|
Dne 10. - 11. října 1982
Dnes přišlo na toto téma následující zjevení:
Je načase zevrubněji propracovat něco o pojetí lidské vůle, úmyslů a jejich
mnohonásobné reinkarnace. Současný duchovní stav a proces některých lidí je
takový, že dovoluje, aby se některé jednotlivosti této záležitosti zjevily a vysvětlily.
Do této chvíle bylo zjeveno, že to, co lidé na Zemi považují za doslovnou čili fyzickou
reinkarnaci, je fakticky reinkarnace jejich vůle a úmyslů, ale ne fyzická reinkarnace
jejich ducha a individuální osobnosti.
Proces takové reinkarnace je procesem složitým. Není snadné, aby mu porozuměl ten,
kdo se inkarnoval do zóny vymístění, která je ovládána negativním stavem a
nevědomostí.
V současné době je ale možno vrhnout na tuto záležitost trochu světla vzhledem
k faktu, že jistí lidé na Zemi jsou duchovně připraveni tyto poznatky přijmout a
zahrnou je do svého života pro svůj duchovní prospěch.
Aby se tomuto procesu řádně porozumělo, je nejdříve nutné se zabývat pojetím lidské
vůle a úmyslů.
Každý, kdo je sentientní, se bez ohledu na svůj stav rozpoložení skládá z určitých
aspektů, které ho činí tím, čím je. Prvním krokem při nabývání každého takového
aspektu je to, že v univerzálním procesu myšlení nastává idea zvláštního a
jednotlivého individua, sentientní entity a v tomto případě lidské bytosti. Univerzální
proces myšlení je stálým a neustálým stavem vytváření tvořivých idejí, myšlenek,
pojetí, představ, kategorií a schránek různých elementů a jejich seskupení – nadělující
do nich život, aby tak mohly nést a reflektovat určité jedinečné aspekty Absolutní
přirozenosti Nejvyššího. Jelikož je účelem stvoření (jak bylo nastíněno v „Principech
duchovní metafyziky“) stále více se přibližovat k Absolutní přirozenosti Nejvyššího,
tento účel se může navěky aktualizovat a uskutečňovat produkcí nekonečného počtu a
variet idejí konkrétních nosičů každého aspektu Absolutní přirozenosti Nejvyššího a
nadělením jich vědomým, jedinečným a individuálním životem. Tento vědomý,
jedinečný a individualizovaný život se stává sebeuvědomujícím se odražečem a
nosičem tohoto zvláštního jedinečného aspektu absolutní přirozenosti Nejvyššího.
Proto se univerzální proces myšlení přímo odvozuje z Absolutního procesu myšlení
Nejvyššího a je sním přímo spojen. Nejvyšší postupně a progresivně naděluje a
uvolňuje do univerzálního procesu myšlení poznatky o obsahu rozličných aspektů Své
Absolutní přirozenosti. Takové poznatky univerzální proces myšlení následně využívá
pro produkci idejí a představ jejich konkrétní manifestace, aktualizace, realizace a
konkretizace ve velmi zvláštní a jedinečném jímači nebo přepravním prostředku.
Protože takový prostředek či jímač je nadělen sebeuvědomováním a čivostí, stává se
jedinečnou sentientní entitou či lidskou bytostí.
Znalost obsahu a povahy každého jednotlivého aspektu Absolutní přirozenosti
Nejvyššího v sobě odráží a obsahuje všechny principy, zákony a kategorie celkové
absolutní přirozenosti Nejvyššího. Jedním z principů této Přirozenosti je to, že
Absolutní Stav a Rozpoložení Jsoucna a Bytí Nejvyššího se nemůže nikým ani ničím
omezovat či ohraničovat. Význam a obsah slova absolutní kromě jiného znamená
plnou a úplnou svobodu a nezávislost na jakékoli situaci, stavu, procesu a kondici. Ve
skutečnosti zřetelně a zřejmě označuje to, že každá existující situace, stav, proces,
rozpoložení a cokoli, co máme, může nastat jen vzhledem k tomuto Absolutně
svobodnému a nezávislému Jsoucnu a Bytí, které není nijak omezeno či ohraničeno
žádnou takovou situací, rozpoložením, stavem a procesem. Jakékoli omezení či
ohraničení by znamenalo, že není absolutní.
Takže když se nějaký poznatek obsahu specifického a jedinečného aspektu Absolutní
povahy Nejvyššího uvolní a je nadělen univerzálnímu procesu myšlení, je uvolněn
s obsahem samého prvního a nejdůležitějšího principu jeho svobody a nezávislosti na
žádné situaci, stavu a procesu. Univerzální proces myšlení proto může ve svém
tvořivém snažení působit jen na tomto principu svobody a nezávislosti. Prakticky to
znamená, že když univerzální proces myšlení vytváří ideu nádoby pro zadržení znalosti
obsahu každého jednoho aspektu Absolutní přirozenosti Nejvyššího, musí tak činit ve
svobodě a nezávislosti s dotazem na každou generovanou ideu, prostřednictvím ideje
takového dotázání, zdali si taková idea svobodně a nezávisle volí být a existovat nebo
být generována. Stav tohoto procesu lze pojímat jako nejvíce důležitý krok k získání
vůle a úmyslů. Předtím, než nastává idea nějakého specifického a jedinečného
aspektu, aby byla nadělena zvláštním a jedinečným životem a vnější formou, je
z absolutního jsoucna a bytí Absolutního procesu myšlení Nejvyššího dotázána, zdali
si přeje být svobodně a nezávisle generována do jsoucna a bytí. Idea odpovědi této
ideje je prvním, centrálním jádrem její svobodné vůle. Zvážení účelu této ideje pro
generování z její svobody a nezávislosti ustavuje její první záměrný akt
prostřednictvím ideje úmyslu z její ideje svobodné vůle. Než se odehraje jakékoli
uvažování, svobodná vůle musí vyvinout úmysl pro takové uvažování. Bez záměru
uvažovat by se žádné uvažování nemohlo konat.
Ať idea generování do svého jsoucna a bytí ve formě specifické a jedinečné sentientní
entity či lidské bytosti souhlasí či nesouhlasí se svým generováním za tímto účelem,
takovým aktem potvrzuje svou vlastní svobodnou vůli, nezávislost a úmysl.
V okamžiku tohoto potvrzení tato idea získává sebeuvědomování jako ideu své
svobodné vůle. Takže idea nastává ve svém jsoucnu a bytí. Jakmile nastává, je jí
předložena idea jejího probíhání. V tomto stavu je idea probíhání svobodně a nezávisle
zvažována ideou, která nastala předešle. Proces zvažování v tomto stavu dává další
popud pro ustanovení záměru probíhat či neprobíhat. Jestliže je kvůli něčemu
záměrem neprobíhat, idea zůstává v Absolutním procesu myšlení Nejvyššího jako
potencionalita pro jsoucno a bytí. Obecná energie jejího nastávání je využita za
obecnými tvořivými účely Nejvyššího. Je-li záměrem probíhat, do jejího ohniska se
dostává další stádium tohoto procesu – stávání se konkrétního projevu této ideje. Toto
stávání se se nemůže přihodit, dokud se neučiní úmyslná volba svobodné vůle
jsoucna a bytí ideje, aby probíhala ke svému stávání se.
Takže od samého prvního kroku nastávání každé ideje do poslední fáze její
manifestace v konkrétní, jedinečné a zvláštní sentientní entitě či lidské bytosti idea
působí na základě své svobodné vůle a volby. Schopnost tak činit ustavuje samotný
život ideje. Jelikož nejzazším zdrojem každé takové ideje je Absolutní proces myšlení
Nejvyššího, Jehož/Jejíž Absolutní přirozenost je Absolutně svobodná a Nezávislá, idea
obnáší všechny atributy svého Původce a nijak se od Něho/Ní nemůže odlišovat.
Takže každá idea v každé své formě a obsahu je svobodná a nezávislá.
Z této předběžné úvahy lze dospět k následující definici lidské vůle a úmyslu:
Lidská vůle je centrálním jádrem individuální a individualizované formy sentientního
života z Nejvyššího, jádrem, které stále a neustále vytváří uvědomění svobodného a
nezávislého konání voleb a které dává popud k transformaci takového uvědomění ve
svobodné akty.
Úmysly jsou motivačními faktory lidské vůle od Nejvyššího pro transformaci
uvědomění svobody nezávislého konání voleb do svobodných aktů.
Jelikož je vůle centrálním jádrem veškerého obsahu sentientního života a všech jeho
forem, je zřejmé, že každý život vůbec je udržován a je možný ze svobodné vůle. Vůle
být a existovat činí jsoucno a bytí reálným. Takže život v každé formě, rozpoložení,
stavu, situaci a procesu lze udržovat jedině ze svobodné vůle sentientních entit být a
existovat. Na druhé straně svobodná vůle sentientních entit, která ustavuje samotný
jejich život, může být udržována jen Absolutní svobodnou vůlí Nejvyššího absolutně
být a existovat. Taková je sama podstata života a taková je Absolutní povaha
Absolutního života – Nejvyššího.
Obsahem a podstatou samotné vůle je její úmysl vždy být a existovat bez ohledu na
jakoukoli situaci, kondici, stav, proces, čas a prostor. Proto je životem vůle její úmysl
být a existovat na věky věků. Jsoucno a bytí věčnosti se odvozuje od tohoto úmyslu
vůle. Bez takového úmyslu by se nemohla žádná vůle aktivovat.
Toto jsou obecné principy vůle a jejích úmyslů. Z nich se odvozují a vytvářejí všechny
jednotlivosti a zvláštnosti každé sentientní vůle.
Jelikož sentientní vůle a úmysly hrají takovou ústřední roli ve struktuře a povaze
života, lze učinit závěr, že veškeré Stvoření a všechny jeho formy, stupně a kroky jsou
uchovány ve funkčním celku ve všech jeho součástech touto sentientní vůlí a jejími
úmysly konat. Všechny dimenze a jim odpovídající vesmíry, galaxie, sluneční systémy,
planety a tělesa jsou udržovány ve funkční soudržnosti, rovnováze a vyrovnanosti vůlí
sentientních myslí a jejich úmysly z Absolutní sentientní mysli a z jejích Absolutních
úmyslů.
V metafyzickém smyslu lze pojímat jsoucno a bytí Absolutní svobodné vůle a jejích
Absolutních úmyslů – stav, ze kterého se odvozují všechny svobodné vůle a úmysly
všech sentientních entit ve jsoucnu a bytí. Takže lze postulovat jsoucno a bytí –
z tohoto Absolutního zdroje – globální svobodné vůle a jejích úmyslů celého Stvoření
jako jedné úplné sentientní entity; jedné dimenze; jednoho vesmíru; jedné galaxie;
jednoho slunečního systému; jedné planety; jednoho člověčenstva; jednoho národa;
jedné společnosti; jedné skupiny a jedné singulární sentientní entity.
V jednotlivostech, jedinečnostech a zvláštnostech, jakož i v jejich společenství udržují
veškeré Stvoření a všechny jeho části ve funkčním, vyváženém a soudržném módu.
Protože každá jednotlivá sentientní entita je extenzí a procesem jednoho specifického
a jedinečného aspektu Absolutní přirozenosti Nejvyššího, mají vůle a úmysly takové
sentientní entity substanciální a životně závažný význam pro náležitou funkci
veškerého Stvoření a všech jeho součástí. Důležité je, že nikdo jiný nemůže či nesmí
být nosičem a odražečem takového specifického a jedinečného aspektu Absolutní
přirozenosti Nejvyššího, ale jen tato zvláštní sentientní entita, která ze své svobodné
vůle a volby a s takovým úmyslem souhlasila být tímto věčným nosičem a odražečem
takového aspektu.
Život Stvoření a všech jeho součástí a jednotlivostí závisí na všech aspektech
Přirozenosti Nejvyššího v jejich celku. Takže závisí na vůli a úmyslu každé sentientní
entity, zda je reprezentantem a konkrétním manifestantem každého specifického
aspektu za účelem stálého a neustálého udržování a rozvíjení života veškerého
Stvoření a všech jeho částí a jednotlivostí.
Takže vůle být a existovat se záměrem této vůle obnášet a projevovat takový
specifický aspekt Absolutní přirozenosti Nejvyššího je základnou a základem, na nichž
veškeré Stvoření se všemi svými globalitami, generalitami, lokalitami a singularitami
stojí.
Jakmile se každá sentientní idea ve svém počátečním stádiu jako idea ze své
svobodné vůle rozhodne mít takový úmysl, poprvé se inkarnuje do specifického stavu,
rozpoložení, místa či času ve Stvoření. Z této pozice se sentientní entita ze své
svobodné vůle a úmyslu být a existovat podílí svou specifičností a jedinečností na
udržování a vytváření podpůrného životního systému v oblasti, ke které se sama
určila. Tato oblast – v tomto jednotlivém případě tato planeta a všechny sentientní
entity, které tuto planetu obývají, věčně závisejí na vůli a úmyslu všech ostatních být a
existovat. Nikdo nemá specifičnost a jedinečnost fungování druhých. Specifická vůle a
úmysl každé osoby, která podporuje život ve všech obecných vůlích a úmyslech, musí
tak či onak být stále přítomna v této pozici až do konce jednoho cyklu Stvoření.
Přítomnost takové zvláštní vůle a úmyslu sentientní entity nijak neznamená či
nevyžaduje, aby sentientní entita v plnosti svého jsoucna a bytí byla také neustále
fyzicky přítomna v této jedné pozici až do konce jednoho cyklu Stvoření. Taková
situace by byla násilím na svobodné vůli a úmyslu sentientní entity konkrétně obnášet
a reprezentovat aspekt Absolutní přirozenosti ve všech stavech, rozpoloženích,
místech, časech a situacích.
Důležitým principem zde je si uvědomit, že sentientní entita přijímá ze své svobodné
vůle realizaci určitého poslání v určitém místě a stavu. V okamžiku přijetí tohoto
pověření jsou všechny úmysly sentientní entity zaměřeny na provádění tohoto poslání.
V obecném smyslu je pověřením každé sentientní entity, aby plně a zcela
manifestovala tento jeden aspekt Absolutní přirozenosti Nejvyššího na jednom
určitém místě či stavu. Po té, co je tento aspekt plně a zcela manifestován touto
přítomností sentientní entity v daném místě či stavu, sentientní entita postupuje do
jiného místa či stavu, takže manifestace tohoto aspektu může dojít plodného dozrání
někde nebo někdy jinde ve Stvoření.
Jiným důležitým důvodem, proč sentientní entita musí postoupit z jednoho místa
k druhému, z jednoho stavu do druhého, je kvůli individuálnímu věčnému duchovnímu
pokroku. Jsouc v relativní kondici, sentientní entita nemůže manifestovat jeden aspekt
Absolutní přirozenosti Nejvyššího v absolutním smyslu. Sentientní entita je v tomto
ohledu omezena svou vlastní relativitou a omezeními stavu či místa, do kterého se
inkarnovala v každém daném okamžiku svého věčného pokračování. Toto místo či
stav nedovoluje vyvolání veškerého obsahu obnášeného aspektu, jehož velikost a
hloubka přesahuje jejich schopnost s ním zacházet nebo na něj být vybaven. Každý
stav, místo, situace, stupeň, krok a kondice ve Stvoření jsou vybaveny přijmout a
umožnit spustit jen tolik, kolik bylo jednotlivému aspektu určeno a kolik potřebuje
z hlediska svých vitálních funkcí. Nemohou přijmout či spustit více než toto. Avšak
byly by nefunkční a kontraproduktivní, kdyby měly méně než své potenciály.
Proto když sentientní entita manifestuje specifický element aspektu této Absolutní
přirozenosti relativně k okolnostem této situace, musí dosáhnout nejvyšší úrovně
manifestace tohoto aspektu v souladu se zákony a principy věčného duchovního
pokroku. Jelikož předešlé místo či stav manifestace sentientní entity není svou
povahou a funkcí s to spustit či přijmout jakoukoli vyšší úroveň manifestace takového
aspektu, než na jakou je vybaven, žádná sentientní entita nemůže mít žádnou touhu či
úmysl ze své svobodné vůle se fyzicky reinkarnovat do téhož místa, stavu, situace
nebo stupně. Jestliže by taková věc bylo možná, znamenalo by to okamžitou věčnou
smrt takové sentientní entity. Veškerý život je v sentientní entitě udržován vůlí a
úmyslem k jejímu věčnému duchovnímu pokroku a k manipulaci tohoto aspektu, který
je reprezentantem Absolutní přirozenosti Nejvyššího. Život do sentientní entity plyne
z Nejvyššího procesem a prostřednictvím procesu vyčerpání jednoho elementu
takového reprezentativního aspektu. Jakmile tento element vyčerpá své životní
energie ve vztahu k místu a stavu jednotlivé specifické inkarnace, nemůže již
sentientní entitě v této zvláštní vnější formě a lokalitě poskytovat život. Proto musí
sentientní entita aktivovat jiný element tohoto aspektu, který by jí poskytl pokračující
tok života. Jestliže by se sentientní entita ve svém celku pokusila plně a zcela
reinkarnovat do své předešlé inkarnace, nebyla by s to najít žádné prostředky spuštění
tohoto procesu, jelikož byly plně vyčerpány v předešlé inkarnaci. Tudíž by se zde
nemohla zachytit. Opakované snahy tak učinit by v sentientní entitě zadusily jakýkoli
život a tento zvláštní život by byl vypuzen do svého Absolutního zdroje, aniž by
manifestoval svoji formu. Proto není v témže stupni možná žádná fyzická, osobní,
celková a úplná reinkarnace jedné sentientní entity v jejím duchu, duši a těle.
Avšak hlavní dilema zde je to, že žádné místo, stav, kondice, situace atd. nemůže
přežít bez neustálé vnitřní přítomnosti zvláštního reprezentativního aspektu, kterým
tato konkrétní sentientní entita je a který reprezentuje. Na straně druhé by sentientní
entita nemohla přežít neustálou přítomnost v této jedné situaci, místě či stavu, jestliže
by byla nucena se sem stále a opět vracet.
Toto dilema či paradox jsou jen zdánlivé. Nastává pouze z pozice vnější mysli. Vnější
mysl je ve svém pojímání omezena prostorově - časovými kategoriemi fyzického
kontinua, z něhož je vybudována. Řádné porozumění jakémukoli pojetí je ještě více
ohraničeno a omezeno u těch, kdo jsou momentálně ze své svobodné vůle a volby
lapeni v zóně vymístění, kde je negativní stav aktivován a dominuje dle principu
nevědomosti a zkreslování. Z této omezené, ohraničené, nevědomé a zdeformované
pozice vznikají falešné ideje doslovné, fyzické a konkrétní reinkarnace celé sentientní
entity.
V realitě pravého Stvoření není sentientní mysl ve své vůli a úmyslech omezena,
ohraničena ani nepodléhá zákonům a principům prostorově - časového kontinua.
Každá sentientní entita tudíž může být simultánně a synchronně přítomna v jakémkoli
místě, stavu, kondici či situaci ve Stvoření dle své vůle a úmyslu bez nutnosti být zde
přítomna svou fyzickou úplností. Jelikož vůle a její úmysly obsahují a reflektují celek
sentientní entity, touto vůlí a jejími sklony je zde sentientní entita přítomna ve svém
celku.
Reprezentativní aspekt Absolutní přirozenosti Nejvyššího je nesen a reflektován vůlí a
úmysly této jednotlivé sentientní entity a jejími specifickými elementy, které jsou
potřebné pro udržování a podporu života v jednom zvláštním místě, stavu, kondici či
situaci ve Stvoření, zde zůstává a zde je zachován. Zvláštní obsah vůle a jejích úmyslů
je sentientní entitou zanechán. Tento zvláštní obsah její vůle se vztahuje ke
specifičnosti reprezentativního aspektu relevantního ke specifičnosti této situace,
místa, stavu či rozpoložení. Pro tuto zvláštní sentientní entitu splnil z jejího hlediska
specifický aspekt obsahu reprezentace v této zvláštní situaci svůj užitek. Sentientní
entita svobodně a úmyslně ten zvláštní aspekt opouští, aby s ním udržovala spojení za
účelem podpory vzájemného propojení všech po celém Stvoření.
Z hlediska této situace, místa, stavu či kondice, situace, která má svou vlastní globální
a specifickou vůli a úmysl, zanechaný specifický aspekt vůle a úmyslu sentientní
entity stačí k tomu, aby se sentientní entita pojímala tak, jako by nikdy neodešla.
Jelikož princip povšechnosti stanoví, že každá část celku v sobě obsahuje celek v jeho
povšechnosti, obsahuje zanechaný aspekt vůle a úmyslu sentitentní entity
povšechnost přítomnosti této sentientní entity, která není nijak vázána prostorově -
časovými zákony a principy.
Aby se tomuto procesu a všemu, co se k němu vztahuje, lépe porozumělo, bylo by
užitečné o něm uvažovat v následujících bodech:
1. Lidská vůle je jádrem sentientního života jako jeho hybná síla a motivace k bytí a
existenci. Veškeré úmysly této vůle jsou zaměřeny ke jsoucnu a bytí života obecně a
individuálního života zvlášť. Toto je sjednocující princip všech singulárních vůlí a
jejich úmyslů k jsoucnu a bytí. Takový sjednocující princip udržuje kontakt, spojení a
vztah všech takových vůlí a úmyslů. Všechny vůle ve Stvoření a jejich úmysly jsou
tudíž navzájem propojené, ve vztazích a závislé. Takovým obsahem a sklonem jsou
přítomny v každé jiné bez nutnosti být přítomny v každém místě či stavu ve fyzické -
zevní formě. V tomto ohledu lze pojímat, že každá vůle sentientní entity a její úmysl být
a existovat jsou přímo spojeny s vůlí a sklonem skupiny, národa, sentientních entit
celé planety, celého solárního systému, celé galaxie, veškerého vesmíru, celé
dimenze, s vůlí veškerého Stvoření.
Prostřednictvím takto navzájem propojené a vztahy spojené povahy je specifický
obsah jedné vůle a jejího úmyslu přítomen kdekoli a kdykoli bez ohledu na vlastní
okamžitou fyzickou - zevní přítomnost v jakémkoli jednotlivém místě, čase nebo stavu.
Takže by bylo přebytečné a kontraproduktivní, aby někdo byl fyzicky - zevně přítomen
dvakrát či vícekrát ve stejném místě, stupni či situaci. Taková možnost je v rozporu
s pravým obsahem svobodné vůle a jejího úmyslu být a existovat.
Obsah a význam termínu „být“ a „existovat“ je dynamický, znamenající neustálý
progresivní pohyb. Jakýkoli modus opakování, ať by byl jakýkoli, znamená regresi, a
tudíž není z pravého jsoucna a bytí.
2. Globální vůle a její úmysly s ohledem na veškeré Stvoření vznikají v Absolutní vůli
Nejvyššího a v jejích Absolutních úmyslech, odvozují se z nich, mají k nim vztah a jsou
s nimi přímo spojeny. Vzhledem k této vzájemné a přímé propojenosti, vztažnosti a
závislosti všech singulárních, lokálních a globálních vůlí a jejich úmyslů majících
vztah k jedné ústřední vůli a jejím úmyslům majícím vztah k celému Stvoření, je každý
svou vůlí a úmysly spojen, ve vztahu a závislý vzhledem k Absolutní vůli Nejvyššího
jejím Absolutním úmyslům.
V takovém vztahu a propojení spočívá věčná přítomnost Nejvyššího, jelikož všechny
vůle být a existovat se všemi jejich úmysly udržovat jsoucna a bytí vyvěrají
z Absolutní vůle a Úmyslů Nejvyššího udržovat věčně jsoucna a bytí. Takže Nejvyšší je
vždy přítomný v něčí vůli a úmyslech k vlastnímu jsoucnu a bytí jako ve Svém
vlastním jsoucnu.
Jelikož Nejvyšší je stejný ve všech vůlích a úmyslech, vůle být a existovat a úmysl
věčně udržovat toto jsoucno a bytí jsou ve své esenci a substanci pozitivní a dobré.
Dobrota a pozitivnost takové situace je obecně rozšířena prostřednictvím
nekonečného počtu a variet sentientních aktivit, které reprezentují každý jednotlivý
element takové vůle a jejích úmyslů.
Absolutní povaha elementu reprezentovaného jednotlivou sentientní entitou a v této
entitě se uvolňuje k realizaci v progresivních krocích. Každý progresivní krok vyžaduje
odpovídající vhodnou situaci, aby dosáhl své plodnosti. Když jí dosáhne, další krok
vstupuje do svého jsoucna a bytí, aby uvolnil odlišný aspekt obsahu elementu. Tento
krok pak ve všech ohledech bez výjimky vyžaduje odlišný stupeň a úroveň
manifestace. Bylo by tudíž pro tento krok nemožné dojít plodnosti, jestliže by
nastávala fyzická - zevní reinkarnace téže sentientní entity do stejného stupně jsoucna
a bytí.
Avšak předchází krok aspektu elementu zůstává včleněn v globální vůli tohoto stupně
a jejích úmyslech udržovat všechny aspekty všech elementů v jejich jsoucnu a bytí
v tomto stupni. Jelikož v této globální přítomnosti je také přítomnost všech singularit a
Nejvyššího, není fyzická reinkarnace nutně potřebná pro udržování přítomnosti
v jednotlivém stupni až do konce progresivního cyklu.
3. Existují stálá vzájemná propojení a vztahy všech následných kroků takových
elementů a jim odpovídajících aspektů, takže každý předcházející krok je základnou a
základem, na nichž je postaven krok další. Jelikož je tato základna a základ aktivním
procesem, musí být neustále udržován přítomností sentientních entit. Jak vyplývá
z principů duchovní metafyziky, je jsoucno a bytí veškerého Stvoření závislé na
jsoucnu a bytí sentientních myslí. Tudíž jsoucno a bytí základny a základu každého
progresivního kroku závisí od přítomnosti sentientních entit.
Proto jsou z Absolutního procesu myšlení Nejvyššího prostřednictvím univerzálního
procesu myšlení za tímto speciálním účelem neustále vytvářeny zvláštní ideje. Takové
zvláštní ideje se stávají sentientními entitami, které ze své svobodné vůle a úmyslů
inkarnují na tuto základnu a základ, aby udržovaly její funkci, takže duchovní pokrok
může věčně pokračovat. Protože je ale každá idea v Absolutním procesu myšlení sama
o sobě svou povahou progresivní, nemůže v tomto rozpoložení zůstat navždy. Taková
situace je ve Stvoření nemyslitelná. Proto poté, co idea odslouží svůj čas v této
zvláštní funkci, postupuje do nového kroku a tak dále a dále po celou věčnost. Po
dobu přítomnosti v takové situaci či místě každá sentientní entita zanechává plné
stopy své vůle a úmyslů udržovat jsoucno a bytí každého progresivního kroku funkční.
Tento krok slouží jako základna a základ pro další progresivní krok. To pokračuje až
do konce jednotlivého cyklu Stvoření.
Sentientní entita, která dle své svobodné vůle a úmyslů nahrazuje sentientní entitu
předcházející vzhledem k témuž univerzálnímu účelu, dědí všechny vůle a úmysly
všech sentientních entit, které se v tomto kroku fyzicky zúčastnily. Čím více se dědící
sentientní entita ze své svobodné vůle a úmyslu sama ztotožňuje s vůlí a úmysly
všech ostatních, tím více se jim stává podobnou. Stupeň, míra, rozsah a intenzita
takové identifikace určuje její úplnost a plnost.
Dobrým příkladem takové identifikace je rozhodnutí následovat na Zemi vůli Boží. Vůlí
Ježíše Krista je přinést spasení každému, kdo je v negativním stavu. S tímto úmyslem
Svého poslání na Zemi zde zanechal Svou vůli a úmysl spasit každého z negativního
stavu. Každý, kdo se následně inkarnuje do této linie ustanovené Ježíšem Kristem ze
své svobodné vůle a úmyslu, zdědí Vůli a úmysl Ježíše Krista spasit každého
z negativního stavu. V takové vůli a úmyslu je Ježíš Kristus věčně přítomen. Proto jsou
takoví lidé oprávněně nazýváni syny/dcerami Božími, jako je Ježíš Kristus Sám/Sama
příležitostně nazýván takovými jmény jako Syn Boží, či Syn člověka (za účelem
zobrazení tohoto principu kromě mnoha jiného).
Intenzita, míra, rozsah a stupeň ztotožnění se těchto lidí s vůlí a úmyslem Ježíše Krista
určuje, nakolik jsou jako Ježíš Kristus a Jemu podobni. Čím intenzivnější,
extenzívnější a hlubší ztotožnění se s takovou vůlí a úmyslem, tím více jsou jako Ježíš
Kristus a jsou Mu podobni a tím více je Ježíš Kristus v nich přítomen.
Jistí lidé jsou s to dosáhnout téměř úplnou identifikaci s takovou vůlí a úmyslem
Ježíše Krista, čímž Ježíši Kristu umožňují, aby v nich byl přítomen více než v někom
jiném, kdo se s touto situací ztotožňuje na nižším stupni. Takoví lidé se svým životní
stylem, vůlí, náklonností, zkušeností, postojem, chováním a dokonce i svým vzhledem
stávají vskutku podobnými Ježíši Kristu, takže si někteří myslí, že je to reinkarnovaný
Ježíš Kristus Sám. V tomto duchovním smyslu, dle této vůle a úmyslu, to je Ježíš
Kristus. To ale neznamená, že Ježíš Kristus se fyzicky reinkarnoval, jak tomu mnozí
lidé věří. Progresivní modus vůle a úmyslu Ježíše Krista spasit každého od
negativního stavu nemůže zahrnovat mnohonásobnou, omezující a ohraničující
fyzickou reinkarnaci do téhož stupně, protože by to narušilo základní princip svobody
a nezávislosti každého postupovat v progresi. Také by to znamenalo, že Ježíš Kristus
nebyl s to provést to, si předsevzal provést, když fyzicky pobýval na Zemi. Toto je
úplně nemožné. Tudíž návrat do téhož stupně a kroku by zrušil účinek předešlé
inkarnace a duchovně by celé Stvoření – obrazně řečeno – uvrhl zpět do doby
kamenné. To by nebyla spása, ale další a hlubší zotročení v negativním stavu. Vůle a
Úmysl Ježíše Krista zůstává a je funkční u každého, kdo přijímá Jeho/Její dědictví a
Jeho/Její Vůli a Úmysl. To neznamená, že se Ježíš Kristus nemůže osobně objevit na
této Zemi. Avšak takové objevení se již nevyžaduje jeho fyzické zrození, jelikož fyzický
zrod byl již prožit a jeho účel splněn. To by bylo opakující se, kontraproduktivní,
omezující, ohraničující a regresivní. Taková situace je v rozporu s Přirozeností a Vůlí
Nejvyššího.
Tento příklad tedy lze považovat za analogii toho, jak se lidé inkarnují do vůle a
úmyslů jiných a stávají se jim podobnými dle rozsahu, stupně, míry a intenzity
ztotožnění jejich vůle a úmyslů s vůlí a úmyslem předešle inkarnovaných osob v tomto
kroku. Prostřednictvím tohoto vzájemného propojení a vztahů vůlí a jejich úmyslů je
každý vždy přítomen v odpovídající situaci bez regresivní nutnosti reinkarnovat se tam
opět omezujícím a ohraničujícím fyzickým způsobem prostřednictvím fyzického
narození.
4. Vzájemná propojenost a vzájemné vztahy všech vůlí a jejich úmyslů sledují určitou
přímou a kruhově - spirální linii dle řádu Stvoření – od nejniternějšího k nejzevnějšímu
a od nejvyššího k nejnižšímu. Toto je hierarchie duchovní organizace. V praktickém
smyslu to znamená, že každá jednotlivá sentientní entita, která dle své vůle a úmyslu
zaujímá místo v nejzevnější oblasti Stvoření a nejnižší úroveň jeho poznání a obsahu
je přímo spojena se všemi svými protějšky v pořadí až do intermediální úrovně; skrze
intermediální úroveň až do úrovně duchovní; a skrze úroveň duchovní s Nejvyšším.
Tito se všichni nacházejí na téže linii určitého aspektu vůle a úmyslu, který postupně
projevují, aktualizují a realizují.
Toto uspořádání lze v konkrétní situaci pojímat tak, že sentientní entity mají duchovní
rádce. Duchovní rádci a ti, komu radí, mají po celé linii až po nejzazší, ryzí a Absolutní
zdroj v Nejvyšším ve svých vůlích a úmyslech stejné náklonnosti. Proto je každému
přiděleno mnoho duchovních rádců s jedním nejvyšším rádcem, Kdož je Sám/Sama
Nejvyšší, aby se udržovalo plynutí všech úrovní a stupňů Absolutního aspektu Vůle a
Úmyslů v jejich jednotě, jednosti a harmonii společně s jednotou, jedností a harmonií
všech vůlí a úmyslů a totalitami všech jejich aspektů. Protože všichni duchovní rádci
jsou přítomni ve svém jsoucnu a bytí, sdílejí veškerou svoji vůli, úmysly a náklonnosti
s tím, komu radí. Rozsah, stupeň a intenzita jeho identifikace s vůlí, úmysly a
náklonnostmi rádců ho činí jakoby jedním z nich. Takovým způsobem spojení jsou
všichni duchovní rádci stále přítomni ve stupni, do kterého se ten, komu radí,
v současnosti inkarnoval, aniž by měli nějakou potřebu se osobně inkarnovat do
omezujícího a ohraničujícího fyzického prostředí. Když ten/ta, komu se radí, splní svou
roli v tomto stupni, spojí se se svými rádci zanechávaje svou vlastní vůli a úmysly,
jimiž on/ona a jeho/její předešlí duchovní rádci pokračují ve své přítomnosti v tomto
stupni až do konce cyklu tohoto stupně. Ten, komu se radilo, se po svém fyzickém
odchodu z tohoto stupně stává duchovním rádcem někoho, kdo ze své svobodné vůle
a úmyslu inkarnoval do tohoto aspektu vůle a úmyslu, který zanechali jeho/její
předchůdci. Takže jeden zůstává v tomto stupni tím, že se stává duchovním rádcem
svého následovníka. Takto není linie nikdy přerušena zachovává se základna a základ
dalšího progresivního kroku a nikdo nikdy nemusí prostupovat zpět způsobem fyzické
reinkarnace vlastního jsoucna a bytí prostřednictvím omezujícího a ohraničujícího
neduchovního fyzického zrodu.
Protože se však někteří následovníci ze své svobodné vůle a úmyslu ztotožní s vůlí a
úmysly svých předchůdců do tak značného a intenzivního stupně, vzniká falešný
dojem a pocit, jako by se někdo mnohokrát fyzicky inkarnoval do téhož stupně. Tento
falešný závěr je možný jen z pozice zón vymístění, kde je aktivován negativní stav a
panuje prostřednictvím nevědomosti, omezení, zákazů a konečností nebo kde je vše
bráno doslovně, fyzicky a ne duchovně.
5. Z této vzájemné propojenosti, vztažnosti a komunikace, jak byly popsány
v předcházejících bodech a v principech duchovní metafyziky, je vybudováno
univerzální vědomí a nadosobní duševnost. V nich jsou obsaženy a zahrnuty všechny
zkušenosti, vzpomínky, události, dění, aspekty, elementy a součást všech ostatních a
všeho ostatního. Tyto jsou vždy k dispozici pro uvolnění k realizaci, k opětovnému
prožití atd. se provede prostřednictvím úplného okamžitého ztotožnění se nositele
s takovým obsahem skrze vůli a úmysl k takovému ztotožnění se a za takovým účelem.
V procesu této okamžité identifikace se tudíž jeden stává touto zkušeností či tou
osobou, která ji prožila, aniž by se vzdal své původní a jedinečné identity.
Takto je každý přítomen v každé dimenzi, vesmíru, galaxii, slunečním systému,
planetě, národě, společnosti, skupině a v každé jednotlivé osobě. Takže nikdy není
žádná potřeba možnost regresivní reinkarnace opět a zase do stejného stupně.
Nesloužilo by to žádnému užitku. Jestliže se někdo z toho či onoho důvodu chce vrátit
zpět, může tak učinit svou vůlí a úmysly, které zanechal, a skrze ně a prostřednictvím
těch, kterým radí a k nimž byl ze své svobodné vůle a úmyslu přidělen.
Takto jeden může vyřešit vše, co potřebuje vyřešit, prostřednictvím těch, kdo jsou ve
stavu identifikace s jím zanechaným aspektem jeho vůle a úmyslu, a prostřednictvím
vlastní přítomnosti v univerzálním vědomí a nadosobní duševnosti všech. Tato
univerzální a věčná schopnost zabraňuje u každého nutnosti vlastní regrese zpět do
téhož stupně stvoření.
6. Jestliže by se dovolilo, aby se udála fyzická reinkarnace, vedlo by to k zničujícímu
stavu vzájemného zániku a zničení. Zde je důležité, že reinkarnace do téhož místa či
stupně Stvoření je reinkarnací do zanechaného specifického aspektu vlastní vůle a
úmyslu. Paradoxem zde je to, že místo či stupeň, do něhož se jeden pokouší
reinkarnovat, je již obsazeno zanechaným aspektem jeho vlastní vůle a úmyslu a
všemi těmi, kdo tento aspekt zdědili a zahrnuli do své vůle a úmyslu. Jelikož jedinec
vždy sleduje svou individuální linii progrese, je nemožné tuto linii v rámci jednoho
časového cyklu změnit. Počáteční volbou z vlastní svobodné vůle a úmyslu
v okamžiku, kdy jedinec vešel do jsoucna a bytí, bylo progresivní následování této
linie až do konce jednoho cyklu Stvoření. Takže násilná změna linií by byla porušením
vlastní svobody volby, svobodné vůle a původního úmyslu. Toto porušení by vedlo
k okamžitému zničení. Porušit svobodnou vůli a úmysl jedince znamená ho zabít.
Takže v tomto ohledu by se jeden mohl fyzicky reinkarnovat pouze do téže linie a v ní.
Jelikož by to bylo regresí do předešlého stavu tohoto stupně, jeden by se reinkarnoval
do fyzicky, duševně a duchovně obsazeného rozpoložení a stavu. Aby se taková
reinkarnace uskutečnila, jeden by musel zničit všechny ostatní na této linii včetně
zanechaného aspektu vlastní vůle a úmyslu. A jelikož je jedinec v tomto aspektu
obsažen ve své celosti, simultánně by zničil sám sebe. Takže procesem takové fyzické
reinkarnace by nastalo zrušení nejen vlastního jsoucna a bytí, ale též zrušení všech
ostatních, kteří by přítomně zaujímali na této linii místo. Takto by vůle a úmysl
každého být a existovat přestala být a existovat. A jelikož vůle a úmysly všech jsou
navzájem spojeny a ve vzájemných vztazích, taková možnost by vedla ke konečnému
zničení všech vůlí a úmyslů k bytí a existování. V takovém případě by celé Stvoření
přestalo být a existovat.
Z tohoto bodu lze jasně vidět, jestliže se chce, jaké zničující důsledky by každá
fyzická, doslovná a osobní reinkarnace přinesla veškerému Stvoření. Každé duchovní
pojetí by se mělo uvážit v jeho univerzálních důsledcích pro celé Stvoření a ne jen
z vlastního a omezeného lokálního a jednoduchého pohledu.
7. Jak se předtím uvedlo, je každý dle své vůle a úmyslu jedinečným nositelem a
reflektorem jedinečného aspektu Absolutní vůle a Úmyslu Nejvyššího. To znamená, že
každý je neopakovatelný ve své esenci a substanci a ve specifickém a jedinečném
obsahu své vůle a úmyslu.
Zevní formy stvoření a všechna jejich prostředí jsou přizpůsobeny této kondici,
protože svou strukturu a povahu odvozují ze sentientní mysli. Vzhledem k tomuto
uspořádání je každá situace do posledního detailu jedinečná a neopakovatelná
v každém daném okamžiku svého stavu, kondice, času, rozpoložení, místa atd.
V tomto ohledu nemohou pro téhož jedince nikdy nastat dvě přesně stejné situace a
okolnosti. Fyzická reinkarnace téhož individua do téhož stupně či místa Stvoření by
byla opakováním téhož stupně. Taková situace by sama sebe vymazávala ze jsoucna a
bytí, jelikož by na své místo a stav, který již má, činila nátlak svou předešlou pozicí
v tomto stupni. Tato situace by v celém Stvoření vedla k takovému zmatku a rušení, že
by nakonec každý skončil v úplném šílenství, což by pak vedlo k univerzální
sebevraždě.
Touha po fyzické reinkarnaci do téhož stupně je rozporuplnou vůlí a úmyslem. Pravý
obsah vůle a jejího úmyslu je vždy pro jedinečnou manifestaci, reprezentaci a
zkušenost jsoucna a bytí. Tento princip je použitelný ve všech ohledech bez jakékoli
výjimky a výluky. Touha opakovat tentýž stupeň v omezující a ohraničující fyzické
formě směřuje proti pravé vůli a úmyslu každého. Kdokoli jde proti vůli a jejímu
úmyslu, jde proti samému životu, a tudíž ruší každý život.
8. Jiný aspekt svobodné vůle a jejího úmyslu být a existovat lze nalézt v její potřebě
neustálého věčného pokroku. Jsoucno a bytí jsou tedy ve stavu neustálého proudění,
změny, tekutosti, pohyblivosti, rozmanitosti a mnohostrannosti.
Tento princip je použitelný a platný po celém Stvoření a v každé situaci bez výjimky a
vyloučení čehokoli. Není možné žádné jiné pojetí svobodné vůle a jejích úmyslů.
Jakékoli jiné pojímání by zrušilo esenci a substanci jsoucna a bytí, které se odvozuje
od svobodné vůle a úmyslu sentientní mysli být a existovat.
Touha po regresivním způsobu života opakovanou fyzickou reinkarnací do jednoho
stupně však ruší tento věčný tok života směrem vpřed a dále a nutí život, aby šel zpět
do rozpoložení či stupně, který již byl jednou prožíván. Není v tom žádný rozdíl, jestliže
fyzicky reinkarnovaná osoba přichází do jiné doby či kondice. Ačkoli vstupuje do jiné
doby a kondice, přichází do téhož stupně Stvoření. Vstoupit do téhož stupně Stvoření
znamená jít zpět, což je porušením všech principů a zákonů jsoucna a bytí. Bylo by to
stagnující a regresivní situací, která by zadusila jakoukoli vůli a úmysl žít, být a
existovat.
9. Esencí a substancí jsoucna a bytí, jak se odvozuje z Absolutní esence a Substance
Nejvyššího, je jeho tvořivost a stálá novost. Vůle být a existovat je esenciálně a
substanciálně tvořivým stavem a procesem a všechny úmysly takové vůle jsou
zaměřeny k tomu, aby jeden byl produktivní, tvořivý, konstruktivní, nápaditý a aby se
stále přinášelo něco nového.
Toto je motivační faktor jsoucna a bytí, který vyvěrá a odvozuje se ze svobodné vůle a
jejího úmyslu být a existovat. Opakuje se: tento princip je platný a použitelný kdekoli a
kdykoli ve Stvoření bez ohledu na stav, kondici, proces, situaci, čas, místo, aspekt či
zkušenost.
Tvořivý proces je vždy procesem novým. Bez ohledu na to, čím je nebo jaký je, v něm
nelze nalézt nic, co by mělo povahu opakování.
Fyzická reinkarnace do stejného stupně je kontraproduktivní, netvořivá a opakující
starý stav, kondici a situaci. Nelze v ní nalézt nic nového bez ohledu na odlišnosti
v časných elementech. Odlišnost ve fyzických časných elementech je iluzí, jelikož
v oblasti ducha a jeho vůle a úmyslů neexistuje žádný čas.
Jelikož v nitru jsoucna a bytí, které má platnost, neexistuje čas, není žádného rozdílu,
který nastává takovou reinkarnací v odlišné době či v odlišných sociálních,
ekonomických, politických či jiných podmínkách. Tyto okolnosti jsou všechny spjaty
s časoprostorem. Veškerá jejich znalost je tudíž k dispozici ve vlastní Niterné mysli a
v její svobodné vůli a úmyslu mimo jejich prostorově - časovou realizací. Proto je tato
zdánlivá novota situace velkolepým podvodem a sebeklamem, které ničí pravou vůli a
její úmysl být věčně tvořivým a vždy vynalézat nové věci a situace.
10. Aby svobodná vůle s jejími úmysly byla produktivní, tvořivá, konstruktivní a aby
byla progresivní, vyvíjela a rozvíjela se a přicházela na nové, přesahující zkušenosti,
poznatky a ideje, poskytuje jí Nejvyšší neustále příležitosti, vhodné okolnosti a
možnosti tak činit. Je Absolutní vůlí Nejvyššího a jejím Úmyslem vytvářet pro každého
taková stálá a neustálá zaopatření. Tatáž možnost, příležitost a okolnost, která vyčerpá
svoji užitečnost a který byla plně využita v některém předešlém stavu vlastního
duchovního pokroku, není pro vlastní vůli a její úmysl žádnou možností, příležitostí ani
vhodnou okolností být tvořivou, produktivní a progresivní. Opakuje se ještě jednou:
Tento princip zcela a plně platí a je použitelný v každé situaci, kondici, stavu, stupni a
kroku.
Takže měl-li by se jedinec fyzicky reinkarnovat do jednoho omezujícího a
ohraničujícího stupně, jakým je přírodní stupeň, byl by oloupen o pravé příležitosti,
vhodné okolnosti a možnosti pro vlastní tvořivý a produktivní pokrok. Jelikož již
takový stupeň zažila při předcházející příležitosti, nemohla vy taková osoba v další
následné reinkarnaci prožít nic hodnotného, tvořivého a nového.
Jakmile se někdo inkarnuje do jednoho určitého stupně, zdržuje se v něm tak dlouho,
dokud zde potřebuje být, aby vyčerpal všechny příležitosti, vhodné podněty a
možnosti, které tento stupeň nabízí. V okamžiku, kdy jedinec vyčerpá a využije
všechny příležitosti atd., ze své svobodné vůle a úmyslu z tohoto stupně odchází, aniž
by se tam kdy fyzicky - zevně vrátil. Bez ohledu na to, kolikrát by se tam tato osoba
fyzicky - zevně vrátila, nemohla by v tomto stupni získat či nalézt žádné nové
příležitosti, možnosti nebo vhodné okolnosti.
Nemá to skutečně význam, zdali někdo takový přebývá v jednom určitém stupni
Stvoření jednu vteřinu či sto let nebo po celý věk tohoto jednotlivého stupně. Jakékoli
setrvávání strávené v tomto stupni, ať vteřinu či sto let, znamená, že toto je přesně to
období, které kdo potřebuje k provedení svých záležitostí a k využití všech příležitostí,
vhodných okolností a možností, které by jím mohly být v tomto stupni využity a
vyčerpány. Vše nad toto období by bylo mrháním vlastního času a překážkou
vlastního duchovního pokroku a tvořivého snažení a v protikladu s vlastní vůlí a
úmyslem.
11. Jak se již předtím mnohokrát uvedlo, je veškeré jsoucno a bytí uspořádáno tak,
aby mělo synchronní, simultánní a diskrétní vztah a spojení s každým jiným. Takto být
a existovat je vůlí a úmyslem veškerého Stvoření. Takové uspořádání zařizuje dvě
hlavní věci:
Za prvé to dává každé situaci, aspektu a sentientní entitě, která má být a existovat,
svobodu a nezávislost jako soběstačné, sebe sama řídící, sebeovládající se a
sebenaplňující jednotky. Tato schopnost je životem jedincovy vůle a jejího úmyslu. Za
druhé má každý akt vůle a jeho záměry bezprostřední dopad, dosah a neustálou
zpětnou vazbu po celém Stvoření, aniž by pro někoho či něco bylo nějak nutno se
rozdělit nebo rozštěpit či být fyzicky přítomen jako vlastní nosič a manifestátor tohoto
aktu vůle.
Vzhledem k tomu, že takto je uspořádáno vše ve Stvoření, nikdo nepotřebuje v žádném
ohledu opakovat zas a znovu takový akt, ale namísto toho se jeden může soustředit na
iniciaci a manifestaci dalšího aktu, který následuje v pořadí. Fyzická reinkarnace do
téhož stupně by byla opakováním téhož aktu vůle (kupříkladu fyzický zrod, který byl již
jednou prožit). Jelikož struktura a povaha každé vůle je progresivní a v neustálém
plynutí, nelze opakovat tentýž akt s přesně stejným obsahem bez ohledu na povahu či
aspekt tohoto aktu. Jestliže by takové opakování bylo možné, zrušilo by pravou
povahu vůle a jejího úmyslu neustálé progrese. Takže by přestala být svobodná a
funkční.
12. Jsouc nosičem jednoho Absolutního elementu Absolutní vůle Nejvyššího má vůle
každé sentientní entity spolu s jejím úmyslem nekonečný počet a varietu aspektů,
elementů a rysů. Tato situace umožňuje jedinci neustálý věčný pokrok. Každý jeden
aspekt či element této vůle ve svém obsahu reflektuje vůli kteréhokoli srovnatelného
aspektu všech ostatních vůlí ve jsoucnu a bytí. Stvoření je uspořádáno v souladu
s hierarchií duchovní organizace. Každý jeden určitý aspekt či element vůle, jakož i
vůle celková a její úmysl, jsou esenciálními a substanciálními soubytnostmi pro
přežívání a náležité fungování aspektu odpovídajícího těmto situacím, stavům,
okolnostem, krokům, místům a stupňům. Každá taková situace tudíž vyžaduje
neustálou přítomnost tohoto odpovídajícího specifického aspektu jedincovy vůle a
jejích úmyslů, aby se udržovalo její jsoucno a bytí. Toto uspořádání je v zásadě
provedeno dvěma způsoby: za prvé je tato přítomnost zajištěna vzájemným
propojením a vztahem a skrze propojení a vztah všech vůlí ve jsoucnu a bytí, od
jednotlivostí ke globalitám na základě výše popsaných principů; za druhé, a to je
nejdůležitější, je dosažena prostřednictvím napojení na specifickou linii života, které
každá jednotlivá vůle v každém daném okamžiku slouží. Kdokoli je fyzicky přítomen na
této linii, je v celém Stvoření přímo spojen se všemi ostatními, kteří tuto linii řídí, od
nejniternější duchovní dimenze a jejích světů a lidí až po nejzevnější vnější - fyzickou
dimenzi a všechny její lidi. Tento proces byl popsán výše jako schopnost duchovních
rádců posloužit komukoli jinému z pozice rozličných aspektů jeho okamžitého
umístění.
Důležitým faktem zde je, že každý radí každému v sestupné linii, takže každý ze své
okamžité pozice a umístění je jak rádcem někoho jiného na této linii, tak zároveň i tím,
komu radí někdo, kdo k této linii patří.
Kdykoli někdo jako rádce či ten, komu se radí, vyvolá kapacitu něčí pozice, v místě a
pozici, kde se taková evokace odehrává, se okamžitě zpřítomní něčí veškerá vůle a
úmysly prostřednictvím toho a tím, kdo takovou evokaci provádí. Mnohonásobné
evokace znamenají mnohonásobnou přítomnost. Takže takto a tímto způsobem je
jeden neustále reinkarnovaný do téhož místa a stupně. V procesu takové evokace
každý rádce a každý, komu se radí, může sdílet do nejmenšího detailu své zkušenosti
a vzpomínky v jejich zvláštnosti a jedinečnosti vytvářeje tak u všech ostatních dojem,
jako by byli každým jiným. Tato evokace ovšem z hlediska vnější mysli nepotřebuje
být vědomá (v případě lidí, kteří momentálně obývají zónu vymístění).
Toto je tedy pravá reinkarnace. Toto je vlastní princip mnohonásobné reinkarnace
vlastní vůle a úmyslů do téhož stupně a místa. Takže se nemůže odehrát žádná fyzická
či doslovná reinkarnace celé osoby. Namísto toho se neustále reinkarnují vlastní vůle
a její úmysly dle principu evokace. Vlastní vůlí a úmyslem jeden vyvolává všechny
vůle a záměry těch, kdo se postupně po celém stvoření účastní na udržování této
specifické linie života.
Mnozí lidé na Zemi si takový akt nesprávně vysvětlují a docházejí k falešnému závěru,
že se jedinec musí mnohokrát fyzicky reinkarnovat na témže místě, aby se uskutečnil
tento akt spojení a vztahu všech se všemi.
13. Výše uvedený princip mnohonásobné reinkarnace vlastní vůle a úmyslů je
umožňován principem stálého vzájemného uvědomění všech. Základní přirozenosti
každé vůle a úmyslu je, že jeden si uvědomuje všechny ostatní a všichni ostatní si
uvědomují toho jednoho. Žádná vůle nemůže mít náležitý vztah, aniž by si stále
uvědomovala toho, ke komu se vztahuje. Nelze ustanovit žádný vztah bez
uvědomování si tohoto vztahu.
Je tedy jedním z hlavních záměrných aktů jedincovy vůle a její žádosti mít vztah ke
všemu Stvoření, aby se stal plností vlastního jsoucna a bytí. Toto je jeden z nejzazších
účelů jedincovy vůle a jejích úmyslů.
Prostřednictvím univerzálního vědomí a nadosobní duševnosti si každý simultánním
způsobem niterně uvědomuje všechny ostatní ve Stvoření, jakož i všichni ostatní si
uvědomují jeho. Aktem tohoto uvědomění je každý přítomen v uvědomění každého a
může být něčí vůlí a úmyslem okamžitě aktivován v každé době a místě ve Stvoření, je-
li to třeba a vhod. Takže když někdo zaměří svou soustředěnou pozornost do vlastního
uvědomování si všech ve Stvoření jako celku, nebo na nějakou specifickou část
tohoto celku, umožňuje se tomu celku nebo části, aby byly ve své celosti ze své vůle a
úmyslu přítomny na tomto místě či situaci prostřednictvím uvědomění a uvědoměním
této jednotlivé osoby, která tak činí aktem své svobodné vůle a účelu.
Tímto uspořádáním jsou vůle a úmysl každého v celém Stvoření přítomny kdekoli jinde
bez času a prostoru umožňujíce náležitou funkci a udržování každé části Stvoření,
jakož i celého Stvoření. Tato část či celek Stvoření potřebují pro své přežití přítomnost
a manifestaci vůle a úmyslu každého ke jsoucnu a bytí.
14. V daleko širším smyslu závisí veškeré jsoucno a bytí Stvoření na neustálém a
nepřerušovaném procesu duševní činnosti všech sentientních myslí. Tento proces
generuje ohromné energie, které udržují neustálý pohyb všech těles ve Stvoření a
jejich gravitační sféry. Proces nepřerušované duševní činnosti je výsledkem a
následkem univerzálních a singulárních vůlí a jejich úmyslů být a existovat. Není
možná žádná duševní činnost bez vůle k této činnosti.
Takže přežívání veškerého Stvoření závisí na vůli a jejích faktorech úmyslu. Sentientní
duševní činnost sestává z nekonečného počtu a variace jedinečných a
neopakovatelných specifických mentací jedné jedinečné a neopakovatelné sentientní
entity. Celková sentientní mentace se ve své povšechnosti odvozuje a vyplývá
z Absolutní sentientní duševní činnosti Nejvyššího. Nejvyšší je reprezentován
v každém zvláštním a nejmenším detailu všech částí a singularit ve Svém Stvoření
tímto jedinečným a neopakovatelným procesem duševní činnosti jedné singulární
sentientní entity. Na straně druhé je proces mentace u každého tímto spojením a
vztahem s Absolutním zdrojem spojen se všemi ostatními procesy duševní činnosti ve
jsoucnu a bytí. Takže v povšechnosti jsoucna a bytí se kumulativní souhrn všech
duševních činností ze všech vůlí a jejich úmyslů jeví jako jedna celková duševní
činnost, která je replikou Absolutní duševní činnosti Nejvyššího. V takové celkové
jedné mentaci představuje něčí specifická a jedinečná mentace buňku se speciální
funkcí a posláním. Tuto funkci a poslání tato buňka provádí svou vůlí a úmyslem tak
činit. Protože každá buňka má jiné poslání, její přežití závisí na každé jiné buňce
provádějící svoje specifické poslání. Selhání v takové činnosti ohrožuje fungování
všech ostatních buněk. Takže každá buňka ze své svobodné vůle a úmyslu musí
sledovat proces své vlastní jedinečné a zvláštní duševní činnosti dávajíc tak sobě i
jiným příležitost naplnit každé vlastní poslání a účel v tomto procesu mentace.
Prostřednictvím této vzájemné závislosti se každá buňka podílí na procesu mentace
každé jiné buňky a je přítomna kdekoli a kdykoli jinde v celém těle – Stvoření – bez
nutnosti zaujmout fyzicky funkci někoho jiného. Jelikož je proces duševní činnosti
neustálým progresivním plynutím, není žádná opakující se a totožná mentace
v jakémkoli daném okamžiku proveditelná. Tatáž opakující se mentace by zrušila
proces mentace.
Přirozeností vlastní vůle a úmyslu je duševní činnost v neustálém progresivním
plynutí. Žádná regrese v jakékoli formě, módu či kondici nemůže zajistit progresivní
plynutí duševní činnosti z její vůle a úmyslu. Fyzická reinkarnace by ale učinila právě
toto, podkopávajíc tento proces opakováním jeho manifestace v témže stupni.
15. Každý význam, smysl či účel každého aktu vůle a jejího úmyslu je myslitelný pouze
tehdy, jestliže je jeho výsledkem nějaký užitek a pokud přináší obecný prospěch
prostřednictvím procesu vzájemného sdílení. Samoúčelné akty vůle, bez jakéhokoli
užitku vůbec, nemají žádný užitek, a tudíž v nejzazším smyslu nemohou udržovat
jsoucno a bytí vůle. Proto je vlastní úmyslným faktorům vůle nutnost jednat či vytvářet
aktivity pro obecný prospěch, společné blaho, sdílení a užitek všech ve Stvoření.
Tento účel univerzální vůle a jejich singulárních vůlí se odvozuje z Přirozenosti
Absolutní vůle Nejvyššího, Kdož chce a zamýšlí sdílet Své aktivity s každým jiným ve
Svém stvoření. Fakticky jsou všechny takové aktivity Nejvyššího vytvářeny za účelem
prospěchu, blahu a užitku a sdílení pro všechny ve Stvoření.
Záměrné faktory vůle, které udržují její život a funkci, určují strukturu a povahu
vzájemného propojení a vztahů všeho ve Stvoření. Aby bylo toto sdílení pro vzájemný
prospěch, společné blaho a užitek po celém Stvoření stále zajištěno, je ve vůli lidí a
jejím úmyslu ustanoven princip neustálé a synchronní zpětné vazby všech aktivit a
jejich výsledků. Ta je odvozena z Absolutní vůle a Absolutního úmyslu Nejvyššího.
Bez této zpětné vazby by motivační faktory aktů vůle a úmyslů byly potlačeny a
nemohl by nastat žádný impuls pro obecný prospěch, společné blaho a sdílení.
Prostřednictvím procesu takové neustálé zpětné vazby se každý ve stvoření podílí na
aktivitách každého jiného bez nutnosti opustit svou vlastní vůli a úmysl či své
okamžité místo, stav, kondici, krok nebo stupeň.
Tato účast prostřednictvím zpětné vazby zkušeností a aktivit všech ostatních je
umožněna procesem podobností v náklonnostech k aktivitám. Vlastní vůle a úmysl
vyvine náklonnost ke sdílení, vzájemnému prospěchu, společnému blahá a užitku.
Aktivity různých vůlí se liší nekonečně mnohým a různým způsobem přispívajíce
k nádheře a kráse Stvoření, ale náklonnost tak činit z vlastní vůle a úmyslu je pro
všechny táž. Ve stejnosti těchto náklonností je přítomna povšechnost vlastní vůle a
úmyslů. Prostřednictvím této přítomnosti je navěky zajištěna neustálá zpětná vazba
obsahu, aktivit, zkušeností a reakcí.
Takže nikdo není žádným způsobem svázán s jedním místem, časem či rozpoložením
za účelem provádění zpětné vazby nebo účasti v aktivitách a zkušenostech, které se
odehrávají kdekoli ve Stvoření.
Proto se jeden nepotřebuje neustále reinkarnovat do téhož místa a stupně, aby
prováděl či získával takovou důležitou zpětnou vazbu. Vlastní vůlí a správným
úmyslem a skrze podobné náklonnosti může každý být v jakémkoli místě, stupni,
rozpoložení, stavu či době bez vlastní doslovné fyzické přítomnosti.
16. Ve vyšším smyslu se hořejší princip z čísla 15 odvozuje z daleko obecnější a širší
základny Absolutní vůle Nejvyššího a jejích Úmyslů. Absolutním motivačním faktorem
této Vůle může být jen Absolutní láska, jež je Absolutní vůlí, a Absolutní moudrost,
která je Absolutním úmyslem.
Z toho plyne, že vůle každého má kořeny v jeho lásce a jeho úmysly ve vlastní
moudrosti. Cokoli kdo miluje, chce. Tento fakt vede k založení úmyslu k vykonávání
lásky této vůle nanejvýš naplňujícím, uspokojujícím, tvořivým, produktivním a trvalým
způsobem. Toto je moudrost jedincova úmyslu chtít vlastní lásku.
Takže rozsah, stupeň a intenzita každé lásky a její moudrosti určuje obsah jedincovy
vůle a kvality jeho úmyslů. Jestliže jsou všechny úmysly jedincovy vůle zaměřeny tak,
aby moudře sloužily jeho lásce, a jestliže jeho láska vytváří a přivádí aktivity, které
jsou pro, vzájemný prospěch, obecné blaho, sdílení a užitek všech, pak taková vůle,
úmysly a láska jsou dobré, pozitivní a moudré. Jestliže nikoli, pravá láska, moudrost a
jejich vůle a úmysly jsou zrušeny a žádný náležitý život či štěstí, obsah, spokojenost,
blaženost, tvořivost, produktivita a smysluplnost nemůže dojít plodnosti.
Pravá láska a její moudrost chtějí a zamýšlejí vytvořit a do Stvoření přinést vždy něco
odlišné, nové, něco přesahující vše, co se nabízelo předtím. Tento princip lásky a
moudrosti má platnost a je použitelný ve všech ohledech ve všech úrovních, stupních,
dimenzích a krocích Stvoření.
Tudíž žádostivost po reinkarnaci do téhož místa a stupně nemůže vyvěrat z pravé
lásky a moudrosti, ale z jejich opaku. V situaci reinkarnace by jeden sdílel se všemi
tentýž stupeň, který se již jednou sdílel předtím v první inkarnaci v něm. Sdílet totéž
dvakrát či vícekrát je kontraproduktivní a samo o sobě nemá žádnou tvořivost a
progresivní smysl. Není ze svobodné vůle a z pozitivního, dobrého úmyslu, majících
kořeny v pravé lásce a moudrosti progresivního způsobu života a žití.
17. Každý aspekt vůle a její motivační a záměrné faktory obnášejí v sobě své důsledky
a následky. Čistý akt vůle je určován svým úmyslem jednat ze svobodné vůle. Žádné
aktivity nejsou ve svém stavu začátku a vzniku možné bez svobodné vůle a úmyslu
jednat. Takže každá vůle musí být zcela svobodná a nezávislá na jakékoli příčinnosti
nebo principu příčiny a účinku. Takže nic není předurčeno, ale vše má svobodu jednat.
Avšak v okamžiku rozhodnutí jednat omezuje jedinec ze své svobodné vůle a úmyslu
k tomuto aktu sám sebe na tento akt, dokud nesplní svůj účel a užitek a nepřinese
všechny své důsledky a následky. V tomto ohledu počíná kauzalita poté, co bylo ze
svobodné vůle učiněno rozhodnutí konat.
V nejzazším smyslu tedy nikdo není nikdy svázán žádnými zákony příčinnosti. Volba
jedincovy svobodné vůle být svázán takovou příčinností platí pouze během trvání
tohoto jednotlivého aktu. Jelikož to ale byla svobodná vůle, která ustanovila tuto
kauzalitu v rámci daného aktu svým úmyslem a svobodnou volbou přinést a prožít
určité důsledky a následky rozličných aktivit, je vždy svobodná a nikdy není
předurčena.
Zkušenost důsledků a následků jakéhokoli aktu není nikdy vázána časem a prostorem
nebo místem a stupněm. Akt se může aktualizovat a realizovat v jakémkoli místě či
stupni, stavu nebo rozpoložení, zatímco jeho důsledky a následky se mohou projevit
zcela někde a někdy jinde nebo ve zcela odlišném stavu a rozpoložení. Takže důsledky
a následky každého aktu se zakouší buď v určité fázi či rozpětí vlastního života na
jedné úrovni či stupni, je-li to potřebné a užitečné z hlediska všeobecného a osobního
poučení, nebo někde a někdy jinde, je-li to z nějakých univerzálních či osobních
důvodů, známých jedině jedincově svobodné vůli a úmyslu, vhodnější a užitečnější.
Navrácení se zpět do téhož stupně kvůli přivedení důsledků a následků vlastního
jednání poté, co jedinec z tohoto stupně odešel, je krajně zbytečné, kontraproduktivní
a pošetilé, vyplývající obvykle z negativního úmyslu udržovat věčně vlastní stav. Pravý
život a jeho svobodná vůle nikdy nepůsobí takto marnivým způsobem.
18. Všechny aspekty svobodné vůle a úmyslů mají svůj čas, místo, stav a rozpoložení
ve Stvoření. Jakkoli, kdykoli a kdekoli se tudíž něco stane, je to výsledek umístění či
stanovení každého aspektu svobodné vůle a jejích úmyslů. Má to svůj účel, význam a
smysl bez ohledu na to, jak neobvyklé, kritické a nevhodné se to z hlediska vnější
mysli zdá být.
Každá taková událost slouží nejzazšímu účelu svobodné vůle a jejích úmyslů udržet si
svou nezávislost. Ať se přechodná situace takového dění zdá být jakákoli a ať se zdá
být jakkoli omezující, ohraničující a zmatečná, slouží tomuto nejzazšímu účelu
svobody a nezávislosti a vede jedince od svobody a nezávislosti k daleko více
přesahující svobodě a nezávislosti. Všechny přechodné stavy této situace jsou body
poučení, které jedinci umožňují být svobodnějším a svobodnějším, více a více
nezávislejším bez ohledu na to, zdali se během určitých okamžiků či období času a
prostoru nachází ve fyzickém, duševním či duchovním vězení, nebo v nemoci, bídě,
neštěstí apod. (Toto se vztahuje pouze na lidi v zónách vymístění.) Všechna taková
poučení a zkušenosti pocházejí z jedincovy svobodné vůle a volby vlastního úmyslu
být svobodnějším a nezávislejším, aby tak větší společné blaho, obecný prospěch a
sdílení všeho mohlo dojít svého plodného dozrání. Vše ve Stvoření bez výjimky a
vyloučení slouží tomuto nejzazšímu účelu.
Jelikož toto probíhá progresivně a cyklicky - spirálovitě, byť je kdo v jakékoli kondici
či stavu, ať jsou to nejvyšší nebesa či nejhlubší pekla, tato kondice slouží nejzazšímu
účelu Stvoření. Nezáleží na tom, jestli je někdo v nejhlubších peklech a není si tohoto
faktu uvědoměle vědom. Pekelná zkušenost je jeho vlastní způsobem dosažení
konečného a nejzazšího objevu cesty, která vede k jeho větší svobodě a nezávislosti
ve službě všem ve Stvoření.
Jelikož je tento proces cyklicko - spirální, jedinec se nemůže nikdy fyzicky
reinkarnovat do téhož stupně zas a znovu. Takový čin by porušoval tento progresivní
běh Stvoření a zastavil by ho, obraceje ho zpět k sobě. Jestliže by to kdy mohlo nastat,
veškeré Stvoření by se náhle zničilo.
19. Stav věcí v zónách vymístění je v tomto ohledu ovšem přesným opakem a směrem
k tomu, co bylo řečeno v této kapitole. Vše zde má zvrácenou a zkaženou podobu
obrácení vzhůru nohama. Je ovládán nevědomými procesy a neznalostí, která vše
bere doslovně, finalisticky, zevně, fyzicky, zdeformovaně a povrchně bez jakéhokoli
ohledu na pravou duchovnost.
Obyvatelé těchto zón si tudíž ze své svobodné vůle zvolili uvést načas svou
svobodnou vůli a její pozitivní úmysly být a existovat v pravé realitě do nečinnosti a
dřímoty a nahradit ji pseudovůlí otroctví, negativismu, odporných a zlých úmyslů.
Důvodem takového potlačení a zatlačení je důležité univerzální poučení o pravé
povaze negativního stavu. V tomto procesu takové poučení nastává.
Jelikož negativní stav nemůže existovat bez sentientní mysli, musel být uveden do
jsoucna a bytí ze svobodné vůle, volby a zvláštního záměru prožít jeho důsledky a
následky sentientními entitami. Jsoucno a bytí negativního stavu lze aktualizovat a
realizovat pouze z uvědomění si svobody volby, vůle a úmyslů tak učinit a prožít něco
odlišného, než ve Stvoření Nejvyšší nabízí. Svobodná volba zahájit takovou zkušenost
dává vznik negativnímu stavu.
Aby se vše ve Stvoření poznalo důsledky a následky negativního stavu, Nejvyšší
určitým lidem dovolil, aby dobrovolně aktualizovali své uvědomění opačné možnosti
volby a aby ze své svobodné vůle a úmyslů volby posloužili tomuto procesu poučení o
negativním stavu, jeho rozpoložení, stavu a procesu.
Jelikož vše závisí na sentientní mysli, je to sentientní mysl, která potřebuje uvést
negativní stav do funkce tím, že jej uvede do tohoto módu a bytí v sobě samé. Jelikož
ale taková jsoucna a bytí jsou v protikladu se všemi principy a zákony pravého
jsoucna a bytí, vypadávají ven a jsou vymístěna z pravého Stvoření a působí na
principech, které jsou v protikladu ke všemu v pravém Stvoření.
Negativní stav je přechodný stav lidské svobodné vůle a jejích úmyslů k poznávání a
sdílení. Jakmile splní svůj účel, nebude již nutno ho podvakrát či vícekrát udržovat a
prožívat.
Obsah a účel negativního stavu je vždy stejný – zahrnující kontraproduktivitu,
nevědomé procesy, neznalost, slepotu, bídu, strádání, destrukci a šílenství – a nikdo
se nemůže nikdy reinkarnovat do téhož místa a stupně zón vymístění, kde přebývá
stejný aspekt negativního stavu. Takové opakování by nesloužilo žádnému účelu,
užitku či poučení, protože takové už nastalo v první inkarnaci do negativního stavu.
Zde je důležité, že bytí v negativním stavu, stavu, který je neproduktivní a netvořivý, je
pro jedincovo poučení omezující a ohraničující, protože působí na principu neznalosti.
Jeho obsah je tudíž uniformně stejný na každé jednotlivé úrovni nebo v každém
jednom stupni jeho projevu. Proto se o tomto stavu nelze nic nového dovědět
návratem zpět do stejného stupně či úrovně jeho manifestace (v tomto případě na
planetu Zemi).
Vzhledem k tomuto uspořádání bylo mezi Nejvyšším a těmi, kdo dobrovolně ze své
svobodné vůle a úmyslně chtěli a budou chtít poznat a demonstrovat důsledky a
následky negativního stavu, dosaženo důležité dohody: Nikdo se nebude nikdy muset
vrátit zpět do stejného stupně a úrovně projevování negativního stavu. Tím se vyhýbá
nepotřebné bídě, strádání a hromadění negativity a zla, jež nevede k žádnému novému
poučení.
Takže reinkarnace do negativního stavu na planetě Zemi by byla hrubým porušením
této smlouvy.
V závěru tohoto výkladu je nutné znovu upozornit, že existuje přesahující chápání
všeho tohoto, jehož odhalení by bylo předčasné, jelikož obecně patří k novému kroku
v duchovní progresi stvoření a lidských tvorů na Zemi zvlášť.
Zdroj: ČTVERO POJETÍ DUCHOVNÍ STRUKTURY STVOŘENÍ