DEVADESÁTÝ OSMÝ DIALOG

26. srpna 1999

Peter: Někteří čtenáři Tvého Nového zjevení a těchto Dialogů se tážou na význam termínu ‚cyklus času‘. Chtěli by, aby se nějak objasnilo, co to skutečně znamená. Víš, kdykoliv dostanu podobnou otázku, lámu si hlavu nad tím, do jaké míry se všechno, co si tázající se přečtou v Tvém Novém zjevení, zaregistruje nebo uchová v jejich myslích. Pokud si vzpomínám, o tomto termínu bylo diskutováno ve Velké knize (Nové zjevení Pána Ježíše Krista). Bylo dokonce naznačeno, že každý cyklus času trvá více či méně pět trilionů let, s ohledem na duchovní úroveň jeho přirozenosti, kdy ve své relativní kondici manifestuje kvalitu duchovních faktorů, uvolněných Tebou z Tvé Absolutní kondice, která ovládá a zabezpečuje život každého cyklu času. Přemýšlím, zdali v těchto Dialozích budeme potřebovat přeformulovat a opětovně vysvětlit všechno, co už bylo zjeveno v Novém zjevení Pána Ježíše Krista, nebo i v jiných knihách Tvého Nového zjevení. Máš k tomuto, nebo k čemukoliv jinému, nějaký komentář?

Pán Ježíš Kristus: Kdybych byl tebou, Petře, nebyl bych tak otrávený a zklamaný podobnými otázkami. Nezapomeň na jednu důležitou skutečnost: jestliže jsou ty otázky položeny, nehledě na jejich druh a nehledě na to, kolikrát byly zodpovězeny, nebo že jejich odpovědi již jsou obsaženy v nějakých nebo ve všech knihách Mého Nového zjevení, pak to jen znamená, že se na jejich odpovědi musíme podívat ze zcela odlišného úhlu pohledu. Jak víš, každá specifická doba, a v našem případě každá specifická fáze probíhajícího posunu, velmi často vyžaduje přeformulování a přehodnocení některých termínů, aby se tak uvedl jeho odlišný aspekt a význam, jaký do toho bodu nebyl dostupný, anebo nebyla vhodná doba ho mít. Takže, jestliže někdo žádá vysvětlení termínu ‚cyklus času‘, znamená to jen, že je nyní pravá chvíle se podívat na jeho význam z pozice současně probíhajícího posunu a jeho současně probíhající fáze.

Termín ‚cyklus času‘ se může považovat v pojetí lidského jazyka a chápání za filozofickou konstrukci, z pozice časoprostorového kontinua jako fyzikální (ve smyslu fyziky) konstrukci. Jistým způsobem můžete považovat jeho genezi jako potřebu ustanovit orientační bod pro relativní mysl, který není zakotven v Absolutním Stavu a Absolutním Procesu, aby jí poskytl nějaký směr chápání toho, jak a proč věci plynou, nebo jak se poskytují tak, jak se poskytují.

Co musíte pochopit - a to nebude lehká úloha - je to, že celý význam termínu ‚cyklus času‘ udává přirozenost toho, jak se může vytvořit a uskutečnit jakákoliv forma vztahu mezi Absolutním Stavem a jeho Absolutním Procesem a relativním stavem a jeho relativním procesem. Zde se jedná, jak bylo uvedeno v Dvacáté první kapitole Velké knihy Nového zjevení Pána Ježíše Krista, o stav Stvoření a proces Stvoření. Jak si pamatujete z této kapitoly, stav Stvoření vždy byl a vždy bude. Tudíž nemá žádný začátek ani konec. Avšak proces Stvoření nastává a v jeho aplikaci k fyzickému multivesmíru Stvoření má nějaký druh hmatatelného počátku a hmatatelného konce. V momentě, kdy stvoření nastává, stává se relativní k Absolutnímu.

Jak si uvědomujete, život Stvoření a jeho multivesmíru se udržuje energiemi životní síly, které neustále emanují z Absolutního stavu - totiž ze Mne.

Jak také víte, relativní stvoření a jeho multivesmír nejsou pro svou relativnost schopny obsáhnout všechny a vše, co je obsaženo v Absolutním - totiž ve Mně. A přesto, aby pokračovalo ve svém progresivním módu, má potřebu být zásobováno vším, co je obsaženo v tom Absolutním Stavu - ve Mně.

Jak by sis počínal při zásobování Stvoření a jeho multivesmíru vším, co je obsaženo v tom Absolutním, jestliže Stvoření je neschopno pojmout v celistvosti to Absolutní? A zde přichází problém s vysvětlením multiúrovňového charakteru jsoucna a bytí stvoření a jeho multivesmíru.

Jak víte, v podstatě a zpočátku postupovalo Stvoření ve třech úrovních své manifestace a zavedení svého života. Jak si pamatujete, tyto tři úrovně odrážely přirozenost Absolutního, který fungoval a uvolňoval Své Absolutní Energie ze Svých tří úrovní - z nejniternější duchovní úrovně neboli ze Své Duchovní Mysli; z intermediální úrovně neboli ze Své Vnitřní Mysli; a ze zevnější úrovně neboli ze Své Zevnější Mysli. Jak tyto Tvořivé Energie Absolutního byly v procesu svého uvolnění ve směru navenek, došlo k vytvoření tří zřetelných a odlišných dimenzí - jedná se totiž o duchovní dimenzi neboli duchovní svět; intermediální dimenzi neboli intermediální svět; a vnější dimenzi neboli vnější či fyzický svět.

Jak víte, v duchovním světě, stejně tak jako v intermediálním světě, časoprostorový fenomén nemá žádnou objektivní realitu, jak je tomu ve fyzickém světě. Linearita fyzického světa se určuje jeho přirozeností, která má přímočarý tok, založený na externalizaci všech nastávajících fenoménů. Termín ‚vnější svět‘ a termín ‚vnější‘ sám o sobě a sám sebou naznačuje, že jde o tento faktor externalizace. Když se jednou něco stane externím, pojímá a vnímá se to jako lineární začátek s následným tokem v lineárním směru. Z této povahy vnějšího světa máte objektivní zážitek času a prostoru. Toto je přirozenost časoprostorového kontinua. V něm všechno má nějaký začátek, jakož i své zakončení, které vytváří základ pro nový začátek.

Avšak problém, nebo přesněji, ne-problém duchovního a intermediálního světa, je ve skutečnosti, že jejich umístění je takové, které předem brání možnosti objektivního nebo externího vnímání a koncepce něčeho, co je časoprostorově svázáno. A přece, z důvodu své relativní kondice, ve vztahu k Absolutnímu, potřebují mít nějaké orientační body, které by jim umožnily vnímat a pojímat sama sebe, jako že jsou někde a někdy.

V jejich případě se tento ne-problém řeší tím, že se jim dá subjektivní pocit toho, že jsou někde a někdy. Tato kondice jim dává pevný orientační bod, ze kterého mohou mít vztah s Absolutním Stavem - se Mnou.

Jak vidíš z tohoto popisu, vytvořili jsme základ, na kterém mohou být zodpovězeny otázky o významu termínu ‚cyklus času‘. Jak bylo uvedeno výše, šlo zde o to, jak přenést něco, co je absolutní, někomu, kdo je relativní.

Protože je nemožné sdělit cokoliv absolutního v jeho absolutním obsahu komukoliv relativnímu, je pro obyvatele duchovního a intermediálního světa zaveden subjektivní čas a prostor, a zdánlivě objektivní čas a prostor pro fyzická neboli vnější svět, uvnitř kterého se zavedlo postupné uvolňování všeho, co je obsaženo v Absolutním Stavu a jeho Absolutním Procesu a co poskytuje všem obyvatelům všech světů multivesmíru potřebné energie a všechno ostatní, aby se jejich životy mohly žít a mohly tvořivě fungovat.

Způsob, jakým musíte rozumět této záležitosti, je ten, že jakýkoliv život je možný díky duchovním faktorům. Tyto duchovní faktory se odvozují z Mé Absolutní Duchovní Přirozenosti.

Jak si pamatujete, během Mého života na planetě Nula jsem jasně naznačil, že Bůh je Duch. V tomto smyslu byl Bůh - Já - Absolutním Duchem. Jestliže určující faktor pro jakýkoliv život, včetně Mého Absolutního Života, je vždy svou duchovní přirozeností, potom následuje to, že všechno nebo všichni ostatní žijí, dýchají, fungují a vůbec jsou díky těmto duchovním faktorům.

Takže, aby se na věčnost uchoval jakýkoliv život kohokoliv, protože je relativní, je nutné ho živit duchovním životem, který pramení z Absolutního Duchovního Života toho Ducha. A protože mu nemůžeš dát všechno, co je obsaženo v tom Absolutním Životě najednou, uvolňuješ to v nekonečně malinkatých krocích, které jsou přizpůsobeny úrovni vnímání, přijímání a příslušné schopnosti každé jednotlivé sentientní mysli.

Jakmile ze svého Absolutního Stavu uvolníš jistou duchovní komponentu, potřebnou pro udržování jakéhokoliv života a tím, že má Absolutní Přirozenost, je nutné, aby byla rozdělena na přijatelné komponenty, jež jsou přizpůsobené relativní kondici multivesmíru a všem jeho obyvatelům. Dopad uvolněné duchovní komponenty, která ovládá život každého jednotlivého aktuálního toku Stvoření, je rozložen po celém tomto toku takovým způsobem, že pokračuje ve svém vlivu a funkci, dokud není plně pochopen, přijat, zachycen, začleněn, zvnitřněn, externalizován a manifestován v životech všech sentientních entit, jež jsou umístěny kdekoliv a kdykoliv. V tom okamžiku se předchozí duchovní komponenta nahrazuje jinou tak, aby život multivesmíru mohl pokračovat nepřerušen.

Aby se vyčerpaly všechny možnosti, obsažené v té komponentě, jež je uvolněná z Absolutního Stavu pro relativní kondici, vyžádá si to kvůli relativitě multivesmíru a kvůli relativitě toku procesu relativního života, hodně subjektivního, stejně tak jako zdánlivě objektivního času a prostoru.

Ve vašich pojmech, vzhledem ke kvalitě a obsahu uvolněné duchovní komponenty, si to vyžádá přibližně pět trilionů let - více méně - aby se naplnil veškerý účel, pro který byla ona duchovní komponenta uvolněna. Čas potřebný pro toto splnění se nazývá Jeden cyklus času. Tento pojem se týká života celého Stvoření a jeho multivesmíru. Celé Stvoření a jeho multivesmír žije tím, co ovládá jeho průběh nebo co vytváří jeho samotný základ, na kterém stojí a funguje.

Takže Stvoření a jeho multivesmír postupuje z jednoho cyklu času do druhého cyklu času svým vlastním subjektivním a zdánlivě objektivním tokem (ve fyzickém multivesmíru), během kterého v relativní kondici odráží různé aspekty Absolutního Života - to jest Mne.

Tento tok, nebo použijeme-li lepší slova, uvolnění rozličných duchovních komponent do Mého Stvoření a jeho multivesmíru, se uskutečňuje v progresivních krocích. Co to znamená - v progresivních krocích?

Původně, symbolicky řečeno - ale jen symbolicky - Stvoření a jeho multivesmír, aby měly nějaký vztah, byly umístěny daleko od Mého Absolutního Stavu, procesu a Kondice. Odlišný, ale náležitější způsob, jak toto vyjádřit, je ten, že Stvoření a jeho multivesmír byly ve vztahu ke Mně a Mému Absolutnímu Stavu, procesu a Kondici umístěny ve stavu, procesu a kondici zevnějšnosti. Na samém počátku procesu Stvoření byl tento stav, proces a kondice zevnějšnosti, co se týče blízkosti k mému Absolutnímu Stavu, Procesu a Kondici, umístěn daleko čili v nejvzdálenějším stavu ode Mne.

Důvod pro toto umístění byl ve skutečnosti, že nově ustanovený proces Mého Stvoření a jeho multivesmíru, v jeho symbolickém raném dětství, nemohl být blíže ke Mně, protože ve svém původním relativním stavu by ho všechno, co pocházelo přímo ode Mne, spálilo na prach. Z toho důvodu byl umístěn do takové vzdálenosti ode Mne, která by umožňovala jeho výživu velmi malými a nejzevnějšími duchovními komponentami, které by udržely jeho život a jeho funkce.

A zde máte pravidlo a zákon duchovního vývoje: Stvoření a jeho multivesmír začaly z nejnižší, nebo, lépe řečeno, z nejzevnější pozice ve vztahu ke Mně a potom postupně a pomalu, svým vlastním tempem se pohybovaly blíže a blíže ke Mně a k mému vlastnímu stavu niternosti. Tento pohyb se ovládá výše zmíněnými cykly času.

Jak Mé Stvoření a jeho multivesmír dozrávaly a postupovaly na své cestě k manifestování duchovní komponenty, uvolněné ze Mne, staly se v procesu své zralosti a postupu připraveny na uvolnění další duchovní komponenty, která vyšla z niternější oblasti Mé Přirozenosti, takže se Mé Stvoření a jeho multivesmír umístily do kondice, která je v procesu absorpce, zvnitřnění a užití té komponenty přivedla blíže stavu své vlastní niternosti, jakož i k Mému Vlastnímu Stavu Niternosti.

Jak vidíte tedy z tohoto vylíčení, každé nové uvolnění takové duchovní komponenty zvěstuje ukončení aktuálního cyklu času a počátek nového cyklu času.

Výše uvedený popis a definice pojmu ‚cyklus času‘ souvisí s jeho globální aplikací, vztahující se na celé Stvoření a jeho multivesmír. Avšak jak víš, v Mém Stvoření a jeho multivesmíru je mnoho vesmírů, galaxií, slunečních soustav, planet, světů, zemí a individuálních sentientních entit.

V tomto ohledu musíte rozlišovat mezi globálním cyklem času, vztahujícím se na Mé celé Stvoření a jeho multivesmír, a více lokálním cyklem času, vztahujícím se na jeden vesmír nebo galaxii či jednu sluneční soustavu nebo jednu planetu nebo jeden svět, zemi či oblast, nebo na jeden národ, nebo dokonce na jednoho jedince. Jsou ovládány přirozeností svého vlastního cyklu času, jakož i přirozeností globálního cyklu času. Tomuto lokálnímu cyklu času musíte rozumět tak, že jak je každá nová duchovní komponenta uvolněna z Mého Absolutního Stavu a jeho Absolutního Procesu, je přerozdělena mezi všechny duchovní, intermediální a fyzické světy a jejich příslušné sentientní entity.

Toto přerozdělení sleduje zákon titrace. Jistá porce nebo jeho významná kvalita je vzata z jedné duchovní komponenty a rozdělena na tolik menších dílů, kolik je vesmírů, galaxií, slunečních soustav, planet, světů, zemí, společenství, národů a jedinců a přenesena na všechny poskytujíc jim příliv speciálního druhu duchovní energie, která jim umožňuje žít, fungovat a vyvíjet se podél linie jejich vlastní individualizované, zosobněné a jedinečné přirozenosti. Tyto menší duchovní sub- komponenty jsou přeneseny na každého a na všechno tak, aby byly přizpůsobeny kvalitě, jedinečnosti, přirozenosti, účelu, cíli, pozici, kondici, stavu a procesu každé a všem výše zmíněným entitám a sentientním jedincům.

Jak každá taková entita a sentientní jedinec absorbuje, přijme, pochopí, zvnitřní, externalizuje a využije tuto jemu/jí přidělenou sub-komponentu, faktorem naplnění účelu, za který na ně byla přenesena ona sub-komponenta, všichni přispívají z pozice své vlastní lokality a individuality k naplnění a uzavření globálního cyklu času.

V jejich nitru a v jejich vlastním individualizovaném a zosobněném cyklu času, jakož i v globálním cyklu času v tom časovém bodě, jsou připraveni překonat svou vlastní kondici a obdržet nový aspekt z globální duchovní komponenty, která ovládá jakýkoliv aktuální cyklus času. V tom bodě jsou v pozici započetí nového cyklu svého vlastního individualizovaného, zosobněného a jedinečného času, ovládaného nově uvolněným aspektem z globální duchovní komponenty.

Této funkci musíte rozumět tak, že jedna globální duchovní komponenta, která je uvolněna z Mého Absolutního Stavu, Procesu a Kondice, obsahuje početné aspekty, sub-komponenty a jejich rozličné elementy, které jsou následně přerozděleny mezi všechny a všechno. V každém jednotlivém subjektivním a objektivním čase, v progresivní modalitě je uvolněn jistý aspekt, sub-komponenta a jejich elementy, a jsou přeneseny na všechno a všechny na jejich úrovni fungování, úrovni role, úkolu a pozice. Když se ona sub-komponenta nebo aspekt či jejich elementy plně manifestují, zvnitřní, zexternalizují a využijí, nový aspekt nebo sub-komponenta či jejich elementy - faktorem naplnění těch předcházejících - jsou spuštěny z globální duchovní komponenty a včleněny na všechny a všechno, prodlužujíce tak jejich životy, funkce, role a umístění. V tom okamžiku pro ně začíná nový lokální cyklus času, v rámci současně probíhajícího globálního cyklu času.

Čím větší ta entita je, jako například celý vesmír, tím se více vyžaduje delší tok času a ne-času nebo subjektivního času pro plnou manifestaci a využití uvolněného aspektu, sub-komponenty nebo elementu. V tomto případě jeho vlastní lokalizovaný cyklus času může pokračovat po mnoho miliónů nebo dokonce miliard let (jak se počítá v lidských časových termínech). Čím menší ta entita je, jako například sluneční soustava nebo dokonce planeta, tím kratší čas je pro tento účel požadován. A na individualizované a zosobněné úrovni každé sentientní entity je časový tok velmi krátký v porovnání se všemi ostatními většími entitami.

V jednom časovém bodě, v rámci přidělených pěti trilionů let neboli v jednom globálním cyklu času, se všechny sub-komponenty, aspekty a elementy jedné duchovní komponenty plně a kompletně vyčerpaly ve vztahu k Mému relativnímu Stvoření a jeho multivesmíru. Jinými slovy, všechny byly vstřebány, pochopeny, zvnitřněny, zexternalizovány, využity a manifestovány všemi zúčastněnými v jejich vlastních lokalizovaných cyklech času. Když se tak stane, jsem připraven uvolnit ze Své Absolutní Přirozenosti další duchovní komponentu, která vyjde z niternější úrovně Mého Absolutního Stavu, Procesu a Kondice. V tomto momentě se aktuální cyklus času, jak naplnil svůj účel, pro který byl v první řadě ustanoven, uzavírá a do svého jsoucna a bytí přichází nový cyklus času, který ponese tuto nově uvolněnou duchovní komponentu. A takto pokračuje Mé Stvoření a jeho multivesmír a každý a všechno v něm, ve svém jsoucnu a bytí, a takto je navěky zajištěn duchovní vývoj.

Situace je poněkud odlišná, pokud se týká osudu právě probíhajícího cyklu času v Mém Stvoření a jeho multivesmíru. Jak bylo prohlášeno v Novém zjevení Pána Ježíše Krista, specifičnost a neobvyklost současného cyklu času je ve skutečnosti, že v něm máte něco, co nikdy v předchozích cyklech času nebylo a nikdy v budoucích cyklech času nebude - negativní stav v jeho aktivní modalitě a jeho konečný produkt - lidský život.

Přirozenost negativního stavu a lidského života je taková, že protože pochází z pozice relativní mysli, nevyžaduje tak dlouhou dobu nebo tak dlouho být ve svém vlastním stavu a procesu, jak je tomu v případě něčeho, co vychází z Absolutního Stavu, Procesu a Kondice.

Proto tento cyklus času, ve kterém současně žijete, bude značně zkrácen v porovnání s ostatními. Přirozenost negativního stavu a lidského života se vyčerpá mnohem rychleji než přirozenost pozitivního stavu, který je ovládán duchovní komponentou vycházející přímo ze Mne.

Toto je jeden z důvodů, proč v procesu titrace své pseudopřirozenosti, ve všech svých aspektech, sub-komponentách a elementech mají všichni nositelé zkrácenou dobu života, vztahující se na jejich vlastní individualizovanou a zosobněnou funkci, roli a pozici, kterou mají v zóně vymístění a na planetě Nula. Také ve vztahu k jiným, kteří jsou v pozitivním stavu, duchovní komponenta, která řídí jejich životy, je přizpůsobena požadavkům zkráceného časového i nečasového toku, než by tomu bylo v jiném případě. To je z důvodu zmenšení zátěže, kterou vy všichni jak v pozitivním stavu, tak i v negativním stavu a v lidském životě máte díky aktivní modalitě pseudoživota negativního stavu a lidského života. Tudíž tento cyklus času nebude trvat tak dlouho, jak je to v případě všech ostatních.

Doufám, že toto poněkud rozsáhlé vysvětlení plně zodpovídá otázku o významu pojmu ‚cyklus času‘. Protože předmět tohoto konkrétního Dialogu je, Petře, obtížný, snad velmi obtížný, navrhoval bych zde přestat a nepokračovat s tvou potřebou objasnění jistých možných rozporů v některých předcházejících prohlášení, které máš na mysli.

Peter: S radostí odkládám jakékoliv moje vlastní dotazy na vhodnější dobu. Prosím, přijmi moji vděčnost a ocenění za Tvoji ochotu snášet naše otázky.

Pán Ježíš Kristus: Mohu tě, Petře, a všechny, kterých se to týká, ujistit, že je Mým velkým potěšením tak činit. Jdi v pokoji a pokračuj ve své dobré práci pro Mne a pro všechny Mé představitele.

Zdroj: DIALOGY S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM 1.DÍL