá následovala tu předešlou. A toto je nejtěsnější přiblížení toho, jak mohou být tyto dvě modality představeny lidskému chápání a porozumění. Bylo by obtížné o tom říci více.

V teoretické kvantové fyzice (nebo kvantové mechanice), která se zabývá elementárními částicemi a subčásticemi, je nějaké omezené vědomí toho, jak tyto dvě modality vzájemně působí. Teoretici této konkrétní vědy předpokládají něco jako implicitní řád, podle kterého se tyto částice chovají. Tyto hypotézy se snaží vysvětlit jev toho, jak je možné, že jakékoliv změny ve funkci jedné částice nebo subčástice okamžitě a simultánně způsobí úplně stejné změny v podobné částici nebo subčástici, která je vzdálena milióny světelných let. Změny, které nastávají, se nějak přenášejí na vzdálenou částici nebo subčástici mimo čas a prostor nebo obcházejí řas a prostor. Pokud by se tak stalo v čase a prostoru, trvalo by milióny let dosáhnout těchto změn na opačné straně viditelného vesmíru. Takže, jak vidíte, dokonce i z pozice ryzí vědy kvantové fyziky můžete předpokládat existenci objektivního a případně subjektivního modu vnímání a chápání reality.

A nyní se věnujme čistě kosmologickým záležitostem. Udál se skutečně Velký třesk? A jestliže ano a fyzické vesmíry fyzického multivesmíru vznikly prostředky a procesem Velkého třesku, jaký je závěr či způsob ukončení jeho jsoucna a bytí? Problém s řešením této záležitosti je ten, že máte dva paralelní faktory - skutečné Stvoření a pseudostvoření neboli zónu vymístění. Skutečné Stvoření bylo výsledkem intenzivní, nepředstavitelně hluboké a opravdové lásky ke Stvoření. Tato láska se ve své pravé povaze a intenzitě může přirovnat k nejintenzivnějšímu ohni v jeho nedestruktivní konotaci. Z pozice tohoto typu lásky procesem její moudrosti se vyvolal popud, který oddělil Mé Stvoření z jeho věčného stavu ve Mně do jeho procesu stávání se mimo Mne za účelem výše zmíněného sdílení, vzájemnosti a zpětné vazby. Skrze souvztažnostní význam takového popudu či oddělení, protože tak bylo učiněno ohněm lásky, by se to mohlo jevit jako nepředstavitelná obrovská exploze - Velký třesk, který dal vznik fyzickému multivesmíru se všemi jeho příslušnými vesmíry, galaxiemi, slunečními soustavami, planetami, rozličnými nebeskými tělesy a jejich příslušnými obyvateli. Takže se v podstatě tento typ stvoření může jevit, jako by byl započat takovým Velkým třeskem. Avšak ve skutečnosti, v pravé realitě postupu toho stvoření to byl oheň lásky a světlo její moudrosti, které umožnily stvoření Stvoření. Z této pozice nemůžete vyvozovat jakýkoliv Velký třesk jako iniciaci stvoření Stvoření. Z pozice lidského pojímání tohoto děje to bylo jen zdání toho, že tomu tak bylo. Oheň lásky, který podnítil proces stvoření Stvoření, nemůže být násilný akt. Takový akt je v rozporu s povahou této lásky a její moudrosti.

Na druhé straně, jak vytvoříte něco, co je úplně odlišné od pravého Stvoření a od postupu, kterým bylo dosaženo stvoření Stvoření? Nemůžete tak činit z pozice lásky, protože v tom případě by to nebylo odlišné od něčeho, co bylo takovou láskou stvořeno. Z toho důvodu vytvoříte to něco, v tomto případě zónu vymístění, něčím, co je opakem k pravé lásce. Zfabrikujete to ze spalující nenávisti ke všemu, co je z ryzí žhnoucí lásky. Zde máte spalující oheň nenávisti jako opak k žhnoucímu ohni ryzí lásky. V tomto uspořádání se v průběhu oddělení velké porce hmoty a ne-hmoty z veškerosti té hmoty a ne-hmoty uskutečnil násilný akt a byla možná skutečná exploze, jež dala hnací sílu k pokračování něčeho, co se nazývá antivesmír neboli v naší terminologii zóna vymístění.

Problém s vašimi vědci kosmology je ten, že to, co měří nebo vidí, není proces tvoření skutečného Stvoření, ale proces fabrikace zóny vymístění. Navíc je jejich pozorování v tomto ohledu omezené pouze na fyzický aspekt té fabrikace, a ne na její další pseudoduchovní aspekty. Avšak nedávno někteří vědci stanovili, že je možnost, že zahájení toho, co oni nazývají Stvoření (v naší terminologii antistvoření), nebylo započato Velkým třeskem, ale nějakým druhem postupného procesu. Takže jak z toho vidíte, polemika o tom, jak vznikl fyzický vesmír (antivesmír), nadále pokračuje.

Jestliže se podíváte na celé vysvětlení, jak se událo stvoření Stvoření z typicky lidského stanoviska a ze stanoviska lidské vědy, potom cokoliv vám o tom říkají, je totálně a kompletně překrouceno nebo je to nepravda. A důvodem těchto vědeckých nepravd a překroucenin je, že zaprvé všechny jejich teorie, hypotézy, domněnky a vědecké důkazy souvisí pouze s tím, co nazývají fyzický vesmír. Žádné jiné nefyzické entity jimi nejsou brány v úvahu. Protože průzkumnými nástroji, které jim jsou v současné době dostupné, mohou zkoumat jen takzvaný fyzický vesmír a protože tyto typy nástrojů a vědecký přístup, kterým všechno hodnotí, nejsou s to měřit a zjistit existenci jiných typů vesmírů, neuváženě popírají, že existuje něco jiného než fyzický vesmír. Nepravdy jejich závěrů vyvěrají z faktu, že předpokládají, že příčinné faktory všech událostí uvnitř jejich fyzického vesmíru se odvozují z funkce tohoto vesmíru samého, zatímco pravou skutečností je, že tyto příčinné faktory nevyplývají z tohoto vesmíru, ale že pochází odněkud jinud - v tomto případě z duchovních a intermediálních vesmírů.

Za druhé, nepravdy jejich závěrů pramení z toho, že to, co považují za pravé Stvoření, ve skutečnosti není pravé Stvoření, ale zóna vymístění, která je ovládána zcela jinými zákony a principy (pseudozákony a pseudoprincipy) než pravé Stvoření. A za třetí, jejich falešné závěry vychází z toho, že se dívají na tyto kosmologické záležitosti z pozice planety Nula. Jak si vzpomínáte, tato pozice znemožňuje, aby se cokoli vnímalo, chápalo a pojímalo v jeho pravé realitě takové, jaké to skutečně je, a ne způsobem, jakým se to jeví. Protože všechny jejich nástroje a metody pozorování a výzkumu vycházejí z elementů planety Nula, mohou pozorovat a vidět věci a na tomto základě dělat závěry jen ty, které jsou vlastní povaze planety Nula a její pozici. Protože tato pozic překrucuje a falšuje pravou realitu všeho, jakékoliv závěry založené na těchto faktorech budou překroucené a nepravdivé. Z toho důvodu cokoliv se dozvíte z této vědy, pokud to je vně její oblasti a vymezenosti, jako například kosmologické závěry, bude neodmyslitelně překrouceno a zfalšováno. Aby se náležitě rozumělo těmto záležitostem, musíte se vyhnout tomu, co vaše věda v tomto ohledu stanoví. Vědecké závěry se mohou uplatnit ve velmi omezeném smyslu pouze na strukturální povahu všech věcí umístěných na planetě Nula. Všechno, co souvisí se zvláštností uspořádání planety Nula, nemůže být náležitě posouzeno vaší přírodovědou. To je důvod, proč v různých hypotézách, teoriích a postulátech navrhovaných vašimi vědci existuje tolik protikladů.

Vezměte například jednu z nejdůležitějších kosmologických otázek o množství hmoty přítomné ve vesmíru (antivesmíru). Podle vašich kosmologů to, zda se vesmír (antivesmír) bude navždy rozpínat anebo se zhroutí zpět do sebe ve žhoucím ‚Velkem zmáčknutí‘, záleží na množství hmoty, které obsahuje. Při dostatečné hmotě by gravitace mohla zpomalovat, nebo dokonce obrátit expanzi. S příliš malou hmotou, a tudíž malou gravitací, by expanze nemusela nikdy skončit. V tom případě se galaxie rozepnou do té míry, až celý vesmír potemní a stane se kusem věčného ledu neboli bude fakticky postrádat veškerý život, jaký je znám tomuto antivesmíru, a tudíž se pro všechny praktické účely obrátí v nicotu.

Jak víte, vaši kosmologové se po desetiletí usilovali změřit hmotu v jejich vesmíru (antivesmíru). Snažili se to vyvodit z pečlivého studování pohybu galaxií a propočítáváním, kolik hmoty a gravitace by bylo nezbytné k vývinu sledovaných pohybů. Problém s touto situací je ten, že podle jejich kalkulací viditelnému vesmíru - hvězdám a galaxiím - odpovídá méně než deset (10) procent požadované gravitace. Takže jak je možné, že se všechny ty hvězdy a galaxie udržují ve svých pozicích, jestliže jim odpovídá jen méně než deset procent gravitace?

Aby se vysvětlil zbytek potřebné hmoty (více než 90%), vaši kosmologové stanovili existenci takzvané neviditelné temné hmoty, která se vznáší a je roztroušena někde v ‚prázdném‘ prostoru jejich vesmíru (antivesmíru). Co vám tato situace říká? Z naší pozice vám to říká, jak omezená je zóna vymístění, kterou nazývají vesmírem. Pouze méně než deset procent jejího celkového objemu je naplněno nějakými nebeskými tělesy. A kolik těchto těles skutečně může poskytnout dostatečné podmínky pro udržení jakéhokoliv typu života? Jak víte, většina z nich nebo valná většina z nich je neschopná udržet jakýkoliv typ života, co znáte. Co vám to říká? Tato situace odráží pravou povahu negativního stavu, který vyplňuje zónu vymístění méně než v deseti procentech její kapacity. Jak se můžete domnívat, když se díváte na tato nebeská tělesa a na podmínky na nich, negativní stav může ve valné většině svých pseudotvořivých snah produkovat pouze něco, co je násilné, kataklyzmatické, ničivé a extrémně nebezpečné všemu živému a živoucímu. Toto jsou duchovní souvztažnosti pravé povahy negativního stavu, jak se promítají do jeho fyzického aspektu (do jeho fyzického antivesmíru).

Avšak bez ohledu na to, jak se na tuto situaci díváte, jakou teorii přijímáte - zdali jejich vesmír (antivesmír) skončí v ohnivém ‚Velkém zmáčknutí‘, nebo upadne do totální temnoty a ledu, v obou případech jeho takzvaný život (neživot z naší perspektivy) jednou pro vždy skončí. Jak si vzpomínáte, to, co dělá jakýkoliv typ vesmíru pravým vesmírem, který má smysl a který lze zaznamenat v subjektivním i objektivním modu jeho jsoucna a bytí nebo pseudojsoucna a pseudobytí, je to, do jaké míry může udržet sentientní a/nebo jakýkoliv jiný typ života ve všech jeho formách, tvarech a manifestacích. Jakmile tam venku cokoli přestane být schopné udržovat takový život, protože to už není registrováno v žádné sentientní mysli, ze všech praktických důvodů to přestane být a existovat.

Takže jak jasně vidíte z této situace, dokonce i ze stanoviska vaší vědecké pozice, zóna vymístění, planeta Nula a v důsledku i neživot negativního stavu jako takový, lidský neživot a jeho ega, jakož i vše, co s nimi souvisí, nemohou existovat navěky. Dokonce i z pohledu vašich vědců je všechno v jejich vesmíru (antivesmíru) a na planetě Nula se všemi formami a tvary jejich životů (neživotů) pouze dočasné a přechodné. Jejich pozice pouze potvrzuje to, o čem jsme dosud hovořili v procesu přenosu Mého Nového zjevení, že neživot negativního stavu a lidský neživot se všemi jeho deriváty a manifestacemi nemůže trvat navždy.

Bez ohledu na to, která teorie se potvrdí jako pravdivá, v každém případě bude všechno beze stopy zničeno. Vůbec nic, ať už v jakékoliv kondici, nezbude. A to bude opravdový závěr zóny vymístění a planety Nula i s jejich pseudoživoty.

Jaká alternativa po ukončení neživota negativního stavu a lidského neživota však bude zvolena, závisí na volbách všech zúčastněných. Jak vidíte, z pravého duchovního pohledu to není o tom, kolik hmoty je tam venku a zdali je, či není dost gravitace, aby způsobila tento věčný konec, ale jsou to volby všech sentientních myslí kdekoliv a kdykoliv, jež rozhodnou o tom, která alternativa se zmaterializuje. Úsilím všech voleb všech sentientních entit bude buď generován dostatek, aby se antivesmír čili zóna vymístění ve své fyzické manifestaci zhroutily samy do sebe a spálily se na uhel, nebo se v nich potřebná gravitace vyčerpá, aby skončily v naprosté temnotě a ledu. Protože všechny volby budou uskutečněny v duchovních a intermediálních dimenzích a v jejich protějšcích v zóně vymístění, jejich souvztažnostní faktory ovlivní rozdělení potřebné gravitace, ať už se uskuteční jakýkoliv scénář.

Myslím, Petře, že toto bylo vše, co se nyní může v této záležitosti říci. Jestli to bude potřebné, nezbytné a uskutečnitelné, můžeme se k tomuto tématu vrátit někdy v budoucnosti. V tomto případě si potřebuješ vzít přestávku.

Peter: Velice Ti děkuji za toto plodné vysvětlení. Velmi se mi to líbilo. Do příště - pokud bude nějaké příště.

Zdroj: DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM 2.DÍL